Dnes na Bubínku Revolveru přinášíme ukázku z Jedné věty básníka, esejisty a kurátora Jaromíra Typlta spolu s jeho průvodním slovem.
Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již řadu let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 vyšlo v Edici RR již dvacet devět svazků.
Ze své Jedné věty bude Jaromír Typlt číst na Večeru RR 24. září od 19 h v Kavárně Na Boršově, kde vystoupí také Pavel Kolmačka a bude představena zvláštní příloha podzimního čísla RR (136/2024), obsahující komiksy a kresby Pavla Reisenauera pro RR. Srdečně zveme!
foto Karel Cudlín, 2024
Jaromír Typlt
Jedna věta
JEDNA VĚTA (1993–2023)
Jedna věta se mi dlouho vysmekávala. Poprvé jsem si na přímé vyzvání Viktora Karlíka věty zapisoval během roku 2011, ale když jsem potom celý text přepsal a pročetl, výsledek mě zklamal. Sem tam zajímavé místo, ale jinak nic zvlášť vyzývajícího k otištění. Mimo jiné jsem zjistil, jak se mi nedaří zaznamenávat si něco na okraj, když jsem právě zabrán do psaní jiných textů.
Pokušení ovšem přetrvávalo. Na začátku roku 2017 jsem se rozhodl, že si znovu zkusím tento zvláštní druh deníku vést, ale už po dvou měsících jsem to vzdal, protože by to bývalo zjevně nedopadlo o moc líp než v roce 2011. Při dalším pokusu v roce 2022, který mě zvlášť lákal svou číselnou podobou, jsem se pokusil zápisky podpořit každodenní „surrealistickou“ hrou, ale po několika měsících opět začaly převládat prázdné stránky. Rok poté se mi pak navíc podařilo celý rukopis ztratit při jedné z cest – bylo to nejspíš ve vlaku, což se mi s ohledem na známý příběh Petra Hrušky ani nechce přiznávat.
Už v té době jsem ale občas zahlédl v představách knihu jiného druhu. Každodenní průřez vrstvami času, podobný tomu, jaký začaly svým uživatelům nabízet sociální sítě: „vaše vzpomínky z tohoto dne“. Zvlášť mě lákalo ostré střídání různých míst, bezprostřední sousedství zapadlých vesnic i velkoměst. Během roku 2023 jsem si tedy procházel různé zápisky z předchozích třiceti let a souběžně s textem, který takhle vznikal, jsem si v posledních měsících navíc znovu zapisoval věty podle původního zadání Viktora Karlíka. I z nich jsem ovšem nakonec vybral jen některé. Výsledkem je konečně „jedna věta“, kterou se mi nepříčí zpřístupnit ostatním.
ZÁŘÍ
1. 9. 2000 Liberec Raději jsem ten dopis na stole v kuchyni nenechal, až příliš dokonale ho za mě psalo to, čeho jsem se začal bát, že by umělo vzkázat i to poslední, co tady po mně zůstane.
2. 9. 2023 Praha Jako bych kdysi poslal kus sám sebe napřed a teď tady na sebe čekám a nechápavě krčím rameny.
3. 9. 2016 Tianjin Rozestavěný mrakodrap se nade mnou ježí, obrovité žebroví je neustále ozařováno blikotavým světlem svařovaček, ještě hluboko v noci padají z nejvyšších podlaží spršky jisker.
4. 9. 2018 Praha Zase novou dávku bolesti jenom za to, že nejsem někým jiným, než kým jsem.
5. 9. 2011 Praha Vztah mezi slovem podlaha a podlaží: to první je dívka, která se chystá ke skoku, to druhé je dívka, která je položena na hladině a plave – nápad ze snu…
6. 9. 1994 Nová Paka Vším, co jsem dosud napsal, jsem se jenom řádně zadlužil – tomu budoucímu, co snad ještě napíšu.
7. 9. 1993 Nová Paka Není nic krásnějšího nad výbušné vlnky, které stín ohně vrhá na papír – rukopisy mizí ze světa pod rozvlněnou hladinou výšlehů.
8. 9. 2008 Liberec Do šedesáti vteřin nahrávky namíchávám nejrůznější druhy syčení, které dostanou název: Svezemese.
9. 9. 2017 Liberec Před Giacomettiho plátnem Dvě postavy na šedém pozadí z roku 1955 se mi až zatajil dech, jako bych se ponořil do příšeří chrámu a zrak teprve postupně rozpoznával hrdě vzpřímený pár, malíř lehkým zaoblením okolo boků nezaměnitelně rozlišil ženu od muže, a přitom do obou postojů promítl něco královského, takhle tu spolu přetrvávají celé věky, nesmazatelně osudoví, přítomní až nadpozemsky, jako bývají v našich životech přítomní rodiče.
10. 9. 2018 Praha Od rána si opakuju větu, kterou jsem si včera přečetl mezi kresbami ve skicáku a zapůsobila na mě jako vzkaz, i když nebyla pro mě: „Když se ti neozývám, léčím nás.“
11. 9. 2001 Liberec Zpráva o zasažených mrakodrapech se na oddělení liberecké psychiatrie ještě nedonesla, a když jsem o tom Haně řekl, hned vyrazila s výčitkou vůči všem, kdo se ji tady snažili léčit: „Takže konec světa bude a já tu svoji planetu nemám!“
12. 9. 2016 Tianjin Žluté vážky se rojí nad rozpálenou betonovou plochou a zalétávají do mezer mezi zaklikaceným, spletitým potrubím, prázdnotou uvnitř obrovité kovové konstrukce pronikají jako soustava v soustavě.
13. 9. 2014 Nová Paka Po setmění jsem vzal klacky a zabubnoval si na ohořelé černé kořeny, ze kterých se při každém úderu zvedaly roje jisker, fantastické světelné víry, a přiťukával jsem i na větve poblíž, ještě nespálené, živé…
14. 9. 2004 Liberec Slovo klid se skládá ze čtyř písmen, pod každým z těch písmen se dá v knihovně najít několik polic knih, mezi kterými se dá potom běhat pořád dokola, dokud tam nenajdeš, že klid nenajdeš.
15. 9. 2015 Plzeň Jednoduchý fi lmový efekt mě roztrojí, takže se z mostu dívám sám na sebe, jak si dole u potoka přisedám k nákupnímu vozíku, který tam kdosi nechal trčet, a mezitím nahoře přicházím zprava a taky se dívám, jak voda protéká a drátěná konstrukce vozíku je ještě prázdnější než obvykle.
16. 9. 2011 Praha „Stejně nenajdu na týhle zemi klid, nenajdu na týhle zemi klid,“ povzdychl si a jeho pohled průzorem mezi stromy padl na znehybnělé bílé vrtule větrných elektráren.
17. 9. 2014 Sedlec u Kutné Hory Lustr zdobený závěsy ze spodních čelistí je jako pěvecký sbor: řada otevřených úst, zaschlý zpěv.
18. 9. 2022 Nová Paka Vít Ondráček mi vypráví, jak letos na zámku v Duině zažili bouřku a při pohledu na oblohu si vzpomněl na moje „blesky jako skládací metry“, prý jsem to takhle kdysi napsal, mám si to znovu přečíst.
19. 9. 1994 Nová Paka Zdálo se mi, že jsem se hronovské prababičce hrabal v denících a mimo jiné tam měla svoji knihu o vztahu spiritismu a parních strojů.
20. 9. 2016 Peking Uklízeči si zanadávají, ale moje boty právě tady končí svoji pouť, úplně dotrhané je nechávám ležet na prahu Chrámu hudby.
21. 9. 1993 Nová Paka Měl jsem sen, že součástí povinností magisterského studia bohemistiky je skok ze skály, a já se proti tomu snažil bojovat a navrhoval jsem, aby se skákalo z okna hořícího domu do připravené plachty.
22. 9. 2002 Pohořelice Než výstava začne, proplétám se mezi lidmi a náhodně si vybírám, ke komu se nakloním a zašeptám mu do ucha „příští“, „tahle ne, až příští“.
23. 9. 1994 Paříž V Picassově muzeu mě napadá, že ty malby se mají vnímat v pohybu, jako když přechází šelma.
24. 9. 2017 Wangen in Allgäu Po mém vystoupení se na mě hned navěsil nějaký potřeštěnec a velmi naléhavě mě přesvědčoval, že takhle je nás příliš málo, je prý potřeba se spojit a projevit se před co největším množstvím lidí, a rozloučil se tím, o co asi celou dobu usiloval: položil mi ruku na hruď a chvíli ji tam nechal, jako by mi něco předával.
25. 9. 1998 Hejnice Dotknout se toho, co není, skrze to, co je: mrazivý závan z prostoru mezi smrtí a novým narozením.
26. 9. 1993 Nová Paka Co jsem dosud napsal, už o mně nerozhoduje, je to překonaný omyl.
27. 9. 2011 Praha „Všechno vždycky končí dobře,“ řekla v metru s důvěrou v hlase sedící malá holčička dospělým, kteří stáli kolem ní.
28. 9. 1999 Liberec Pro slzy jsem neviděl, odcházel jsem od veterináře, kde nám utratili nemocnou kočku, když tu se žena přicházející z protější strany připojila k muži, který šel jen kousek ode mě, a jasným hlasem řekla: „Už to mám za sebou.“
29. 9. 2011 Nová Paka Zdobení, dekorace, ornament, to je snadný terč, ale pozor, aby se po přesné ráně na střed nerozběhl do všech stran!
30. 9. 2017 Lima Ke kamenům pyramidy Huaca Pucllana, které jsou vedle sebe sestaveny trochu jako knihy v knihovně, jsem přiložil sbírku Jana J. Nováka Navštivte Peru a pořídil jí tam památeční snímek.
