Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet dva svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Pavla Kolmačky, které si zapisoval v červnu před osmi lety.


Pavel Kolmačka, foto Karel Cudlín

Jeho Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue 86/2012.



Jedna věta
Pavel Kolmačka

ČERVEN

3. červen Je už velmi pozdě a já se nemohu rozhodnout, zda psát o sečení zahrady, o barvách (kosatce! fialová a zelená!) nebo o prvním letošním ohni, u něhož jsme seděli.

4. červen Vítr čeřil zelené žitné pole, Abigail si vodou ze studánky umyla oči, aby je měla zdravé, Ester se probudila, a protože Abigail tlačily boty, vezli jsme ji na kočárku a Ester jsme nesli v náručí, večer jsme seděli v zahradě u ohně.

5. červen Na imunologii Abigail vzbudila rozruch nejprve svým jménem a pak jmény sourozenců, o nichž bezelstně referovala, v čekárně se chlubila, že při odběru krve neplakala, odpoledne vyráběla hliněnou konvičku a mnohokrát se při tom rozvzteklila až k slzám.

7. červen Přijel pro kazetu se svými podomácku natočenými cajdáky, doufal, že mu k nim napíšu slova a že pak s nimi prorazí, teď, když vozí kapelu na pivní festivaly, si na kazetu vzpomněl, prý jim ty kousky hrál na trumpetu a možná by mu je vzali, konečně by si polepšil.

9. červen Ester už občas zažvatlá cosi, co je snad slovo, Tobiáš by se měl každou chvíli vrátit z Prahy z oborových testů na klasickou řečtinu.

11. červen Vegetace je ve vrcholné formě, pivoňky, orlíčky, zvonky a hortenzie svítí, kedlubny mohutní, květáky se otvírají, šlahouny dýní se začínají plazit, rajčata kvetou, slunečnice se vytahují do výšky, tráva roste tak, že ji nestačíme kosit, plevel bují, réva pouští dlouhé šlahouny, jahody a višně sládnou.

12. červen Nad kůlnou měsíc, zemní pach dýchá ze záhonů, vlhko vyvěrá z tmavých míst.

16. červen Olivová ratolest vinoucí se kolem mého stolu Tobiáš se raduje z ústních přijímaček na religionistiku a klasickou archeologii, raduji se z jeho radování.

18. červen Zmohla nás nemoc, nespíme, jeden druhého opečováváme, vzpamatováváme se.

19. červen Vyšli jsme s Abigail a Ester do polí za poslední domy, na Abinčiny otázky tentokrát vybaveni prastarou knihou Rostliny se Svolinského ilustracemi, ty názvy – záraza, starček, tetlucha, tolice, tužebník, prha, rdesno, psárka, ožanka kalamandra, chmerek, kokotice povázka, vemeník, kakost, kyprej vrbice, lnice, úročník bolhoj – ve vysoké trávě opodál čáp hltal kroutící se užovku.

21. červen Nejdelší den – chtěl jsem napsat, jaké je ještě světlo a s jakou vervou zpívají a pohvizdují ptáci, ale než jsem stačil najít slova, zmlkli, a je ticho, i rostlinstvo znehybnělo, jen mraky si dál pomalu letí nad vrcholky lip.

22. červen Benjamin přichází zdeptán dusnem, horkem a úmorným a nudným školním dnem, v chodbě udýchaně shazuje batoh, ale nejde si vydechnout do domu, nejde se občerstvit do kuchyně, nejde spláchnout pot do koupelny, ani nejde do pokoje potěšit duši bubny a kytarou, ze všeho nejdřív to vezme přes dvůr do zahrady.

23. červen Už jen ze sebe shodit špínu dne a skočit do spánku.

24. červen Nad střechami tři vrstvy mraků a každá se posouvá jinak rychle, šipka vlaštovky plachtí, u Svitávky lomozí vlak, ze zahrady je slyšet jedno či dvě cvrlikání.

25. červen Odteď budeme pořád něco sklízet: dnes koš krvavě červených třešní (sklizní byla ovšem i báseň, kterou před spaním vymyslela Abigail, a je jí i Benjaminova kytarová variace na coltranovská témata chrlená teď, právě teď).

26. červen Krásná zamračená neděle, užili jsme společný den.

27. červen Koše třešní, kvanta mangoldu.

28. červen Při plnění bečky třešněmi jsme si připomněli, jak náš pes kdysi pozorně sledoval, kdy otevřeme branku do zahrady, obvykle hned vystartoval a zmizel pod větvemi ohnutými až k zemi, často pak celý den ležel zdřevěnělý pod kůlnou – teprve časem jsme zjistili, že pod větvemi hledá a polyká nakvašené ovoce.

30. červen Dva dny před koncem školního roku mu oznámili, že končí, řekl, že se nebude vztekat ani nadávat, i když mu to mohli říct dřív, aby si něco stačil najít, cítí se být v mateřské ochraně nebeské Matky, znělo to dost smutně, na rozloučenou mi přinesl gramofonové desky s pohádkami pro dcery.