Začátkem září 1981 mi zbývaly poslední týdny do odchodu na vojnu. Nevěděl jsem, jak s tím zbylým časem naložit. Zaměstnaný jsem nikde nebyl, protože jsem krátce předtím zběhl ze studií na pražské technice. Po odstěhování z vysokoškolské koleje jsem bydlel u rodičů v Liberci, což nedělalo dobrotu. Také proto jsem přivítal nabídku libereckých atletů (i když jsem už nezávodil ani netrénoval, byl jsem jen bývalý člen oddílu), abych s nimi jel na zájezd do Polska, nahoru k Baltu, kde jsme po několik let bývali koncem léta hosty gdaňského atletického klubu.

Stihl jsem přes kancelář Slovanu Liberec včas vyřídit i platnou cestovní doložku; administrativně mě tam vyměnili kus za kus, někteří účastníci totiž na poslední chvíli ze schváleného seznamu vypadli. Mohl jsem dokonce vzít s sebou i dívku, která hned všeho nechala a jela ráda, i když si o sportu a sportovcích myslela svoje (až mnohem později, někdy po čtyřicítce, začala sama rekreačně běhat). Ostatně by to byla pěkná hloupost nechat ta místa propadnout, vždyť jinak než na pozvání se pro nás do Polska tou dobou dostat nedalo. – Navíc zrovna tam, do výbušného a odbojného Gdaňsku a přilehlých pomořanských enkláv.

Tak jsme vyjeli z československého nic do polského všechno, nebo nic; v roce 1981 v Polsku vrcholil zápas o důstojnost lidí žijících v nesvrchovaném státě, v jejich případě v Polské lidové republice.

A za deset dní jsme se do Československé socialistické republiky zase vrátili. Ráno jsme se po celonoční jízdě vymotali z autobusu před kanceláří Slovanu, kam bylo třeba složit atletické náčiní. Na tomhle úklidu jsem měl speciální zájem, u toho jsme museli s děvčetem být mezi prvními. V dutých laminátových tyčích určených k atletické disciplíně skok o tyči, které skokani převáželi položené v uličce autobusu,  jsem měl ukrytý kontraband srolovaný do ruliček, teď jsem jej musel z tyčí vydolovat.

Aby nedošlo k mýlce, my jsme v Gdaňsku, v Gdyni ani v Sopotech na Helu nešmelili s Poláky nebo s Kašuby, nešlo mi o nějaké pašované valuty. Tyhle opatrované cyklostyly měly pro mě nenahraditelnou cenu, ač byly ve značném množství volně k rozebrání v gdaňské hale Olivia na právě probíhajícím prvním celonárodním kongresu hnutí Solidarita.

To se ví, že jsme tam byli s děvčetem jak v Jiříkově vidění. K čemu že jsme se to nachomýtli?! Vstřebávali jsme veškeré dění v Olivii, byli jsme paf třeba už jen ze symbolu kříže nad řečnickou tribunou. Zapřádali jsme hovory jak s delegáty nezávislých polských odborů, tak se zahraničními pozorovateli. Zvláště mi utkvělo setkání v ochozech (Olivia byla vždy především sportovní hala) s jedním skeptickým Dánem – děvče překládalo –, který si byl jistý tím, že tohle všechno je sice hezké, ale nejpozději do roka vypukne v Evropě válka, ve které možná dojde i na jaderné zbraně, a to pak pohltí celý svět. Na to jsme neměli co říct, ale když jsem Dánovi vyzvonil, že za tři týdny rukuji do jedné z armád vojsk Varšavské smlouvy, hovor v té chvíli de facto skončil.

K návratu do vlasti chci ještě podotknout, že na hranicích to sice bylo napínavé, ale celníci nenahlíželi do otvorů dutých tyčí, a ačkoli jsme se setkali u atletů i s nevůlí, že takové materiály v autobuse oddílového zájezdu převážíme, nikdo nás neudal, a na obligátní dozor výpravy v podobě komunistického kádru si v tomto případě vůbec nevzpomínám; těm se tahat někam do Polska zřejmě nechtělo, z toho by pro ně nic nekoukalo, ba naopak, mohli by nějakou utržit.

Ještě chci vzpomenout, že v Trojměstí na Baltu v tom zářijovém týdnu souběžně probíhal také festival nových polských filmů. V kině prý člověk přijde na jiné myšlenky, ale námi zhlédnutý film Člověk ze železa cílil přímo k tématu, prostředky hraného i dokumentárního filmu mapoval cestu polské společnosti k založení Solidarity; natřískané kino v Gdyni se při promítání proměnilo v arénu, ve které diváci znovu prožívali ty reportážně pojaté scény z gdaňských loděnic loňského a tohoto roku, hněv je naopak ovládal při rekonstruovaném střílení do protestujících lidí zde v baltském Trojměstí z počátku sedmdesátých let, ztišeným pláčem provázeli scénu z márnice. Po skončení promítání se všechno to pohnutí přelilo do ulic.

Teď jsem už byl ale zpátky doma a v tom přetlaku jsem nevěděl nic lepšího než se s vyděšenými rodiči po jejich příchodu z práce podělit o celou řadu nevšedních zážitků z Karnevalu Solidarity a přečíst jim nahlas Poselství pracujícím ve východní Evropě, které vyhlásila Solidarita právě na kongresu a šířila jej tam v kopiích dostupných každému zájemci; bylo napsáno stručně a úderně a bylo mu rozumět i v polštině.

Hádali jsme se o to až do večera a v noci mi pak otec všechny ty polské listy spálil v kotli ve sklepě. Tohle si ale nemá dovolovat ani rodič, ráno jsem za sebou práskl dveřmi a ani jsem se neotočil, zmizel jsem z Liberce bez rozloučení (děvče už mezitím odjelo na Žatecko na chmel). Spěl jsem nezadržitelně na vojnu, se zastávkou v Praze-Libni u jedné moudré kamarádky, potřeboval jsem se někomu svěřit. Na moje tvrzení, že otec je mi úplně jedno, že mi může být ukradenej, kamarádka namítla, že mi asi nebude jedno a ukradenej, když o něm pořád mluvím. (Ostatně sama ta kamarádka kdysi doporučila svému otci, aby se šel oběsit. Nyní už samozřejmě byla v úplně jiném životním rozpoložení a bylo – a je to – s ní čím dál lepší. Někdy po čtyřicítce začala přispívat do prvních čísel Kritické Přílohy a autorkou RR je dodnes a zůstane tomu tak, dokud bude a budete vycházet.)

Rukoval jsem do kasáren na Pohořelci v Praze, kde jsem se ale ani neohřál, jen jsem si tam stačil ve studené sprše před převlečením do tepláků umýt vyholenou hlavu nafasovaným olejem na čištění hlavní samopalů; domníval jsem se, že v tom jednorázovém polštářkovém provedení bez potisku bude asi šampon.

Ještě toho večera nás odvezli do kasáren na Vlkavu ve středočeských lesích, kde jsem strávil první týdny té dvouleté ztráty nejen času. (Zmíním zde i slavnostní přísahu za přítomnosti otce, pokus o naše usmíření ale nedopadl valně a krátce poté otec zemřel na selhání srdce, padl na chodníku cestou z práce. A co matka? A co to děvče, ptáte se? Dobré, díky.) Horší to pak bylo u odloučené jednotky v Přehvozdí, kde jsem poznal, že zas takový frajer nejsem.

O událostech tam venku, natož někde ve světě, jsem se neměl kdy zajímat a ani jsem neměl dost sil je prožívat, třeba když při atentátu zabili toho podzimu egyptského prezidenta. Ale když jsem jednoho večera v prosinci vystřídal na stojce ve stráži po mnohahodinovém chození se zbraní kolem plotu, šel jsem dovnitř strážního domku, kde mě v tu chvíli zastihla zpráva z rozhlasu po drátě o vojenském převratu a vyhlášení výjimečného stavu v Polsku.

Nemyslím, že by mi to všechno došlo hned v souvislostech, to mi nějaký den, měsíc, možná i roky trvalo, než jsem si přiznal, jak málo chybělo při jen trochu jiném vývoji událostí, abych se stal součástí okupačních vojsk v Polsku po vzoru bratrské pomoci, jak jsme ji poznali při okupaci Československa.

V tomto ohledu jsme měli z prdele kliku, že to Rusáci tentokrát nechali jen na polských soudruzích, aby si to vyřídili s vlastním lidem a hlavně se Solidaritou, ve které se za jediný rok její existence sdružily milióny Poláků.

V tu první chvilku pro sebe ve strážním domku to byla ale jen pustá beznaděj, příznačná pro život za železnou oponou, nic nového v pekle, a přece to bylo trochu jiné o tu sdílenou naději zkraje podzimu nahoře u moře. Jenže jsem se nemohl moc dojímat, mladý voják se nezastaví, na rozpálených kamínkách jsem hned začal chystat hranolky ze syrových brambor smažené na Induloně; za chvíli si pro ně mazáci přijdou.

A to bylo ještě terno, jít do stráže, než zůstávat na baráku a na světnici, natož na střelnici, o kterou se Československá lidová armáda dělila se Střední skupinou sovětských vojsk. Nejraději jsem měl, když se ve stráži na stojce rozednívalo, toho roku bylo v prosinci hodně sněhu a opravdová zima, pod vaťákem jsem nosil knížku a hned jak jsem na to viděl, jsem si začal za chůze číst. V týdnu po převratu v Polsku byli ovšem i českoslovenští silovčici ve střehu, a když na mě vyskočil zpoza závěje politruk, stačil jsem sice knížku strčit zpět pod vaťák, ale bylo pozdě, už ji triumfálně držel a začal v ní listovat s vidinou kdo ví čeho, asi nějakého spiknutí. Tvář se mu ale zkřivila zklamáním a pohrdáním, jen poručil, abych si upravil výstroj, a tu sbírku Básně noci od Vítězslava Nezvala mi hodil pod nohy a šel zase do tepla.

Neviděl jsem za horizont, bylo nesmyslné počítat, kolik mi zbývá do civilu, na případný dotaz jsem směl odpovědět jen – „Nekonečno“. (A to náš ročník záklaďáků touhle dobou ještě netušil, jaká panika se strhne, že do civilu nepůjdeme že se nám vojna prodlouží, když Sověti v září 1983 sestřelili korejské civilní letadlo.)

V Polsku jsem od té doby už nikdy nebyl, zvláštní. Ale v Liberci na chodbě naproti bytu po rodičích mám sousedku Polku, letos se dožívá sta let. Žije zde už tři čtvrtě století, ale v Polsku má spoustu příbuzenstva, se kterým je v čilém kontaktu. A my dva spolu jsme také v čilém kontaktu, rád poslouchám její vyprávění o životě na polském venkově ve třicátých letech minulého století. A také přišla řeč na dobu před vyhlášením výjimečného stavu. I v té době omezení cestování do Polska tam mohla jezdit na pozvání. Vzpomínala, jak právě v létě 1981 vzala s sebou prvně i svoji dávno dospělou českou neteř. Při setkání s polskou částí rodiny došlo k výstupu, kdy tato neteř odmítla podat ruku polskému strýci se slovy jak kniha: „Tobě, strýčku, ruku nepodám, ty jsi byl v osmašedesátém okupant při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“ A nebylo mu prý nic platné, že nyní to byl místní předák Solidarity. Jednou okupant, vždycky okupant.

Ale když se mi v prosinci 2022 s ohlušujícím rachotem zřítila přetížená knihovna v předsíni (ona to není klasická knihovna, je to rozříznutá skříň, jednu půlku má ta moje zmiňovaná moudrá kamarádka, druhou já; tedy celoživotní kamarádství je stabilní, horší je to s tou stabilitou knihovny), našel jsem v hromadách na podlaze také jednu z těch písemných cenností, kterých jsem tenkrát tak želel, že shořely v kotli jak papír na zátop. Nejhorší je smrt z vyděšení. A nikdy se nespálí všechno.