U příležitosti životního jubilea básníka a překladatele Jaromíra Zelenky (nar. 14. října 1946) přinášíme ukázku z jeho dosud nepublikované eseje PO…, která vyjde spolu s texty Roberta Krumphanzla, Václava Petrboka a Štěpána Noska, věnovanými jeho tvorbě, v zimní Revolver Revue č. 105/2016. Jaromír Zelenka je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 2002, básně a eseje publikoval v RR několikrát. Podstatnou část jeho tvorby představily svazky Básně. Souborné vydání (2010) a Překlady (2015), připravené péčí nakladatelství Triáda.
Jaromír Zelenka při prvním halasovském putování do Kunštátu, s Janem P. Kučerou, jaro 1967 (foto J. P. K.)
Jaromír Zelenka
PO…
(ukázka z eseje)
Tady přeskočím časy a svěřím se s něčím, co mě rozladilo v době, kdy už jsem měl takříkajíc jasno o tom či onom. Dočetl jsem se v životopisné knize o Březinovi, že básník, tehdy pan učitel, by dal všechnu svou poesii za jediný polibek uctívané, snad platonicky milované bytosti. Věřil jsem, že u těch největších to je jinak, že by poesii nevyměnili za nic na světě… Napsané tedy oddělíme od básníka, krása je tu sama:
Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich jarních přání kvet jak liliové záhony
a nejžhavější, nejsladší, nejzářivější z žen
jsme pozdravili zářící jak bílé sestry jen.
Tady zase poznání je samo:
Nemocni příliš tušíme nemoc v extatickém proměnění tváří,
v zářící bledosti svatých, ve slovech příliš hýřících světlem.
A nemocí naší k smrti stala se pravda.
Přišlo mi tedy na mysl, že poesie, krása nevykupuje, že asi to jediné, co vykupovat smí, je láska. Kam patří dílo v řádu spásy, beze všeho pošklebku, ovšem s jistou, nikoliv pohrdavou pýchou prozradil třeba Durych. Při hovoru s kolegou literátem ukázal na hromadu svých knih a prý řekl: Mýlil by se ten, kdo by si myslil, že na tohle se před Božím soudem bude brát zřetel. Tak nějak asi. Budeme souzeni z toho, jak jsme milovali. Možná se dá ještě něco přihodit na váhu: Na poušti, v lese, v dešti, ve spánku, v pochybnostech, v hlubokém zahanbení člověka vždy chrání dobré skutky, které předtím vykonal, říká se ve věkovitých knihách. Máme za jistý příslib naděje, že tak tomu bude také před Soudcem.
Najednou se chlapci ukazuje poesie jako to, co vábí a odpuzuje zároveň, co obšťastňuje i zachraňuje a hned zas zklamává. V hloubi duše cítíš, že to vlastně pro tebe není. Snadno by sis vystačil s prázdným sněním, patřením na vidiny, důvěrností s blízkými věcmi, s cizotou těch nejvzdálenějších; vstoupit do světa a dívat se vlastníma očima a unést to, co se vidí, a ještě to vyslovit, vyžaduje příliš mnoho: odvahy, nadání, také ctižádosti. Nic z toho nemáš ani v míře poloviční. Navíc se ti zdá, že ta činnost básnická, umělecká, může být i jakýmsi vypovězením z veselosti, ze štěstí.
Podívejme se na Marsya, jak nakonec dopadl. Co mu chybělo v hojnosti arkádských hájů a niv? Proč chňapne po odhozeném nástroji a chce dokázat, že to, co umějí bohové, svede i on, možná lépe. Předvádí se, líbí se mu, že hra, básnění hubu nejen křiví, ale činí ji i výraznou; vyzve prý z marnivosti, to však vykladačům nevěřme, na hráčský souboj největšího z největších, takříkajíc zavedeného, a nedbá ani na to, že pravidla a porotce nemůže mít na své straně. Prohraje a jeho kůží se potáhne buben – nu a do té doby si může kdekdo do umělce bouchnout: v nedávné době jsem viděl několik filmů o životě některých novodobých básníků, tak trapná pachuť z toho šla; oč dílo bylo větší, o to ubožejší lidské trosky je vytvořily…
Možná jinak je to s těmi k básnění předurčenými. Orfeus zazpívá tak, že obměkčí vládce podsvětí. Umění sice vítězí, ale umělec tak nějak selhává: když zachráněnou manželku má vyvést ven, otočí se, není si asi trvalým účinem zpěvu jist. Ale proč by vlastně? Co když za ním již nešla a tam se vracela, kde on sám uzřel největší blaženost? Což neodváděl svou milou z Elysia, odtamtud, kde „ona již svou smrtí plna byla“? Che puro ciel, che chiaro sol…
Básnit by se mělo o vznešeném, krásném, dovršeném, o tom, co si pamatujeme z ráje. O čem asi zpívala plovoucí hlava Orfeova, když poté, co jeho tělo rozškubaly Dionýsovy divoženky za to, že neochvějně vyznával apollinství (a to Apollonův syn přivodil smrt Eurydice!), ji na ostrově Lesbu vylovily a posléz pohřbily neposkvrněné elévky lyrického básnictví? Netipnul bych si na kvílení, vytí, nýbrž na nějaký sluneční hymnus, na předzpěv k Rilkovu Slavím, k Holanovu Báseň je dar…