Obvyklým řešením monografické výstavy v instituci, jako je Západočeská galerie v Plzni, v reprezentativním prostoru, jako jsou Masné krámy, a konečně v případě autora natolik významného, jako je Michal Cihlář, je výběrová retrospektiva. S ní spojujeme takové kvality jako například záběr pokrývající celé dosavadní umělcovo dílo nebo výběr prací, zkrátka přístup, který nám daného autora komplexně představí – ale zároveň ho tak trochu petrifikuje a „muzealizuje“. Michal Cihlář se tomuto úskalí vyhnul a přišel s formátem poněkud odlišným: s autorskou výstavou, která nicméně řadu znaků retrospektivy vykazuje. Vlastně to od něj bylo lišácké řešení: retrospektivu si totiž už z podstaty autor nemůže koncipovat sám, neboť se u ní předpokládá kritické zhodnocení dosavadní umělcovy tvorby, a tedy angažmá nějakého historika umění, který tuto práci vykoná, dílo uspořádá a veřejnosti vyloží. Jenže Michal Cihlář má rád svou práci pod kontrolou, a to až do fáze její prezentace, o níž má svou jasnou představu. Proto si pro Plzeň vymyslel výstavu, která není koncipována chronologicky, jak retrospektivy zpravidla bývají, naopak ji odvinul od tématu: celá se točí kolem jednoho výtvarného žánru, jímž je zátiší. Přestože jich vytvořil už od raného dětství opravdu hodně, neznamená to, že se zde omezuje výhradně na ně. Naopak. V první, obecné rovině je pro něj zátiší metaforou jeho tvůrčí metody – drobnopisné a řemeslně i časově náročné –, pro niž potřebuje dosáhnout stavu vnitřního „ztišení“ a naprostého soustředění, ať už jde o rytí linorytů, nebo lepení koláží. Zátiší ale také odráží hlavní charakteristiky jeho práce. V první řadě je to její realistický základ, nebo ještě spíše důraz na věcnost, protože některé jeho práce – například jeho koláže – vlastně vůbec realistické nejsou, naopak mají konceptuální povahu. Zájem o věci je mu čímsi bytostně vlastním, což se například projevuje v jeho sběratelství nejrůznějších artefaktů, často natolik bizarních, jako jsou plastové lahve. A ve výtvarné tvorbě zobrazováním „podle modelu“ – každé z jeho zátiší má svůj reálný předobraz, jak to Michal demonstruje i na výstavě. Jiným rozměrem věcnosti, s nímž se na výstavě opět setkáme, je i to, že vedle tisků rád ukazuje jejich matrice, které jednak umožňují pohled do kuchyně grafika, ale také jsou jakýmisi materializovanými verzemi jeho grafik. Něco podobného platí i pro jeho koláže. Ty samozřejmě nezobrazují žádná zátiší, dokonce ani nemají zobrazující charakter – ale koláže obecně jsou opět obrazy-předměty, jak to ostatně zaznívá v termínu „tableau-object“, který pro obrazy s vlepenými reáliemi užívali kubisté.





S realismem souvisí i Michalovo tíhnutí k tradici, respektive k těm jejím úsekům, které jsou mu blízké a jež reflektuje ve své tvorbě. O jeho vztahu k pop artu zde není třeba dlouho mluvit – a právě pop art je opět rehabilitací realismu, věcnosti a také zátiší po nadvládě abstraktního expresionismu. Na výstavě najdeme řadu odkazů zejména na dílo Andyho Warhola. Objekt se sáčky s mlékem z osmdesátých let, kde setřel jejich potisk, aby jej mohl nahradit téměř k nerozeznání působícím linorytem, je originální českou verzí Andyho krabic Brillo. Ale například za jeho inscenovanými fotografiemi s nalezenými mrtvými ptáčky je dávné setkání s barokními zátišími právě s mrtvými ptáky barokního malíře Jana Antonína Vocáska, které už jako student obdivoval na zámku v Rychnově nad Kněžnou. Ostatně smrt, respektive její memento, k zátiší patří: jestliže v anglickém „still life“ a německém „Stillleben“ zaznívá nejen zmíněný aspekt klidu, ale i přímo slovo „život“, ve francouzském „nature morte“ je naproti tomu přítomna právě smrt. U Michala Cihláře nabývá až určitého dekadentního rozměru. Fascinuje jej podobně jako vše, co je většinovou společností odsouváno na okraj nebo obecně vnímáno jako nepatřičné či pokleslé – třeba jako bizarní svět BDSM pomůcek, naplno tematizovaný v posledním úseku výstavy.





Michal Cihlář je osobností mnohorozměrnou, komplexní a obtížně uchopitelnou. Spojuje v sobě zdánlivé protiklady, jako je intelektuální přístup s důrazem na výtvarné řemeslo, senzitivita k současnosti s určitou konzervativností, pozice solitéra s potřebou uplatnit svou tvorbu v širším společenském kontextu, než je jen uzavřené prostředí muzeí a galerií. Právě koncepce, kterou zvolil, umožňuje tyto rozpory překonat: výstava se odvíjí jako sled mnoha drobných mikrotémat. A „hozenou rukavici“ v jejím názvu tak můžeme vnímat jako výzvu, kterou předkládá divákovi, aby se pokusil tento bohatý svět objevovat a osobnost a tvorbu Michala Cihláře si z těchto dílčích fazet poskládat.

foto z expozice © Noemi Cihlářová