Jana Šrámková na sebe upozornila před pěti lety novelou Hruškadóttir (oceněnou následně Cenou Jiřího Ortena), a i když se ve svém debutu zcela nevyhnula nedostatkům začínajících autorů – poněkud křečovitému jazyku a strojeným dialogům –, ukázala se zde jako talentovaná vypravěčka, dovedně využívající možností plynulého narativu. Její nový text se naopak přiznaně vypravěčsky tříští a rozpadá na jednotlivé kapitoly. Šrámková původně zamýšlela napsat knihu o své babičce, zachytit navždy její důvěrně blízký svéráz a s ním i vlastní minulost, ale text se nepoddával a vznikla namísto toho kniha, jejíž větší část tvoří zápisky pro osobní potřebu, které právě svým časovým charakterem způsobují nevyváženost jinak slibného textu.
Téma hledání zázemí a potřeba zakotvení v rodině se objevilo už v Hruškadóttir. V Zázemí však vystupuje tento pojem i jako součást kompozice knihy, která je rozdělena na tři části, jež zbytečně – neboť názvy jednotlivých částí nikterak neodrážejí charakter kapitol v nich obsažených – a až přílišpřipomínají Dantovo dělení jeho kanonického díla: Podnebí, Předpeklí a Zázemí. Explicitně se tematizuje neustálé hledání, nestálost, kolísavost a proti tomu stojící touha opřít se o něco celistvého, jednoznačného. Vypravěčka zdůrazňuje svou slabost a křehkost, nejistotu vůči okolnímu světu. Tak jako v Hruškadóttir se i zde objevují bolestínské nářky a melancholické fráze: „když zvednou mě, do výšky ve dvou prstech jako pěšáka, nemám nic, co by mě poutalo k místu. Nic nepraskne, nezabolí, žádná krev, žádné kořeny. Lze mě postavit kamkoliv, jsem náramně flexibilní, jen se trochu kácím na bok a nesmí na mě foukat.“ Malost a nedostatečnost je konfrontována s vlastnostmi babičky Noemi, která tak z textu povstává jako nedostižný ideál. Ona neustálá touha po kořenech však vyznívá poněkud falešně, protože vypravěčka je nepostrádá (jak se ukazuje v suše realistických kapitolách o dětech), spíše je sama odvrhuje, odmítá je přijmout, neustále se stylizuje do vykořeněné bledulky, nezakotvené a nesebevědomé. A to jen proto, aby její nedostatečnost vynikla v opozici k vančurovsky robustním postavám, babičce „v její rozsochatosti a složitosti“ v případě Zázemí, paní Nowické a Šimonovi v Hruškadóttir. Tato hypertrofovaná opozice odhaluje autorčinu stylizaci jako neautentickou a místy vyznívá křečovitě až komicky: „Když jsem měla kdysi chvíli zahradu, zkoušela jsem ty stromy po Tobě. Z valašských lesů jsem přivezla asi dvacet malých stromků, každý s několika páry legračně rozcapených protilehlých větviček. Všechny zahynuly. ... Zatímco Tobě se rodily vánoční stromy pod rukama, já s nimi mám neutuchající obtíže.“
Nejistota, která vystupuje jako základní charakteristika postavy vypravěčky, je i nejvýraznějším rysem textu samotného. Nejedna kapitola je věnována nemožnosti napsat kapitolu jinou, velký narativ o babičce, nebo vlastně cokoli, co by se nevzpíralo autorskému záměru. Proustovské psaní o nemožnosti psát není nic nového, stejně tak snaha textově uchopit prchavé a proměnlivé vzpomínky podnícené ztrátou blízkého člověka. To by nebyla chyba, pokud by z této usilovné a neúspěšné honby za velkým příběhem něco vyrůstalo. Šrámková bohužel nedokáže z neschopnosti psát udělat přednost, nepokořuje text tvůrčím gestem, kterým by z něj vytvořila dílo. Místo toho předkládá pracovní verzi plánované knihy. Nemožnost vyprávět jednolitý příběh o velké a majestátní babičce způsobuje, že se pozornost soustředí na osobu vypravěčky a svět, jenž ji v současnosti obklopuje, obtíže, na které naráží v běžném životě. Příznačné je, že v pasážích, které nejsou v základu věnované vzpomínkám na babičku, téměř schází evokace štěstí a spokojenost sálající z minulosti v domě ve Vysokém Mýtě a naopak zde převládají zmíněné stesky a pocity vlastní nedostatečnosti.
Protivný dojem z nezavršené knihy vyplývá především z její přílišné deníkovosti. Nešvar nezkušených autorů – neschopnost odpoutat se od skutečnosti jako spouštěče i tématu psaní, kterému se autorka v Hruškadóttir z velké části vyhnula –, do Zázemí vstupuje o to silněji. Je to neochota pustit se vlastního, skutečného světa, protože se přece zdá být tak zajímavý. To je však většinou jen subjektivní autorův úsudek a to, co se dostává čtenáři, jsou pramálo poutavé osobní zápisky – zde třeba o autorském čtení v kavárně Fra, dojmech z knihy Olgy Tokarczukové, fikčních světech, učitelce angličtiny či nákupech v Albertu. V těchto úryvcích převládá banalita, která narušuje plasticky vykreslovaný popis vztahu k babičce.
Čtenářsky rezonující je téma mezigeneračního souznění, téma babičky, ne však osobní témata obecně. Autorčiny vlastní nejistoty a každodenní problémy nechávají čtenáře chladným, protože vyznívají, jako by je psala pro sebe samu. Že tomu tak není, že byly deníkové záznamy pro knižní vydání upravované, ukazuje příliš umělý jazyk. Ten je na jednu stranu křečovitý, plný nápadných metafor („Pohřební guláš, poslední hovězí pomazání, rekviem z kližky zahuštěné chlebem.“ „Nevíme, jak se to dělá, vyzkoušíme. Improvizace. Jsi mistr improvizace. Jazzová hospodyně.“), infinitivů a slovesných podstatných jmen, přepečlivá snaha vyhnout se přirozenému opakování slov spisovatelku vede k užívání nepřirozených synonym. Na druhé straně se příliš drží skutečnosti, kterou popisuje, nenechá jazyk samotný, aby vytvořil novou, poetickou rovinu, která by text posunula do jiné stylové oblasti.
Co se Šrámkové naopak daří, je vykreslení prostoru. Místa, domy, pokoje se vždy působivě zhmotní a udrží čtenářovu pozornost. Tak jako Šrámková dokázala vyvolat smyslový pocit zážitku polské usedlosti v Hruškadóttir, v Zázemí nám před očima vyvstává babiččin dům, obklopený zarostlou zahradou s rybízem. Dům je vyplněn věcmi, které byly s babičkou spojené, věcmi, jejichž připomenutí naplňuje vyprávění nostalgií a steskem. Vypravěčka vzpomíná na důvěrně známé předměty – kanape, pendlovky nebo talíře –, aby si vyvolala babiččin obraz: „Jediné co mě neopouští, jsou věci...“ Babička je jejich součástí, je jimi obklopena a ony jsou naopak její součástí. Kolem energické a živelné babičky tyto artefakty bují, čeho se dotkne, „vyráží do květu“. Postava babičky tak získává až mytický charakter, přibližuje se postavám próz Bruna Schulze; v Zázemí prochází i metamorfózou, když se pro vypravěčku stává vánočním čokoládovým andělem s velkýma očima. Neustále si ji snaží vyvolat, zpřítomnit. To, co se jí daří skrze předměty, ztroskotává u příběhů, které jako malá poslouchala a které nyní měly posloužit k vykreslení tak přitažlivého života v minulosti. Babičkou vyprávěné příběhy však knihu neformují, jen načechrávají text, jehož autorem je někdo jiný, nejsou pro vybudování jejího obrazu zásadní. Tak jako se babička a předměty nedají přesadit do jiného času a prostoru, ani příběhy, živé v daném momentu, nefungují jinde, ve vyprávění, které se neodehrává „kuchyni, na dlouhé černé lavici u tepla plynových hořáků“.
Babiččin příběh se stává dílkem „velkého příběhu“, jehož součástí je i vypravěčka, která se ho usilovně a neúspěšně snaží zachytit. V jádru textu nejde o vyrovnávání se se smrtí babičky, ale o její ztrátu na jiné úrovni, která je popsána až v jedné ze závěrečných kapitol, ale kterou vyjadřují a podporují mnohé náznaky dříve. Skrytý příběh se točí kolem archetypálního koloběhu přejímání odpovědnosti, výměny rolí. Ta silná babička se náhle potřebuje opřít o Janinku, která se stává matkou a musí „oba držet“. Celá tíha starosti o ostatní padá na ni. Tomu všemu se vypravěčka vzpírá snahou oživit babiččinu postavu v její síle a zároveň umenšováním sebe sama, návratem do dětství, které už není – v tom spočívá problém nepřenositelnosti dětských vzpomínek, které náhle narážejí na skutečnost. Zázemí, které vypravěčka hledá, je úleva mít na koho přenést tíhu této odpovědnosti.
Příběh proměny vztahu mezi babičkou a vnučkou, který je třeba v Zázemí odhalit, by byl silnější bez kapitol o čtení, psaní, pražském literárním životě a o neschopnosti psát. Na vytvoření takového textu, který by se blížil rodové kronice, je však u Jany Šrámkové příliš brzy. Nepodceňujeme její síly, ale musela by se odhalit hlouběji a bolestivěji než těmito „deníkovými záznamy“, jakkoli osobní pro ni zřejmě jsou.