Petr Mikeš (19. 8. 1948 ‒ 8. 2. 2016) byl básník, překladatel a redaktor; známý je patrně především dlouholetým úsilím o propagaci moderní angloamerické poesie. Byl také činný v předlistopadové neoficiální a samizdatové kultuře; podílel se na samizdatové edici Texty přátel (1971‒1989, s Eduardem Zachou, od roku 1973 rovněž s Rostislavem Valuškem), v níž vyšlo kolem tří set titulů. Mezi lety 1971 a 1972 ke spolupracovníkům této edice patřil i Jaroslav Erik Frič, s nímž Mikeš předtím uspořádal v Brně večer věnovaný dílu Boba Dylana; jeho plánované pokračování se pro zásah Státní bezpečnosti nemohlo uskutečnit. V první polovině sedmdesátých let se Petr Mikeš v Brně účastnil i soukromých autorských večerů Šlépěj v okně. Patřil k okruhu soustředěnému kolem filosofa Josefa Šafaříka. Před rokem 1989 pracoval jako noční hlídač, knihovník a překladatel odborných textů, později jako redaktor (v olomouckých nakladatelstvích Votobia a Periplum) a soukromý překladatel.
foto Matthew Sweney, asi 2002
V rozsáhlé Mikešově překladové práci zaujímají nejvýraznější místo díla angloamerických modernistů, především autorů, jejichž umělecká nebo životní dráha byla ovlivněna Ezrou Poundem, s nímž se Mikeš cítil duchovně spřízněn. Uspořádal a částečně přeložil první české knižní výbory z Poundovy poesie (Chtěl jsem napsat ráj, Votobia 1993) a esejistiky (Mistr těch, kteří vědí, Votobia 1995), díky nimž se s básněmi a myšlenkami amerického radikálního modernisty mohla seznámit generace čtenářů dospívajících v devadesátých letech. Přeložil básnické dílo spoluzakladatele avantgardního básnického směru imagismu Thomase Ernesta Hulmea (Modlitba za úsměv luny, Fra 2002), výbor z básní jeho významných představitelů (Imagisté, Fra 2002, s Jitkou Herynkovou a Josefem Jařabem), přebásnil sbírku Jamese Joyce Komorní hudba (Dauphin 2000) a náročnou básnickou sekvenci britského modernisty Basila Buntinga Briggflatts (Dauphin, 2000); dále překládal poesii Richarda Caddela, Jacka Kerouaca, Paula Muldoona, Sylvestera Polleta, Kerryho Shawna Keyse, Stephena Wattse ad. V posledních letech se zabýval rozsáhlým a rozmanitým literárním dílem Poundovy rodiny, přeložil vyprávění Poundova otce Homera (Syn slavného otce ‒ Otec slavného syna, Dybbuk 2011), dvě básnické sbírky Poundovy vnučky Patrizie de Rachewiltz (Můj Tchaj-Šan, H+H 2011; Drazí přátelé, H+H 2014) a knihu vzpomínek Mary de Rachewiltz Diskrétnosti: Ezra Pound ‒ Otec a učitel (H+H, 2009), překlady se rovněž podílel na knížce Rodokmen Mary de Rachewiltz (Perplex 2011).
S Mikešovou básnickou tvorbou ‒ formálně vytříbenou introspektivní lyrikou svědčící o autorově úzkostném zápase o duchovně a mravně autentický život ‒ se mohli do roku 1989 setkávat pouze čtenáři samizdatů. V devadesátých letech pak Mikeš oficiálně vydal několik výborů ze sbírek z období totality (Paměť rány, MUKL 1990; Dům je tam, Votobia 1993; Básně v próze, Votobia 1996; Stříbrný pták ve žluté skříni, Petrov, 1997, Jediné touhy zpěv, Votobia, 1998). Dvojjazyčný autorský výbor z celoživotní básnické tvorby vyšel roku 2005 pod názvem Jen Slova ‒ Just Words v nakladatelství Fra. Nepříliš rozsáhlou pozdní tvorbu shrnují sbírky Starý dům (H+H 2008) a Dvojdomí (H+H 2012). Básně a překlady Mikeš publikoval mj. ve Světové literatuře, Literárních novinách, Hostu, Proglasu, Kursu, Scriptu, Aluzi. Patřil ke spolupracovníkům Revolver Revue, vyšly zde jeho překlady poesie Basila Buntinga (č. 45/2001), Richarda Caddela (č. 48/2001), Mary de Rachewiltz (č. 64/2006) a maltské básnířky Marie Grech Ganado (č. 72/2008), přispěl do anket věnovaných Louisi-Ferdinandu Célinovi (č. 73/2008) a Bedřichu Fučíkovi (č. 98/2015). Ukázky z Mikešovy básnické tvorby byly publikovány v Revolver Revue č. 66/2007.
Literatura mu byla přirozenou, nezbytnou součástí života, chápal ji jako důvěrné sdílení, svěřování smysluplné řeči mezi přáteli. A jako duchovní gesto zažehnávající životní tíseň. V závěru života psal Mikeš výrazově úsporné životopisné záznamy ve formě haiku; osmý záznam knihy Starý dům lze považovat za básníkovo umělecké vyznání z posledních let jeho života:
Jak vyslovit
to, co mohlo
by žít.
***
Na Bubínku Revolveru dnes přinášíme jeho báseň Proud tmy a text o Bedřichu Fučíkovi, v němž autor mimo jiné vzpomíná na samizdatovou edici Texty přátel.
Proud tmy
Petr Mikeš
Alespoň nahlédnout
přes okraj
propasti času
dříve, než sejdu
dolů ke člunu,
v němž nesedí Charon,
ale někdo,
kdo žádné jméno
nemá.
Celé roky
jsem čekal
na tu první řádku,
která prý
je daná,
une ligne donnée,
snad je to
skutečně ta pravá.
Ve smyčce času
v bítovské věži
z kamene,
tam vzadu,
v hradní zahradě,
kde se
bod světla,
bod tmy
a bod šedi
protnou
v jeden jediný
jasnozřivý
záblesk.
A aiolské harfy
se rozvlní
a hluboce zní.
A
réva
sladce
pne se.
A Nymfy a Najády
a Sirény vábí.
Scylla a Charybda.
A
o čem se nedá mluvit,
o tom se musí mlčet.
Ale přesto
alespoň na malou
chvíli nahlédnout
přes okraj
propasti času,
do propadliště v nic?
Za kulisy.
Jen
pomalost v lůně ticha,
v němž mlčí vše.
Jen aiolské hradby
zní nad soutokem
dvou řek.
Protože tu
ďáblovu částku,
tu už jsem splatil
mnohokrát.
Teď budu
splácet
už jen tu boží.
A nezbývá
moc času.
Některá slova
musí uvíznout v paměti,
vrýt se do hloubky
a propálit do srdce.
Bylo to přesně
řečeno, vysloveno
kýmsi nad ránem,
když houpací
kůň šera
nádherné básně
zaržál za oknem,
bylo to nad ránem
a v té hodině,
kdy sny jsou
nejsladší
i nejkrutější,
kdosi zašeptal,
že
musí to být:
podivné hlásky
neznámého božstva.
Z těch skládám
svou přerývanou
zpověď.
Myslel jsem,
že to vím,
že to vím,
ale nevím nic,
a vždycky,
když jsem byl
pár hodin
či pár vteřin
či jen o políbení
vzdálen smrti,
vždy jsem si
vzpomněl
na Tu, která
kráčela po vodách
v Benátkách,
jedinou
Paní mého srdce.
V noční litanii,
Alba.
Madonna Mia.
Non sum dignus.
Bože, a smrt je
všude.
(Byla, je a bude.)
Timor mortis
conturbat me.
Strach ze smrti
mne obklopuje
a řady mrtvých houstnou.
Už jako by vše
bylo za mnou.
A přede mnou
tma tmoucí,
divoucí, divoká,
zdivočelá,
divná.
Je to
jen proud tmy,
jež je
stále temnější.
Všechno už bylo řečeno,
říkají všichni,
tak vlastně nevím,
o co se tu snažím.
Vlastně jen
ve chvilkách jasna
chci tkát
částku krásna?
A hlavně v noci,
jež svou mocí
mne prosvěcuje až na
dřeň, ten stín,
ten stín temného chvění,
předtuchy
jasné jako sama Paní smrt.
Zemřít? Spát? A nevědět?
Však po bezstarostném
bezvědomí noci
přichází
ještě děsivější ráno
a obnaží to,
co už dávno bylo psáno
tam v jeskyni rukou
samotného Boha.
Mene tekel ufarsin.
Stále znovu začínám
s každým výdechem a vdechem,
s každým hrobem, jenž
obrůstá mechem.
Stále víc si uvědomuji
výstražný blesk
za brvou obzoru.
To výstražné ticho po hříchu.
A stále hůř i mé srdce
obrůstá mechem. Tuční.
Je to čiré zoufalství,
které jen čas od času
zpěv Sirén prozáří.
Od září do září.
A duben je krutý měsíc,
jak říkal T. S. Eliot.
A na to Jirko Olič
tvrdě a neúprosně:
Tady je každý
měsíc krutý.
Ale to už je
všechno pryč.
A Jirko je
v Praze na pasece.
A s ním krásná
nymfa
změněná
k nepoznání.
A Josef Váchal
na ně shlíží
milosrdným okem,
přestože říká,
že
všechno se řítí
rovnou do řiti.
Deml modlitbu
a Váchal
revolver doporučuje.
Ale to všechno
je už tak
dávno.
Všichni jsou mrtví,
Váchal i Deml,
král i šašek,
panoš
i vrah.
Caravaggio
hledí Blakeovi
přes rameno
a má velkou vizi
Snoubení
Nezasnoubitelného.
A já sedím
v pokojíku
číslo jedna
a jsem tady
obklopen všemi
a zcela sám,
duchové
Thomase Ernesta
Hulmea
a Vladimira
Nabokova
tiše kráčejí
kolem okna,
z něhož
mohu vstoupit
přímo do zahrady.
Němota
mne obklopuje,
nemohu již nic
vyslovit,
jen pohybuju rty.
Ale žádný zvuk
a žádné slovo,
jen bolest,
i z toho,
kolik slov
jsem řekl
zbytečně
a nadarmo.
A stojí-li psáno,
že vydáme počet
z každého slova
(natožpak skutku),
pak věru je
čeho se bát.
A řady mrtvých houstnou,
řady sebevrahů,
kámošů,
kteří se uchlastali,
kteří se vydali
na pouť do nenávratna
a
timor mortis conturbat me,
timor mortis conturbat me.
Rady mrtvých
den za dnem houstnou
(jsme už ve druhé linii).
A možná i v první.
A Bítov je daleko,
smyčka času je prázdná.
A den za dnem
noc úsvit stíhá
a nad dnem snů
stíny míhá
ze zkolébaných tich.
V přísném slova smyslu
je jen hřích.
Anebo milost.
Mezi tím
je jen bláto
sváto do propasti v nic.
A slyším až sem,
jak Oneirin
a Taliesin
počítají
své mrtvé.
A Emyr Humphries
s tím souhlasí,
říká, že
Basil má pravdu
i v mlčení
modlitby,
v mlčení,
které
jest modlitbou.
A noční můry
čekají, až se
snese tma
a veliká noc,
jež nás všechny
zahalí.
Michal ještě
pod Svatým Kopečkem
pohlíží
podomácku vyrobeným
teleskopem
na skvrny na Slunci,
které se brzy zatmí,
vidět půjde
jen CORONA,
CORONA MUNDI.
A Žena,
Jež Svojí Patou
Drtí Hlavu Hada,
Žena Panna,
k níž se
v kromobyčejných
a jasnozřivých
vteřinách
modlím,
žena, jež byla
tím svatým hnízdem,
v němž se Otec a Duch
zasnoubili,
jak mi řekl
kdysi dávno
Velký Jiří
Na Polích Černých
Borise Merhauta.
A třešně
na stromě,
který hlídá pes,
jsou už černé.
Nikdo mi nepoví,
kde hledat mám
své věrné.
Babylonské zmatení
prostupuje vším,
a nikdo
už neví,
co říká
ten druhý.
Míjení
je mým údělem,
míjení
s láskou,
s Bohem,
s bolestí.
Vše to je
neuchopitelné,
k neuchopení
nevysvětlitelné,
nevyslovitelné,
je to jen
zamumlání
několika
nesouvislých
modliteb,
je to řeč sváru,
pře věčné
se smrtí,
slabik
roztříštěného dechu,
je to,
jako by dítě
mluvilo
jazykem svých
pravnuků
i praotců.
A řady
mrtvých
houstnou...
nemoci
a sebevraždy,
drogy a
nešťastné náhody.
Ivan a Jan,
Giorgio Modi,
ten už je
víc než deset let
tam daleko
a vysoko,
odcházejí
všichni
a cítím jasně,
že i na mne
je upřen
ten
nesmlouvavý pohled.
Tma přede mnou,
tma za mnou,
tma Ve mně...
Smrt je se mnou
v každé vteřině,
v každém
nadechnutí
i vydechnutí,
i teď,
když píšu
tyto řádky,
se přísným pohledem
přes rameno mi dívá.
Z věže do věže
z Constable Terrace
do Norfolk Terrace.
A dva roky jsou pryč,
dva roky zoufalství,
dva roky naděje,
v prach se mění
vše, když
do svých to beru
dlaní.
Zrnka zlata
mění se v zrnka prachu,
zrnka slov
se mění v
nesouvislé mumlání.
A nezbývá
než výkřik
o pomoc.
V nejtemnější
tmě
zableskne
nejjasnější světlo
a milá tvář
se vlídně usmívá.
Moje plavovlásko,
jak dlouho
jsem na tebe čekal,
a jsi to
opravdu ty?
Ale srdce ví,
srdce
musí vědět,
srdce se nemýlí
(a když,
tak jenom
na chvíli).
Hendon
je židovská čtvrť.
Na perfektně střiženém
anglickém trávníku
žongluje s míčky
bohatý Žid,
Ahasver,
který byl právníkem
a teď pracuje
v knihovně.
Žongluje
a myslí si,
že hraje si
s vesmírem.
Tma přede mnou,
tma za mnou,
tma ve mně,
jen někdy
nad ránem
zahlédnu
střípky
světla.
Kdybych chtěl
psát ještě
nějaké básně,
musely by
být
prosté
a samozřejmé,
tak jako
je prosté
a samozřejmé,
že andělé
jsou stále s námi.
Tak prosté
jako oheň
a voda
a vzduch.
Ale
nejde to,
stále
kráčím
na tenkém ledě,
špatný provazolezec
a ještě horší
bruslař,
nemluvě o...
tom, že tma
je už hustá
a stále
více
houstne
až
na
úplnou
černočernou
temnotu.
(Mikešova básnická skladba Proud tmy vznikla koncem devadesátých let. Anglický překlad Matthewa Sweneyho vydal Sylvester Pollet roku 2003 jako 79. svazek edice Backwoods Broadsides ve Spojených státech. Česky text vyšel ve svazku Jen Slova ‒ Just Words /Fra 2005/.)
Bedřich Fučík a Texty přátel
Petr Mikeš
Trvalo dlouho, než se mi dostalo té cti seznámit se s Bedřichem Fučíkem osobně. Znal jsem ho samozřejmě už dříve, z článků v literárních časopisech, které vycházely mezi dvěma válkami i ještě po té druhé a patřily k cenným kořistem v antikvariátech tu i onde. A jeho břitkých soudů a úvah jsem si cenil a s velkou radostí je kvitoval.
Pak přišla normalizace a v Olomouci jsme s hrstkou přátel začali vydávat samizdatovou edici Texty přátel. Začalo to v roce 1971 a trvalo více méně až do listopadu 1989.
Při shánění příspěvků do T. P. jsme, jak jinak, brzy narazili na jméno Bedřicha Fučíka. Velmi vstřícně nám odepsal a souhlasil s návštěvou v domě na Šrobárově ulici. Zmínil, že je delší dobu nemocen a že tudíž návštěva bude krátká, maximálně tak hodinku. Ve skutečnosti se protáhla na hodin několik. Bedřich Fučík byl skvělý vypravěč a znal ze své nakladatelské a editorské činnosti desítky a desítky autorů, kteří něco v české literatuře znamenali. Z nich pak zejména Zahradníčka, Demla, Čepa, Holana, ale i další. A dovedl o nich, ale nejen o nich, jiskřivě vyprávět. Člověk se tak mohl u skleničky dobré slivovice, kterou jsme krom samizdatů z Moravy s přáteli přivezli, dozvědět věci, které v učebnicích nikde nenajdete.
S podporou Vladimíra Binara pak pro Texty přátel pan Fučík připravil výbory z básní Jana Zahradníčka a Jaroslava Seiferta. Jak bylo zvykem v T. P., oba tituly byly pečlivě upraveny a vybaveny frontispisem.
Odvážil jsem se mu tehdy poslat pár svých básní a překladů (tuším T. E. Hulmea) a na vlastní kůži jsem zakusil nekompromisní břitkost a jasnovidnost jeho soudů a literatuře. Hlavně to odnesly moje básně. K překladům byl shovívavější, některé dokonce příznivě ocenil.
Díky dalším, i když velmi sporadickým kontaktům s ním jsem se stal také majitelem samizdatového vydání knížky „Sedmero zastavení“, kterou jsem přečetl jedním dechem a dodnes si myslím, že patří k absolutním vrcholům české esejistiky. Váže se k tomu příhoda, na kterou nejsem moc pyšný. Tu knížku jsem pořád nosil všude s sebou a znovu a znovu četl fascinující portréty českých autorů. Jednou jsem se vracel mírně „společensky unaven“ z Prahy do Olomouce a po překotném vystupování z prázdného kupé půlnočního rychlíku jsem si až po chvíli na peronu uvědomil, že jsem svazek zapomněl ve vlaku, který pádil dál do Ostravy a Žiliny. Bylo to prostě ztraceno. Přiznal jsem se panu Fučíkovi k této trapnosti při jedné z posledních návštěv u něj. Nebyl přirozeně rád, měl už jen pár posledních kousků, ale slitoval se nade mnou a jeden mi (se slovy „ale toto je naposledy…“) znovu daroval.
Brzy poté Bedřich Fučík odešel na věčnost, ale zůstala na něj, na jeho texty a na jeho vyprávění krásná vzpomínka. Byly to nepochybně jedny z nejsvětlejších momentů celé normalizační doby a také velká inspirace. A jeho podpora pro nás, tehdy ještě mladíčky, byla neocenitelná.
(Příspěvek do ankety o osobnosti a díle Bedřicha Fučíka, kterou u příležitosti 115 let od jeho narození a 30 let od jeho smrti pro Revolver Revue č. 98/2015 připravila Edita Onuferová.)