Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo dvacet pět svazků od různých autorů. Nová Jedna věta Adina Ljucy právě vyšla samostatně v Edici RR. Věty, které dnes přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru, si Adin Ljuca zapisoval před rokem v září.


Adin Ljuca, foto Karel Cudlín

Ljucova Jedna věta vyšla samostatně v Edici RR.



Jedna věta
Adin Ljuca

ZÁŘÍ


1. září Sledovali jsme s Václavem v Klubovně zápas ČR versus USA: tvořivý Satoranský hraje basketbal, jako by pocházel z Balkánu; komentátoři mytologizují průměrnou americkou reprezentaci, která bude určitě finále sledovat doma v televizi.

2. září Od té doby, co Fatima odjela do Ameriky, jsem šel dnes poprvé do města, na křest knihy Mr(a)zí Michala Janaty v Božské lahvici; bylo tam jen pár lidí, ale tak to má být, musíme si uvědomit, jaké místo na světě nám náleží; na Mezinárodním festivalu v Táboře jsem v nějaké hospodě četl verše pro prázdné židle, když nepočítám dva členy festivalového výboru a svého nakladatele, ale vážím si těch několika opilých hostů, kteří naši poetickou agresi vůči jejich světu přestáli s důstojností a bez poznámek: trapně mi nebylo, poezie je intimní věc, něco jako komunikace s Bohem, a nepotřebuje chrámy, kněze ani obecenstvo.

3. září Všechno mám, ale ty tu nejsi… vidíš, jak jsem chudý!

4. září Johnny Štulić v jednom dávném rozhovoru řekl, že jeho píseň Balkán je populární, ale že to vlastně ani není píseň, že je to jen něco na rozcvičení: „Člověk dosáhne úspěchu díky špatným, ne dobrým písním.“

5. září Kdybych já měl hlas, jaký bych byl jen zpěvák!

6. září Myslel jsem si, že Jindra jako dlouholetý profesionální řidič Dopravního podniku hlavního města Prahy zná všechny ulice ve městě, ale když se bavíme u piva v Klubovně, přiznává: „V Praze poznám jenom dvě ulice, Spálenou podle smradu a Železnou magnetem.“

7. září V osmém patře osmipatrového paneláku – jako na Olympu – převádíme poezii Milorada Pejiće z jednoho jazyka do druhého: „ne z žízně, ne kvůli vyschlému patru“.

8. září, neděle Když jsem Honzovi F. děkoval za čas, který mi věnoval, aby mi pomohl, řekl: „Na škole, na ontologii, nám docent Krob říkal, že čas neexistuje, takže není možné ho mít ani nemít“, tak jsem tedy musel svůj vděk ještě trochu přeformulovat: Děkuji Ti, Honzo, že mi věnuješ čas, který neexistuje.

9. září Když jsem si ve studovně Slovanské knihovny prohlížel knihu o zločinech v bosenském Prijedoru (Ni krivi ni dužni: knjiga nestalih Opštine Prijedor. Prijedor, Udruženje Prijedorčanki Izvor, 2012, 427 s.), narazil jsem na větu: „během zatýkání v červenci 1997 byl zabit náčelník prijedorské policie Simo Drljača, který kladl odpor, a tím bylo s obviněným ukončeno vyšetřování“; vloni jsem v Knihovně Václava Havla slyšel od Jana Urbana jinou verzi této události: bosenskosrbského velitele policie Simu Drljaču, který byl v Haagu obviněn z válečných zločinů a který se nacházel na území kontrolovaném českou jednotkou IFOR, jež sledovala každý jeho krok a byla připravená jej zatknout, až k tomu dostane rozkaz, zabily britské speciální jednotky, aby nemohl svědčit.

10. září „Nijak mě nepřekvapuje, že Drljača byl právník“ – odpovídá mi mailem Michal Janata, a pak tu problematiku od francouzské revoluce do dneška sumarizuje v několika janatovských větách s inspirativním závěrem: „Právníci a masové vraždy jsou, bohužel, nezpracovaná témata.“

11. září „Historie je zákeřná věc“ (Natalja Koněvová, dcera sovětského maršála Ivana Koněva).

12. září Dnes ještě můžu v klidu oslavovat sedmnácté výročí našeho manželství, ale zítra už se moje žena vrací.

13. září, pátek V pátek 13. září 1985 jsem ukončil základní vojenskou službu; byl to příšerný patnáctiměsíční duchovní půst – všechno, ale úplně všechno z toho, co nás tam „učili“, mi bylo k ničemu v životě, dokonce i ve válce; poté co jsem naposledy prošel bránou kasáren, běžel jsem dlouhou kaštanovou alejí, poskakoval jsem a křičel jako pominutý; to je jediný pátek třináctého, na který si pamatuji; i dnes jsem na Letišti Václava Havla šťastný.

14. září Pečlivý Michal Janata ve svém „deníku, který jím není“, zaznamenal jednu mou větu, kterou už jsem dávno zapomněl: „Jsem silný jako motýl, pravil Adin Ljuca“; tato věta nejen, že je jemná, ale je i přesná, tak, jak to mám rád – doslovně přesná, vyslovil jsem ji totiž po druhém cyklu chemoterapie; proboha, Viktore, proč jste mě neoslovil dřív, kdybych se naučil psát každý den v patnácti nebo šestnácti, o co by byl můj svět bohatší… kolik jen takových vět, jako motýlů, mi uletělo do nenávratna.

15. září Manželka se vrátila Na Balkán, ale oba jako bychom stále vězeli v americkém časovém pásmu.

16. září Louny: ještě jsme ani nevyšli z autobusového nádraží a spatřili jsme úžasný kostelík Matky Boží, architektonický klenot, téměř dokonale ukrytý mezi okolními budovami; o něco později, v centru města, ještě jedna architektonická perla, zase kostel: chrám sv. Mikuláše (kouzelně zprohýbaná střecha, štíhlé sloupy), a znovu obestavěný ošklivými baráky, tak, aby nebyl dobře vidět ani z jedné strany.

17. září Chtěl jsem být pozitivní, ale ďábel mě nenechává v klidu: včera v Lounech, ještě než jsem uviděl kostelík, jsem z autobusu zaregistroval Kaufland, a potom jeden ukazatel za druhým, Albert, Penny atd. – jako by se jednalo o nejvýznamější městské pamětihodnosti… a tak je to vlastně všude od Baltu až po Balkán…

18. září Nahoře: nízko, jako kouř z komína, popelavé nebe; dole: vlastní tíhou se ohýbá pětihlavé slunce slunečnice.

19. září Volejbal s Karlem a jeho partou; místo jedné vrcholové volejbalové ligy máme dvě průměrné (typicky balkánské), jedna se hraje ve středu, druhá ve čtvrtek; má to ovšem i své světlé stránky – kdybychom měli jen jednu vrcholovou ligu, potom by v ní nebylo místo pro mě a mně podobná nemehla!

20. září Opravdový věřící se vyhýbá kostelu jako čert kříži.

21. září Řezal a štípal jsem dříví pro Klubovnu, potom jsme pracovali a grilovali na zahradě.

22. září Jsou básně, které jsem napsal hned napoprvé, tak, že jsem nemusel změnit ani čárku, a jsou i takové, na kterých jsem pracoval celé měsíce; ale podstatné je, že nikdo nepozná, kterou z nich jsem napsal lehce a s kterou jsem se dlouho trápil.

23. září Ani žádnou válku nepotřebujeme – vystačíme si sami!

24. září Michal Janata má pravdu, když tvrdí, že „počasí a politika (jsou) nejčastějšími tématy, protože jsou to nejvyprázdnitelnější rozpravy a nejčastější příznak konverzační bezradnosti“; ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že budu psát Jednu větu, věděl jsem, že nenapíšu ani slovo o současné české politice, ale jako zahradník se nemohu vyhýbat zmínkám o počasí.

25. září Nejprve jsem se stal spisovatelem, potom překladatelem, abych se nakonec – když jsem se o té práci už něco naučil – stal vydavatelem, aby měl kdo publikovat mé básně a překlady.

26. září Dnes by bylo tátovi 87 let.

27. září Matka slaví devětasedmdesáté narozeniny.

28. září Letěl jsem z Prahy přes Bělehrad s Air Serbia do Podgorice na prezentaci Etnických konfliktů; let z Bělehradu do Podgorice trval 35 minut: viditelnost byla perfektní a dobře naladěný pilot pohled z letadla komentoval; než jsme stačili dosáhnout výšky 7300 m, ocitli jsme se nad srbsko-černohorsko- bosenským trojmezím, a přitom jsem si všiml, že se naše nadmořská výška náhle výrazně snížila, aniž bychom začali klesat: hory stoupaly k nám.

29. září Jak nádherná země, jak nádherné nebe, moře a hory… co jiného by tady člověk mohl dělat než psát básně, nebo malovat, nebo nejlépe psát i malovat, a sám si vyrábět knihy v několika málo exemplářích jako Josef Váchal.

30. září Izo Gušmirović přivezl Filipa Tesaře z autobusového nádraží do hotelu, který nám zajistil, protože chtěl alespoň nějak přispět k prezentaci knihy; Filip mi řekl, že prezentace v Matici černohorské byla zrušena už před několika dny; ovšem mně o tom neřekl nikdo nic, jako by se mě to netýkalo…