Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet dva svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Ivana Matouška, které si zapisoval v srpnu před deseti lety.


Ivan Matoušek, foto Karel Cudlín

Jeho Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue 79/2010.



Jedna věta
Ivan Matoušek

SRPEN

1. so. 18.00 Oceňujeme, jak se vyjadřují, protože jejich duševní obzor je blízký i nám.

2. ne. 19.15 Než se večer v rozpadávajícím se altánku na kopci řádný turista napil čaje, ulil z něho nejvyššímu bohu.

3. po. 14.50 Bouřková mračna se hrozivě stahují nad hraničním průsmykem plným trpaslíků.

4. út. 17.30 Při čtení Zarathustry mě napadá, že jiné důležité věty neexistují.

5. st. 16.15 Sedl si do lesní trávy, aby si odpočinul, ale jakmile pokrčil nohy, poprvé si všiml, že mu je požírá párek pohorek.

6. čt. 7.30 Nejkrásnější verše byly ty, na které si marně snažíme vzpomenout.

7. pá. 6.45 Sluneční paprsky letí pod větvemi smrků a tiše září na spadaném rezatém jehličí.

8. so. 15.40 Když jsem se po třinácti letech znovu ocitl na Tanečnici, měl jsem pocit, jako by se mi z paměti vynořila končina z minulého života.

9. ne. 10.00 Sčítá kilometry, které ušel, jako by sčítal radosti.

10. po. 16.30 Vnímání, jakého byli schopni, než se naučili mluvit, jim přinášelo tak intenzivní, tak obohacující zážitky, že je museli zapomenout, neboť pamatovat si onu úžasnou dobu a vidět, co z ní zbylo, těžko by mohli žít dál.

11. út. 17.00 Vyndala konvalinky z vázičky, aby si přičichla k zapáchajícím stonkům.

12. st. 22.00 Rodiče hořekují, že nevědí, kam dřív skočit, ale jejich dítě se tomu směje.

13. čt. 9.15 Už nikdy nebude oslava tím, čím byla dosud.

14. pá. 19.45 I rajčata se diví.

15. so. 8.30 Ach, to byl zase den, povzdechla si batolata, když večer vylezla z bazénku.

16. ne. 12.30 Vybavilo se mu nejen mnohé z toho, co si tehdy poznamenal, ale vzpomněl si i na ledacos jiného.

17. po. 15.00 Marně toužím po věčnosti, a přitom vím, že existuje všude kolem nás.

18. út. 7.35 Nejsou to nic víc než spolky umělců a soukromých badatelů.

19. st. 14.00 Stojíš na místě jako stromy, ale ty jediný mi připadáš být trochu nakloněný.

20. čt. 11.30 Na hřbitově ve Zbyslavi jsme viděli bramborovou rodinu Beránků, čili rodinu Beránků z Brambor.

21. pá. 16.20 I já jdu s dobou, neboť mi padají kalhoty.

22. so. 22.45 Neberou-li se dnes vážně ani bozi mezi sebou navzájem, lze sepotom divit, že k nim smrtelníci nevzhlížejí s úctou a baví se s nimi jako rovní s rovnými?

23. ne. 14.45 Všechny sestřiny slepice jsou sestry.

24. po. 21.00 Pořád si nemohu zapamatovat jméno té, kterou neznám, kterou jsem nikdy neviděl.

25. út. 20.10 Vzpomínky na nemocnici nám připadají snad ještě trýznivější, než jak jsme se tehdy cítili.

26. st. 9.45 Několikrát denně vycházejí znečišťovat své okolí.

27. čt. 9.00 Skutečná pravda bývá nezřídka čímsi komická.

28. pá. 9.20 Po nás už žádní další lidé na svět nepřišli, jelikož i nyní, kdy je nám přes devadesát, nikdo mladší neexistuje.

29. so. 11.45 Zřejmě bylo nutné na cestě upadnout, chtěl-li nepřekonatelnou hradbu vidět podruhé.

30. ne. 10.30 Vedle sebe poznávám místo, kde jsem stál v kostele před dvaceti lety.

31. po. 14.00 V Dunajci plavala mrtvá ryba.