U příležitosti blížícího se Večera Revolver Revue v Plzni, který se uskuteční ve středu 12. října 2016 od 17 hodin a na němž bude kromě nové knihy Marka Vajchra Jména příběhu představeno podzimního číslo Revolver Revue (104/2016), věnované osudu a dílu plzeňského rodáka, spisovatele Jana Hanče (1916–1963), přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru úryvek z eseje Petra Jindry Hančovy plzeňské události a text Viktora Karlíka o pomníku Cesta Jana Hanče, jenž byl nedávno slavnostně odhalen v plzeňských Křižíkových sadech a o němž pojednává i text Michaela Špirita.
Petr Jindra
Hančovy plzeňské události (ukázka)
[…]
V Hančových záznamech se rané dětství připomíná matnými obrazy zastřenými mlhou slabě prozařovanou vzdáleným světlem vzpomínky. Rané vjemy a dojmy z plzeňského období se ozývají v oněch fenomenologických záblescích městské reality a její poetiky, k nimž se často vrací […]. Na několika místech však zmiňuje Plzeň přímo.
„Vzpomínám si na slunné dny, záhony v plzeňských parcích a kodrcání jednokolejné plzeňské tramvaje čekající na výhybkách na protijedoucí vůz. Kolik bylo poesie ve slunných všedních dnech, kdy se térovala ulice, jak opojně voněl dehet a jak majestátně vypadal rozžhavený parní válec. Jak nádherně voněly trafiky a obchod delikatesním zbožím a papírnictví. Jak všechno bylo krásné hltat a objevovat vlastními lačnými smysly“.
Parky, na které Hanč vzpomíná, byly úsekem okružních sadů založených po stržení středověkých městských hradeb za purkmistra Martina Kopeckého (v úřadu v letech 1828–1850) a dnes dochovaných jen v torzech. Sady sloužily jako městská promenáda, byly zde umístěny významné veřejné budovy – Městské divadlo, Měšťanská beseda, Uměleckoprůmyslové (dnes Západočeské) muzeum – a stály v nich také veřejné pomníky, především významný pomník zmíněného purkmistra a „lidumila“ Martina Kopeckého. Sochař Antonín Wildt jím v roce 1861 vytvořil inkunábuli občanského pomníku v českých zemích.
Hančovi ze svého bydliště v Plachého ulici č. 18 pohodlně došli pěšky nebo dojeli tramvají do části sadového okruhu Smetanových sadů a navazujících Štěpánových sadů pod městským divadlem (které v závěru šedesátých let ustoupily severojižnímu dopravnímu průtahu městem). Spojnici k centru města tvořila Ferdinandova (dnes Klatovská) třída, ve své době významný plzeňský bulvár, který od roku 1870 až do druhé války představoval jednu z nejlepších městských adres; Plachého ulice, v níž žili Hančovi, k této třídě bočně přiléhá. Atraktivitu oblasti zvyšovala i jednokolejová tramvajová linka, na niž Hanč vzpomíná, zřízená se zavedením tramvajové dopravy v Plzni roku 1899. Ferdinandova třída, lemovaná stromořadím, se stala vyhledávanou, příjemnou promenádou, jejíž atmosféru vystihuje i smyslový vjem z térování ulice, kdy „opojně voněl dehet“.
[…].
Viktor Karlík
K Cestě Jana Hanče
Se jménem Jana Hanče jsem se seznámil začátkem osmdesátých let. Bylo to díky samizdatu, respektive díky Janu Lopatkovi. Následně se mi dostala do rukou kniha Sešity ze ʻ68 Publishers. Obálka tohoto Škvoreckého vydání s matoucím titulem až zběsile maskovala nesentimentálnost Hančových textů (podobně nepřiměřeně v té době obalil exilový nakladatel Alexander Tomský Magorovy labutí písně).
Když jsem měl v létě 1989 poprvé možnost mluvit s Jiřím Kolářem, zeptal jsem se ho i na Hanče. Byl mou otázkou potěšen i udiven, doslova se mě ptal, jak o jeho souputníkovi ze Skupiny 42 vím. Jedna z Kolářových vzpomínek se týkala Hančova výroku, kterým prý ukončoval ve čtyřicátých letech jejich počínající politické debaty: „Pánové, přece se nebudeme bavit o politice.“ Na Jana Hanče jsem se ptal i Jiřiny Haukové, když jsme ji s Terezií Pokornou a Michaelem Špiritem v devadesátých letech pravidelně navštěvovali. Mluvila o tom, že Jan Hanč zásadně říkal Tarzan namísto Tzara a ani po letech si nebyla jistá, jak to vlastně myslel. Dalším z pamětníků, kterého jsem se na Hanče ptal, byl Josef Čermák, redaktor Odeonu, kde vyšel Hančův překlad Minutových románů Petera Altenberga. Jeho vzpomínka byla pracovního rázu. Zmiňoval i Hančův baloňák a výrazně neintelektuálské vystupování. Snad až provokativně obyčejné. Evy Fukové jsem se na její výstavě ve Špálově galerii zeptal na fotografii z roku 1953, která je podle mého soudu nejlepším fotografickým portrétem Jana Hanče. Začala bezprostředně vzpomínat, jak záběr na Vyšehradě vznikl, při jedné, z tehdy prý častých společných procházek Prahou. Zmínila také, jak se „Honza“ elegantně oblékal, a zdůraznila jejich tehdejší vzájemnost. Při vědomí stále nedoceněného výtvarně-literárního Deníku 1952 Vladimíra Fuky dostává tato vzpomínka další rozměr. Z hnusné doby politického teroru proti vlastnímu obyvatelstvu, kterou představovala padesátá léta, vzešly jedinečné umělecké tvary, díla umělců, kteří si zachovali mravní integritu.
V roce 1995 jsem dělal obálku na knižní vydání Hančových Událostí a našel na smíchovském chodníku zničené noviny, které ztratily čitelnost do té míry, že litery vytvářely až známý kolářovský efekt. Typografický rastr tu ale nevznikl trháním a následným lepením, ale díky podrážkám obyvatel města, kteří mokré noviny doslova zašlapaly do chodníku. Opatrně jsem je sejmul ze země a v ateliéru usušil. K typografii obálky jsem pak použil Hančův podškrtnutý nápis „události“, který je součástí kolážovaného sešitu ze začátku šedesátých let. Jméno-podpis „jan hanč“ jsem vytvořil sám, na základě podškrtnutého titulu. Hančovo podškrtnutí-linka pak procházelo celým svazkem a iniciovalo jednotlivé oddíly. Písmo se shodou okolností jmenuje Legasy.
Hančovo dílo mě přivedlo též k několika plastikám. Až celý cyklus, který se týká i dalších pro mne podstatných autorů, dokončím, rád bych ho vystavil. Pracovně mu říkám Literatura.
Když jsem v letech 2013 a 2014 jezdil pravidelně do dnes již neexistující plzeňské slévárny, kde jsem odléval kanálové poklopy z cyklu Hlasy z podzemí, v němž je Jan Hanč zastoupen s verši „I tak to jde / I tak to musí jít / Něco mne rve / A přesto musím žít“, tak jsem si připomněl básníkovo datum narození a uvědomil si blížící se stoleté výročí. Postupně pak krystalizovala idea litinových reliéfů-kanálů, které budou zabudovány v chodníku a jako svébytné pamětní desky budou připomínat plzeňského rodáka. Začaly vznikat první skici a záměr nabýval přesnější podoby. Na uvedení knihy Bohumila Doležala Události v pražské kavárně Jericho v roce 2014 jsem oslovil Martina Baxu z plzeňského magistrátu. Viděli jsme se tehdy poprvé. Na můj záměr hned odpověděl vstřícně. I všechna další jednání s ním i ostatními zástupci města Plzně byla přímá a věcná.
Zde je drobná citace z textu k projektu, který jsem tehdy Plzni předložil: „Je to svého druhu pocta tomuto významnému umělci: umístěná v dlažbě tak, jako bývají litinové poklopy kanálů, hydrantů nebo uzávěrů plynu. Městský-plzeňský chodec tyto litinové desky v prvém plánu nebude vnímat jako něco ‚jiného‘. O citáty z Hančových Událostí, na jednotlivých deskách umístěné, ‚zakopne‘ teprve při pozornějším pohledu na zem. Každý, kdo zná nejen básníkovu poetiku, ale i životní osud, ví, že takový způsob-forma není náhodná. Jan Hanč patřil k těm, jejichž mimořádné dílo bylo po léta doslova zašlapáváno. Zároveň řešení takového ‚pomníku‘ souvisí s myšlenkou, že velké věci často leží na chodníku, nepovšimnuty v naší těsné blízkosti.“
V den stých narozenin 30. 5. 2016 byla Cesta Jana Hanče slavnostně odhalena na chodníku v plzeňských Křižíkových sadech vedle Masných krámů, kde sídlí Západočeská galerie. Za město promluvili Martin Baxa a Petr Náhlík, já poděkoval všem spolupracovníkům, následovala slova Michaela Špirita a Petra Jindry. Na akordeon hrála Jarmila Vlachová. Pódium, kde se vše odehrávalo, stálo nedaleko Pražské ulice, po níž pravidelně projížděly tramvaje a dávaly celému podvečeru hančovský zvuk.
Jan Hanč a Jiří Kolář, básníci ze Skupiny 42. Mohu je číst stále, mimo jiné mi pomáhají s životem ve zdejší zemi. Oba dva to tu takříkajíc zvládli. Spojili charakter a pevné dílo. Jan Hanč je ve své zdánlivé nenápadnosti velmi vyhraněným autorem. To není žádný objev. Je autorem vyhraněným natolik, že brát jeho dílo vážně by mělo znamenat závazek. Jaký, to ať si každý formuluje sám.