Co si zapisoval Pavel Kolmačka v lednu před deseti lety v rámci projektu Jedna věta:


Pavel Kolmačka, foto Karel Cudlín

Jedna věta
Pavel Kolmačka

LEDEN

1. leden Dnes je to přesně půl roku od narození Ester a zhruba rok od chvíle, kdy nás doktor zdeptal svými statistikami, a že prý když odmítneme test plodové vody, jsme povinni podepsat prohlášení, že pro své dítě nebudeme nárokovat ústavní péči.

2. leden V půl šesté vypadávám ze spánku jako ze vzducholodi, v osm budím syny, po mši vaříme segedín, zvolna jak list se snáším nedělí.

3. leden Jako by skutečnost, že přibližování vlaku, sníh na polích a roztřepení mraku nad nádražím vídám denně, opravňovala říci, že jsem neviděl nic.

4. leden Měsíc se před polednem ocitl mezi Sluncem a Zemí, gymnazisty u oken, s černými fóliemi před obličeji, zaskočilo svolení, že se mohou jít dívat před školu, vyřítili se tak, jak byli, v chodbě si navzájem podráželi nohy, mizeli k automatu na oplatky a za roh kouřit, den byl veselý, stačil rytmus kosmu, Slunce a Měsíc.

5. leden Sníh foukaný z pole se vlnil přes cestu pohybem mořské řasy.

6. leden V polotmě šel po silnici přímo proti mně člověk, rozhazoval rukama a křičel.

7. leden Na monitoru počítače mi posmutnělá Abigail ukazuje nový prstýnek, ještě včera mi vysvětlovala, jaké jí mám přivézt šaty, a dnes mi vážně klade na srdce, ať pro ni přijedu co nejdřív.

8. leden Mlhavý den, den zahalení, jen částečného odkrytí věcí, na které jsme zvyklí.

9. leden Košile, ponožky a spodky ztěžkle visí v poloprůhledném bezvětří.

10. leden Krajina po oblevě je mokrá a mazlavá a na okrajích promísená s mraky, a já jdu, jsem v ní, mohu být v ní.

11. leden Takhle jsme teď spolu: Jana s Abigail a Ester daleko, nejspíš už v posteli, Benjamin za mými zády listuje ve slovníku, Tobiáš chodí podkrovím, strop ho prozrazuje vrzáním.

12. leden Vlažné povětří, mokrá tíha hlíny, v překotném dění na nebi dva záblesky modři.

13. leden Uštvaná přivede svou šestiletou a řekne, že ta malá má horečku, posadí ji na židli a jde, pak se vrátí a odvede šestiletou na oběd, vracejí se, říká šestileté, že si měla vzít jen rohlík, když ji bolí bříško, pustí jí v počítači pohádku a jde pryč, za zády slyším, že šestiletá pobrekává, chceš čaj, ptají se jí, ne, najednou začne zvracet, pokládají šestileté pod pusu talíř, uštvaná přijde a zlobí se, šestiletá měla jít jako doma k umyvadlu.

14. leden Oheň v kamnech za mnou se zrcadlí na skle monitoru přede mnou.

15. leden Roztál sníh.

16. leden Tu třešeň kdysi omotali drátem, drát zarostl do dřeva, ze zúženého místa visí dva zplihlé rezavé konce.

17. leden Je na vozíku, nepohne ani prsty na rukou a každé slovo je pro něj dřina, vyjadřuje se v pečlivě stavěných a košatých větách, jako jediný se zapojuje do každé rozpravy, bez pomoci asistenta nemůže jíst ani si zajít na záchod, po poledni je do poslední kapky vyčerpán: bolívá ho každý nesouhlas, který na mně vidí.

18. leden Zadíval se oknem kamsi pryč a řekl, že se ženou definitivně ztratili společnou řeč, vlastně se ani nehádají, jen jsou jeden pro druhého nesnesitelní, je to jen otázka času, kdy ona se synem odejde, onehdy byli celý víkend pryč a on nevěděl, jestli se ještě vrátí, nakonec řekl, že mu už jde jen o to, aby neodešli bez rozloučení, a plácl se přes levou a pak přes pravou kapsu, jako by v nich měl pistole, řekl, že má dvě zbraně a těmi že bojuje, žalm třicátý čtvrtý a třicátý pátý.

19. leden Vlastně to není ani kaple, jen takový kout, funguje každou středu od sedmi do půl osmé, chodí tam málokdo, připomíná mi to tam náčrty kultických místností a corners vykopaných v Megidu, na dvacet minut jsem tam dnes nechal všechno plavat.

20. leden Abigail leží v nemocnici.

21. leden Je taky nemoc, úzkost, strast, málem bychom na to zapomněli.

22. leden Do Boskovic pro chleba jsem šel přes Habří, lesem černým, nehybným, utichlým a zmrzlým.

23. leden Rychle a spolehlivě svým rytmem ukolébává nutnost vstávat, pracovat, jíst, něco kupovat, zajít někam, mluvit, plánovat, a zas jít spát, vypadá to skoro jako jistota, ano, takhle to potrvá navěky a nikdy to nemůže být jinak, ale pak, jako když někdo zakřičí na náměsíčníka: zčistajasna všude kolem tma, vítr, a vůbec nic pod nohama.

24. leden Za krk popadne starost, a rázem je zapomenut dopis, slunečný den i to, že Abigail bude brzy zdravá.

25. leden Překročil jsem koleje a pokračoval k nemocnici, a v tom bim bam, bim bam, ohlédl jsem se, to závory a zvuková signalizace, od Skalice se blížil vlak, hustým sněžením prorážel jediný reflektor, jediné zářící oko, jako bych byl v jiném čase a jako by z bílé hlubiny měla vyjet stará parní lokomotiva se čtveřicí zelených vagonů, jako by se už mělo ozvat ono zapomenuté pravidelné supění, ozval se však diesel, byl to motorák, přelétl přes přejezd a zase zmizel a zmlkl v sněhovém víru.

26. leden Tobiáš se právě vrátil z Brna z představení Oidipa a vypráví o pochechtávání mládeže v publiku, o jejím veselí nad Oidipovým plozením dětí s vlastní matkou a o remcání kvůli děkovačce oddalující okamžik hromadného výpadu k šatně.

27. leden Nadrátovaný Pepa z dolního konce přišel požádat kluky o pomoc s počítačem, Tobiáš se oblékl a šel, udělal, co bylo třeba, a Pepa, celý naměkko, nedal jinak, než že musí Toba doprovodit: doprovodil ho až k zahradě, až k domu, až do chodby a nakonec až do kuchyně (způsobně si v chodbě zul boty), posadil se za stůl a domáhal se kořalky.

28. leden Vešel jsem a hned něco zavonělo, Tobiáš mi k obědu vařil česnečku.

29. leden Už tma, a na pěšině světlo, bílofialově to proráželo sněhem, jako by tam pronikal zemský praoheň či syčela spadlá hvězda, botou jsem poodhrnul – mobil.

30. leden Den modré oblohy, slunce, jasu, mrazu a sněhu končí, na rozloučenou se ještě třepetá vlaječka saxofonové etudy za zdí.

31. leden Trvají mrazy.


Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet pět svazků od různých autorů. Jedna věta Pavla Kolmačky vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue 86/2012.