U příležitosti 100. výročí narození jednoho z nejpodstatnějších básníků a spisovatelů druhé poloviny 20. století Ladislava Dvořáka (1. 12.1920 – 22. 6. 1983) uveřejňujeme několik příspěvků z rozsáhlého „kolektivního portrétu“, který připravil Robert Krumphanzl pro Revolver Revue č. 41/1999, kde blok vyšel s názvem „...a nedal se k těm, kterým jde o jiné výhry“ (Ladislav Dvořák ve vzpomínkách, ohlasech a dokumentech).
RR


„Řekněte, zda je to náhoda anebo zdali / nám někdo předem schůzku dojednal. // Že jsme tak dochvilně a na vteřinu zde / a každý přesně na místě, ne blíž, ne dál, / v podobách, jakých jsme se nenadáli, / své vlastní jsem se nenadál.“ – Věra Dvořáková a Ladislav Dvořák ve svém bytě v domě U Medvídků, asi první polovina padesátých let.


Zelená léta s Ladislavem Dvořákem
Když si vybavuji jeho postavu a tvář, nemohu si ho představit odděleně od atmosféry oněch let po skončení války 1945 ani stranou od ostatních postav vrstevníků z naší tehdy ještě nikoli „rozptýlené generace“. Naopak – po předchozí izolaci za totálního nasazení ve fabrikách následně po uzavření vysokých škol nacisty jsme se najednou nadechli svobody a setkávali se, většinou na půdě Filosofické fakulty UK, tehdy znovu otevřené, anebo v redakci – byl jsem tenkrát výkonným redaktorem čtrnáctideníku Vyšehrad.

Ještě málem nedozněla salva, která za květnového povstání skolila začínajícího básníka Dušana Havelku, o něco mladšího přítele, a už se tu objevily nové tváře adeptů, dychtivých vstoupit do života, spřízněných podobnými literárními láskami a vesměs také křesťanským vyznáním. Na studium do Prahy přijeli tři Moravané, básník Josef Suchý z vesničky Lesního Jakubova, kde o pouti sloužíval mši Jakub Deml, Ladislav Novák, dnes proslulý literární i výtvarný experimentátor, tehdy čerstvý obrácenec vzešlý z rukou Miloše Dvořáka, a prozaik Evžen Liška, jehož Nájezdná noc ze Zahradníčkova Akordu se mezi námi stala proslulá. Ve sklepním bytě o jediné místnosti bydlel se svou ženou Olgou Rio Preisner, jehož filosofické znalosti byly už tehdy encyklopedické. A jednoho dne odněkud z Vysočiny se mezi námi objevil Ladislav Dvořák. Už nevím, kdo ho přivedl, snad L. Novák. Venkovský nenápadný chlapec, v kterém však od prvního seznámení bylo cítit něco houževnatého. Jistě ze svého moravského vesnického domova měl vštípenu víru stejně jako ti tři prve uvedení, ale ta se v jeho poezii projevila spíš později, až za totality, kdy jako disident byl sevřen v lisu a tlak vyvolal protitlak, jehož výsledkem byl pramen vody živé.

Teď, v těch rušných a krátkých svobodných dnech, chtěl především publikovat. Nejmilejší by mu byl, jak se mi svěřil, Kritický měsíčník Václava Černého, ale já jsem mu zprostředkoval otištění v Zahradníčkově Akordu. A tam tedy vyšel jeho proslulý Pokoj v činžáku: „... já a můj stůl a báseň / ... všichni ... / Visíme hlavami dolů / Zůstal jsem viset navždy / Do mrazivého prostoru / To je tedy mé universum / To je tedy ta má krychle ...“ atd. Od toho okamžiku měl Ladislav mezi námi své jméno, říkali jsme mu Universum, zkráceně Univers, a byl to přídomek čestný. Zrovna v tom čase jsem dostal do rukou verše ruského básníka A. A. Feta Za jižní noci v kupě sena, kde je vyjádřen podobný pocit kosmické závrati. „Ach padám-li já k noční tmáni, / či hvězdný déšť to prší sem? / Nad tímto bezednem... / ... uvízl jsem.“ U Ladislava to však bylo spojeno ne s přírodou, ale s městskou moderní scenérií, se zdánlivě šedivou existencí každodennosti, což byl pocit pro tehdy nastupující generaci příznačný, ale málokde tak vyjádřený spolu se zážitkem kosmu a nekonečnosti.

Pospolný život byl záhy přerván, za následné totality jsme byli rozptýleni do všech světa stran, rozmetáni do různých úhlů a koutů. Věděli jsme o sobě, tu a tam jsme se i setkávali, ale nikdy už nebyla vrácena ta nádherná chvíle mladé novosti.
Ivan Slavík (1920–2002), básník, překladatel.


1956 [...] – prosím tě, přijď okamžitě ke mně dolů, volal Fikar dnes v 10 hodin ráno. Vpadl jsem do šéfredaktorské kanceláře. – Tak, co je? – Co je? Představ si, že Láďa Dvořák sem zadal sbírku. Před chvílí mi to přines Janů. – No a co má bejt? Je básník, píše, tak chce taky něco vydat. A tady se to vydává. Jak jeho básně znám, určitě to nebude horší než Oto Ježek nebo Ivo Fleischmann. – Určitě! Tak si přečti tohle! – a rozčileně mi podával list, kde jakási báseň končila: „Jděme do Lourd, / svatou zazpívejme!“ – Není to blbec? – Co blbec, je to katolík. [...] V poledne jsem dorazil k našemu stolu ve Slávii, kde seděl Kolář se vzácným zde hostem, básníkem Zdeňkem Krieblem. Něčemu se smáli. – Ahoj, tak co děláš – a co je novýho ve Spisovateli? ptal se Kriebel [...]. – Co dělám? Chvílema pracuju, většinou ale nedělám nic. A ve Spisovateli? Právě mi Fikar ukazoval čerstvě zadanou sbírku Ládi Dvořáka. Byl bez sebe vzteky. Jedna báseň tam totiž končí: „Jděme do Lourd, / svatou zazpívejme!“ – Poslechni, vmísil se Kolář, nemá to ten Láďa opravdu v hlavě na betla, když si myslí, že mu tohle vydají? – A třeba si to nemyslí. Spíš si myslí, aby se šlo do těch Lourd!
(Josef Hiršal: Let let, 1. díl, Praha, Rozmluvy 1993, s. 162–163)
Josef Hiršal (1920–2003), básník, překladatel.


Moje první setkání s Ladislavem Dvořákem bylo zprostředkované. V létě roku 1960 jsme s Jiřím Němcem podnikli velkou okružní cestu se zastávkami ve Staré Říši, v Tasově a v Petrkově. V Telči, v ulici vedoucí z nádraží na náměstí jsem si koupil Kainův útěk. Dívám se na tiráž knížky a zjišťuju, že jsem si sbírku tenkrát opatřil s dvouletým zpožděním.

S Láďou jsem se pak seznámil až v Tváři. Přistoupil do redakčního kruhu v době, kdy Tvář už nevycházela a kdy jsme, byť jako časopis zakázaní, zorganizovali několik přednášek a vydali sborník Podoby. Na jaře osmašedesátého roku se Emanovi Mandlerovi podařilo z malého edičního oddělení Socialistické akademie zřídit samostatné nakladatelství Horizont. Eman mě do nakladatelství přijal, jestli se nemýlím, v červnu toho roku. Poté, co jsem (rychle!) ztroskotal jako zástupce šéfredaktora pro časopisy, octl jsem se v knižní redakci a tam jsme se s Láďou Dvořákem sešli. Seděli jsme, s ním a s Honzou Lopatkou, v jedné místnosti. Rozhovory jsme vedli mnohé, ale, jak to tak bývá, máloco z nich bylo zapamatováníhodné. A to, co by snad bylo za zapamatování stálo, se za těch třicet let z paměti vytratilo. Vzpomínám si, že se Láďa občas rozhovořil nebo se třeba jen zmínil o Krásněvsi, kde se narodil a kterou měl rád. O čem jsme mluvívali, tedy už nevím, zato si dobře pamatuju, o čem Láďa nehovořil. Neslyšel jsem ho mluvit o někom se zlobou nebo s pohrdáním. Neslyšel jsem, že by někoho pojmenoval ničemou nebo pitomcem. To ale – pozor – neznamená, že by se neuměl vymezit vůči ničemnému jednání nebo pitomým názorům. Celý jeho život je toho svědectvím.

Jednou jsme s Láďou navštívili Emanuela Fryntu. Seděli jsme v pokoji, kde na stěně viselo množství všelijakého kovářského nářadí, hřebů a hřebíků. Oddávali jsme se nepřetržitému kouření a plynul hovor, který brzo Láďa s panem Fryntou proměnili v jakési vzájemné zkoušení z názvů a funkcí těch nástrojů, hřebů a hřebíků. Láďa byl ve svém živlu, byl doma. Z těch slov vystavěl báseň.

Bedřich Fučík o ní napsal: „Dvořák jde v tomto směru dál [než Halas], když odříkává dlouhou litanii nad mrtvými, to jest nad zapomenutými slovy, nepotřebnými už v nových pořádcích a odloženými stejně lhostejně, jako se odkládají nebožtíci na hřbitovech: ,Nechť je ti země lehká / čeledíne Svorníku / krčmáři Plucare / družbo Čepáku / kolářko Loukoti‘ atd. až ke kovářce Srdni, která dala jméno celé sbírce. Pohřbívání však pokračuje a nabývá potopové podoby: ,Slova se rozpadnou / Už dnes je cítit / sžíravou marnost / mezi hláskami / – zapadnou / mezi mrtvé věci / Nesrozumitelnost světa / s nimi vzroste‘. Jsme zde zcela blízko rozpadu všech zbývajících jistot, na konci černého tunelu vedoucího přímo do tlamy nicoty a němoty...“

V listopadu 1969 několik nás skončilo v Horizontu kariéru. Láďa si našel místo, myslím že místo poklidné a ne příliš namahavé, ve Slovanské knihovně v Klementinu. Ale jak už to bylo v jeho životě zavedeno, netěšil se z místa knihovníka dlouho. Po Chartě si nakonec našel místo korektora, a to byla práce těžká, vzhledem k Láďově věku vyčerpávající.

Pohřeb měl neobvyklý průběh. Po krátkém náboženském obřadu se měl s mrtvým Láďou Dvořákem rozloučit Karel Kraus, ale kněz celý pohřební obřad ukončil tak, že překvapený řečník už se nedostal ke slovu. Stojíme s Andrejem Stankovičem na nádvoří krematoria, když mi přijde podívat se nahoru k obřadní síni. Co vidím:

Vítězoslavně rozesmáté tlamy dvou estébáků, majora Tichého (= kapitána Beníška) a majora Dvorského (= ?).
Zbyněk Hejda (1930–2013), básník.


Táta je tu
...přes peřeje Berounky vyhlížím vlak, který tátu přiveze na neděli k nám na podnikovou chatu n. p. Potrubí, kde jsme jako vždycky s mámou na prázdninách. Hukot tří vagonů motoráku je slyšet už od Nižboru, a jakmile se v zatáčce údolí Berounky vlak objeví, v jednom z jeho oken vidíme bílou tečku. Je to kapesník, kterým táta mává mámě a babičce na pozdrav a nám, třem svým potomkům, tím kapesníkem odmávne start jako na závodní dráze. Vybíháme směrem k Račicím a k pontonovému mostu, po kterém táta přejde od nádraží na naši stranu řeky. My ho ale potkáme daleko před mostem, možná někde tam, co se vlévá do Berounky Stříbrný potok, protože táta pospíchá. Chce se ještě před setměním ponořit do peřejí. Zapřít se patami mezi kulaté oblázky a zády proti proudu si lehnout na dno a do zátylku si nechat bušit ten chladivý příval...

...plácám sebou v tůňce Hamříka, chvíli jsem pod vodou, chvíli nad vodou, kolem dokola mlhavé zeleno, vdechuju vodu, když v tom mě na břeh vytáhne tátova ruka a dá mi herdu do zad, abych nejdřív vykuckal vodu a pak popadl dech...

...sedíme celá rodina u nedělního oběda a po našem obvyklém: „Tak dobrou!“ táta se šibalským úsměvem řekne: „Velký a malý!“ A pak nás nechá chvíli hádat, než nás navede na francouzské „grand apetit“ a pak na „grand“ a „petit“...

...stojím na štaflích v naší předsíni a nad dohola ostříhanou hlavou mávám malířskou štětkou. Pode mnou po rozložených novinách projde táta s prof. Václavem Černým, který cestou z obýváku ke dveřím jen tak mimochodem k tátovi prohodí: „Co to tu máte, Láďo, za otroka?“...

...ve stejné předsíni vidím tátu v černém svátečním obleku a s kravatou, jak sedí na židli u rohového stolku a z desetilitrového, proutím opleteného demižonu si přes koleno nalévá červené. Přitom koutkem oka sleduje pana dr. Žilinu, jestli se tou mojí vzduchovkou trefí do zadku pana F. Jungwirtha, nebo ne. Že vystřelí, je jisté, ale trefí se?...

...táta na stanici metra klepe kloubem ukazováčku na kamenný obklad, ten se ozve dutě, protože kámen je osazen „moderně“ na sucho v nějaké kovové drážce, takže táta pro sebe potichu prohodí: „Hm, hm, bolševik zase nevyzdil...“ a opět se tak, pokolikáté už, ujišťuje o hliněných nohách režimu, jehož pádu se nedožil...

...pod okny našeho bytu v Srbské ulici slyším otáčení klikou v motoru Médi – mercedesu z r. 1936 s plátěnou střechou, koženými sedadly a s velkolepým chromovaným chladičem, kterému vévodí korková zátka. Jestli se tátovi podaří motor „nahodit“, vyjedeme na rodinný výlet někam do lesů u Unhoště. V táhlém stoupání před Vypichem táta s obvyklým patosem pronese: „Opatství břevnovské!“, aby nás upozornil na velebnost Dientzenhoferovy architektury kostela sv. Markéty, a na kopci se motor Médi poprvé uvaří. Zátka z chladiče vylétne a nás všechny v autě pokropí horká sprcha vařící vody s fridexem. Protože plátěná střecha je jako vždycky „na slunku“ stažená. A „slunko“ je, protože jinak bychom nevyjeli. Někde za Unhoštěm táta postaví auto pěkně „čumákem“ z kopce, podložíme přední kola kameny z pankejtu a vyrazíme do lesa. Táta zavelí: „Dýchejte zhluboka, ó vlci!“ zavětří po houbách a už ho ten den neuvidíme. Objeví se až zas k večeru, kdy je třeba rozhýbat na zpáteční cestu ten náš rodinný monument, ten koráb silnic k nerozeznání podobný tomu Heydrichovu, ten zdroj a příčinu neustálých cestovních potíží a karambolů, ale taky zdroj inspirace.

Protože nemít tohle vozidlo, nenapsal by táta například povídku Chronos a kairos (viz Šavle meče), ve které je Méďa hlavní postavou. A já bych možná nic nevěděl o těch dvou časech, ve kterých se vyskytujeme. O měřitelném čase chronos, v němž je táta přítomen svými otisky – verši, prózou, ale taky strašně neuměle napatlanou sádrou okolo zaústění komínové roury nad sporákem ve svojkovickém domečku –, a o čase kairos, který je vesmírný, bez začátku a bez konce, lidmi neuchopitelné bezčasí. S tímto „bezčasím“ jménem kairos si spojuju nekonečný prostor, v němž se rozpíná všeobecné, vševědoucí, všeobjímající vědomí, do kterého vplyne naše „já“ po smrti. Jakási centrální databáze lidských duší. Tam někde, vlastně chci říct tady někde táta je. Je to zcela jisté, protože kdykoli si nevím rady, stačí se ho v duchu zeptat. Nebo si aspoň říct: „Jak by se s tímhle vypořádal táta?“ A táta je tu. Je pořád někde poblíž. Se svým neochvějným životním postojem, na té straně vah, která udržuje rovnováhu světa proti zlu. A to váhou kamene, keltského menhiru.
25. 1. 1999
Ladislav Dvořák jr. (nar. 1952), architekt.


Věřím Dvořákovi, jeho verše zůstanou pod kůží, tím déle, oč déle jsi je, nelesklé a plné suků, četl.
(Rudolf Matys: Nová básnická řada, Práce 21, 1965, č. 141, 13. 6., s. 5)
Rudolf Matys (nar. 1938), básník, rozhlasový redaktor.


Na Láďu si vždy vzpomenu, když nějaký okoralý rozumbrada začne vykládat, jak je to složité s vinou za minulý režim, jak ti dobří byli všichni trochu vinni a ti špatní trochu nevinní. Nevím, zda takovýto otrlý mravní relativista by za jeho vinu nepokládal to, že ve státním rozhlase někdy kolem osmašedesátého roku v pozdním večeru, v tzv. okrajových časech přečetli několik jeho básniček či povídek (není to jiné ani dnes). Sedím tu v časném ránu (též v okrajovém čase) letošní Smrtné neděle, ze sluchátka v uchu zní Tůmova Stabat Mater a já si říkám, v jakém to „okrajovém čase“ se soudem dějin ocitne ta doba, která takto zacházela se svými nejlepšími lidmi. A znám pravděpodobnou odpověď. Upadne – na rozdíl od básníka Ladislava Dvořáka – do zapomenutí. Ne v historickém, ale v metafyzickém smyslu, v dějinách Tajemství.
(zkráceno)
Andrej Stankovič (1940–2001), básník, filmový kritik.


Na otázku, odkdy znám Ladislava Dvořáka, nemohu odpovědět jinak než že odevždy. Mám takový dojem, že on patřil do světa pevných a spolehlivých opor, do intelektuálního prostředí, v němž jsem vyrůstal, k němuž jsem patřil, a že byl jedním z pevných a spolehlivých bodů tohoto světa. Prožil jsem s ním mnoho věcí, působili jsme spolu například v redakční radě časopisu Tvář, v Kruhu nezávislých spisovatelů, posléze v éře normalizace jako spisovatelé opět zakázaní. Vážil jsem si ho nejen pro jeho lidské kvality, skromnost a spolehlivost, ale vážil jsem si vždycky i jeho poezie.
23. 3. 1999
Václav Havel (1936–2011), dramatik, esejista, president republiky.


Vzpomínka na Ladislava Dvořáka
Stručně řečeno, Ladislav Dvořák viděl od počátku (to jest od 25. 2. 1948) všechno jasně. Takže, opět stručně řečeno, naši politici, bývalí i nynější, by k němu mohli chodit do školy, rozumí se charakteru. Poprve si o něm pohovořil „očima“ s Petrem Zenklem, poté „co teď po prohraném boji přišel cosi pošeptat růžím a platanům“ ve Stromovce: „Když se naše oči setkaly, položil si prst na ústa [...] a jeho posmutnělé oči spustily: 'Nic se nestalo, mladej, žádnej strach, to jen šálivej čas trhl oponou!' 'Pane na nebi,' odpovídám já, 'to je řeč vskutku pro růže, a ne pro muže' [...] A všechno ostatní, co jsem vyčetl z jeho očí, byla tiráda samých kdyby. Kdyby, kdyby, kdyby... (bývaly v prdeli ryby). Když pan ministr dopověděl to poslední, zvedl se z lavičky a s ním se zpoza keřů zvedla celá kumpanie dobře udělaných pořízků“ (L. D., Podnájem v Malém Berlíně); pořízci, jak víme, se částečně dali podfouknout (podplatit?), takže P. Z. záhy práskl do koní směrem za kopečky a tam se po zbytek života dohadoval s bývalými kolegy, kdo z nich před únorovým pučem víc věcí zvoral. Výsledek známe. Jiní politici to však nevzdali; ale zatímco po několika letech elita sociálních demokratů putovala do kriminálu (1954), vstoupil do naší tehdejší státostrany jistý Václav Grulich, totožný s nynějším ministrem, samozřejmě za sociální demokraty. Výsledek částečně známe, zbytek brzy poznáme. – Když k nám 21. 8. 1968 vpadla Rudá armáda, u jistých Klausů hned věděli co a jak: mamka do strany a taťka tak trochu proti straně. Výsledek rovněž známe, mamka dnes mluví střídavě do elektriky a do peněžnictví, taťka mluví pro změnu do všeho, neboť řídí parlament. Další asi taky brzo poznáme.

Zajímalo by mne, co po nich všech jednou zbude. Ladislav Dvořák, na rozdíl od nich in politicis, nikdy nic nezbabral, nikdy nekolaboroval, nevymáchal se v žádné žumpě, a hlavně, neplazil se po rukou po nohou za slávou, za mocí, za funkcemi. Stal se dobrovolně člověkem na okraji, tedy daleko od páchnoucího středu, a tím pro politické zdraví naší země udělal víc než deset Grulichů, Klausů a Zenklů dohromady, ovšem to vše jaksi jen tak mimochodem; pro způsob jeho pozemského bytí platilo spíš ono hölderlinovské dichterisch wohnet der Mensch, tedy cosi mimo mentální horizont různých našich partajních šíbrů, nikoli však třeba T. G. Masaryka, státníka a zároveň autora dodnes v mnohém nepřekonané práce O studiu děl básnických, anebo Václava II., rozmnožitele českého zemského bohatství a zároveň široko daleko uznávaného minnesängra.

A co víc: jestliže se nám dnes urputně vykládá, že jsme si za totality údajně všichni zadali, pak na Ladislava Dvořáka a na dlouhou řadu jeho přátel, souputníků a osudových spřízněnců taková vylhaná parola neplatí.

Sám jsem se s Ladislavem Dvořákem seznámil nejprve už jako se živou legendou, to jest na dálku, dík Petru Koptovi, dalšímu muži na okraji totalitního věku. Oba spolu dělali na silnici v Ruzyni jako študáci čerstvě vyhození z FF UK za známého stalinisty (nyní zasvěceného masarykovce) Zdeňka Mahlera. Parťácká dvojice silničářů-básníků zanedlouho proslula husarským kouskem, na jaký by se u nás, v přihrblých Čechách, hned tak někdo nezmohl: pomohli totiž po útěku z kriminálu nadějnému lyrikovi, synkovi vesnického boháče Janu Tumlířovi, schovali ho v Láďově bytě (přímo vedle Barťáku čili StB Bartolomějská) a pak mu ještě sjednali celkem spolehlivý odchod do kapitalistické ciziny (mimochodem nejen oni, ale i jistá Dáša Kubištová, nyní dr. Burešová, která se sice nakonec na politiku dala, ale protože ji brala moc charakterně, už s ní zase přestala).

Tumlíř utekl, L. D. & P. K. zůstali; věděli totiž, že od tvora na smrt nemocného, jménem Poúnorová Bída, se neodchází (o tom, jak P. K. sice jednou taky prchl, ale hned se zase vrátil, viz RR 24).

Nakonec, po všech dramatech mládí, se L. D. šťastně oženil do bytu za rohem v domě U Medvídků (2 + 0 + tekoucí voda na chodbě), v něm s paní Věrou vychovali společně tři děti a založili pověstný literární salón, s nímž po letech přesídlili do Srbské ulice. Přitom otec básník vesele střídal zaměstnání jako konečně my všichni, takže jsme se nakonec poznali i osobně. V partě figur na okraji se vyskytoval výkvět doby: Miloslav Žilina (původně manipulant v podzemních skladech UK), Josef Hiršal (po únoru kovodělník), Vladimír Kafka (advokát chudých literátů v redakci MF), dále František Jungwirth, Jan Vladislav, Zdeněk Urbánek, občas p. Hrabal i přespolní Ladislav Novák a mnozí další. Když se Bedřich Fučík vrátil z kriminálu (1960), všichni k němu chodili na táčky, to jest na moravské vínko a slivovičku (import od P. Damborského, dej mu Pánbůh věčnou slávu za péči o českou múzu už od časů Zahradníčkových a Čepových). Takto se společně slavily mnohé svatby, výročí a křtiny dítek i různých pěkných knížek, jež šťastnou hrou osudu spatřily světlo lidově demokratického světa, ať pod jménem autora či jeho pokrejvače (a to už v letech šedesátých!)

Ladislav Dvořák patřil ke statným pařičům a měl pro tuto příležitost vždy po ruce parádní číslo, jež obvykle zahajoval útočným sloganem: „Já su z Moravy!“ Po něm propukaly dlouhé hádanice s Čehúny neboli Čížky, většinou proto, „že nám ukradli Sázavu, protože ji otočili na svou stranu do Vltavy“. Pak se už spor košatil různými směry, nejčastěji muzikologickým od Vltavy ke Smetanovi, od Smetany k české hudbě vůbec, zvláště k naší hymně („je to doják, samozřejmě váš, Čehúnů, vod furýra Tyla, kerej byl vošklivej na Máchu, to my máme svýho poctivce Sušila a zpíváme si Moravo, Moravo, Moravěnko milá!“). Ke smíru došlo až u hymen jako takových, s maestrem Hiršalem u pianína, zpěv vrcholil u totalitních veleděl, jimž vévodil Horst Wessel-Lied, pieca známého mučedníka za nacionální socialismus (její tradice v našem kulturním prostředí přešla, jak jsem nedávno zjistil, i do mladší generace, známý outsider Andrej Stankovič dokonce zmíněný kousek mistrně přeložil do ruštiny s rozkošnou drobnou licencí ve třetím verši: SA marschiert / Čeka iďot).

Avšak hádka o Sázavu se také mohla někdy vyvinout směrem nikoli muzikologickým, ale geografickým; pak ovšem vítězili jednoznačně Čížci, protože „kdyby ta Sázava zůstala na Moravě, tak by musela skončit u blbejch bolševíků-Rusáků v Černým móři.“

Naposled jsem L. D. viděl na veleslavínské JIP, hlavu pod ručníkem a rádio u ucha podle receptu, známého všem dělňasům, maringotkářům, i skladníkům proti své vůli: hlavně si vytvořit soukromí, kde se dá bloudit světem krajem, od Mandelštamovy temné Moskvy až po Janův jaspisový Jeruzalém. Ve veleslavínském špitálu, legendární útulně všech deklasovaných živlů, počínaje Havlem st. i ml., vládla ovšem pohoda, takže pacient (často zároveň i simulant, což bohužel o L. D. neplatilo) se mohl ze svého ručníkového soukromí kdykoli přemístit rovnou ke stolu šéfa oddělení MUDr. Jana Fučíka, lékaře lidumila, notorického ochránce všech protistátních subjektů, a tam vrhat své nápady rovnou na papír; anebo měl možnost přisednout si k místním marodům karbaníkům v čele se vzpomenutými pp. PhDr. B. Fučíkem a P. Koptou. Ale to už jim všem zdálky zvonila hrana, odešli krátce po sobě, jako poslední jejich nestor (1984), který svému letitému spřízněnci volbou (životní cesty, po únorovém puči) postavil pomník kovu trvalejší samizdatovou esejí Outsider se směje.

Při desetiletém výročí oslavencova úmrtí, tedy bezmála čtyři roky po velké listopadové revoluci se však (divme se, či nic) mnoho neudálo, nikdo najednou neměl čas. Bývalí návštěvníci, dříve pečení vaření v pověstném salónu (odmítnutých režimem) u Dvořáků, oblétávali nyní za polistopadové státní peníze už nevímpokolikáté zeměkouli, jiní se zas hemžili pod křídly našich (dříve tajných, nyní veřejných) západních spojenců, a tak vyšla jen vzpomínka (Tlg 19. 6. 93) na spisovatele, který „upadl téměř v zapomenutí“, jak zaznamenaly 15. 7. 1993 ve čtyřřádkové noticce LtN, jinak „rodinné stříbro“ našeho písemnictví a vzdělanosti, alespoň podle zdejších nejvyšších státních kulturních almužníků. Ještěže prostřednictvím rozhlasového literárního zpravodajství se péčí Jana Halase alespoň posluchači stanice Vltava dozvěděli, že „památku zesnulého uctí zítra, 22. 6., v kostele sv. Antonína jeho přátelé a známí na mši“, již sloužil – jak jinak – p. (nyní biskup) Václav Malý. V rozhlasové zprávě se navíc dávalo všem na vědomí, že „k dílu této významné literární osobnosti se brzo vrátíme“, a to se také stalo, takže věci se konečně daly do pohybu. Ale proč si u nás musíme vždycky předtím odbýt trapnou předscénku pravé české ostudy, ať už na účet Ladislava Dvořáka, či výročí bitvy u Zborova (svědectví o unikátním projevu českého charakteru co do chrabrosti na válečném poli, 1917–1992), anebo zcela čerstvého (zatím – doufejme nejubilejního) Kosova á la Zeman & Dienstbier & (již vzpomenutý politický charakter) V. Klaus? Ano, takto zní přímo metafyzická otázka „českého národního bytu“ (Josef Král), kterou přitom, jak si vzpomínáte, L. D. zodpověděl už kdysi dávno ve Stromovce.

Dnes tedy už i nesamizdatová část naší veřejnosti se může seznámit s takovými jeho skvosty jako Podnájem v Malém Berlíně, a navíc i s Paní třídní, s Asesem a dalšími. Příjemné počtení, vážení čtenáři, a alespoň na chvilku si připusťte, že ono staré římské memento Hora ruit neplatilo jen před léty pro Petra Zenkla, ale může platit i pozítří pro naše tři muže-růže, či pěstitele modrých ptáků a Snění o Evropě.
Jindřich Pokorný (1927–2014), překladatel a literární historik.


„Kam se hne rozechvělý strom / Má dávno tělo dosti vzrostlé / na pomník se schodkem / jež pila seřízne // A co v zimě / rozechvělý strom / Na svém stojí / nijak jinak / než jak člověk svobodný / ze své země roste // Výš výš / Můj bože strom / zarytý mlčelivec / důvěrník / mého chlapectví.“ – Ladislav Dvořák se synem Ladislavem, koncem padesátých let.


Ladislav Dvořák se narodil 1. prosince 1920 v Krásněvsi (tehdy Krásňovci) u Velkého Meziříčí do rodiny místního kováře jako předposlední z devíti dětí. Roku 1943 maturoval na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí. Od srpna téhož roku do května 1945 byl „totálně nasazen“ v továrně Avia v Letňanech u Prahy. V květnu 1945 se aktivně zúčastnil pražského povstání na barikádách. Od roku 1945 studoval na Filosofické fakultě University Karlovy bohemistiku a filosofii, později srovnávací literatury. Když nedlouho po únorovém puči začaly na vysokých školách probíhat tzv. studijní prověrky, které ve skutečnosti zjišťovaly loajalitu k novému režimu, odmítl se jich zúčastnit a studium v důsledku toho nedokončil. V letech 1949–1950 pracoval jako pomocný dělník v pražských podnicích Motorlet a Posista. V červenci 1949 krátce ukrýval ve svém bytě v Bartolomějské ulici celostátně hledaného básníka, prozaika a později významného ekonoma Jana Tumlíře, který prchal na Západ po útěku z pracovního tábora. Od konce ledna 1950 získal zaměstnání sortimentáře v antikvariátu podniku Orbis v Železné ulici v Praze. V listopadu 1950 se oženil s Věrou Batistovou, pozdější významnou překladatelkou z francouzštiny. V letech 1951, 1952 a 1955 se jim narodily děti Marie, Ladislav a Klára. V září 1951 nastoupil jako dělník v ČKD Dukla Karlín, po zaškolení na zámečníka odešel do Rudého Letova Letňany, kde pracoval do roku 1956. V letech 1956–1966 byl zaměstnán jako technický úředník v Praze v n. p. Potrubí, 1966–1968 jako redaktor propagačního oddělení nakladatelství Orbis, 1968–1969 redaktor nakladatelství Horizont. V letech 1970–1977 pracoval jako knihovník, samostatný pracovník a později odborný pracovník Slovanské knihovny v Praze. Po podepsání Charty 77 byl z knihovny v únoru 1977 propuštěn. V letech 1977–1978 byl zaměstnán jako strojírenský dělník v továrně Ergon a poté až do odchodu do důchodu v roce 1982 jako tiskárenský korektor.

Několik souhrnnějších pramenů upozorňuje na bohatství přátelských i literárních vztahů Ladislava a Věry Dvořákových: je to nejprve rukopisný sborník k šedesátinám Ladislavu Dvořákovi k 1. prosinci 1980, do něhož přispěli mj. Vladimír Binar, František Černý, Václav Černý, Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Fára, Ondřej Fibich, Bedřich Fučík, Jiřina Hauková, Olga a Václav Havlovi, Zbyněk Hejda, Josef Hiršal, Jindřich Chalupecký, Ivan M. Jirous, Věra Jirousová, František Jungwirth, Vladimír Justl, Petr Kabeš, Eva Kantůrková, Zdeněk Kirschner, Vítězslav Kocourek, Petr Kopta, Jan Lopatka, Jiří Němec, Jiří Pechar, Jindřich Pokorný, Jan Rous, Jaroslav Seifert, Andrej Stankovič, Drahoslav Šajtar, Josef Topol, Jiřina Topolová, Mojmír Trávníček, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík, Josef Vohryzek, Jan Vladislav, Stanislav Vodička, Ivan Wernisch, Jan Zábrana a Miloslav Žilina. Významná svědectví přinesl „kolektivní portrét“ Ladislava Dvořáka, uveřejněný v Revolver Revui č. 41/1999 s názvem „...a nedal se k těm, kterým jde o jiné výhry“ (Ladislav Dvořák ve vzpomínkách, ohlasech a dokumentech), který obsahuje texty mj. Ladislava Nováka, Ivana Slavíka, Drahomíra Šajtara, Josefa Suchého, Dagmar Burešové, Jiřího Němce, Zbyňka Hejdy, Josefa Topola, Vladimíra Justla, Jany Štroblové, Andreje Stankoviče, Emanuela Mandlera, Mojmíra Trávníčka, Václava Havla, Heleny Glancové, Jindřicha Pokorného a Tomáše Kafky. A dalším cenným zdrojem poznání Dvořákova života a díla jsou vzpomínky Věry Dvořákové Co si pamatuju (Triáda 2019).

Básně Ladislav Dvořák publikoval v knihách Kterési noci (soukromý tisk 1952), Kainův útěk (Československý spisovatel 1958), Vynášení smrti (ČS 1965), Obrys bolesti (Mladá fronta 1966), Srdeň (ČS 1969) a Hle nyní (samizdat 1980). Souborně vyšly samizdatově ve svazku Dílo I, Básně (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem Kainův útěk–Vynášení smrti–Obrys bolesti–Srdeň–Hle nyní (Český spisovatel 1994). Výbor s názvem Stromy uspořádala Věra Dvořáková (BBart 2004). – Povídky byly uveřejněny ve svazcích Ledňáček neodlétá (Lidová demokracie 1962), Nelidský kůň (ČS 1966) a Šavle meče (Edice Expedice 1983, Rozmluvy 1986), který vznikl spojením a rozšířením souborů Jak skákat panáka (Edice Petlice 1975) a Šavle meče (Edice Petlice 1979, 1980). Souborně vyšly povídkové knihy v samizdatovém svazku Dílo II, Prózy (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem, rozšířeny o povídky nezařazené do knih a výběr fragmentů z pozůstalosti, s názvem Jak hromady pobitých ptáků (Torst 1998; ed. R. Krumphanzl). Svazek Sentence (Revolver Revue č. 41/1999, Triáda 2020) obsahuje deníkové záznamy a úvahy. – L. Dvořák je autorem knížek pro děti: Barunčina babička (SNDK 1958), Z modré konvičky prší na Žofín (SNDK 1962), Kam chodí slunce spat (SNDK 1963), Jak si hrají tátové (SNDK 1964), výbor z předchozích dětských knih Nejmenší větrný zámek (SNDK 1967), Omluvenky pro žáky poškoláky (Albatros 1972), Pohádky maminky Mateřídoušky (Orbis 1973), Krik a Krak (Artia 1974), Podzimek jde do školy (Orbis 1974), O pejskovi, který se hledá (samizdat 1978).

Připravil Robert Krumphanzl.