O letošních prázdninách nabízíme vybrané tituly se slevou 30 % a dalšími výhodami. Pozornosti čtenářů, jimž unikl, doporučujeme v této souvislosti i ojedinělý deník z poloviny padesátých let. Jeho autor Jan Rychlík (1916–1964) vynikl v praxi i teorii hudby, jazzové, artificiální, ale i populární (skládal také pro film, je mj. spoluautorem hudby k filmu Limonádový Joe). Literární a stylistickou hodnotu jeho Deníku 1955 charakterizoval editor Michael Špirit jako „srovnatelnou v lapidárnosti, naléhavosti a radostné ironičnosti s nesujetovými prózami Jana Hanče či Josefa Hiršala“. Oprávněnost takového tvrzení naznačuje i následující ukázka.
RR
10. dubna 1955
Stvořiteli,
z utrpení, které pociťuje tvorstvo, je z hlediska nás lidí část působena lidmi a tvory, část pak přichází nevíme odkud. Řekl bych, že koneckonců všechno utrpení přichází nevíme odkud, ale my se mu bráníme, jak dovedeme a velmi často to zoufale nedovedeme. O té části utrpení, kterou většinou způsobuje člověk, tvorové a živly, říkáme, že známe její příčiny. To říkají naši vědci. O té další říkají, že je nutno její příčiny objevit. Myslím, že to je správné, ač se mohu mýlit. Až budou objeveny veškeré příčiny utrpení, bude nastoupena cesta k odstranění utrpení, neboť utrpení, jak říkají vědci, je právě následkem těch příčin. Zdá se to velmi chvályhodné a já se velmi přimlouvám, aby utrpení bylo odstraněno. Chtěl bych se jen otázat, je-li to dovoleno, zda je tento postup správný. Kdybyste tak poradil nebo zasáhl. Jsme na tom opravdu nyní velmi zle. Aspoň mně se to tak jeví. Vím o vás tak málo, že se dá docela oprávněně říci, že nevím nic. Je zcela možno, že rozumem Vás nelze nijak poznat ani chápat. Slyšel jsem mnoho o kontemplacích, vytrženích, extázích, přímém nazírání. To však jsou věci, vyhražené určitým jednotlivcům, a ti mohou pak vykládat ostatním, co chtějí. Jak mezi nimi poznat ty, kteří jsou praví? Vždyť je jistě i hodně nepravých, ba jsou i takoví, kteří sami sebe ošálí a věří třeba v zážitek, který nebyl pravý. Doufám, že si nepočínám nesprávně, když jsem činný v tomto bludišti ve smyslu našich zákonitostí. Ve chvílích oddechu se ubírám k vratům, na něž klepám. Ťukám, klepám, bouchám, bouřím a pak zase ťukám.