„Cyklus obrazů Alfonse Muchy Slovanská epopej se v prvním čtvrtletí příštího roku přesune na výstavu do Japonska a v polovině roku do Číny. V rozhovoru s ČTK to řekla předsedkyně magistrátního výboru pro kulturu Eliška Kaplický Fuchsová (ANO). Z Číny by se pak obrazy mohly přemístit na výstavy v Jižní Koreji a v USA. Kdy se epopej vrátí do Česka, zatím není jasné.“ Když si vedle této agenturní zprávy (http://zpravy.idnes.cz/mucha-slovanska-epopej-asie-dp2-/domaci.aspx?c=A160206_104936_domaci_hro) připomeneme vzrušení, které před několika lety panovalo kolem přemístění tohoto cyklu obrazů z Moravského Krumlova do Veletržního paláce, a s tím spojený soudní spor s dědici, dostává název Muchova opusu další obsah. Cyklus byl poprvé vystaven v roce 1928. Při této příležitosti napsal Josef Čapek text, který dnes připomínáme na Bubínku Revolveru. Bezmála sto let od vzniku článku s otázkou „Kam s ní?“ je odpověď na ni ještě nejasnější a situace kolem Slovanské epopeje ještě bizarnější. „Kdy se epopej vrátí do Česka, zatím není jasné“ (citovaná agenturní zpráva, 2016). „Ha, zvolá cizinec, to je náramně interesantní! Takovouhle historii jsem ještě nikde neviděl a neslyšel!“ (Josef Čapek, 1928).
VK
 

Josef Čapek
Kam s ní?

„Kam s Muchovou Slovanskou epopejí? Bude pro ni postaven zvláštní pavilon?“ ptá se sugestivně Večer, neboť „již při darování velkolepého díla Alfonse Muchy městu Praze byla nadhozena otázka, kam toto velkolepé dílo umístiti, aby se plně jeho krása uplatnila a aby zejména cizinci do Prahy zavítavší mohli je zhlédnouti.“ A podobně též Čs. republika: „Kam s tímto krásným souborem obrazů pro stálou výstavu a zájem všech, kdož ji dosud nemohli spatřiti a především pro zájem ciziny? Snad by se mohla ujati myšlenka zřízení zvláštního pavilonu nebo Musea Muchova, kde by dílo jeho se nejlépe uplatnilo při názorné informaci ciziny o význačných událostech z dějin slovanských národů.“

Kam tedy s ní? Tato otázka Muchovy epopeje se tu již vynořila před dobrými patnácti lety a – jak se pamatujeme – vzbudila v české umělecké obci jisté uleknutí a protesty. Již tehdy mělo české umění nějaké pochyby o tom, že by bylo třeba stavěti zvláštní budovu pro dílo, které po stránce umělecké nemůže podati tolik jako po stránce obsahové. Mínilo se tehdy, že malíř, byť i s nejlepšími úmysly, pustil se tu do úkolu, na jaký tak hned výtvarné síly nestačí, a který žádoucího uměleckého užitku nepřinese. Neprotestovala tu snad nějaká umělecká žehravost, ale prosté umělecké svědomí, které se obávalo, že tu neprávem bude hledán projev umění, kde jde více o dobrý úmysl a projev nadšeného slovanského vlastenectví. Zajisté, že umělec svou práci myslel vážně a že se ujal úlohy enormní a velmi namáhavé, ale nesmíme podezírati z nevážnosti, nevděku a závistivosti ty hlasy, které poctivě prohlašují, že se autor v této úloze nesetkal se zdarem. Cítilo se to prostě jako jakýsi malér: velká malířská práce, která nedosahuje těch žádoucích uměleckých hodnot, je nabídnuta městu darem a město je nyní postaveno před otázku, jak se za dar odvděčiti postavením zvláštního musea. Trochu rozpačitá a traplivá věc, nu, a protože tehdy dílo nebylo dávno ještě hotovo, rádo se na to pozapomnělo a problém se vynořil zase dnes.

Epopej byla vystavena ve Veletržním paláci, aby se vidělo, jakého dojde ohlasu. Byl smíšený a ne zrovna velký; odborná kritika se nerozezvučela ani hlučně, ani nadšeně, a kde se psáti musilo, psalo se rozpačitě. Nuže, kam nyní s tím darem? Je to velmi rozměrná sbírka ohromných pláten, která se tak lehce nedá nikde rozvěsit. Velký dar, ale hodně nepohodlný a tady se to nedá udělati tak lehce, jako to děláme doma, když se nám nějaký dar dosti nehodí, totiž že ho darujeme zase někam dále. Co s tím má tedy město dělat? Večer a Čs. republika již sugestivně nadhazují a naléhají. I ze sugestivního hlasu Večera a Čs. republiky je cítiti jisté rozpaky. Mluví se tu sice o kráse a velkoleposti, ale to jen tak, aby dar tak gigantických rozměrů nebyl co do výrazů krasochuti bagatelizován. Jaksi tepleji upoutává tu oba listy zájem o cizince, aby ti prý to mohli viděti a názorně se o našich slovanských dějinách mohli poučiti. Tak tedy nějaký ten důvod a účel se přece žurnalistickému umu podařilo nalézti; bude to poučné pro cizí turisty a dobré pro cizinecký ruch. Tak tedy stará otázka tu je znovu a dnes, kdy dar je dohotoven, doléhá to operativněji než před patnácti lety: „Kam teď s tím?“

Tak s tím nastává trampota pro město, které má kvůli tomu nákladně stavěti, a trampota pro umění, které se nechce k této věci hlásiti a bude nadarmo protestovati. Běda, kam s tím? „Nikam se to nevešlo a nevěděli, co a kam s tím,“ řekne jednou průvodčí cizinců, „a tak pro to musili postaviti extra budovu a teď sem na to vodíme cizince.“ – „Ha, zvolá cizinec, to je náramně interesantní! Takovouhle historii jsem ještě nikde neviděl a neslyšel!“
1928

(Čapek, Josef: Méně výstav a více umění!. Ed. P. Pečinková. Praha, VŠUP 1999,
s. 110–111)