Při nedávném listování knihou Ivana Blatného Verše 1933–1953 (Atlantis 1995) jsem v oddílu „Básně z rukopisu“ (s. 503) narazil na text, který mi samotným názvem dal tušit, že jeho zařazení není správné. Po přečtení úvodních veršů se tušení proměnilo v jistotu:
Předměstí ve fénu
To místo večer, plné pustoty,
šedavým pachem plní atmosféru.
Na mostě zahřmí vlak a zmizí v šeru –
a vrabci letí v zmatku přes ploty.
Někdy se vzedme v ztichlém ruchu skřek,
ve spleti pěšin vidíte, jak letí
červené šatky hloučkem malých dětí
u nízkých domků, středem zahrádek.
Na smetí píská krysí sbor a z tmy,
jež zvolna houstne, vynoří se stíny,
odporný průvod plný prašiviny,
ženy, jež nesou koše s vnitřnostmi.
A náhle vidíš stoku vyvrhnout
krev z jatek dolů, do vln tiché řeky.
Křoviska barví vítr, teplý, měkký,
pomalu červeň pohlcuje proud.
Šepot, jejž vlna ukolébá v sen.
A vodní hroby tvary vykouzlí si,
vzpomínku možná na dny, žité kdysi,
jež stoupá a zas klesá jako fén.
V mracích se třpytí dlouhé aleje,
vozy a jezdci ženou se tam v dáli,
spatříte lodě, které ztroskotaly,
v růžovém světle, jež je obleje.
Jak jistě mnozí z čtenářů Bubínku Revolveru poznali, jedná se o překlad – a jaký překlad! – básně Georga Trakla Vorstadt im Föhn. Dle ediční poznámky Rudolfa Havla pochází rukopis Předměstí ve fénu z archivu Jindřicha Chalupeckého, jemuž Blatný zasílal své básně coby přílohy k dopisům. Patrně neoznačen jménem původního autora se tak omylem dostal mezi Blatného původní básně.
Ivan Blatný překládal poměrně hojně; nikoli celé sbírky, ale jednotlivé básně, které se mu zalíbily. Výbor z jeho překladů, připravený kdysi Antonínem Brouskem pro Světovou literaturu (č. 4/1992), obsahuje básně od Hölderlina, Rilka, Frosta, Eliota nebo Rimbauda, avšak Trakl mezi nimi není. Zřejmě jedinou Blatného zmínku o tomto rakouském básníkovi najdeme v knize Pomocná škola Bixley: „Trakl se zabil v kolonádě v Salcburku.“
Jde samozřejmě o Blatného imaginaci, Georg Trakl jako sanitní důstojník odvelený na haličskou frontu zemřel v noci z 3. na 4. listopadu na psychiatrickém oddělení v krakovské vojenské nemocnici, následkem (zřejmě sebevražedného) předávkování omamnými prostředky, poté co se musel v jakési stodole sám a bez léků postarat o devadesát vojáků zraněných v bitvě u Grodku. Stalo se tak před sto lety.
Vzpomeňme při této příležitosti, jakou hodnotu představuje Trakl pro českou poesii. Nebýt Bohuslava Reynka, prvního Traklova překladatele na světě, nebylo by patrně mnoha veršů Halasových nebo Hrubínových. Navíc se těšíme tomu přepychu, že máme celé Traklovo dílo přeložené hned dvakrát: kromě zmíněného Reynka se o to postaral Ludvík Kundera (a možná je časem doplní i Radek Malý). O zčeštění Traklových veršů se pokoušela celá řada dalších českých básníků a překladatelů, třebaže někteří z nich – jako například Vladimír Holan – jen jedinou básní.
Jako připomínku onoho smutného listopadového výročí předkládám zde báseň Vorstadt im Föhn v originále a poté ve čtyřech různých zněních – pro srovnání s oním pátým, zatoulaným. Každé z nich má své hodnotu a všechny potvrzují to, co v televizním pořadu Česko jedna báseň řekl Zbyněk Hejda: „Česká poesie se neživí a nemůže živit jenom ze sebe, proto vznikají básnické překlady a tím se stávají česky psanou poesií. Překlady českých básníků inspirují, vnášejí nové motivy a postupy. Překračuje se tím hranice provincionalismu a omezenosti.“
Georg Trakl
Vorstadt im Föhn
Am Abend liegt die Stätte öd und braun,
Die Luft von gräulichem Gestank durchzogen.
Das Donnern eines Zugs vom Brückenbogen –
Und Spatzen flattern über Busch und Zaun.
Geduckte Hütten, Pfade wirr verstreut,
In Gärten Durcheinander und Bewegung,
Bisweilen schwillt Geheul aus dumpfer Regung,
In einer Kinderschar fliegt rot ein Kleid.
Am Kehricht pfeift verliebt ein Rattenchor.
In Körben tragen Frauen Eingeweide,
Ein ekelhafter Zug voll Schmutz und Räude,
Kommen sie aus der Dämmerung hervor.
Und ein Kanal speit plötzlich feistes Blut
Vom Schlachthaus in den stillen Fluß hinunter.
Die Föhne färben karge Stauden bunter,
Und langsam kriecht die Röte durch die Flut.
Ein Flüstern, das in trübem Schlaf ertrinkt.
Gebilde gaukeln auf aus Wassergräben,
Vielleicht Erinnerung an ein früheres Leben,
Die mit den warmen Winden steigt und sinkt.
Aus Wolken tauchen schimmernde Alleen,
Erfüllt von schönen Wägen, kühnen Reitern.
Dann sieht man auch ein Schiff auf Klippen scheitern
Und manchmal rosenfarbene Moscheen.
Předměstí v jižním větru
(přeložil Bohuslav Reynek)
Večer město rozkládá se hnědo, pusto tak,
povětřím se hnusné rozlézají smrady.
Na šedivém mostním oblouku hřmí vlak –
vrabci slétají se v křoví na zahrady.
Přikrčené chaty, rozptýlené pěšiny,
v sadech pobíhání, divné zmatky,
občas vzepne se skřek v krvi tlumený,
v kole dětí zakmitnou se rudé šatky.
Na smetí krys chór si piští milostně.
Ženy odnášejí v koších střeva,
hnusný průvod, špíny, prašivosti žně,
přicházejíce se vybavují z šera.
Znenadání kanál tučné krve vychrlí
z jatek do řeky, jež ticha jest jak hlína.
Jižní vítr barví každý keřík vychrtlý,
červeň ponenáhlu do vody se vlíná.
Šepot, který kalné vlny spánku zakryly.
Z průplavů se divné tvary vynořují,
vzpomínka to na život snad minulý,
jež se vzbouzí, poklesá, když teplé větry dují.
Aleje mdle zářící se vynořily z mraků opálu,
naplněné kočáry a na komoních muži.
Také zříti loď, jež ztroskotává o skálu,
občas mešity, jež mají barvu růží.
Předměstí ve föhnu
(přeložil Ludvík Kundera)
Vše navečer je pustota a hněď,
vzduch prostoupen je strašlivinou pachů.
Od viaduktu vlak hřmí v mračnech prachu –
a vrabci frčí přes keře a zeď.
Spleť stezek, chýše, které zbortil hlad,
v zahradách ruch a páté přes deváté,
chvílemi vytí, z temných končin sváté,
houf dětí; v něm rudé šaty vlát.
Milostný krysí chór zní nad smetím.
V odporném průvodě jdou potom ženy,
košíky s vnitřnostmi jsou obtíženy,
noří se s šera: svrab a špína špín.
Mastnotu s krví kanál zvrací z tmy
do tiché řeky pod jatkami dole.
Föhn braví keře, ubohé a holé,
nach pomaloučku leze vlnami.
Šepot, jenž potápí se v kalném snu.
Zjevení nad průplavy náhle visí,
snad vzpomínky na život žitý kdysi
se pohupuje v teplém průvanu.
V oblacích aleje se zatřpytí,
v nich smělí jezdci s kočáry se valí.
Pak vidět loď, jak hyne na úskalí,
a někdy zrůžovělé mešity.
Předměstí v jižním větru
(přeložil Zbyněk Hejda)
Vladimíru Holanovi
Páchnoucí šedi mlh předměstím večer dují,
tu zhnědne v soumraku a v šeru oněmí.
Po mostě přejíždí vlak a hřmí
a vrabci u plotů a křovin poskakují.
Skrčené chatrče a na zahradách chvat,
zmateně vinou se pěšiny po zemi,
z úzkostných pohnutí křik vzkypí chvílemi
a z houfu dětí vyšlehnne co chvíli rudý šat.
Na smetí ozvou se milostné krysí chóry.
Co žen si koši střev, jež nesou, mačká klín.
Odporné tažení špíny a prašivin,
jež sákne soumrakem sem všemi jeho póry.
A jatky vyřinou se náhle z kanálu
a pustí tučnou krev do tiché vody řeky.
Chudičké křoviny pobarví vítr měkký,
po proudu temný nach se plazí pomalu.
Šepot, jenž utopil se v chmurném, kalném spánku.
Útvary na vodě tak šálí, že se ptáš,
nejsou-li vzpomínkou na byvší života,
jenž stoupá, a pak zas jde dolů v teplém vánku.
S krásnými kočáry a jezdci se štíty
třpytivá alej se z tmy mraků vynoří.
Pak také vidět je ztroskotat na moři
o útes loď a občas vzdálené růžové mešity.
Předměstí ve föhnu
(přeložil Radek Malý)
Večer to pusté místo hladí hněď,
vzduch protkán šedým pachem, strašnou vůní.
Hřmění a rachot vlaku z mostu duní
a v křoví třepetá se vrabců změť.
Skrčené chýše, bludné pěšiny,
v zahradách zmatek, pohyb mezi kvítím.
Chvílemi vzduch se vzdouvá temným vytím,
červený šat vlá z dětské družiny.
V odpadcích piští milostně sbor krys.
Vnitřnosti v koších nesou mdlých žen stíny,
prašivý zástup plný hnusné špíny
noří se z šera, samý svrab a hnis.
A kanál náhle zvrací mastnou krev,
z jatek tam dolů do řeky se spouští.
A větry z jihu obarvily houští,
nach klouže do vln, tiší jejich hněv.
Šepot, jenž tone v spánku mlhavém.
Obrazce s vodou v příkopech se mísí.
Vzpomínka na život snad, jenž byl kdysi,
jež komíhá se s větrem tam a sem.
V mracích se stromořadí zatřpytí,
v nich kočáry a jezdci jedou z lesů.
Pak vidíš loď, jež vplouvá do útesů,
a někdy růžové zříš mešity.