Prosloveno 5. června ve Zlatém dvoře v Husově ulici na večeru, který ukončoval pětadvacetiletou éru každoměsíčních překladatelských setkávání, tzv. Bubeníčků.
Proč si zas jednou nepustit jazyk na špacír. Nebo se to říká jinak? Pouští se na špacír jazyk? huba? pusa? nebo třeba i hlas a gesta? Ke špacírování nám slouží spíš nohy. K čemu slouží jazyk?
Jazyk – mluvíme o službě – slouží k domluvě. Vše právě vypočítané a mnohé jiné ho spoluutváří. A při ohlédnutí zpět se dá předpokládat, že se postupem času vyvíjel z hrubších či jemnějších posunků, z hlasitějších či tišších zvuků. A že se tak vyvíjel právě z potřeby se domluvit. Domluvit se co nejpřesněji, co nejjednoznačněji, co nejúsporněji. Protože když potřebuju uhasit požár, nebudu si pouštět pusu na špacír, ale co nejstručněji povo-lám hasiče. A podobně.
Nebudu zdvojovat to, co lze zahrnout pod střechu jednoho slůvka – třeba za slovem „osoba“ budu vidět nejrůznější lidi v protikladu ke zvířatům. Také nebudu mnohoslovně rozepisovat, co jde vyjádřit pádně a trefně, protože jsme se už dávno shodli na tom, že: „příslušníka státní bezpečnosti“ označuje šikovněji slovo „policajt“, anebo, z jiného soudku, že „mouřenín“ je výstižné, ba dokonce názorné pojmenování pro Maura, tedy „černocha“, v češtině navíc obdařeného „mourem“, tedy pošmournou barvou. A už vůbec nebudu v prosté domluvě místo „černoch“ používat doporučované označení „člověk s typem temnější pokožky“ anebo v kunsthistorické glose místo „mouřenín“ – a to už docela bezradně – čtyři nevyslovitelné hvězdičky, jak se o taková přejmenování snaží v současné době v drážďanských muzeích. Dřívější soška „Mouřenína se smaragdem“ nese dnes název „****se smaragdem“.
Zkrátka jako ten, kdo se chce jasně domluvit s druhými, nebudu z jakýchsi mimojazykových důvodů obcházet to, k čemu jazyk došel dlouhým vývojem, propůjčivším mu spolu se srozumitelností i prostotu a přehlednost, ať už díky metaforickému označení barvou u „Mouřenína“, anebo díky různému zahrnutí podsložek do složky jedné ve slově „osoba“ nebo „dítě“ nebo „člověk“, jež obsáhnou všechna pohlaví.
Budu však možná chtít být „zdvořilá“ vůči všem ostatním složkám vedle té, kterou slovo náhodou zviditelnilo na svém povrchu – u „člověk“ složku zvýrazňující rod mužský, u „osoba“ složku preferující rod ženský a u „dítě“ složku vypíchnuvší rod střední (ač jde stejně tak o dívku jako o chlapce). Ovšem: mimochodem tak zbavím jazyk jeho abstrahující síly a propadnu se do nekonečného vyjmenovávání jednotlivých ve slově výslovně nezmíněných složek, v tomto případě pohlaví. Jenže v onom obdivuhodném abstrahujícím systému hrají roli i jiné kategorie než pohlaví. Říkám-li „člověk“, zahrnuji do toho slova kromě pohlaví např. taky věk, takový „člověk“ představuje zároveň starce, mladíka, muže v nejlepších letech, stařenu, mladici, ženu v nejlepších letech, batole, školáka, nezletilého atd. Proč bych měla všechny tyto kategorie vyjmenovávat, když si pod jediným krátkým slovem „člověk“ (nota bene pro to určeným) dovedu představit i všechny ostatní? No přece protože chci být zdvořilá!!! Nebo spravedlivá: protože chci, aby si můj posluchač všiml všech těch ostatních kategorií. Jako bych chtěla vyvolat devítihlavého draka! Chci, aby si pokaždé, kdy vyslovím nevyslovený detail slovního významu, druzí všimli, že nemluvím jen o nějakém muži, nýbrž že i žena má v té sani svou hlavu! A to i žena lesbická, muž homosexuální, všichni nerozhodnutí i rozhodnutí transpohlavní! A kam se přitom poděje smysl toho, co říkám ještě krom po-hlaví, co totiž říkám hlav-ně?! Zanesu svou mluvu poukazováním na detaily a – smysl rozdrobím, porozumění ztížím, ne-li znemožním.
Podívejme se, jak se pak takový jazyk poslouchá, jak se vnímá a je mu rozuměno, jak se dnes v Rakousku z nařízení tamního ministerstva školství formulují učebnice pro základní školy. Představme si přitom ty prcky, co se zrovna naučili louskat písmenka, jak rozlouskávají ještě i závorky, lomítka, dvojtečky, podtržítka, hvězdičky v novém korektním jazyce:
Jeden/na je posluchač/ka, druhý/á je předčítač/ka. Jeden/na čte úryvek, posluchač/ka shrne, co slyšel/a.
Co se to tu s jazykem děje? Ať mi nikdo neříká, že tu stále ještě jde o domluvu, o dorozumění, o učení! Nevyrůstá nám tu náhodou, nám, kdo si libujeme v jazyce jakožto matérii, kterou jde hníst a ohýbat a rozvíjet i rozbíjet, nevyrůstá nám tu konkurence? Těch hvězdiček najednou všude po textu rozhozených, těch rušených pojmů a bujení náhradních spojení! Neboť co činí s matérií jazyka básník, spisovatel, překladatel? On ji mnohdy vyprazdňuje, zbavuje smyslu a říká pak své literatuře „nonsensová“! A tím jí dává smysl! Smysl nesmyslnosti! Jemu totiž právě nejde o domluvu (o službu)! On se vyhýbá všem pravidlům, ruší je! Je možné uhasit dadaistickou anebo „zkorigovanou“ a zkorektňující mluvou požár? Jedině ho rozpoutat! Jedině zaznamenat, že ta druhá, ta zdravá půle jazyka opustila službu nemlich tak jako ta literární! A je možné zjednat spravedlivou společnost indoktrinací jazykových norem znemožňujících porozumění?
A teď si ještě zkusme uvědomit, kolik lidí se věnuje literatuře. Kolik lidí si dosud zahrávalo s písmenky. Kolik lidí čte básně! Mizivý počet! Vrchol jazykového ledovce! A proč tak málo? No proto, že básním není rozumět! A teď je mají, tu konkrétní poezii, i v početní úloze! A psát a mluvit tak komplikovaně jako v literatuře dostáváme přímo příkazem. Buďte inventivní, domlouvají nám i těm, co si dosud nehráli. Vymýšlejte si přeci pro zraňující slova jako „černoch“ taková, která nezraňují, která jsou korektní nebo nahrazují tradiční označení jako „policista“ nebo „hasič“ jinými, aby každý viděl, že se změnily politické pořádky! A pozor, nemyslete si, že když budete, třeba i na základě spolehlivých výzkumů tvrdit, že mozek chlapců se v něčem chová jinak než mozek děvčat, že vás, třeba zasloužilého profesora, nevyhodí v Americe z univerzity! Taková úvaha by přece mohla dívky zranit. A nemyslete si, že jako dívka byste se mohla právě svou odchylkou pyšnit! Vy, dívka, která třeba chce být jiná než oni vás obtěžující nafoukaní chlapi!
Jenže to si zřejmě současné dívky, ba ani chlapci nemyslí – mluvím zatím ovšem především o Německu, Rakousku, Švýcarsku a Americe, trochu i o Kanadě a Francii. Přejí si, aby byla na světě spravedlnost a aby se zračila také v jazyce. Přehlížejí, že generická nejsou jen maskulina, nevšimly si feministky, že tímto „vystrčením“ do viditelnosti – ženy paradoxně pozbývají všeobecnou hodnotu. Těmto osleplým není dáno uvidět, že když se řekne „Ta a ta je nejlepší spisovatelkou“, říká se zároveň „nejlepší jen z ženské poloviny spisovatelstva“, zatímco teprve „Ta a ta je nejlepším spisovatelem“ ji vynese nad všechny. (Raději snad ani neuvedu možnost „nejlepší spisovatelkou mezi spisovateli a spisovatelkami“, musela bych pokračovat výčtem ostatních genderových skupin a už se z toho bludiště nevymotala.) A jako bychom ani neměli zkušenost s tím, že když se něco násilně oktrojuje jazyku, nezmění to praxi života. Jakmile tlak opadne, národ zamete s „příslušníkem veřejné bezpečnosti“ a má už zase „policajta“, „hasiče“, „pošťáka“. Navíc korektní jazyk bohužel uklidní svědomí těch, kdo v zájmu spravedlnosti a z přinucení třeba německého státu, univerzit a médií zdvojují, rozepisují, lomí a lámají slovo i větu. Protože se tak v nich uhnizďuje představa, že už tím jsou spravedliví, že jsou pokrokoví. To jim ovšem nezabrání vrazit facku slabšímu, tedy ženě. Spravedlnost může v jazyce fungovat přirozeným, nenásilným způsobem, až když bude respektována ve skutečnosti.
Jsou-li mezi námi však tací, kdo by chtěli nový korektní jazyk smést se světa, nemají šanci. Mladí lidé si kopou svou vlastní jámu, to oni budou muset s úmornými překážkami šířících se hvězdiček a lomítek a perifrází žít. Staromilci, nanejvýš ještě tak mladší literáti, tuhle bitvu už podle všeho prohráli.
Nebo že by přece jen móda?