V právě vydaném jubilejním 100. čísle Revolver Revue vychází velký blok věnovaný pozoruhodné kapitole české kultury a společnosti posledních let, jíž se stala tzv. kauza Kundera. Z rozsáhlých textů Adama Drdy a Jaroslava Formánka o mediálním ohlasu „kauzy“ v Čechách i ve Francii a z článku Marka Vajchra o polistopadové akademické reflexi poezie Milana Kundery z padesátých let přinášíme čtenářům Bubínku Revolver Revue několik ukázek.
Adam Drda – Český dav (Ohlédnutí za „kauzou Kundera“)
[…]
Mediální diskuse týkající se role Milana Kundery v Dvořáčkově příběhu je pro mne jedním z nejpřízračnějších polistopadových zážitků. Táhne se vlastně dodnes a ukázala či potvrdila hned několik důležitých věcí. Za prvé: převažující část současné české intelektuální a kulturní „elity“ (akademiků, spisovatelů, novinářů atd.) není o nic lepší než dav, který za hilsneriády proklínal Masaryka (o Hilsnerovi nemluvě), za druhé republiky navrhoval či obhajoval vyloučení Židů z veřejného života, v roce 1945 podporoval vyhánění Němců a o pár let později se dožadoval likvidace „třídních nepřátel“. Jistě, v „kauze Kundera“ nešlo na rozdíl od zmíněných příkladů o život. Co se však srovnávat dá, je vzedmutí kolektivní psychózy, ochota jednotlivců rezignovat na zdravý rozum a individuální názor opřený o věcnou argumentaci, odhodit základní pravidla slušnosti, vyjadřovat se ve fanatických frázích a odůvodňovat to „vyšším mravním cílem“. Odpudivé a s výše uvedenými příklady srovnatelné je také demonstrování osobní mravnosti (ideové čistoty, příslušenství k davu) skrze urážení „viníka“, na němž se dav shodl a vůči kterému je dovoleno leccos, včetně pokusů o jeho profesní likvidaci: tím pochopitelně nemám na mysli Kunderu, ale Hradilka.
Za druhé případ znovu potvrdil, že období sovětského komunismu v Československu (1948–1989) způsobilo české společnosti újmu, z níž se dosud nevzpamatovala: z textů kolem aféry vyplynula například pozoruhodná neschopnost dívat se kriticky na padesátá léta, neochota se o té době něco podstatného dozvědět, nechuť rozlišovat mezi těmi, kdo si zaslouží uznání, a kdo naopak selhali. Aféra ukázala, nakolik pořád platí, že totalitní režim je v obecném povědomí v podstatě útěšně zredukován na obraz politických funkcionářů a politických policistů. Jakmile se otevře otázka míry zodpovědnosti dalších konkrétních lidí – v daném případě třeba stalinistických literátů –, diskuse de facto kolabuje. […] Rovněž platí, že oběť komunismu, natož aktivní odbojář, je pro převažující tuzemskou společenskou elitu zajímavá ponejvíce v případě, kdy se lze jejím příběhem nekonfliktně dojímat – a její osud se smí střetnout s dávno mrtvým estébákem, prokurátorem, soudcem či neznámým darebákem, ne však s člověkem úspěšným, slavným, oblíbeným; v takovém případě nastávají potíže.
[…]
Za třetí „kauza Kundera“ názorně ukázala podstatné potíže tuzemské mediální sféry, které se později z jiných důvodů prohloubily a staly zjevnějšími. Novináři a publicisté neodvedli moc práce, nezabývali se českým stalinismem, jeho aktéry a jeho oběťmi, redaktoři se nepokusili debatu někam směrovat, pouze zveřejňovali názorové texty a materiály, které jim někdo předložil. Vypadalo to jako svobodná diskuse, ale viděno s odstupem to byl spíš důkaz, jak jsme (sebe z toho nevyjímám) neuměli svobodu využít. Lidé z médií a kolem nich diskusi brzy proměnili v kampaň za očistu Milana Kundery, proti Hradilkovi a především proti Ústavu pro studium totalitních režimů – ostatním to zjevně nevadilo, z tohoto žurnalistického konformismu vybočovalo jen pár lidí, myšlenkovou a profesní nezávislost aby jeden pohledal. Proč se pak divit, že se dnešní česká média dostala do tak tristního stavu a že se tolik novinářů v poslední době nechalo o svobodu bez odporu připravit?
[…]
V případu se pochopitelně objevilo i obvyklé paranoidní přemítání na téma „jaké nekalé úmysly se za útokem na slavného autora skutečně skrývají“. Kunderova teorie s „atentátem“ kvůli Frankfurtskému knižnímu veletrhu se příliš neujala, nahradily ji však jiné náznaky a výklady. Spisovatel Josef Škvorecký obdržel od redaktora Práva (v citovaném rozhovoru) návodnou otázku, a ačkoli si troufáme soudit, že o problému v té době nevěděl zhola nic, odpověděl podle očekávání: „Je podle vás v pořádku, aby výzkumná instituce předala výsledky své práce právě teď, pár dní před krajskými a senátními volbami a devatenáct let po sametové revoluci? – Publikovat takovou věc devatenáct let po pádu komunistického režimu může mít ovšem nějaké, nikoli nestranné pozadí. Našli tenhle záznam pracovníci ústavu teprve teď, anebo ho znali už déle a schovávali si ho pro ‚vhodnou‘ příležitost? To samo o sobě by ukazovalo na neobjektivní postranní úmysly.“ Kdyby si byl Josef Škvorecký alespoň přečetl článek v Respektu, našel by v něm odpověď. Jinak je zvláštní, že lidé deklarující odpor a principiální nedůvěru ke všemu, co vzešlo z dílny „zločinecké organizace“ (komunistické bezpečnosti), případně používající jako nadávku termíny z předlistopadových časů, zároveň čile a bez obav kooperovali s deníkem Právo, popřípadě tam posílali články. Vůbec jim nevadilo, že je to někdejší hlásná trouba rudé propagandy a že pohled na minulost, který tento deník drží, představuje typickou postbolševickou relativistickou ideologii. Šéfem a většinovým majitelem listu byl i v době „kunderiády“ Zdeněk Porybný, někdejší zástupce šéfredaktora Rudého práva a zpravodaj z Washingtonu.
Religionista Ivan Štampach (Nemá-li se demokracie považovat za orwellovskou /Případ Kundera je strašný v tom, co říká o stavu české společnosti/, Literární noviny, 20. 10. 2008) dospěl k závěru, že ÚSTR nahrazuje soud: „Je smutné, když v systému, který se prezentuje jako demokratický, je v takových případech [jako „kauza Kundera“ – pozn. a. d.] nezávislý soud nahrazen Ústavem pro studium totalitních režimů, státní institucí zřízenou podle politického klíče na půdorysu vláda versus opozice.“ Může za to „současná moc“, bojující „s dávno poraženým komunistickým režimem“. Vznikl tak dokonce „systém“ a „tento systém se hojí na skutečných nebo i jen domnělých chybách lidí, kteří tehdy stáli v ohni, řešili dilemata, mýlili se, ale byli schopni sebereflexe a změny. Jejich dnešní soudci jim nesahají ani po kotníky.“ Za vší tou hrůzou stojí „současní mocipáni“, kteří „vědí, že nemají potřebnou podporu veřejnosti k tomu, aby vládli legitimně. Ženou se za mocí hlava nehlava. Vše je jim dobré. Zneužili touhy mladších historiků jít přímo za pravdou a postavili je do role policistů a soudců. Novináři z Respektu se této role nepochybně zhostili dobrovolně. Toto obludné zneužití vědy a publicistiky ve službách vlády v boji s opozicí musí co nejdřív skončit, nemá-li se tato demokracie považovat za zcela orwellovskou.“
Štampach mimo jiné nevzal v potaz, že tehdejší „mocipáni“ (rozuměj členové Topolánkovy vlády a vládní koalice) byli z „kunderovské aféry“ většinou stejně nepříčetní jako jejich oponenti. Jistou roli v tom sehrála i skutečnost, že spisovatelská „kauza“ téměř vytlačila z médií skandál sociální demokracie – na oslavě po uvedení knihy Jiřího Paroubka tehdy Ďuričko zastřelil Kočku. Ale ono je to jedno: člověk trpící stihomamem by nejspíš tak jako tak dospěl k závěru, že „mocipáni“ to všechno důmyslně zorganizovali, aby zakryli nějaké nekalé praktiky.
[…]
I spisovatel a dramatik Milan Uhde dospěl po delších peripetiích k závěru, že za publikací dokumentu je třeba hledat zlé úmysly. Podle portálu iDNES.cz (Milan Uhde: Útok na Kunderu byl řízený, 29. 10. 2008) sice „odmítl tvrdit“, že by „za zveřejněním udavačské aféry mohl stát organizovaný štáb Kunderových nepřátel“, ale současně řekl: „Milan Kundera má veliké množství nepřátel. Ti mu závidí a záměrně škodí.“ Článek pokračuje: „Podle Uhdeho mohlo zveřejnění kauzy přímo souviset s tím, že se Milan Kundera ocitl na seznamu kandidátů na Nobelovu cenu. ‚To samozřejmě jeho nepřátelům vadí. Závidí mu. Prostě mi nikdo nenamluví, že celá aféra byla zveřejněna z ušlechtilých důvodů.‘“ Uhdemu zřejmě nepřišlo na mysl (to je ta lepší varianta), že ve svém vyjádření obviňuje bez jediného důkazu řadu lidí (Adama Hradilka, redakci Respektu, ÚSTR) z něčeho velice nízkého, a že se tedy chová mnohem hůř než ti tajemní nepřátelé, kteří údajně „pošpinili“ Kunderu. Ti přece měli v ruce aspoň policejní záznam a svědectví Ivy Militké – Uhde neměl v ruce nic.
Urážení Hradilka a dalších se nicméně stalo běžnou záležitostí, jakýmsi vedlejším produktem „dožadování se slušnosti“. Například Jakub Patočka (Respekt Kunderovi, Literární noviny, 20. 2. 2008) přistoupil k tématu takto: „Paústav, který vznikl jen proto, aby se Topolánkovi s Bursíkem a Čunkem lépe vládlo, vypustil dosud nejobludnější zplodinu své jepičí existence. Pokus učinit z Milana Kundery podlého člověka je dnem, k němuž se stávající česká politická kultura prozatím prokutala. Těžko říct, zda to jde ještě i hloub. Paústav kvůli tomu dříve či později zanikne, jím se už nemá smysl zabývat. Též to, že Milan Kundera nikdy nikoho neudal, je už po týdnu kromě Respektu jasné všem. Proč se máme případu ještě dnes věnovat? Protože je to hanba, která trvá. Je to hanba z úpadku českého intelektuálního prostředí. To dopustilo, aby výplod blbečka, který si při psaní dopisu velkému spisovateli nenamáhá ani zjistit, že čeština používá vokativ, či zápisek esenbáka z padesátých let mohly stát jako zvažováníhodná autorita vedle prohlášení jednoho z největších žijících evropských intelektuálů. To jsme skutečně my, Češi? […] Milan Kundera především doplatil na to, že Evropané stále považují současný český diskurs za normálně evropský. To znamená, že je chudáky ani nenapadne, […] že se ve skutečnosti jedná o práci nekompetentního děcka zaměstnaného v propagandistické agentuře, které se díky známostem spřáhlo s revolverovým časopisem, z nedostatku vkusu a tradice považovaným za seriózní, a státní tisková agentura to pokryla zřejmě rovněž kvůli osobním známostem […]. Kunderovi se nyní děje srovnatelné příkoří, jaké se dělo Havlovi, když ho komunisté vsadili do kriminálu kvůli jeho názorům. Proč to Havel nechápe a jak to, že se nyní na obranu svého kolegy neozve? […] Nedokážeme-li paústav zrušit a Respekt nečíst, potom nám nezbude, než si tak jako Kundera najít zem, ve které se nic takového nebude muset už dít.“
Dál už k urážení Hradilka (nesrovnatelnému s tím, co kdokoli pronesl na Kunderovu adresu) jen stručně. V Právu napsal komentátor Jiří Franěk (Ptákovina, 17. 10. 2008), že příběh začal, „když paní Dlasková, rozená Militká, vypověděla vnukovi Matějovi své životní trauma. Toho se chopil historik z příbuzenstva, který to pro ně jako melouch zpracoval nejprve vědecky a poté i literárně, nadto s úspěchem. Jenže teď publikum žádá pokračování – a ono nejenže už není z čeho vařit, ale ukazuje se, že vlastně nikdy nebylo.“ Václav Vlk starší (Neviditelný Pes, 15. 11. 2008): „kdopak mohl osobně dotlačit takovýto bulvární paskvil na stránky Respektu? […] původní text rádoby badatele Hradilka z Respektu. […] Neznám mladého pana Hradilka a nevím, proč tuhle hnusotu zorganizoval.“ Roman Sikora (Literární noviny, 18. 11. 2008): „kauza, rozpoutaná Ústavem pro vymítání ďáblů […] pozvolna utichá… horda agilních trpaslíků okopává kotníky velikánům… (zůstal nám policejní strojopis) o němž by si nejspíš jen idiot… mohl myslet, že něco dokazuje.“ A tak dále a tak podobně.
Oddíl můžeme uzavřít příspěvkem literárního recenzenta Jana Lukeše (Jako historikovi mi jeden papír nestačí, Lidové noviny, 17. 10. 2008): „Někteří mají sami máslo na hlavě, a přesto nezdrženlivě nemlčí. A jiní hned přiskočili, aby si svými blbeckými úvahami konečně zahojili komplex méněcennosti. To všechno pomine, i když hnus a hrůza z toho ulpí. Ještě jsou přece v paměti rezoluce, žádající tresty smrti v monstrprocesech padesátých let. Titíž lidé, kteří se právem diví, jak mohli být tenkrát jejich signatáři tak zaslepení, pořádají dnes referendum o činu, o němž víme z jednoho papíru. […] Udání Milana Kundery je pro mne bez dalších důkazů samo udáním, navíc pod smutnou egidou Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho nedávný vznik jsem měl za odůvodněný. Hodlá-li však pokračovat v tomto stylu chatrně podložených, byť literárně působivých výstupů, navíc rovnou už napojených na následnou mediální masáž, podřezává si tím vlastní existenci“ (http://www.lidovky.cz/jako-historikovi...isy.asp?c=A081017_124404_ln_dopisy_pac).
[…]
Nejspíš nemá smysl mučit čtenáře dalšími a dalšími obdobnými citacemi – texty psané v jiném duchu od prvního týdne aféry už téměř nevycházely. Objevovaly se zato nové variace úvah a provolání na podporu Kundery, k očernění Hradilka, Respektu a ÚSTR, související nejspíš hlavně s tím, jak lidé podléhali síle a převažujícímu duchu debaty, nebo už spíše „debaty“: tak jako třeba novinář Jiří Peňás, který na dané téma uveřejnil už druhý článek (Spisovatel a démon souhlasu, Týden, 20. 10. 2008) poněkud odlišného vyznění, než byl ten první, který jsme připomenuli výše. V druhém kunderovském textu kromě spousty dalších věcí konstatoval, že „absolutní většina z nás se […] Milanu Kunderovi nemá za co mstít a co mu vyčítat“ (kdo se Kunderovi mstil?) a že „Milan Kundera této zemi nic nedluží, snad jen některé romány, které s takovou liknavostí pouští do českého prostředí. Lidsky ani jakkoli jinak k ní nemá žádný závazek. Naopak, to on byl dlouhá léta skvostným reprezentantem jednoho malého jazyka a kultury, která se – i vlastním přičiněním – ocitla na periferii Evropy. On to byl, který svým slavným esejem Únos Evropy připomněl v polovině 80. let civilizovanému světu (my tam nepatřili!), že kdysi ve střední Evropě kvetla skvělá kultura a Češi byli jejími zdatnými spolutvůrci a pěstiteli. Díky Kunderovi se mohlo před dvaceti lety před trochu vzdělaným Západoevropanem nebo Američanem říci, že jste z Prahy, a on něco věděl o tom, že nejde jen o ruskou gubernii, kde se smrká do ubrusu a pije čaj přes cukr v zubech. Díky Kunderovi a několika jemu podobným se čeština neproměnila v hatmatilku a zachovala si schopnost vyjádřit myšlenky, které ji udržovaly vysoko nad úrovní našich tehdejších bídných poměrů.“ Člověk se nad tím přeháněním trochu otřese, řekne si sám pro sebe takové drobnosti, jako že tu například po celá sedmdesátá a osmdesátá léta žilo nějakých deset dvacet autorů vyjadřujících v češtině hlubší myšlenky, než jsou ty Kunderovy, a nakonec si uvědomí, že s případem publikovaným v Respektu ty devótní řádky vlastně vůbec nesouvisejí.
Jiří Peňás ostatně „tápal“ dál (snad záleželo i na tom, s kým zrovna o věci mluvil) a v příštím vydání časopisu zveřejnil další článek (Ignorance, Týden, 27. 10. 2008), v němž se mu „skvostný representant […] malého jazyka a kultury“ zase proměnil, a to v arogantního „nedotknutelného prominenta“: „Dnes, v pátek 24. října, kdy už víme, že se Milan Kundera rozhodl nic neříct, nic neobjasnit, ale přejít do střetu a požadovat po Respektu omluvu, si myslím, že v současném Milanu Kunderovi zůstalo zachováno mnoho z chování onoho jedenadvacetiletého mladíka. Že ignorance přesvědčeného komunisty, který se cítí oprávněn zasáhnout do osudu jiného života, se jen proměnila v aroganci nedotknutelného prominenta, který nesnese jakoukoli nepříjemnou otázku. […] Nyní vidím, že jeho pocit velekněžské nedotknutelnosti (tehdy ideologické, nyní umělecké) zastínil lidskou solidaritu s neprivilegovanými a schopnost pohlédnout do sebe sama. Je mi to stejně jako v prvních dnech líto, jen mě opustil soucit s ním. Člověka, který se rozhodne pro aroganci, nelze litovat.“ Ovšem ani tento Peňásův názor na aféru a na Kunderu neměl být poslední, časem se opět vrátil k tomu předchozímu.
[…]
V Mladé frontě DNES (Může se stát, že slušné lidi zase natáhnou na skřipec, 18. 10. 2008) se s „kauzou“ vyrovnával spisovatel a dramatik Pavel Kohout. K jádru věci, tedy k samotnému udání, se necítil povolán vyslovovat, vyzdvihl však Kunderův význam pro cestu české společnosti ke svobodě: „Pokud však básník tenkrát [tj. v roce 1950 – pozn. a. d.] opravdu ještě ‚sloužil své revoluci‘, je tím obdivuhodnější zápas, který vedl s režimem o pár let později za emancipaci naší literatury i politiky. To jeho buřičský úvodní referát odstartoval v červnu 1967 sjezd spisovatelů, jímž začal pád komunistické strany, kterou už nezachránily ani nové šaty pražského jara. Právě tento muž výrazně přispěl k návratu svobody – a tím i k otevření archivů!“ Je to poněkud vachrlatá interpretace – a Kohout skrze ní, jak bývá jeho zvykem, obhajuje také, ne-li především, sám sebe. Aniž bych chtěl Kunderovi upírat zásluhy, myslím, že „s režimem“ nesváděl „zápas“, spíš se naučil rozeznávat chvíle, kdy bylo politicky možné trochu přispět k rozšíření hranic omezené svobody a přitom příliš neriskovat. Proč by ta snaha měla být u věřícího „sluhy revoluce“ z roku 1950 „o to obdivuhodnější“, mi není jasné. Lidé jako Kohout a Kundera se jako mladíci podíleli na tom, že se z Československa stala nesvobodná země, a v pozdějších letech se to v rámci svých možností a profesních kariér pokoušeli napravit: jistě, je to lepší, než kdyby zůstali cynickými rigidními bolševiky, ale to ublíženecké ucházení se o vděk mi přece jenom připadá přehnané. Kohout se pak pokoušel vysvětlit svůj a Kunderův někdejší komunismus duchem doby: „Iluze sovětského komunismu byla masovou reakcí na šoky ze světové krize kapitalismu a z mnichovského selhání západních demokratů. Do stejné propasti měly po válce nakročeno i Francie a Itálie. Ostrou kritikou maccartyovské Ameriky tomu napomáhali Oppenheimer, Arthur Miller i Chaplin. Informační blokádu protektorátu vystřídala izolace studené války. Většina u nás věřila, že sílící západní Německo vytrhne znovu na zboj. A dosud znělo upřímné ‚Vám poděkování a lásku Vám‘ Rudé armádě… Osvětlení ducha té doby nechce být omluvou, ale bez něho nelze dnešním vnímáním pochopit různá jednání minulá.“
Potíž je v tom, že Kohoutovo vysvětlování vlastně neústí v nic jiného než v obvyklé sdělení „mýlilo se nás hodně“ a „mysleli jsme to dobře“. Co si s tím máme počít? Mně v tom například chybí nahlédnutí, že se ta „upřímná víra“ taky dost rentovala. A hlavně se mi zdá, že se vůbec nezabývá tím hlavním: jak se vyrovnával s tím, že klíčovým produktem oné upřímné víry byly koncentráky, čistky a tisíce ničených životů? Jak přesně souvisely třeba jáchymovské lágry, střílení uprchlíků na hranicích nebo vyhánění sedláků z domova s krizí kapitalismu, vděčností Rudé armádě a obavami z Německa? Pavel Kohout uzavírá: „Co na mě doléhá víc než kauza sama, je představa, že bych se do líčené situace dostal sám. Nevím, zda bych při své tehdejší ideové výbavě vládl morálním kodexem současných kritiků. Nejsem si vůbec jist, jestli bych taky nepropadl potřebě ‚zachránit výhonky socialismu před pokusy imperialistů otočit kolo dějin zpět‘. Smutné? Smutné. Ale necítím nutnost hrát si na někoho, kým jsem nebyl, když už se desítky let cítím být tím, jímž jsem se stal jako jeden z lidí, o nichž praví Písmo, že ‚uvedeni v pokušení řekli pak Ďáblu ne‘!“ Už se někdy stalo, aby smysluplná sebereflexe končila sebechválou?
[…]
Jaroslav Formánek – L’affaire Kundera / „Aux armes, citoyens!“ (Do zbraně, občané!)
[…]
Francouzská odezva na „l’affaire Kundera“ z podzimu 2008 svým způsobem začíná v roce 1975. Díky své knize Žert tehdy už i ve Francii známý spisovatel Milan Kundera definitivně opouští komunistické Československo, aby se usadil právě v této zemi. O čtyři roky později ho Husákův normalizační režim zbaví státního občanství. Administrativně se politický uprchlík Kundera stává Francouzem v roce 1981. Přijetí nového domova nakonec potvrdí i na literární úrovni v roce 1993, kdy dokončí svůj první francouzsky psaný román La Lenteur. Následují další.
Z těchto důvodů měla „aféra Kundera“ ve Francii daleko větší a emotivnější ohlas než v jiných státech světa. V očích francouzských intelektuálů, novinářů i čtenářů, kteří se vyjadřovali k záležitosti Kunderova udání, tak jak je publikoval týdeník Respekt a vzápětí rozšířila i francouzská média, nešlo o pouhou povinnost vůči literární celebritě, jak tomu bylo například v roce 2006, kdy se německý spisovatel Günter Grass v knize, jež česky vyšla pod názvem Při loupání cibule, doznal ke svému působení v nacistických elitních jednotkách Waffen SS.
Na rozdíl od Grasse se Kundera taky k ničemu nepřiznal. Naopak obvinění vznesené Respektem ihned a rezolutně popřel, což všechny francouzské texty zdůrazňovaly. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby tento fakt mnohé články překvapivě nepoužívaly i jako zřejmý důkaz o jeho nevině. Vzrušenou odezvu přitom podnítilo něco, co souvisí s výše zmíněným odchodem romanopisce do Francie. V Kunderově osobě byl totiž nařčen i velký francouzský spisovatel. Neboli koncept francouzské kulturní výjimečnosti, personifikovaný konkrétními osobnostmi uměleckého i duchovního světa Francie. Z podstaty takto nahlížené věci byla tedy nařčena osobnost hodná pouze úcty, obdivu a slávy. Ostatně pod pojmem velký francouzský spisovatel byl brněnský rodák v článcích a komentářích taky převážně uváděn. Teprve poté autoři zmiňovali jeho český původ. Proto bylo ve Francii nutné vehementně vytáhnout do boje.
Naprostá většina francouzských reakcí obsah článku v Respektu o události ze 14. března 1950 odmítla, výjimek bylo jen několik. Oficiální dobový protokol československé policie opatřený Kunderovým jménem, příjmením, datem a místem jeho narození a tehdejším bydlištěm v Praze se v této optice proměnil v záludný nástroj „intelektuálních trpaslíků“, „zatrpklých a závistivých Čechů“ v prostředek sledující pochybné cíle „neoliberálů“. Argumentaci francouzské apologie Kundery lze shrnout do následujících tematických okruhů:
1) Je to česká pomsta Kunderovi za jeho okatý nezájem o rodnou zemi, za to, že nepřijal roli disidenta v době komunismu, a za jeho následnou kritiku disidentství. To vše spojené s českou žárlivostí na úspěšnou románovou tvorbu spisovatele ve francouzském jazyce.
2) Kunderu je třeba hájit, neboť stojí sám a bezbranný proti zákeřnému mediálnímu lynči, jenž se vůči němu v České republice rozpoutal. Z výše publikované práce Adamy Drdy je přitom zřejmé, že nic podobného se na podzim roku 2008 v Česku nekonalo, terčem mediálních útoků byl ve skutečnosti Adam Hradilek.
3) Archivy StB nelze brát jako zdroj pravdivých informací, proto je policejní dokument o Kunderově udání nevěrohodný. (Francouzi, ostatně jako i mnoho českých Kunderových zastánců, převážně nerozlišovali mezi dokumentem vystaveným na Obvodním velitelství Sboru národní bezpečnosti Praha 6 a Archivy bezpečnostních složek, kde byl tento dokument později nalezen. Jako zdroj udání uváděli obecně „archivy StB“ anebo „archivy státní politické komunistické či stalinské policie.)
4) S obsahem archivů StB věrolomně manipulují současní čeští politici a mocní lidé, kteří kvůli svému špatnému svědomí z doby komunismu chtějí poškodit a v očích veřejnosti zpochybnit renomé zasloužilých velikánů. Za argument v obdobných úvahách sloužila i polská aféra „Bolek“ o spolupráci Lecha Wałęsy s polskou komunistickou policií.
5) Nelze obvinit proslulého romanopisce, za nějž především hovoří jeho dílo, a jeho osobní život proto není důležitý. I kdyby se jeho vina přesvědčivě prokázala, dávno ji smazal svými romány a povídkami.
6) Je to spiknutí médií, řízené neoliberály, s cílem vyvolat senzaci za každou cenu. V Kunderově případě navíc pečlivě načasované, aby měl ostudu na Frankfurtském knižním veletrhu a coby potenciální kandidát na Nobelovu cenu byl rovněž definitivně očerněn u členů Nobelovy nadace.
7) Je to diletantství mladých českých historiků a novinářů, kteří v prostředí rozvojové formy demokracie i právního státu mohou publikovat cokoliv.
Kromě podobných argumentací, které se v konkrétních článcích nejednou překrývaly, nechyběly ani ryze osobní – a mnohdy fantasmagorické – pocity. Anebo jen zcela neodůvodněná přesvědčení o spisovatelově nevině. Z takto kuriózních pozic se vynášely kategorické soudy. Někdy okořeněné o groteskní přiznání autorů, že obsah článku ani fakta zveřejněná v Respektu vlastně vůbec neznají. Přinejmenším ve dvou případech pak Kunderovi stoupenci z povětšinou pařížských intelektuálních barikád doslova propadli hysterii a v okamžiku psaní podle všeho naprosto ztratili elementární soudnost. Důležitou roli u několika novinářů sehrála naopak promyšlená manipulace s francouzskými čtenáři neznalými českého prostředí.
[…]
Marek Vajchr – Širokou cestou (Polistopadové akademické svědectví o poezii Milana Kundery)
[…]
Řada českých a francouzských reakcí na zveřejnění faktů připouštějících Kunderovu denunciaci […] vychází z podivně pokřiveného a o to vehementněji zastávaného předpokladu: říkat v souvislosti s Milanem Kunderou něco jiného, než by sám rád slyšel, nemůže být ničím jiným než zlovolným pokusem jej pošpinit. Pozoruhodné jsou na tom mimo jiné dvě věci: jak dokonale tento sdílený předpoklad konvenuje obrazu, který o sobě Milan Kundera po léta usilovně vytváří, a jak pilná, předvídavá a vstřícná dokáže být určitá skupina domácích literárních vědců, pokud jde o preventivní retuš všeho, co by snad s Kunderovým autoportrétem mohlo neladit.
Milan Kundera proslul od odchodu do exilu mimo jiné sofistikovaným ubezpečováním svých čtenářů, že jediným povolaným posuzovatelem kvalit vlastního literárního díla je on sám. Knihy, které svého času vydal a jež později přestaly vyhovovat Kunderově potřebě být veřejností viděn tak, jak jí sám předepisuje, ovšem nemohou mít v logice takového postoje nic společného s jeho „opravdovou“ tvorbou. Kundera proto ve vydáních svých próz ostražitě dohlíží na výběrovou publikaci bibliografických dat a v jeho komentářích a rozhovorech mají ojedinělé a odtažité narážky na existenci dotyčných knih podobu tak rafinovaně duchaplnou, aby je už ani vlastní autor nepoznal. Čtenář neznalý češtiny a odkázaný na to, co mu je Kundera o sobě ochoten sdělit, se tak o celé jedné etapě jeho díla, vyznačené třemi básnickými sbírkami z padesátých let, nedozví vůbec nic. Stejně ale dopadne i domácí čtenář, třeba takový, v němž roku 2008 zájem o Kunderovy texty z padesátých let vzbudil či obnovil článek Udání Milana Kundery v časopise Respekt a který by se při hledání informací chtěl opírat o dva – dle adjustáže základní – prameny k české literatuře oné dekády vzniklé v Ústavu pro českou literaturu AV ČR pod redakčním vedením Pavla Janouška, totiž o Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (Díl 1 /A–L/, vyd. 1995) a o Dějiny české literatury 1945–1989 (II. díl 1948–1958, vyd. 2007). Pasáže, které jsou v těchto příručkách Kunderově poezii věnovány, se sice navenek tváří jako věcně informativní, ve skutečnosti jsou ale jen pozoruhodně rafinovanou imitací něčeho takového.
Martin Pilař, autor Kunderova hesla v prvním díle Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, tak čtenáře uvede ve zmatek již větou o básníkově prvotině Člověk zahrada širá (titul je v textu hesla neznámo proč rozšířen o trojtečku), kde uvádí, že „byla pokusem o polemiku se zjednodušeným výkladem lidské osobnosti a dobovou estetikou; dobovou poetiku tehdejší časové poezie jen nepatrně překračovala skladba Poslední máj, přitakávající komunistickému mýtu J. Fučíka“. Dokonale enigmatická formulace připouští nejspíš výklad, že skladba Poslední máj, překračující dobovou poetiku „jen nepatrně“, je o něco méně povedenou součástí prvotiny, která se o polemiku s dobovou estetikou pokouší bez přívlastku. Čtenář, který si svůj dojem bude chtít ověřit v bibliografickém oddílu hesla, bude ve svém pocitu podpořen údajem, že sbírka Člověk zahrada širá (zde už bez trojtečky) měla vyjít v roce 1955 a že žádnou sbírku Poslední máj Kundera nenapsal, neboť v Pilařově bibliografii prostě není uvedena. Pravda (k níž se čtenář musí dopracovat z jiných zdrojů než z Janouškova Slovníku) je ovšem taková, že Kunderova prvotina vyšla v roce 1953, zatímco v roce 1955 vyšla právě kniha Poslední máj. Těžko říct, jak Pilař dospěl k takto groteskně chybnému výkonu; vročení 1955 ovšem každopádně vypadá o poznání lépe, neboť působí dojmem, že Kundera začal publikovat až v postalinské éře. Abychom tu však k Pilařovi nebyli nespravedliví, připomínáme tu s odkazem na recenzi Zuzany Dětákové /Slovník jednoho kolektivu, KP RR č. 5/1996/, že co do věcné správnosti a stylistické vytříbenosti svých hesel Pilař nepředstavuje mezi autory Slovníku žádnou kvalitativní výjimku.)
Když si pak zájemce vyjasní základní data a obstará si i Kunderovu prvotinu, může se oddat úvahám, v čem Kunderův „pokus o polemiku“ spočíval. Zjistí, že zjevným leitmotivem sbírky je kajícný a radostný návrat zbloudilého subjektu k jistotám domácích kořenů, činorodého kolektivu a vedoucí strany, a tento leitmotiv je oděný do veršů s dobově zcela příkladnou fakturou („Tak to se mnou cloumá: / Doma! / Jen kruš mne, stesku, kruš… / Soudruzi moji, já bez vás, / já bez vás nikdy už!“; „‚Vždyť je-li náš život silnicí, / po které jdeme s praporem, / ty sběhl jsi z té silnice / a já teď sama jsem. // Odejdu od tebe… A snad / pomohu ti tím rozpoznat / velikost tvého zbloudění. / Až změníš se zas v bolševika, /pak… milý!… / vrať se mi!‘“; příznačný je i název básně Slavnost návratu a její motto: „Horník A. Š., žijící dlouhá léta ve Francii, vrátil se po únoru 1948 do rodné Ostravy“). A teprve teď obzvlášť zalituje, že Pilař ve svém výkladu blíže nespecifikuje, o co vlastně se tu Kundera pokouší.
Třetí Kunderova sbírka Monology, vydaná poprvé roku 1957, byla podle Pilaře výrazem „znovuobnoveného zájmu o psychologii individua“. Z formulace sice nevyplývá, kdo zájem „znovu“ obnovil ani kdy a působením koho nastala obnova předchozí; formulační nedbalost ale Pilaře trápí stejně málo jako frapantní věcné omyly. Podstatnější pro něj zjevně bylo čtenáři vsugerovat, že Kundera se v padesátých letech jednou „pokoušel o polemiku“, jindy alespoň „nepatrně překračoval“, nakonec dokonce „znovuobnovoval zájem“ – a v zásadě si tedy vždycky vedl dobře.
[…]
Více ke „kauze Kundera“ najdete v tištěné jubilejní Revolver Revue č. 100.