U příležitosti vydání závěrečného svazku Básnického díla Egona Bondyho přinášíme reflexi Marka Vajchra, jíž navazuje na své recenze předcházejících dílů (Dílo a podobenky, Básník Egon Bondy podruhé), a na Bubínku Revolveru zveřejňujeme též text Adama Drdy publikovaný v loňském roce v Revolver Revue č. 103 a pojednávající o Bondyho veřejném působení v prvních letech po listopadu 1989.


Do třetice s Bondym
Marek Vajchr

Jedním z postupů Egona Bondyho příznačných zejména pro texty ze závěrečné fáze jeho básnické tvorby, které byly souborně vydány ve svazku Básnické dílo III. 1976–1994 (Argo 2016, ed. Martin Machovec), je stylizace sebe sama do podoby moudrého myslitele a prozíravého básníka, který už od let své mladosti ví, jak se věci na tomto světě mají, a protože za posledních „padesát let / Vůbec se nezměnil svět“, zůstává jeho údělem „i dneska říkat pravdu“.


foto Karel Cudlín

Verše signalizující Bondyho vysoké mínění o vlastních tvůrčích a myslitelských schopnostech ovšem nacházíme v nemalém počtu i na stránkách předchozích dvou svazků Básnického díla (o nichž jsem pojednal v RR č. 99/2015 a č. 102/2016); v svazku závěrečném jsou však tato místa na rozdíl od starší tvorby již jen ojediněle relativizována protipólem hravosti a sebeironie – znatelně tu zato přibývá veršů vyznačujících se nesnášenlivou a kverulantskou dikcí. Mnohé nabývají podoby chmurně agresivních hesel a deklamovaných dogmat („Co je třeba chtít je jiná společnost“; „Získat kontrolu nad vlastní zemí je naše právo“), která jsou jen občas „básnicky ozvláštněná“, třeba rádoby provokativní koprolálií („Nová vládnoucí třída která vznikla / prdla a sotva přitom jen hýkla“).

S Bondyho rozmrzele ztěžklým básnickým jazykem tu koresponduje hojná tematizace zmaru, nenávratně ubíhajícího času, chátrající tělesné schránky a rozevírajícího se chřtánu nicoty: „Den za dnem neustálé štvaní / do posledního dne do skonání“; „Po třiatřiceti letech se mne zmocňuje únava a nechuť / nevíra skepse a zatrpklost“. Uprostřed světa, který tu nabývá čím dál tím přízračnějších rysů všednodenní post-apokalypsy, a tváří v tvář posledním věcem člověka se víra v nadčasový přínos vlastních básnických a myslitelských výtvorů Bondymu stává hlavním a vlastně jediným zdrojem proklamované útěchy: „Úděl básníků a filosofů se zdá trapný / jejich řeč je plk nejapný / a přece ničeho víc nemáme“; „jsem bezcharakterní kurva vím / ale platím tím možnost svojí práce / a ta práce přetrvá věk“.

Z monotónního proudu rétorických výpadů se zde už jen vzácně vynořují něčím pozoruhodné sloky či verše – tu je to třeba nehledaný bonmot, jinde úsporně ryzí záblesk ironie, pak zas jímavě naivistická či rozmarně dadaistická hříčka, nebo autentický záznam bolestného vzdoru vůči perzekuci či alespoň suverénně zvládnutý ohlas antické časomíry, staré čínské poezie či českého romantismu – a připomínají nám, jak křehkou a pomíjivou věcí může být umělecká původnost a básnická virtuozita.

Jednou depresivně lítostivé, vzápětí zas nevybíravě agresivní, zpravidla však mocí poezie nepříliš dotčené žehrání určené zkaženému světu Bondy předkládá s razancí, která si nezadá s vtíravým zviditelňováním současných uživatelů sociálních sítí. Možná i tady bychom mohli hledat jeden z klíčů k oblibě, jíž se dnes Bondyho dílo těší u nezanedbatelné části nejmladší generace. V jistém smyslu by se proto dalo říct, že Egon Bondy předběhl dobu a koneckonců tak naplnil svou roli básnícího vizionáře, v posledních tvůrčích letech tak intenzivně přehrávanou.

 

První dva roky poté (Bondy a Rudé právo)
Adam Drda

„Z Olomouce přišel také E. Bondymu dopis podepsaný ‚deseti přáteli‘, kde se říká: ‚Díky za ten článek od mnohých přátel, kteří chtějí poctivě pracovat i žít, ale také být přiměřeně sociálně zabezpečeni… Řekl jste to, co my obyčejní lidé velmi cítíme…‘“
Rudé právo, Z dopisů, 15. 12. 1990

Diskuse kolem spolupráce Egona Bondyho, resp. Zbyňka Fišera s StB (dál budu psát o Bondym, protože pod tím jménem je obecně známý) – o níž kromě jiného pojednává v tomto čísle rozhovor s Miroslavem Vodrážkou a které byla věnována část RR č. 102/2016 a také Večer RR v Knihovně Václava Havla 7. 4. 2016 – mi oživila vzpomínky na dobu krátce po listopadu 1989. Osobně jsem Bondyho neznal, jen některé jeho básně, k nimž jsem získal dosti pozitivní vztah zhruba rok předtím. Vnímal jsem je tehdy – mimo jiné – jako důležitou součást neoficiální kultury, Bondy byl pro mne jednou z legendárních postav, které v ČSSR žijí po svém a po svém svobodně tvoří, jeden z důkazů, že nezávislá a právě tím bytostně protirežimní tvůrčí existence je možná a má smysl – v dospívání jsou podobné vzory důležité, a za normalizace byly důležité obzvlášť, stejně jako asi zas dnes. Když se pak po listopadu 1989 Bondy nakrátko zapojil do veřejného života jako politizující intelektuál, viděl jsem ho poprvé jako reálnou bytost, na jeho počínání jsem zíral, zaskočilo mě, zdálo se mi trapné – a zdá se mi takové dodnes.


foto Karel Cudlín

Nemám k dispozici archiv, který by obsahoval všechna jeho tehdejší mediální vystoupení, a už vůbec nejsem schopný podchytit v úplnosti jeho veřejné aktivity z doby, než se – tuším v roce 1993 – odstěhoval na Slovensko, ale těch několik textů, které jsem teď našel, je výmluvných. Pár dní po prvním listopadovém výročí, 24. 11. 1990, vyšlo s Bondym interview v Rudém právu, což byl v té době nadále odporný slizký list plný komunistických propagandistů v čele s šéfredaktorem Zdeňkem Porybným (před rokem 1989 zpravodajem tohoto deníku KSČ ve Washingtonu a zástupcem šéfredaktora). Z Rudého práva přímo čišelo poraženectví a pocit křivdy, provázený nenávistí k téměř všemu dobrému, co vzešlo z disentu, a snahou škodit, kde se dá (podivnou křivost v sobě tyto noviny mají koneckonců dodnes – naředěnou, ale hluboce zakódovanou). Rozhovor měl příznačný název Marxista a opozičník (s podtitulem Egon Bondy: Lidi od revoluce neočekávali restauraci kapitalismu) a redaktor Zdeněk Smíšek neopomněl uvést, že „vůdčí osobnost undergroundu a marxistický filozof, vlastním jménem PhDr. Zbyněk Fišer CSc., neměl a nemá rád totalitu“, že „časté pracovně přátelské návštěvy vyřizuje mezi dveřmi nebo písemně, na dlouhé řeči nemívá čas ani náladu“, avšak „při našem telčském povídání si mne […] posadil do křesílka se slovy, že jsou věci, které se nedají uspěchat a potřebují klid“.

Bondy se tenkrát Rudému právu hodil do krámu: list samozřejmě nevolil strategii celkové obhajoby předlistopadových poměrů (v té době se ještě nedalo moc předstírat, že normalizační „totáč“ byl dobrý, protože byl v příliš živé paměti), nýbrž provozoval zapšklou národovecko-postbolševickou „kritiku“ polistopadové politiky; snažil se ukazovat, že se „lid“ v sympatiích k Havlovi a spol. a ve svých představách o demokracii poněkud unáhlil, že předchozí režim měl sice „chyby“ a „deformace“, ale to má ten nový taky, takže je to skoro nastejno. Rudé právo přitom „sbíralo hlasy“ všemožných nespokojenců, motivovaných ideologicky, strachem či třeba závistí, a takových lidí se v Čechách najde vždycky dost na to, aby vytvořili čtenářskou základnu – potřebnou, poněvadž Porybný list privatizoval. Zasloužilý „marxista a opozičník“ Bondy byl legitimizační úlovek, protože se skrz něj čtenářům sdělovalo: hle, „vůdčí osobnost undergroundu“, a považuje nás za důležité, a navíc v lecčems myslí stejně, je z vývoje zklamán!

Prozrazuje ten rozhovor s Bondym nonkonformního politického myslitele? Nezdá se. Mluví tu sice o potřebě radikální levice (proč ne?), ale také kupříkladu říká: „Lidi v listopadu loňského roku nechtěli žádný návrat ke kapitalismu. Počítali naopak s tím, že se bude socialismus rozvíjet bez deformací, které do té doby byly, ale o návratu o padesát let neuvažovali. Je velkou otázkou, zda by bývali OF podporovali, kdyby již tenkrát se bylo prohlásilo, že programem je návrat ke kapitalismu.“ Bondy příznačně nesděluje, jak ví, co si „lidé“ mysleli a co chtěli a chtějí (že se nezdržuje s fakty a důkazy, je pro jeho politické uvažování vůbec typické), nicméně podobný výklad musel v roce 1990 znít redaktorovi Rudého práva jako rajská hudba. Následovala kritika „kapitalismu“ a otázka, proč by měla být vylučována socialistická alternativa (a zase – v otázce samotné potíž nevidím), a také věštba: „Jestliže se ukáže, že plánovaná ekonomická změna přinese občanstvu bídu, potom bude nutno prohlásit, že tyto změny nejsou posvátné, a bude nutno začít znovu se ohlížet po socialistické variantě řešení.“ To je ještě pořád banální úvaha marxisty zklamaného z faktu, že dějiny se zrovna ubírají „špatným směrem“, když přitom on sám přece dobře ví, jaká cesta je ta správná. Zajímavější už je, o co se Bondy opíral: „Jestliže se Československo velice aktivně přičinilo již v prosinci loňského roku v Sofii o rozbití RVHP a během letošního roku zjistilo, že to má pro naše hospodářství katastrofální důsledky, pak se ukazuje, že se přistupovalo k […] plánovaným změnám nepromyšleně. […] Byla tady jakási naivní představa o kapitalismu s lidskou tváří a velmi lehkovážně se zpřetrhaly ekonomické vztahy, které se během čtyřiceti let staly přirozeným rámcem ekonomiky nejen naší, ale ekonomiky velké části světa. Jak na to doplácíme, je všeobecně známo. Představy o tom, že mezinárodní kapitalismus bude nezištně pomáhat zemím ve střední a východní Evropě, byly od začátku naivní.“

Bondyho výklady vykazovaly – a při zpětném pohledu je to vidět dvojnásob – výrazné neporozumění mezinárodní politice i ekonomice, zapáleně popisoval neexistující hrozby, hájil organizaci, jejímž hlavním smyslem bylo snadnější ovládání různých gubernií sovětského impéria přímo z Moskvy atd. atd. Ale co je nejdůležitější, činil tak v souladu s výše popsanou rudoprávní linií, dokonce i jeho slovník a jazyk (a to mě i dnes vzhledem k povaze Bondyho poezie šokuje nejvíc) byly chvílemi podobné řeči komunistických akademiků, chvílemi „lidovému“ jazyku, řekněme, řadových členů KSČM: „Kdyby se poslanci zeptali voličů, dověděli by se, že s tím, co dělají, nesouhlasí. Tohleto je parlamentní politika, která má všechny rysy parlamentárního čachráctví, které je bohužel odedávna zhoubou vší buržoazní demokracie. Poslanci jsou zvoleni, a během volebního období si dělají v parlamentě, co chtějí. Tyhle praktiky, které patřily do pravěku parlamentní demokracie, jsou dnes znovu objevovány. A lidi tohleto rozhodně neočekávali.“ Dnes jako by v tom člověk slyšel i Andreje Babiše. S dobovým přístupem Rudého práva rezonují i další Bondyho výroky, týkající se třeba vlastnictví: „S režimem státního vlastnictví byli všichni pochopitelně a právem nespokojeni, odmítli jej. Jenomže nyní se s tím státním vlastnictvím zachází jako s konfiskátem, ačkoliv se v podstatě jedná o vlastnictví národní. Rozprodává se nebo třeba i jen daruje a podobně. Je to konfiskát, který jako by neměl vlastníka. Zapomíná se na ale to, že ho má. Je jím lid této země. A s majetkem lidu této země se nakládá jako s dobytou kořistí.“

O tom, jakým konkrétním způsobem by se mělo obnovit totálně zdevastované komunistické hospodářství a jak přesně by o osudu každé fabriky rozhodoval „lid této země“, Bondy už nemluvil, mám ale podezření, že si takové otázky ani nekladl. Jeho výroky nebyly určeny pro život, nýbrž pro efekt. Například „kapitalismus“ funguje v Bondyho řeči jako symbol zla, které není třeba definovat, prostě tu je, hrozí a představuje cosi jako Mordor, přičemž k varování před ním dospívá Bondy různými absurdními cestami – bez dalšího komentáře uvádím jen dva citáty z mnohých: „Vemte si, že v 50. i v těch 60. letech byla většina lidí hrdá, že jsou Čechoslováky. Ti, co právem nadávali na poměry, měli pořád takový základní dojem, že my děláme něco nového a dřív či později to dokážeme lépe než na tom Západě: Oni jsou bohatší, ale my, máme perspektivy před sebou. Teprve po osmašedesátém hodil každý flintu do žita. Takovou míru konzervatismu už lidi prostě nevzali. Vadilo jim to víc, než že nás obsadili Rusové. Jenže pořád ještě málokdo hledal lék v zavedení kapitalismu. […] U nás se očekávala naprostá přestavba politického uspořádání, návrat k parlamentní demokracii, malá privatizace kvůli nefungujícím službám. Stále ještě by to znamenalo opětné vzkříšení vzpomínaného entuziasmu. Takové představy lidi měli, ale že by šli až k demontování družstev a k vrácení továren Baťovi…?“ „Koneckonců Sovětský svaz nějakým způsobem tu krizi překoná, takže bude znova ekonomickým faktorem a mocenskou veličinou zůstane pořád. A jestliže se Sovětský svaz změní v zemi demokratického socialismu, nebude divu, že začne být znovu atraktivním partnerem pro mnoho zemí a pro mnoho lidí ve světě. O sebe se pak můžeme postarat jedině tehdy, když pochopíme, že je potřebné dojít znovu dřív či později k nekapitalistické cestě vývoje. Kapitalistickým způsobem se sami o sebe nepostaráme.“

Pro spravedlnost: Bondy řekl i věci, které nebyly tak průzračně pitomé, ale v kontextu obsáhlého rozhovoru to byly marginálie. Jedna z nich se týkala vysokoškoláků, kteří se v listopadu proměnili ze svazáků v revolucionáře – v jejich charakteristice byl přinejmenším vtipný: „Studenti – nejinertnější netečná složka naší společnosti. Mravně nejvíce postižená složka. Až v roce 1988 za mnou poprvé přišli vysokoškolští studenti, v roce 1989 jsem se už zúčastnil různých jejich schůzek. Bylo už jasné, že s tehdejším vládním establishmentem je konec, protože když se začínají i tyto vrstvy radikalizovat, tak je bezmocný.“ 

Protože interview mělo podle všeho úspěch – viz citaci z čtenářských dopisů na začátku tohoto článku –, následovalo za pár měsíců (3. 1. 1991) další. Vyšlo v Rudém právu pod názvem Antiklaus nepřevlékače kabátů a s podtitulem Egon Bondy o kapitalismu, demokracii a levici. „Vůdčí osobnost undergroundu“ pokračovala ve strašení, avšak přitvrdila a popisovala hrůzné poměry, již panující v čs. společnosti. Bondy kolem sebe viděl „štvanici zprava“, přecházející k tendenci „netrpět levicově smýšlející ve školách, v úřadech ani v hospodářském životě“, odkazoval se na nejmenované „západní přátele“, kteří mu říkali, „že jim vývoj v ČSFR chtě nechtě přivádí na mysl výmarskou republiku“, kde byla také „nedostatečně zabezpečená demokracie […]. Mocenský puč může udělat každý vůdce, který je zaslepen sebevědomím, i proti vůli většiny obyvatel země tehdy, když je scéna dobře připravena pravičáckými politickými a ekonomickými úvahami.“ Situace v zemi byla podle Bondyho tak závažná, že „už u nás nejde jen o budoucnost levice, ale o budoucnost celého státu, obou našich národů“, protože „jestliže se proti proklamativně prokapitalistické, antisocialistické pravici nevytvoří účinná politická opozice, pak tyto národy, které nechtěly totalitu pseudosociální a zbavily se jí, jsou vystaveny zčista jasna nebezpečí totality další, nyní výslovně pravicové.“ Stejně jako u předchozího interview tu platilo, že Bondyho výroky působily v kontextu tehdejšího rudoprávního diskursu mnohem méně pomateně než mimo něj. Bylo to trochu, jako když se na Facebooku sejdou příznivci nějaké ideologie, přičemž smyslem jejich „diskuse“ je vzájemné utvrzování se v bludech. A pro ty, kdo by snad dnes v Bondym chtěli zpětně vidět vizionáře, byť přehánějícího: v době, o níž mluví, se v Československu přihodilo akorát to, že se Václav Klaus stal předsedou Občanského fóra. Teprve v dubnu 1991 spoluzakládal ODS, s níž pak v červnu 1992 vyhrál demokratické volby. Politickou diskusi sice tehdy na několik let ovládlo nesnesitelné „pravicové klausovské svazáctví“, které bylo třeba kritizovat, stejně jako propojování politické a ekonomické sféry v době transformace, nicméně představa, že by se tehdy země ocitla na pokraji fašistického puče, patří do říše pohádek. Bondy zkrátka jako kritik společenských poměrů připomínal člověka, který v situaci, kdy někdo ve vesnici ukradl jízdní kolo, mluví o organizovaném násilí a volá po zásahu armádních jednotek a vyhlášení stanného práva.

Řekl bych, že tehdejší kooperace s Rudým právem byla výhodná pro list i pro Bondyho, který chtěl veřejně působit a neopomněl zdůraznit, že „Rudé právo je levicový list, a nikoli orgán komunistické strany, a může tedy sehrát důležitou úlohu jako platforma, na níž se mohou začít setkávat ti, kdo nesouhlasí s tím, že program kapitalismu a antisocialismu je s to přinést lidem užitek“. A sympatie jistě vzbudil i další výrok: „Chceme přece práci antikapitalistické opozice dát podobu novou, zcela novou, poučeni právě tím, co jsme na komunistech kritizovali: to znamená, že nezačneme opakováním jejich omylů a nebudeme prohlašovat komunisty za ‚kádrově nepřijatelné‘. Byla by to prohra nás všech…“ Všechna ta zásadní stanoviska pak Bondy podtrhl ujištěním: „Pokládám svoje slova za […] povinnost básníka. Není to poprvé, co říkám nebo píši věci, které ti, co vládnou, užijí proti mně. Dělal jsem to po čtyřicet let, a od Pražského hradu až po Košice je dobře známo, že jsem to dělal nahlas a že jsem nikdy svůj kabát nepřevlékl.“

Bondy, aspoň se mi to tak jeví, bral tehdy politiku vážně, chtěl se v ní angažovat jako teoretik s jistým vlivem: se Zdeňkem Mlynářem publikoval komentář (Jde ještě o národ?, Rudé právo, 1. 11. 1991), v němž projevovali obavy o osud českého a slovenského národa v měnícím se světě a varovali před rozdělením Československa; angažoval se v Levém bloku (předvolební koalice KSČM a levicových stran a hnutí, která vznikla v roce 1992); poskytl také Rudému právu další rozhovor (Čas nechodí zpátky – S Egonem Bondym o nervech, budoucí levici i o volbách, 23. 5. 1992), který začíná opět příznačným úvodem redaktora: „Když jsem se objevil ve dveřích, paní Julie spráskla ruce: ‚Bondy před chvílí odjel zas na nějaký mítink! A představte si – prvně v životě byl na Prvním máji…‘“ Z mítinku se básník zřejmě brzy vrátil a svěřil se redaktorovi s vážnými obavami, neboť „znova se doma začíná říkat dětem: s tím nekamaraď, ten je z komunistické rodiny. Tohle ve škole nesmíš povídat, naopak musíš tohleto. Lustrace a paragraf 260 ponechávám právníkům. Mluvím jen o psychologickém efektu. Máme přesně to, čeho jsme se chtěli zbavit. Jestliže naši lidé projevili mimořádnou ukázněnost při drastickém snížení životní úrovně, protože doufali ve všeobecnou nápravu, znovuobnovování atmosféry strachu by mohlo jejich důvěru a trpělivost zničit. Zbraň, kterou používá pravice, by se mohla snadno obrátit proti ní.“ Prohlásil, že „situaci, kdy je KSČM neustále vytlačována kamsi na okraj společnosti, lze považovat za politicky nebezpečnou. […] Jde o to zabránit situaci, kdy by někdo případně řekl: ‚U nás máme demokracii až na půdu, ale jen tamhleta skupina do toho nepatří.‘ (V Německu to byli Židi.) Myslím, že vznik Levého bloku tomu dnes zabraňuje.“ Zase je tu třeba dodat, že řeči o vytlačování komunistů na okraj společnosti byly demagogie: s bývalými komunisty se jednalo v rukavičkách a KSČM měla poměrně silnou podporu, což se ukázalo za pár týdnů ve volbách. Její nepřijatelnost v očích mnoha demokraticky smýšlejících lidí pak nevycházela z „nenávisti“, nýbrž z faktu, že se KSČM hlásila k odkazu své totalitní předchůdkyně, v demokratickém systému představovala extrém.

Na schůzích Levého boku se Bondy potkával s generálem Miroslavem Vackem a na otázku, proč ve volbách nekandiduje, odpovídal: „Ze zdravotních důvodů, stejně jako generál Vacek. A protože on je znám jako muž zocelený, ptal jsem se ho – při vzájemném přesvědčování, jak by to pro LB bylo dobré, kdyby ten druhý z nás kandidoval – zdali tedy nemá skrytou vadu. Nervy! – odpověděl. Pan generál naprosto veřejně prohlašuje, že s určitými lidmi by nevydržel sedět pohromadě ani jedno odpoledne, natož čtyři roky. Já taky ne Takže oba alespoň jezdíme jako blbí po schůzích LB. I když nás to oba dva stojí vyhlídky na skandalizaci.“ (Vacek je někdejší lampasák, od roku 1985 byl velitelem Západního vojenského okruhu ČSLA, člen KSČ, od roku 1986 poslanec, v letech 1989–1990 ministr obrany, pak ještě poslanec za KSČM).

To, za jakých okolností a proč se pak Bondy z politického života vytratil, není tématem tohoto textu. V Respektu (19. 7. 2003) nicméně publikoval Petr Třešňák článek Můj život s StB, který se týká i Bondyho spolupráce s tajnou policií a v němž známý odpůrce lustrací (a komentátor Rudého práva) Petr Uhl zcela bez obalu říká, že si Bondyho soukromě proklepnul a poté, komisařsky a samozvaně – dodávám já, zasáhl: „Bylo jasné, že Bondy vynášel informace ze srazu Charty. Když pak začal psát do novin a snažil se vystupovat politicky, sešel jsem se s ním a řekl mu, ať toho nechá, nebo vše zveřejním.“

A ještě se vrátím na začátek. Bondyho polistopadové politické počínání jsem bral (a vlastně pořád beru) vážně, tedy jako projev příčetného člověka, který bohužel říká a dělá i příšerné hovadiny. Zklamalo mě, že se autor, kterého jsem měl spojeného s protirežimní neoficiální kulturou, dal dohromady s lidmi, kteří před rokem 1989 představovali komunistický aparát, a ještě se přitom nechal titulovat „vůdčí osobnost undergroundu“ (patří k paradoxům, že se Bondy dokázal pohybovat na schůzích Levého bloku a paralelně i v nezávislém prostředí Vokna atd.). Nakolik to ovlivnilo můj vztah k jeho poezii, v tom pořád nemám zcela jasno, jeho význam pro filosofii nejsem schopný posoudit, ale jako teoretik a společenský kritik mě už v těch devadesátých letech přestal zajímat. V citovaném textu v Respektu Bondy vysvětluje, proč spolupracoval s tajnou policií a udával spolužáky: „Můj politický názor na stalinismus a Sovětský svaz byl od roku 1948 zásadně negativní… ale za ještě větší zlo jsem považoval mezinárodní kapitalismus a imperialismus. […] Jeden student mi vykládal, jak se přihlásil do mysliveckého spolku, aby měl povolení na flintu. Prý čeká jen na to, aby mohl jít proti bolševikům bojovat na barikády. […] Druhý mi zase s velkým zanícením říkal, jak je nutné všechny komunisty pověsit, a třetí, že prý má někde kůlnu plnou strojů, aby mohl rozběhnout kapitalistický byznys, jen co budou komunisti postříleni. […] Byla to moje republika – a kontrarevoluce, která by restaurovala kapitalismus, pro mě byla nepřijatelná. […] Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi.“ S jeho veřejným angažmá po listopadu 1989 to nakonec docela ladí, s jeho bytím v undergroundu moc ne.