Pro Jiřího Gruntoráda

není zájem o dobré knihy intelektuálskou ozdobou ani věcí pouze profesního, natož akademického zaujetí. To prokazuje po celý svůj dospělý život a zaplatil za to v dobách komunistické totality cenou, která nebyla malá a už vůbec ne běžná. Něco takového předpokládá kromě jiného věrnost. Tu osvědčil i po listopadu 1989, kdy na rozdíl od řady jiných nezměnil lidské ani pracovní priority a dál vytrvale a kontinuálně pokračoval v započatém díle, které dospělo do podoby Libri prohibiti, veřejné knihovny a archivu samizdatů, stále se rozvíjejícího svébytného badatelského a živého centra, mimořádného a jedinečného nejen v místním kontextu. Na světě, a v zemích jako Čechy snad obzvlášť, opravdu zásadní činy a počiny nezřídka stojí nebo padají s jednotlivci. Taková křehkost a síla spojená v jednom nepřestává udivovat – zní v ní napořád nejen varovné znepokojení, ale svítí především naděje. Není pochyb o tom, že samizdatová kultura, která byla ve své době výsledkem práce, péče a zájmu hrstky prozíravých, statečných a neochvějných, znamenala a znamená pro tuto zemi nesrovnatelně víc než „kultura“ servírovaná tehdy ve velkém „masám našeho lidu“ pod dohledem oficiální komunistické ideologie. A není také pochyb o tom, že nebýt jednoho jediného Jiřího Gruntoráda, mnoho podstatného z toho kulturního dědictví, na kterém lze dodnes a bezesporu i dál stavět, by ve své hmotné podobě zůstalo kdesi roztroušeno a postupem času patrně i ztraceno.

Pro příspěvky následujícího bloku Viktor Karlík oslovil Duňu Slavíkovou, Adama Drdu a Roberta Krumphanzla, k jejichž gratulacím a díkům jubilantovi, narozenému 21. září 1952, se s radostí připojuje redakce Revolver Revue.
Terezie Pokorná
 


Jiří Gruntorád, 2014, foto © Ondřej Němec


Laudatio JG

Pro Jiřího Gruntoráda nejsou pocty žádné novum, teď ovšem nastává jubileum! Jakou mravní pevností, neústupností, nebojácností a čestností se vyznačoval, když to bylo zapotřebí v době temna, víme, a proto si ho vážíme. Ke konfliktu s nemorálním režimem a následné persekuci ho přivedlo jeho přesvědčení ve spojení s láskou k světlu, k duši řeči a písma, ke knize.

Od vlastnoručně psaných samizdatů došel až k stvoření knihovny a archivu Libri prohibiti – útulku a domovu pro roztroušené knihy a publikace z oněch časů, které teprve Jiřího jedinečnou činností nalézají cestu k sobě. Umožňují takto badatelům hodnotit dlouhé a neradostné dějinné údobí a práci mnohých, kteří neohnuli hřbet a jsou dnes často zapomenuti. Libri prohibiti také poskytuje přístřeší různým aktivitám, přednáškám, koncertům a výstavám, které citlivě vybírá i instaluje Kateřina.

Archiv je Jiřího tajemnou zahradou, jeho hortus conclusus. Začarované místo, kde slyší své hromady knih stále narůstat, vidí, jak se knihy usmívají, mluví a vedou vlastní život. Jiří, se svou ušlechtilou tváří renesančního granda, se náhle vynoří z hlubin své enklávy, v rukou jeden ze zázraků, vázanou červenou útlou samizdatovou knížečku, kterou nám s haptickým potěšením bibliofila (a s tlumenou vášní) opatrně ukáže a rychle s ní mizí do svých knižních labyrintů.

Milý Jiří, vše nejlepší a nezapomeň k rozkvětu svému i Tvé zahrádky na jubilejní zavlažení dobrou kořaličkou!
Duňa Slavíková
 

,
Jiří Gruntorád, špačkárna v Minkovicích, 2008, foto © Vítězslav Romanov
 

Knihovník s osobním ručením
K sedmdesátinám Jiřího Gruntoráda


Před čtrnácti lety jsem s Jiřím Gruntorádem, Jiřím Wolfem a několika dalšími lidmi přijel do severočeských Minkovic, na místo někdejšího kriminálu, z větší části již zbouraného. Nevím, jak to tam vypadá dnes, ale tenkrát ještě stály strážní věže, stála taky betonová zeď s ostnatým drátem a obrovská železná brána. Areál pořád spravovala úspěšná firma Preciosa, soukromá společnost Ludvíka Karla, kdysi národní podnik, opírající se už za Karlova vedení mimo jiné o vězeňskou práci, vykonávanou za drastických podmínek. Natáčeli jsme Gruntorádův televizní portrét a vylezli jsme přitom spolu do jedné z věží, do tzv. špačkárny, aby odtud přehlédl prostor někdejší věznice ministerstva vnitra a popsal mi, jak vypadala na začátku osmdesátých let, kdy v ní vykonával trest za podvracení republiky – přesně řečeno za vydávání samizdatových publikací. Myslím, že i jeho ta návštěva na chvíli vyvedla z rovnováhy. Neřekl to, ovládal se, ale bylo to poznat: když se rozhlédl, několikrát se zachvěl. Silně mi to utkvělo v paměti – řekl bych, že u Jiřího Gruntoráda něco takového není běžné.

Následující text je především o jeho životě před listopadem 1989 a týká se i toho, co v Minkovicích prožil. Myslím, že by byl raději, kdybych podrobněji pojednal o knihovně Libri prohibiti, kterou v roce 1990 založil a přes třicet let ji dál buduje a řídí, jenže co naplat, její historii nelze oddělit od osobního příběhu zakladatele. Je to knihovna s osobním ručením.

Jiří Gruntorád se narodil 21. září 1952 v Praze. Rodiče pocházeli z venkova, otec byl tesař, ve městě se živil jako nemocniční údržbář. Jiří v dětství hodně četl, ale nebyl prý studijní typ: v září 1968 se začal učit lesařem (podle něj to bylo „vznešené označení lesního dělníka“), ale protože ho mimo jiné silně zasáhl prožitek sovětské okupace a později sebeobětování Jana Palacha a Jana Zajíce, dostal se ve vyšším ročníku do konfliktu s politicky snaživým ředitelem, normalizačním kádrem. Na učiliště přestal docházet po dohodě, že závěrečné zkoušky složí jako externí žák, navzdory slibu mu to však vedení neumožnilo. Dělal v lese, dokud lékaři při prohlídce u odvodu nezjistili, že má nemocnou páteř. To znamenalo zproštění vojenské služby a také zákaz těžké práce.
Na čas se stal průvodčím v tramvaji, hodně četl, příliš nevyhledával společnost. Vzpomíná, že v první polovině sedmdesátých let sledoval, jak z veřejných knihoven rychle mizí zakázané knihy. Zvykl si pravidelně poslouchat zahraniční rozhlasové stanice, věděl leccos o pronásledovaných vzdorujících lidech a později o Chartě 77, nikoho z prostředí opozice však neznal. Změnilo se to náhodou v roce 1978, kdy se jako zedník Obvodního podniku bytového hospodářství dostal do bytu Václava a Kamily Bendových, aby opravil díry, které ve zdi nechali instalatéři: „Kromě tisíců knih se tam všude válely průklepové papíry s texty kolem Charty 77. To nešlo nevidět.“ Gruntorád projevil o disent zájem, s Bendovými se spřátelil, brzy začal po večerech na stroji opisovat opoziční dokumenty. Počátek jeho působení jako samizdatového vydavatele byl prostý: neměl ambici stát se redaktorem nebo editorem, měl jen přirozenou potřebu čelit cenzuře a předávat jiným to, co se komunistický aparát snažil zadusit, znepřístupnit, zničit. Prvním samizdatovým knižním titulem, který vytvořil (a osobně přepsal), byla sbírka Jaroslava Seiferta Morový sloup.
 


Jiří Gruntorád pózuje s umělými pistolemi, 80. léta, foto © archiv Jindřicha Dohnala

Zaměstnanci Státní bezpečnosti začali Gruntoráda brzy sledovat a už v roce 1979 ho zatkli. Neobvinili ho primárně z podvratné politické činnosti, nýbrž z kriminálního deliktu, z nedovoleného držení střelné zbraně. Případ byl vykonstruovaný, založený na lživých a neprůkazných svědectvích, žádná zbraň se nenašla, neboť neexistovala. V jak nebezpečné situaci se obviněný ocitl, ukazuje Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) č. 155: vyplývá z něj, že ještě před rozhodnutím soudu (v křiklavém rozporu s presumpcí neviny) operoval s Gruntorádovou causou prokurátor Adamec během jiného procesu s šesti členy VONS. Sugestivně naznačoval, že Gruntorád si opatřil zbraň, aby mohl unést do ciziny letadlo, snažil se tak dokládat svá tvrzení, že členové VONS neobhajují politicky pronásledované bližní, nýbrž kriminální živly. Dne 8. listopadu 1979 byl Gruntorád u Obvodního soudu v Praze 2 odsouzen za údajné držení zbraně ke třem měsícům odnětí svobody nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině (rozhodl samosoudce Martin Korbař). Rozsudek potvrdil 4. prosince 1979 také odvolací Městský soud (hlavní soudce Jan Rojt). Trest si odsouzený odpracoval mezi kriminálníky v Plzni-Borech.
 


 


 


Jiří Gruntorád, vězeňské foto

Persekuce vedla Jiřího Gruntoráda k přesvědčení, že si počíná správně. Zesílil svou „podvratnou činnost“, pokračoval ve vydávání knih a podepsal Chartu 77 (do té doby podpis nepřipojil, aby svou práci na samizdatu udržel co nejdéle v tajnosti). Podle rozšířené představy, jež se dle mé zkušenosti s uplývajícím časem spíše prohlubuje, vycházely v samizdatu především texty s politickým obsahem, opoziční prohlášení, reflexe totalitarismu a čs. posrpnové situace. Nebylo tomu tak a i Gruntorád dlouhodobě zdůrazňuje, že českou zvláštností je naopak velké množství neoficiálně šířené krásné literatury: „Tolik ryze beletristických samizdatových knih nenajdeme v žádné jiné zemi. Ani v Sovětském svazu nebyl počet zakázaných autorů tak vysoký jako u nás.“ S odkazem na již zavedené edice Expedice a Petlice (z nichž také přebíral vydávané tituly) nazval Gruntorád svou knižní řadu Popelnice. Se svými spolupracovníky (písařkami, knihvazači) vydal kromě jiného texty Jaroslava Hutky, Vlastimila Třešňáka, Michala Matzenauera, Egona Bondyho, Bohumila Hrabala, Jaromíra Šavrdy, Ludvíka Vaculíka, Václava Havla a mnoha dalších. Do roku 1989 to bylo zhruba sto třicet titulů – a nutno připomenout, že v edici Popelnice vycházely knihy i v době Gruntorádova druhého dlouhého věznění, o němž bude řeč v následujících odstavcích: postarali se o to přátelé Oleg Hejnyš a především písařka Táňa Dohnalová.

Dne 17. prosince 1980 byl Jiří Gruntorád znovu zatčen, jeho líčení té události připomíná začátek Kafkova procesu: časně ráno se probudil, nad jeho postelí stáli estébáci, kteří si sami otevřeli byt, v němž žil s matkou, a oznámili mu, že s nimi půjde do Bartolomějské ulice. K druhému zatčení patrně přispěl kamarád z mládí, který zřejmě věděl, co má Gruntorád v bytě, a udal ho (byl konfidentem Veřejné a poté Státní bezpečnosti). Politická policie následně provedla domovní prohlídku, zabavila řadu samizdatů a dalších věcí (soupis čítá cca osmdesát položek). Dne 19. prosince byl Gruntorád obviněn z trestného činu podvracení republiky. Následující proces podle všeho souvisel také s událostmi v Polsku, měl sloužit v ČSSR jako jeden z odstrašujících příkladů (zhruba ve stejné době byl zatčen a v červenci 1981 odsouzen na sedm a půl roku za údajné ublížení na zdraví a podvracení republiky také mluvčí Charty 77 Rudolf Battěk, jehož pronásledování označil VONS za „jeden z nejdrastičtějších případů porušení lidských práv v ČSSR“). V souvislosti s Gruntorádovým obviněním provedla StB sérii výslechů a prohlídek, například u Josefa Zvěřiny a Ludvíka Vaculíka, během vyšetřování se snažila neúspěšně dokládat Gruntorádovo spojení se Solidaritou.

Sdělení VONS č. 255 konstatuje, že městský prokurátor JUDr. František Kubát žaluje Gruntoráda pro podezření z trestného činu podvracení republiky, avšak „skutečným motivem trestního stíhání (…) je zřejmě jeho ediční činnost (…)“. Ve dnech 6.–9. července 1981 se konalo hlavní líčení u Městského soudu v Praze, jemuž předsedal soudce Jan Rojt, přičemž po celé čtyři dny byla soudní budova střežena příslušníky VB a StB, kteří nikomu z přátel obžalovaného nedovolili vstoupit dovnitř. Gruntorád byl především za práci na samizdatu odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody nepodmíněně a jako vůbec první politický vězeň také k následnému tzv. ochrannému dohledu pod dobu tří let po propuštění. V odůvodnění rozsudku soudce Jan Rojt výslovně uvedl, že obžalovaný „rozšiřoval různé písemnosti, které zesměšňovaly, ironizovaly a zkreslovaly poměry v naší společnosti a hanobily politiku KSČ (…)“. Vedle řady jiných absurdit konstatoval, že Gruntorád opsal mj. v deseti kopiích i básně Bohuslava Reynka a pokračoval: „(…) i nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialist. společenskému řádu, jak ostatně ukázal i rok 1968. U sbírky ‚Pieta‘ je zejména v úvodní básni líčena krajina a její nálady velmi chmurně, stejně tak ve sbírce ‚Setba samot‘, v níž lze poukázat na básně ‚Žalář‘, ‚Krysa v parku‘ a jiné.“ Gruntorád to později glosoval v rozhovoru pro časopis Babylon: „Bohuslav Reynek měl štěstí, že byl už deset let po smrti, jinak by ho Rojt poslal do lochu nejspíš taky.“ Dne 15. října 1981 proběhlo u Nejvyššího soudu v Praze (za předsednictví soudkyně Marie Dojčárové) odvolací řízení, po němž byl potvrzen původní rozsudek.

Jiří Gruntorád byl po třinácti dnech protestní hladovky odvezen k výkonu trestu do severočeských Minkovic. Převažovali tam, stejně jako v dalších podobných zařízeních, kriminální vězni – političtí tvořili zlomek. Pro člověka Gruntorádova typu to vedle mnoha jiných trápení znamenalo také intenzivní samotu. Následující rozhovor jsme pořídili v roce 2006, kdy se toho o severočeském trestném lágru ještě všeobecně moc nevědělo:

Pane Gruntoráde, co to bylo za vězení, Minkovice?
V Minkovicích byla věznice druhé nápravně výchovné skupiny, ale ve skutečnosti to byl v podstatě koncentrák, kam dávali za trest vězně, kteří jinde nebyli dost poslušní, ale dokonce i bachaře. To místo je u Liberce, kousek od Ještědu, v říjnu tam začne sněžit a v květnu ještě sněží, čili oblíbenou ‚kratochvílí‘ neposlušných vězňů bylo odklízení sněhu z apelplacu. To mohli dělat od rána do večera, protože než stačili sníh odklidit, napadl další. A jelikož se šetřilo pohonnými hmotami, byli vězni zapřahováni do sněžného pluhu.

Jak vypadal váš den? Co jste se v minkovické věznici dělal?
Nejdůležitější součástí trestu byla práce. V Minkovicích pracovala většina vězňů pro podnik Preciosa, vyráběli buď skleněné šatony, kterými se zdobily ženy po celém světě, nebo ověsy na křišťálové lustry, které také visely po celém světě, kam se prodávaly za dolary. Vězeňská pracovní norma byla v podstatě nesplnitelná, dodržet ji dokázala jenom malá část vězňů, kteří byli zvlášť zdatní a obratní. Ostatní neplnili, a potom následovaly sankce: odebírání jídla, které už tak bylo mizerné a nedostatečné, a kázeňské tresty, to znamená nejlehčí byl zákaz balíčků, které chodily jednou za půl roku, a potom zavírání do tzv. díry, tedy na uzavřené oddělení. Tam byl člověk buď celodenně, bez práce, ve dne v noci – nebo odcházel do práce a potom ho tam zavírali. Jednou jsem tam byl na Vánoce, dostal jsem ‚díru‘ jako takové zpestření. Okno se dalo zavřít pouze z venku, takže když jsem se ráno probudil, tak byla v záchodě zamrzlá voda a měl jsem na sobě vrstvu sněhu.

Jak ta korekce vypadala? Mohl byste ji popsat?
Byla to kobka hrubě omítnutá cementovou maltou, abyste se nemohl opřít, protože to tlačilo, píchalo a drásalo. Železné dveře se zasklenou špehýrkou a klikou pouze zvenku. V rohu místnosti turecký záchod, díra do země, z níž občas vylézali potkani. Jinak tam nebylo nic.

 


 

Pokud jde o práci – jaké byly podmínky? Odcházeli jste někam do fabriky nebo jste pracovali v tom vězeňském komplexu?
Fabrika byla spojena takovým koridorem přímo s vězeňským táborem, takže to bylo v těsném sousedství. Když jsem poprvé přišel na halu válcové technologie, kde se vyráběly ty broušené ověsy, tak jsem myslel, že jsem v pekle. Nikdy předtím a nikdo potom jsem nic podobného neviděl. To byl skutečně pekelný zážitek, protože v té obrovské hale se v oblacích dýmu a páry míhaly otrhané vychrtlé postavy, z kterých visely zbytky montérek, kolem nich stříkala voda ze strojů, oni byli pochopitelně úplně promočeni tou vodou a potem a pohybovali se neuvěřitelnou rychlostí, nikdy jsem neviděl, že by se jakákoli práce vykonávala v takovém tempu. Pak jsem dva roky v tomto tempu lítal kolem strojů také.

Práce probíhala pod dozorem bachařů?
Byli tam civilní mistři, kteří dohlíželi na kvalitu práce a na pracovní morálku, a samozřejmě tam byli také bachaři. Ti mistři byli jediní civilisté, bylo jich několik, střídali se, protože se pracovalo v třísměnném provozu.

 


 

Zmínil jste pracovní normy. Když nebyla norma splněna, přišel trest. Záviselo plnění normy na jednom člověku nebo jste si vzájemně pomáhali?
Byla to týmová práce, ty stroje muselo obsluhovat několik lidí, byl tam člověk, který brousil, další tmelil, jiný seřizoval stroj. Pokud někdo z této sestavy selhal, norma splněna nebyla. A v podstatě vždycky někdo selhal. Například já jsem levák, takže u strojů, které jsou postaveny na pravou ruku jsem normu splnit nemohl. A všichni to věděli.

Byli jste za práci odměňováni?
Za tu práci byla jakási mzda, v porovnání s civilními zaměstnanci asi poloviční, a ta víceméně padla na placení výkonu kázeňských trestů a podobně.

 


Museli jste si platit své věznění jako muklové v padesátých letech? Stravu, ubytování?
Samozřejmě. Navíc se platily ty ‚díry‘, strhávalo se za korekci.

Pane Gruntoráde, o jaké době přesně mluvíme?
Mě tam přivezli v říjnu 1981. Žádná padesátá léta.

Do korekce posílal Gruntoráda kromě jiných bachařů také Josef Vondruška: „Byl neuvěřitelně aktivní. Jeho smysl pro spravedlnost nelze pojmenovat jinak než šikana. Neustálými kázeňskými tresty zhoršoval život vězňů.“ Josef Vondruška působil v letech 2005 až 2010 jako poslanec za Komunistickou stranu Čech a Moravy, od soudu s někdejšími politickými vězni odešel „očištěn“ (více například zde), do roku 2016 byl zastupitelem Libereckého kraje. V roce 2006 prohlásil: „Nemám důvod se za cokoli stydět. Naopak jsem hrdý, že jsem chránil poctivé občany před různými parazity, a to mnohdy velmi společensky nebezpečnými… Konkrétně k osobě p. Gruntoráda. Obsah slova práce pro něj byl neznámý. Povýšenec, který si hrál na intelektuála, a tudíž nebyl oblíbený ani mezi spoluvězni.“ Podnik Preciosa, který se opíral o otrockou práci vězňů, řídil už před listopadem 1989 pozdější majitel, miliardář Ludvík Karl. K minulosti se nevyjadřuje, o tom, že by snad Preciosa měla alespoň částečně odškodnit někdejší vězně, nebyla nikdy řeč. V roce 2015 prezident Miloš Zeman udělil Ludvíku Karlovi medaili Za zásluhy (více zde).

Gruntorád nebyl poslušný „mukl“: v kriminále, kde mohli bachaři dělat s uvězněnými téměř cokoli s výjimkou zabití, se tvrdohlavě dožadoval svých práv. V roce 1982 například napsal dozorovému prokurátorovi stížnost na špatnou kvalitu jídla, a jelikož ji prokurátor překvapivě uznal za oprávněnou, měl z toho náčelník věznice Miroslav Šimek potíže a vězeňská pozice „stěžovatele“ se zhoršila. V roce 1983 podal Gruntorád trestní oznámení na dozorce Jiřího Procházku (dnes venkovský prodejce zahradní techniky), který ho zbil pěstmi do obličeje. Následně vězeňský lékař prohlásil, že postižený si svá zranění způsobil sám, Gruntorád byl uvržen na několik dní do samovazby a čelil trestnímu stíhání pro křivé obvinění – obžaloby ho soud v Liberci zprostil až v lednu 1985 (viz Sdělení VONS č. 323 a 415). Vzpomíná také, že ústavní psycholog Jan Sochůrek nechal pochodovat vězně po apelplacu a hlasitě jim oznámil: „Vyřiďte si to s Gruntorádem!“, načež jeden z vězňů pozdějšího knihovníka napadl nožem (psycholog Sochůrek udělal po listopadu 1989 kariéru, učil na vysoké škole, po roce 2003 působil jako tiskový mluvčí vězeňské služby ČR).

V říjnu 1983 převezli Jiřího Gruntoráda za trest do kriminálu ve Valdicích, do věznice třetí, tedy tvrdší nápravně výchovné skupiny. Podal proti tomu odvolání, které minkovické vedení zašantročilo, ale ukázalo se, že podmínky ve Valdicích jsou pro něj lepší. Gruntorád říká, že mu přesun „patrně zachránil život“. V Kartouzích se setkal s Ivanem Martinem Jirousem a k jejich společnému věznění se váže dnes už hodně známá událost. Gruntorád totiž dostal z kriminálu na motácích část Jirousovy sbírky Magorovy labutí písně: „Ve věznicích platil přísný zákaz jakékoli ‚tvůrčí činnosti‘, jediné, co nemohli zakázat, byla korespondence, díky čemuž máme Havlovy Dopisy Olze nebo Jirousovu sbírku Magor dětem, obsahující básničky, které Ivan psal svým dcerkám. Ale jeho Labutí písně by cenzura nepustila. Propašoval jsem je ven s pomocí Dany Němcové, která přišla k soudu v Liberci, před který jsem tehdy musel, a na chodbě dostala polibek. Přitom jsem jí vsunul do pusy moták, který jsem měl pod jazykem. Všechno ostatní bachaři několikrát prohledávali. Celý rukopis jsem vynesl z Valdic v prosinci 1984. Knížka vyšla ještě dřív, než se Jirous vrátil.“
 


Jiří Gruntorád, 80. léta, foto © archiv Jindřicha Dohnala

Z Valdic vyšel Gruntorád 17. prosince 1984. Měl tříletý tzv. ochranný dohled, tedy určené místo pobytu a povinnost hlásit se devětkrát týdně na bezpečnosti (jednou ve všední den, v sobotu a v neděli dvakrát). Za nedodržení podmínek ochranného dohledu hrozilo další vězení (z tohoto důvodu byli odsouzeni například Ladislav Lis a Petr Cibulka). I za těchto podmínek dělal Jiří Gruntorád totéž co předtím: živil se jako dělník, vydával samizdat, rozmnožoval Informace o Chartě 77, v roce 1987 připravil spolu s Petrem Uhlem sborník Charty 77 O československém vězeňství. Když se koncem roku 1989 zhroutil komunismus, pracoval v kotelně pražského hotelu Merkur, kde se stal členem stávkového výboru. Posléze se nehrnul jako leckdo jiný do nějaké výhodné funkce, ale už v roce 1990 založil knihovnu Libri prohibiti. Jejím základem se stala Gruntorádova soukromá sbírka samizdatů: část měl ukrytou na bezpečném místě, zčásti mu ministerstvo vnitra vrátilo zkonfiskované tituly. V knihovně, která sídlí na pražském Senovážném náměstí, je podle údajů z roku 2021 zhruba 43 500 knih (samizdatových nebo z produkce exilových nakladatelství), přes 3 600 titulů časopisů, dále tisíce kusů menších samizdatů, sbírka plakátů, letáků a fotografií, nachází se v ní audiovizuální fondy, osobní fondy nebo například Polská podzemní knihovna či archiv Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Dne 28. října 2002 udělil Václav Havel Jiřímu Gruntorádovi medaili Za zásluhy o stát 1. stupně, ve stejném roce získal za založení a provoz knihovny ocenění Magnesia Litera. V roce 2022 obdržel Gruntorád Cenu 1. června, kterou uděluje město Plzeň. Od roku 2013 je sbírka českých a slovenských samizdatů v Libri prohibiti zapsána v programu Unesco Paměť světa.

Na Jiřího Gruntoráda často myslím, když u nás někdo začne tvrdit, že československé komunistické zřízení v poslední dekádě nebylo totalitní; když někdo prosazuje „zkoumání každodennosti“ a například při tom velkoryse pomíjí kulturu, jako by šlo jen o jakousi nepodstatnou nadstavbu běžného života; když se někdejší režimní exponenti obhajují tvrzením, že do pozdních osmdesátých let neměli dost informací, aby pochopili, v čem žijí; když různí lidé přezíravě prohlašují, že komunistická minulost je už tak dávná, že současníky nemusí zajímat. Gruntorádův předlistopadový příběh dnes představuje kromě jiného zásadní osobní svědectví o době – a Gruntorád to svědectví vydává, je-li to důležité (viz jeho nedávná vyjádření k projevům vládní zmocněnkyně pro lidská práva a někdejší ministryně spravedlnosti za hnutí ANO Heleny Válkové, která kdysi spolu s prokurátorem Urválkem sepsala článek o výhodách odporného a naštěstí již dávno zrušeného institutu ochranného dohledu). V knihovně Libri prohibiti se pak Gruntorádovi podařilo uchovat podstatnou část národní paměti, protože samizdaty (opisované a šířené často zcela neznámými lidmi) dnes nedokládají jen širokou touhu po svobodném přístupu k informacím a literatuře, nýbrž jsou také zrcadlem oficiální kulturní pouště, kterou českoslovenští komunisté udržovali a rozšiřovali až do pozdních osmdesátých let.

Poznámka: V textu jsem čerpal z rozhovorů, které jsem s Jiřím Gruntorádem vedl v letech 2006 a 2008; dále například z interview, které pořídil Petr Placák a pod názvem 4+3 roky za Libri prohibiti: rozhovor Babylonu s ředitelem knihovny „zakázaných knih“ Jiřím Gruntorádem vyšlo v časopise Babylon (roč. 29/2020, č. 1); dále z několika rozhlasových pořadů a jiných Gruntorádových vyjádření a rozhovorů, které poskytl různým českým masmédiím; dále z digitalizovaného archivu časopisu Informace o Chartě 77 (zde). Televizní film Když byl za knihy kriminál, který jsme v roce 2008 natočili s režisérem Vítězslavem Romanovem, je dosud k vidění na stránkách České televize.
Adam Drda
 


Jiří Gruntorád, 2014, foto © Ondřej Němec

Jiří Gruntorád patří k těm nepočetným lidem,

jejichž mravní, intelektuální a profesní ustrojení od počátku formovalo pracovní zázemí nás, kteří jsme začínali v době, kdy se po pádu komunistického režimu otevřely svobodné možnosti (a později i lidí věkem mladších). Přirozeně jsme tehdy hledali vzory mezi dospělými zralými osobnostmi, které v minulém čase obstály a měly ve své činnosti na co navazovat, a velice nás přitahovalo i to, čemu se po roce 1989 dál kontinuálně věnovaly, i poctivost, zarputilost a vytrvalost, s jakou to dělaly.

V době, kdy Jiří Gruntorád založil knihovnu a čítárnu Libri prohibiti, pochybovala řada literárních vědců, a to i těch nejpřednějších, dokonce včetně některých, kteří se na samizdatové práci nedávno přímo podíleli, o samotném statusu samizdatové literatury (jindy nazývané neoficiální či nezávislou literaturou, literaturou druhého oběhu apod. – o názvu této aktivity se vedla diskuse už v osmdesátých letech mj. na stránkách samizdatového Kritického sborníku). Kromě poměrně časté snahy marginalizovat rozsah samizdatu a kvalitu v něm vydávaných děl tehdy mimo jiné vedli úvahy o tom, splňuje-li samizdat kritéria vydání, a nejde-li pouze o šíření rukopisů, tedy jakýchsi předliterárních, neplnohodnotných podob textů.

Zaměstnanci institucí, které by měly mít přímo v popisu své práce i úkol soustavně samizdat shromažďovat a dokumentovat, například Národní knihovna nebo Ústav pro českou literaturu, tehdy tváří v tvář takové výzvě upadly do desítky let trvajícího hlubokého spánku, který měl různé příčiny, jež by stály za samostatnou úvahu. Jen výjimečně z něj procitali někteří jednotlivci. V případě druhé uvedené instituce se dokonce převažující tendencí lexikografického, ale i historiografického výzkumu a jejich výstupů na minimálně dvacet let po listopadu 1989 stala „preference oficiálního a konformního proudu literatury na úkor nejen samizdatu, ale i výrazných osobností a názorů“ (Zuzana Dětáková, KP RR č. 5/1996; srov. https://www.bubinekrevolveru.cz/slovnik-jednoho-kolektivu).

Dnes především díky knihovně Libri prohibiti už těžko někdo může vyvrátit, že samizdat představuje nejen poměrně složité a mnohotvárné, ale především zcela zásadní pole v dějinách literatury z doby komunistické totality. To lze explikovat i díky nepřebernému množství situací, v nichž se, jak dnes ve fondech Libri prohibiti vidíme, samizdat ocital. Samizdat právě díky této komplexnosti nesmírně obohacuje i literární vědu – mimo jiné i v oblasti teorie textu, respektive textologii.
 


Jiří Gruntorád a Václav Malý, 2014, foto © Ondřej Němec

Jiří Gruntorád po roce 1989 nevedl úvahy o tom, co je samizdat, ale pokračoval v započaté práci: začal jej ještě systematičtěji sbírat a také na vysoké úrovni odborně zpracovávat a zpřístupňovat veřejnosti. Nebýt jeho iniciativy a vytrvalosti, nevznikla by tak rozsáhla sbírka a knihovna samizdatu a v průběhu let by se pravděpodobně vytratilo povědomí o řadě aktivit, a to i zcela zásadních. Obraz samizdatového dění by se jevil podstatně omezenější, než ve skutečnosti byl, ale také méně srozumitelnější.

Některé věci, o nichž jsme přesvědčeni, je jak vidno prostě potřeba začít dělat, aniž to máme podloženo a obhájeno teoreticky, a díky tomu se postupně začne vyjevovat jejich povaha.

Životní jubileum Jiřího Gruntoráda je jistě dobrou příležitostí se ohlédnout a vyjádřit svou vděčnost.
Robert Krumphanzl

Připravili T. P a V. K.