Snadno se mohu ztotožnit i nesouhlasit s dílčími částmi textů od Jiřího Davida a Tomáše Pospiszyla v LN 13. 5. Publikované příspěvky jsou natolik nepřesné, že pouze naznačují téma, které by stálo za diskusi, k níž by bylo třeba určité odvahy nesměřující k její nivelizaci.

Že financování mnoha galerií z veřejných peněz je podivnou skutečností s ještě podivnějšími střety zájmů, je zjevné každému, kdo o zdejším galerijním provozu ví alespoň něco. Že toto financování leckdy souvisí s umělci i teoretiky propojenými pomalu se uzavírajícím systémem dokonalého kruhu je zjevné rovněž. Důsledky toho, že tento nezávisle se tvářící network může mít nečekanou moc, už řada umělců i teoretiků zažila také. A právě proto si myslím, že dělení galerií na komerční a nekomerční je uměle vyhrocená teze, na kterou by bylo nejlepší vůbec nepřistupovat. Nikdo tyto pojmy přesně nedefinoval a jejich hranice jsou obzvlášť ve zdejší realitě víc než kluzké.

Překvapilo by mne, kdyby právě u nás nebyly grantové systémy a dělení finančních podpor součástí nedokazatelné morální korupce přátelských vazeb a budoucích splátek tichých loajalit. Granty mají vedle schopnosti pomáhat rovněž velkou schopnost přitahovat šíbry a grantožrouty, vystupující s despektem ke komerčnímu. Že se přes tento despekt většinou snaží i komerčně uspět, už pokrytecky přehlížejí. I komerční subjekty tu grantového systému využívají. V pěstovaném dělení na cosi nekomerčního (+) a komerčního (-) je jeden z klíčů k celé anomální situaci, neboť normální by bylo, kdyby obojí bylo ošetřováno v pozitivní koexistenci a široké nabídce, která nemá uměleckou scénu polarizovat, ale naopak jí prospívat.

Zakopaný pes je však v téměř naprosté absenci skutečných kvalitních komerčních galerií v Čechách, což je po dvaadvaceti letech ve svobodné zemi tristní. Kvalitní komerční galerie si na sebe vydělává obchodem s uměním, ale plní také funkci zázemí svým umělcům, je vůči nim loajální, a tak jim v jí příslušejícím prostoru i slouží. Profiluje svůj obraz nejen s přihlédnutím k trhu, ale i k prestiži svého názoru na kvalitu v umění, stará se o zavedené umělce a také díky nim napomáhá prosazovat nová jména, a to i za pomoci grantů. Řada umělců u nás je vinou absence takových galerií a svých povahových (in)dispozic ovšem „odsouzená“ k oportunní vnímavosti, závislosti na grantech, chorobnému ošetřování úzce osobních zájmů. To celé pak vyžaduje právě ono polarizované dělení galerií na správné-nekomerční a nesprávné-komerční.

Výše nastíněná představa komerčních galerií zní v našem prostoru idealisticky, ale je to běžný standard civilizovaného světa. Nejsou to vždy výtahy k penězům, moci či prestiži, ale i způsob dobré existence a krásné práce, kterou se lze docela dobře a poctivě uživit, a to v kooperaci s výbornými umělci. Ti jsou pak na oplátku vůči svým galeristům loajální, neboť na ně mohou převézt množství organizačních, obchodních a propagačních starostí. Jak jiné by zde všechno mohlo být… Řada, ne-li většina umělců nekomerčních galerií by se s funkční komerční galerii jistě ráda spojila! Že pojem komerční galerie je tu vnímán jako pejorativum, je důsledkem jejich časté neodbornosti, amatérismu i neserióznosti. Na druhé straně i většina zdejších nekomerčních galerií komerční činnost ve skutečnosti poloskrytě provozuje, a veřejné peníze leckdy pomáhají zalepit jejich obchodní neschopnost. Jakákoli jejich nadutost je jen nemístná.

Uspěje-li nějaký český umělec ve světové galerii, rychle zapomíná na místní absurdní a pokřivené dělení. Škoda, že mu k takovéto zkušenosti nepomůže nějaká dobrá česká galerie, ať už komerční nebo nekomerční. A nechytejte mne za slovo, výjimka totiž nic nepotvrzuje.