Výročí sta let od narození Jiřího Koláře je věnována podstatná část nové, podzimní Revolver Revue č. 96/2014. Z řady příspěvků doprovázených bohatým obrazovým materiálem přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru ukázku: esej Ludmily Vachtové, úvahu Viktora Karlíka a jeho výběr z poslední Kolářovy knihy Záznamy.


Ludmila Vachtová
Stoletá koláž

24. září bylo dusno a bezvětří, ani lísteček se nehnul, ani peříčko. (Anebo tak bylo po celý rok?) V rotisserii ve Voršilské ulici jsme zvečera slavili padesátiny Jiřího Koláře a pojedli za tím účelem mexický guláš. „Banket,“ pravil iniciátor Jan Kotík. Ani si nepamatuju, zda někdo pronesl přípitek a jaký. Nehlučeli jsme, bylo nás málo, ale vína bylo dost. Josef Istler, Mikuláš Medek, Aneta Fárová – u jednoho stolu seděli lidé, jimž pravidla řevnivosti pošmodrchala stará přátelství. A mluvili spolu. Zvláštní, téměř zázrak. Každodennost nabyla na závažnosti a odstrčila do kouta retrospektivní báchorky, bědování a perspektivní zaříkávání. Najednou nikdo nelhal, a taky se nikdo nehádal. A protože mezi námi nebylo fízlů – taky zvláštní –, nezbyl po téhle verbální epifanii žádný zápis, jen vzpomínka na vážný, opravdový rozhovor bez klábosení. Řeč nestála, večer pokračoval do noci, ale nerozcházeli jsme se až za svítání. „Tak to by bylo pro dnešek všecko,“ zamával Jiří K. do taxíku a otevřel domovní branku na Vinohradech.

Pro dnešek, pro zítřek, pro popozítří… Jiřího Koláře nebylo možné obejít, patřil skrznaskrz k Praze, a dost možná, že udával její duchovní a kulturní tep, aniž by si toho někdo zvláště povšimnul. Nehlásal, činil. Mluvil s každým, a nezvyšoval hlas. Taky se smál. Romantické představě o „básníku a umělci“ neodpovídal a na hrdinu ani trochu nevypadal. Pokud zrovna nebydlel v Berlíně nebo v Paříži, byl každý den přes poledne k dosažení v kavárně Slavia na Národní třídě. Během let se Kolářův stůl rozrůstal až do mondénní proslulosti. Střídali se tu mladiství obdivovatelé, generační kamarádi, pochlebníčkové a zahraniční zvědavci. Fraucimór k vidění nebyl. Každý od básníka něco očekával: modré z nebe, pochvalu anebo nějakou materiální výhodu, jenže k tomu Jiřímu K. naprosto chyběl talent. Říkal, co si myslel, a to byla zřídka poezie. Byl výjimečný, protože dokonale obyčejný, neurozeného původu, ale v hlavě žádný proletář. Kluk z Protivína se řízením osudu a rodinných okolností vyučil na Kladně truhlářem, pracoval jako číšník a poslíček a snil o umění všeho druhu.

První pokusy se nedochovaly. 1941 se J. K. dostal do Prahy a pak už to šlo ráz na ráz: vydání prvotiny Křestný list, redaktorské místo, členství ve Skupině 42, s níž vystavoval koláže v Divadle E. F. Buriana. Oslnivé úspěchy se sice nekonaly, ale nové jméno už nebylo možné zamlčet. Psal zvláštní verše, nebarevné, bez ornamentů. Slova padala jako kamení. Měl příliš talentů, málo vkusu pro nudu a zažil si všechno možné: Devadesát dnů v estébáckém vězení, recepce v Guggenheimově muzeu, slavnosti a ceny, rozmetané sazby knih a ideologické plivance, Arthura Millera, Luigiho Nona a Medu Mládkovou. Denní pracovní penzum tohoto drobnému muže v tmavém obleku bylo na pováženou: Psát, číst, stříhat, lepit, korigovat, psát, stříhat, lepit, překládat, myslet. Skutečný workoholik, řeklo by se dneska. Jenže Jiří K. nepůsobil nikdy uspěchaně, neměnil pomalý rytmus svých vět a stihl všechno sám, bez asistenta nebo nějakého pomahače. Zarytý tradicionalista řemeslné profesionality, anebo výstředník?

Kolářova hlava neznala ani chaos ani prázdniny a způsobila všechno možné, traktáty, eseje, překlady, knihy pro děti, divadelní hry, přes 120 metodicky různých druhů plošných a prostorových koláží. Kromě toho uvedla do života Kolářovu cenu a konečně, místo odpočinku, vydávala občasnou Revue K. Kolář nepatřil k miláčkům publika. Jak se dílo rozrůstalo, přibývalo nactiutrhání. Je možné, aby „truhlář z Kladna“ výtečně překládal, když stěží ovládá cizí jazyk? Když pak 1962 předvedl Arsén Pohribný v Klubu Mánesu nové Kolářovy koláže a zahraniční instituce zvučných jmen se začaly ucházet o jeho výstavy, způsobilo to v kulturním Povltaví citelné znepokojení. Jiří Kolář nenadálým účastníkem Documenta v Kasselu 1968? S kolážemi? Je to vůbec možné, octnout se jen tak, s nůžkami a lepidlem, mezi světovou špičkou? Koláž, klasické dítě moderny, byla v Čechách považována za doplňkovou činnost, za chytrou, ale nezávaznou a neprofesionální hru. Kdo měl chuť, lepil. Příznačné, jak dlouho to trvalo, než se domácí teoretici s výjimkou Jana Grossmana, Miroslava Lamače a Jiřího Padrty začali písemně zajímat o Kolářovo výtvarné počínání. Jindřich Chalupecký, kolega a kamarád ze Skupiny 42, mu teprve roku 1979 věnoval zasvěcený esej.

Jiřímu Kolářovi to nevadilo. Šel si po svém a za svým, netrpěl záchvaty ctižádosti. Po svém, téměř jako divoký filosof bez historického zázemí, pochopil také koláž. Objevil ji. Znamenala pro něj strategickou možnost setkání civilizace a kultury bez generačních zábran a bez formálního omezení. Artefakt, podivuhodný slepenec protichůdných vlastností, připomínal mentální konstrukci individua a jeho reakci v přijatém prostředí. Estetika neurčovala kvalitu a umělecké revolty ztratily na významu. Svět, v kterém žijeme, byl volně k mání a připraven k verbální nebo optické transformaci. Zrak, sluch, čich, chuť a hmat byly přitom v ustavičném nasazení, potištěný papír voněl a lesklá lepenka sváděla k dotýkání – stěží měl někdo tak dokonale vyvinutou schopnost senzitivního vnímání jako Jiří Kolář. Nespěchal. Jako básník pracoval s obrazy a výsledkem byl obraz. Dlouho třídil, porovnával a srovnával, kombinoval bez deformací a dovozoval setkání nejrůznějších segmentů a elementů, které se konečně dohodly na společné existenci bez mocenských nároků. Napětí se proměnilo v konsens. Výsledný artefakt, klasický a krásný, neprozrazoval v ničem techniku vzniku, nesl v sobě vždycky nějaký příběh a choval se jako portrét, který si vyžaduje frontální pozorování a čtení. Básníkova inspirace, oproštěná od formálních závazků, se soustředila na sběratelství v nejrozličnějších, i zcela nemúzických oblastech, kombinovala mudrosloví traktátů a návody k upotřebení, kaligrafii a klikyháky, přívlastky, přísudky a umělce s umělci. Chrlil koláže. Jeho počínání hraničilo s nepravděpodobností: Byl neúnavný, ale neopakoval se. Útržky účtů a úředních sdělení získaly lepením bezmála grafickou vznešenost a přírodopisné barevné vzpomínky na motýly a ptáky se začaly řadit do konvolutů, silně připomínajících nevědecké encyklopedie nebo obchodní katalogy neprodejných rarit. Horečnost pokračování a rozrůstání nevyloučila změny. Zavěšené provázky a šňůry přestaly s předstíráním architektoničnosti a plocha papíru už nestačila unést výtvarné sdělení. Najednou, téměř zničehonic, tu byla socha-jablko, socha-struhadlo a pomník valše na prádlo. Kolářův svět se trojrozměrně plnil. Co je důležitější, plasticita, nebo tajemství? Denní šarvátky ho nevyvedly z míry. Ať podnikal Jiří K. cokoliv, zůstával vždycky soustředěn na podstatné, i kdyby to byl jen vzdech nebo tečka nad i.

Přečetl někdo kompletní sebrané Kolářovy spisy? A spočítal někdo všechny jeho koláže, roztroušené po soukromých i veřejných domácnostech celého světa? Je jich na tisíc, od prťavých suvenýrů, proleptaných kapesních zrcátek a polepených krabiček až po reprezentační kusy s krásnými, záhadnými jmény jako Chiasmáž, Muchláž nebo Roláž. Kdyby je někdo sebral dohromady, zaplnily by víc než jedno muzeum a přispěly patrně k staronovému rozjímání o tom, co všecko může nebo nemůže umění UMĚNÍ. Byl Jiří Kolář umělcem, tvořitelem století? Žádnou revoluci nezapříčinil a nic neobrátil naruby. Místo svého působení si neurčil a čas si ho vybral. Ne nadarmo J. K. vždycky zdůrazňoval, že Einstein a jiné vědecké hlavy století měli jasno také ve věcech umění a že tvořivost nevylučuje řád. Pracoval a žil. Netaktizoval. Byl paličatý a moudrý. A velkorysý. Proto se chtě nechtě stal smírčím soudcem ve všech možných případech a důkazem pro to, že ani nejmizernější politický systém není důvodem pro zkurvení.

Vykali jsme si. Nepatřila jsem ke stolu Jiřího Koláře, nepsala jsem o něm, nepřivedla do ateliéru žádné nové zájemce nebo sběratele ani nezpůsobila výstavu na nějaké další důležité adrese. Dost jsme ale o sobě věděli. Na sklonku adventu 1972, před mým zmizením ze staré země, zavolal Jiří Kolář: „Zastavte se, než půjdete na letiště.“ Zastavila jsem se.

Vtiskl mi do ruky zelenkavě potištěný papírek platný ve všech zemích světa a zabručel: „Třeba to budete pro začátek potřebovat.“ Jak to věděl, je mi dodnes záhadou. Na druhé straně oblohy za všelijakými neželeznými oponami mě očekával muž Florin, schody, zvláště ozdobené kytkami, a studený, úplně prázdný byt. A tak jsme díky Jiřímu K. a s ním slavili vánoční hody, dávno již tomu.

Curych, květen 2014



Viktor Karlík
Očitým svědkem


Jiří Kolář nepatřil k umělcům, kteří podléhají mediálním svodům a vnímají třeba žánr interview jako prostor pro hlásání vlastních úspěchů a výjimečnosti či jako místo, kde se po vzoru politiků taktizuje a uhýbá před jasnou odpovědí. Jiří Kolář si zachoval svou osobnost ve všech formách nejen uměleckého, ale i veřejného výrazu, které přijal. Když mluvil, měl co říct, a na rozdíl od drtivé většiny současných literárních a výtvarných umělců uměl i přesně formulovat a neblábolit. I v tomto ohledu je jeho odkaz-příklad velmi podstatný. Hlásit se k němu by mělo nejspíš znamenat přísnost k sobě samému, u Koláře lze těžko hledat opěrné body pro vlastní lenost, pohodlnost a pragmatická řešení. V současných Čechách jsou ovšem oblíbení spíš umělci, kteří někoho udali nebo alespoň v rámci šíření své tvorby ohýbali hřbet. Kolář dokázal své světové proslulosti neobětovat vlastní charakter – to je v českém umění něco naprosto nevídaného. Ekonomické plody svého úspěchu – peníze – používal k podpoře kolegů umělců měrou, která zřejmě nemá v české kultuře obdoby. Ostatní tvůrce nevnímal jako konkurenci, jev rovněž mimořádný.

V životopisech umělců se zpravidla akcentují debuty. Práce ze závěrečné fáze života zůstávají mnohdy stranou. Poslední knihou Jiřího Koláře jsou Záznamy, které napsal v letech 1998 2002 (první zápis je z 1. 1. 1998, poslední z 12. 1. 2002). Když Záznamy vyšly, nesetkaly se s nijak vřelým přijetím. Spíše naopak. Svému blazeovanému rozhořčení dal místní recenzentsko-editorský kombajn průchod větami, z nichž postačí ocitovat jednu relativně méně sprostou: „Potřebujeme mít knižně opravdu každý frc, který básník napsal?“ (R. Kopáč, Tvar 14, č. 1, 9. 1. 2003, s. 21).

Než Záznamy Jiřího Koláře vezmeme do rukou dnes a začneme si v nich číst, je dobré si připomenout kontext a okolnosti jejich vzniku. Autor na podzim 1998 prodělal mozkovou příhodu a zápasil i s jinými zdravotními obtížemi, měl problém udržet tužku v ruce, o psaní na stroji se nedalo uvažovat, jak sám zaznamenává. Kniha začíná v Paříži a pokračuje v Praze, kam se básník přesouvá, „aby se mu vrátila řeč a paměť“. Tyto zápisky píše mezi osmdesátým čtvrtým a osmdesátým osmým rokem svého života. Doba, ve které texty vznikaly, byla obdobím, kdy si drtivá většina české kulturní společnosti vůbec nebyla schopna připustit, natož pojmenovat a řešit problémy a chyby, jejichž bohaté plody v posledních letech sklízíme, mimo jiné jako Havlovo a Klausovo politické dědictví. Jiří Kolář ve svých záznamech naprosto samozřejmě a jasnozřivě zaznamenává příklady toho, co není podle jeho názoru v pořádku. Ve své nemoci a věku je odkázán na četbu novin, sledování televize a rozhovory s návštěvníky. Kriticismus v otázkách společenských a kulturních není hlavní osou jeho zápisků, ale přímost a jasnost vidění vůči stávajícímu veřejnému provozu je velmi výrazná. Třeba v tom, jak zřetelně už tehdy vnímá hloupost Lidových novin, nesoulad mezi tím, po kom je pojmenována Cena Jindřicha Chalupeckého, a oceňovanými pracemi, debilitu vysílání veřejnoprávní televize či nebezpečí diktátora Putina. V průběhu dvanácti let, která následovala poté, co Kolář své Záznamy uzavřel, kritizované jevy nabraly dalších rozměrů.

Formálním základem knihy je umělcův deník, v němž vystupují živí i mrtví a který je také prostorem pro zaznamenání pracovních poznámek, návštěv, poštovních zásilek a rovněž básní, u nichž lze nacházet příbuznosti s texty z autorových předcházejících knih. Struktura, rytmus i obsah zápisků dá připomenout básníkovu nezaměnitelnou dikci, přímost názorů a věrnost vlastní cestě. V záblescích paměti se objevuje i Kladno jeho mládí. Žádná stopa po vychloubání, rysu tak častém, byť mnohdy lépe nebo hůře maskovaném, v zápiscích jiných českých umělců. Když starý muž píše o tom, jak „neudržel pláč“ nebo měl „mokré oči“ (nehoda Josefa Hiršala, film o Miladě Horákové), není to stařecký sentiment, ale mužně reflektovaná emoce.

Na posledním deníku Jiřího Koláře je strhující básníkova posedlost myšlením a chutí něco tvořit a zůstávat sdělný. To vše i při vědomí blížící se smrti, k němuž patří pozorování, jak vlastní tělo přestává složit a nemocniční bažant se stává nádobou, jíž by tento umělec rád učinil poctu. Což vlastně už jen popisem tohoto záměru udělal. Kolář, svírán blížící se smrtí, tvoří a hledá v čím dál tím omezenějším prostoru způsoby, jak to uskutečňovat. Knihu lze vnímat také jako zprávu o důstojném odchodu z tohoto světa. Schopnost takto jasně a kriticky vidět „svět, v němž žijeme“, i ve chvíli, kdy lze stěží udržet tužku v ruce, má pro autora těchto řádek mimo jiné parametry srovnatelné s těmi nejlepšími filmy Clinta Eastwooda.

Kniha v roce 2002 vyšla v Pasece, k vydání ji připravil Miloslav Topinka (redaktorem byl Jan Šulc), který má na její existenci velkou zásluhu: z ediční poznámky je jasné, že v tomto případě nešlo „jen“ o přípravu běžného rukopisu k tisku. Když jsem opus v době jeho vydání poprvé četl, začal jsem si představovat edici, v níž by byl text po vzoru nejranějších Kolářových koláží doprovázen „doličnými předměty“: výstřižky z novin, záběry z televizní obrazovky, fotografiemi ze zmiňovaných událostí, zkrátka tím naprosto konkrétním, co básník ve svém posledním deníku reflektuje. Takový koncept by měl samozřejmě svá úskalí, ale mám za to, že kdyby byla zachována obsahová přesnost a grafická střídmost, nejlépe v duchu Kolářových raných raportáží, starého mistra by mohl potěšit.

květen 2014


Ze Záznamů
několik ukázek z poslední knihy Jiřího Koláře
včetně prvního a posledního zápisu


1998

1/1 Skupiny – školy –, vzácné, jeden podněcuje druhého

9/1 Často vídávám lidi (staré nebo zjevně milující) u poštovních schránek, hmatající do otvorů, zda dopis skutečně dobře dopad. Nežli odejdou, několikrát zabuší na schránku, zda se někde dopisnice, pohlednice skutečně nevzpřímila a dopadla na pravé místo.

10/1 Od nemoci šílených krav, kdykoliv spatřím jakékoliv panorama Londýna, vidím je plné postřílených krav s očima upřenýma k nebi.

V posledních dnech, když zavřu oči, nebo když se někdo zmíní, vidím stojatou louž plnou mrtvých kuřat, housat, holoubat, kachniček z Hongkongu.

Jako po válce, mám to dodnes v hlavě, kdykoliv vidím buldozer, vyvstanou mi filmové záběry buldozerů, jimiž fašisté shrnovali mrtvé vězně do jam.

17/1 Útok na spis. Ottu F. – To nevěděl, že se po něm jednou někdo – co vlci nesežerou – novodobý Sabina.

25/1 V Praze stále politické bláto.

30/1 Miro Bajanovič: Ako sme vraždili pre Chorvatsko: Loajálnych Srbov sme používali na kopánie hrobov, ale povedali sme im, že kopú zákopy. Jeden ze zajatcov, chlape z Kutiny, poznamenal, že kope už pätnásty či šestnásty zákop. Zastrelili sme ho na mieste, protože nemal čo počítať zákopy.

31/1 Kéž by každý špatný básník byl koktavý, alespoň by své básně nemohl přednášet!

10/3 Telefonujou nejen v posteli, ale i při návštěvě umírajících, na hřbitově, v kostele.

20/5 Volala slečna kvůli výstavě v Pasově: ...Já také půjdu v nejbližší době do nemocnice. Budou mně brát „slepáka“ –

20/7 Otevřel jsem Bohoušova „Poupata“. České poměry: kniha bez udání nakladatele, nejen to, ale bez tiráže, ani s datem autorova doslovu – nevím, co k tomu dodat – nedočíst!

16/8 Po odsunu Němců z republiky jsem se vyptával, zda někdo zná někoho, kdo se nechal vyhnat s manželkou nebo milenkou – marně!
Snad jsem několik jmen zaslechl.

2000

5/1 […]

Co nazývají Rusové v Čečensku válkou, je nejhroznějším vyvražďováním.

8–9/1 Nebudu skuhrat, nikam to nevede.

Po shlédnutí pořadu „Neváhej a toč“ – čím blíž k zmrzačení dětí, čím smrtelnější pády sportovců, čím větší nenadálé úrazy chodců, čím více otřásající ztroskotání, tím větší smích starých či mladých diváků, k větší spokojenosti komentujících slouhů.

12–13/2 Vše ve mně umírá, ohnívá, uhnívá, to jsou mé suché kůrky, následky každodenního honění něco udělat – třeba jen něco, co zrovna nepásne a co zítra roztrhám nebo přelepím. Dnes bych si málem namluvil, že to patří k životu.

24/2 V Rusku vyznamenávali válečné vrahy z Čečenska. Páni soudci ze Západu ani muk!

18–19/3 Napsat o pořadu Neváhej a toč, kde ženská a ještě blbější muž sledují se smíchem, jak si děti rozbíjejí obličeje o dlažbu atd.

20/3 Lidé mi vyhrožovali zastřelením, zabitím, pomstou, udáním, zadržením, žalářem, vyhozením. Nadávali mi, odsuzovali, jiní mne ctili, podporovali, pomáhali, obdivovali – okrádali, pomlouvali, ponižovali…

6/4 Konečně se svět vzepřel a společnost Spojených národů se postavila proti nárokům a panovačnosti Rusů.

8–9/4 Srbové sekali kosovským dětem hlavy.

11/4 Každý den si mnohokrát uvědomuju, jak mnoho vděčím za existenci „bažanta“ a kolik nemocných se mnou. Asi se toho nedočkám, abych téhle nádobě udělal poctu.

15–16/4 Dnes opět jsem se nechal zlákat titulkem z televize. Hned od začátku se asi Jindřich Ch. musí obracet v hrobě, co se prohlašuje za umění pod jeho jménem.

26/4 Já mám několik monografií a Preissig žádnou – měl bych se stydět – to jsou čeští znalci umění a stejně tak vydavatelé – nestydatej dobytek. Lidské katakomby!

10/5 Každý den čtu titulky novin – dál číst nemám sil. Stejně tak s televizí pár minut – Měl jsem radost, že se mi vracejí sny – také skončily!

27–28/5 Včera mně vyprávěl jeden známý o špinavých projevech několika poslanců ještě v 70. a dokonce osmdesátých letech.

Věřil jsem mu. Není nic známo, jak se chovali podobní pánové v těch letech? A kdo byli jejich tatínkové, že mohli synáčkové studovat na vysokých školách v Anglii?

12/6 Můj kriminál? Život bez tužky a papíru, nic horšího mě nemohlo potkat. Copak nebylo horší žít na socialistické svobodě, ve strachu, co s tebou i ten poslední courák udělá, že píšeš, co ti život poroučí psát?

26/6 Relace o Miladě Horákové. Ještě když toto píšu, mám mokré oči. Neumím víc napsat. Snad večer –

[…]

28/7 J. S. Bach

Co ví dnešní politik, bohatec, o české současné hudbě nebo o umění? Nejsou to jen panáci? Oblbovači v kravatách?

1/8 Číst české noviny, to je šlapání v čerstvém blátě. To chci říci jen málo zahnojeném.

16/8 Rusům nestačí atomový krach v Č., v těchto dnech musí žádat o pomoc NATO, jak zachránit potopenou ponorku. Před několika dny jim každá pomoc smrděla kapitalismem.

17/8 Nezdařená Masarykova socha – L. N. – neuvěřitelné!
Konečně to probudí zájem Pražáků o Hrad. A co dvorní nohsledové?

[…]

18/8 Nevyjasněná úmrtí a stejně zatměný Hrabal. Aneb film lidí, kterým páchne z huby a nevědí, co mluví, i když upřímně.

Australští ptáci –
ohromující podívaná!

Požáry v USA

Sovětská ponorka. Pan Putin se samozřejmě vyznamenal jako všemocný Rus.

29/8 Včera odpoledne v televizi – relace o Vl. Boudníkovi.
Mnoho lidí ho znalo a mluvilo, čeho se málokdo dočká, ale málokdo pro něho cokoliv udělal. Nejvíc řečí však měli vycucávači.

Požár bývalého pivovaru na Vinohradech.

4/9 Z takzvané galerie J. a B. K. poslali pozvánku na mou výstavu s reprodukcí koláže, kterou jsem nedělal. Jako nikdy před tím mně předem o ničem neřekli, ani se nenamáhali dotázat, zda s otištěnou reprodukcí souhlasím. Kreténi, bůhví, čeho se od nich ještě dočkám.

15/9 […]

Ve čtvrtek byl v L. N. velký, docela čtivý článek o Robinsonu Jeffersovi, ale ani slůvko, že ho již málem před půlkou století překládal Kamil Bednář a zároveň že mu vydal obsáhlý svazek básní bez odezvy – to je typické.

21/9 Co nespasí noc, to vyždímaný den mně přináší na talíři připomínku: jak ses naučil česky povídat, jak velectěně ses nechal v rodné zemi okrást.
Lid. noviny se lepší, ale v počtu a velikosti inzerátů.

14–15/10 Volala Běla. Když jsem se zeptal, jak se cítí, skuhrala jako Jiřina H., a když mně položila stejnou otázku, zabědoval jsem jako čtyři Jiřiny.

16/10 Zapnul jsem televizi. Mluvil Havel. Po dlouhém poslechu mně zašeptal do zad Bohouš Hrabal: „Že to nenechá zadnici?“

Novinka – v Praze vznikla nová básnická skupina. Jak jsem o článek zavadil, napadlo mě pojmenování: Autoteplouši

27/10 Dnes v noci jsem se ptal kamene, zda ví, co je to láska. Bez váhání odpověděl:
To je jako když by ze mne někdo vytesal sochu.

P r v n í v e r š p o m r t v i c i !

9/11 Máme nejlepšího fotbalistu století, ale nikdo se nezeptá, kdo byl nejlepší malíř, básník, skladatel.

[…]

2001

5/1 Sledování zasedání senátu nebo vlády je stejně zábavné jako poslouchat rozvrzané flašinety.

16/1 Dnes je 32 let od smrti Jana Palacha – snad jsem nenechal jeho bustu v Paříži?
Dělal ji Olbram Zoubek, jediný, kdo měl tu odvahu.

[…]

26/1 Šmejd na motocyklu místo svatého Václava a Lidové noviny tohle podporují.
Hlavnější jsou peníze a reklama a novodobí spisovatelé a novináři tohle nevidí.

14–15/2 […]

Proč se zabíjejí šílené krávy a podporuje se šílenství reklam jak televizních, tak novinových? Proč se stejně nebojuje proti slintavce a kulhavce kýčů, samozvanců, veřejných zlodějů a polopolitiků, novinářů, pidiznalců, nadaných otlemenců všech povolání, ropuch?

1/3 P a m á t c e m i s t r a J a n a

Kolik stejně nevinných bylo upáleno za mého života a kolik jejich vrahů ještě spokojeně žije dodnes? A dalších přibývá.

30–31/3 […]

Potom jsem se díval na Vaculíkův pořad v televizi. Netrčí v záchodové díře, jak se nechal před lety vyfotit, dál a dál?

Vybočené básně – koláže.

8/5 V Budějovicích operní koncert k poctě Emy Destinové.

Znovu jsem se přesvědčil, z jakého televizního hnoje člověk vyhrabává tyhle pořady!

3/1 Noviny otiskly seznam duchovních vůdců národa. Není to spíš seznam většiny duchovních prdelí?
(Březen 2001)

9/1 Márnice
Prostěradlo

Nenechal jsem na pokoji ani podlahu a zeptal se jí, co si myslí o lásce. – Já viděla a stále vidím lásku v ženách, které poklekly s kusem hadru a rejžákem, aby ze mne smyly špínu.

10/1 Sotva jsem vstoupil do márnice, vidím rozpadlou rakev. Aniž jsem měl sílu promluvit, povídá:
– Vidím ti do hlavy, nemusíš mluvit. Bůh dal, Bůh vzal, budiž jeho jméno pochváleno, víc ti povědět neumím. Jsem jen cosi do odpadu (škrtnuto: rakev na spálení – pozn. ed).

2002

1/1 Kdybych já věděl,
že letos umřu,
dal bych dělat
skleněnou truhlu.
A na tu truhlu skleněné víko.
Skleněné víko s duhovou stuhou
mé největší lásky?

12/1 Ptal jsem se chudé dvojice, zda něco slyšela o rajské lásce. – Marně se tážete, my jsme oba bez práce, povídá dívka. A když jsem se s poděkováním obrátil na mládence – – No, nevíte, jestli v nebi rostou brambory a pečou chleba?

Vybral V. K.