Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet tři svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Štěpána Noska, které si zapisoval v listopadu před čtyřmi lety.


Štěpán Nosek, foto Karel Cudlín

Noskova Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue č. 102/2016.



Jedna věta
Štěpán Nosek

LISTOPAD

1. 11. Ty vole, to už mi vůbec neposílej, tyhle onanistický diskuse, já teď dokončuju román a tohle potřebuju ze všeho nejmíň.

2. 11. Jarka, velké živé laskavé oči, které přesně vědí.

3. 11. Absurdní plány mají naštěstí své absurdní konce: les se asfaltovat nebude, není na to.

4. 11. Štíhlý, elegantní začernalý estragon.

5. 11. Vojta u holiče, ze zeleného pláštíku kouká jen dokonalá hlava s přivřenýma očima.

6. 11. Jak byly ty Rilkovy verše, které jsi poslala?

7. 11. Ztráty a katastrofy a osamělost, jenže, ta nekonečnost času na prožívání, nit klidu pod tím vším, všechno trvá týdny a měsíce a roky, moci všechno dlouze prožívat, promýšlet, dokumentovat, mít život jako životní náplň.

11. 11. To, že se mi někdy celé týdny dělá zle při pohledu, při pomyšlení na jakýkoli verš, ještě nic neříká o mojí víře.

12. 11. V novém Zagajewském: Poezie je hledání světla.

13. 11. Bože, co se to tady všude kolem vyřinulo.

14. 11. V Lidových novinách pareportáž relativizující okolí obskurní xenofobní kapely odkazem na to, že ti lidé nejsou monstra, mají nevýrazné oči, průměrnou výšku (tak se článek jmenuje), průměrnou váhu a průměrnou inteligenci: jistě, víme, zlo mívá obyčejně tři metry a osm končetin.

15. 11. Třikrát odpovídá Geoffrey Hill v Triumfu lásky na to, co je poezie: smutná a rozčilená útěcha.

16. 11. Hlava třeští, A Room of One’s Own není ženský problém.

17. 11. Teď mám ale na rozdíl od té doby intenzivní pocit, že to všechno teprve začíná a bude hůř a bude to trvat nekonečně dlouho.

18. 11. A tak si to jen prohlížím, kloužu očima, nehmoždit celý věty, vyskakují -ee- a -ss-, začátky řádků, konce, -ll-, -dd-, -tt-, přelívání dešťové hole, pořád zpátky na začátek, najednou mi stačí i ta první věta.

20. 11. Dívá se stranou, aby si ji mohl prohlédnout – proti prosklené stěně vlasy, do kterých ranní město promítá barvy rozličných kovů a slitin.

21. 11. Proč Jedna věta nevypadá jak tyhle zápisky Maxe Frische?

22. 11. Dvě básnířky čtou tady před osmi lidmi, jedna neosobně přesnou slovenštinou omakává přírodu, která se uvnitř převaluje temným snem, a druhá je osobní, přímočará a čte to tak krásně a samozřejmě, že jsou ty básně teď a tady nepostradatelné jak dech.

26. 11. Vyšla Ada, v prosinci bude Žár.

27. 11. Ocitovat občíslo stejného časopisu ve stejném kontextu stejný bonmot stejného spisovatele, to snad opravdu umí jen autopilot Jiřího Trávníčka.

28. 11. Komunitní život básně je možnost, kterou bylo třeba v Čechách prozkoumat – rád bych teď pátral jinde.

29. 11. Představ si loď na Avoně, parníček, pronajal si ho pan malíř Abbey, a po celý dýlce lodě stůl a na něm pečená husa, králičí nákyp, šunka, žebírka, mořský jazyk, ovocný dortíky, nakládaný ořechy, malíř Parsons hraje na banjo, Henry James se hlasitě směje, paní Milletová zpívá.

30. 11. A pan Francis Millet zahyne za pár let na Titaniku – a Dolly a Polly se nikdy neprovdají.