Jak vypadá Dylanova Filosofie moderní písně

Na začátku října bude v Praze koncertovat Bob Dylan, a když jsem to zjistil, vzpomněl jsem si na svůj rozepsaný text o jeho knize Filosofie moderní písně, která vyšla i česky (Argo 2023). Na Bubínku Revolveru o ní pojednal Petr Hruška, který se letmo dotkl i její vizuální podoby: „Na knize nejnovější je spolehlivá jen nejzákladnější struktura: 66 krátkých kapitol, každá věnovaná jedné písni z americké hudební minulosti, přičemž kapitoly jsou proloženy celostránkovými fotografiemi, reprodukcemi obrazů, plakátů, výstřižků z novin, a také grafika knihy je pestrá, motivy z notových zápisů rámují stránky a spoluvytvářejí vizuální džungli, v níž samotný text jako by se stával ještě torzovitějším a úspornějším.“

Autorkou grafické úpravy je Coco Shinomiya (v tiráži uvedeno Shinomya), grafická designérka z Los Angeles, a v českém vydání byla její práce až na drobné detaily pietně zachována. Přebal knihy moc nesouvisí s vnitřním uspořádáním, nepočítám-li skloněné účaří typografie na titulním listu a v titulku poděkování. Pronásleduje mě utkvělá představa, že grafička se chtěla úpravou knižního bloku zavděčit Dylanovu vkusu a zároveň si nepřála hned obálkou odradit koupěchtivou masu čtenářů.

Mám totiž podezření, že Dylanovi se hezký design nelíbí. Soudím tak podle obalů jeho desek, z nichž mě žádný, s výjimkou alba Pat Garrett & Billy the Kid, příliš nezaujal. Nejhorší jsou ty, které si mistr připravil svépomocí. Self Portrait lze ještě v mimořádně dobré náladě tolerovat jako jakýsi těžko pochopitelný žert, zatímco Slow Train Coming už v jakémkoliv rozpoložení nikoli. Doslova medvědí službou je pak obal LP Music from Big Pink, který udělal pro svoje kamarády a svého času sidemeny, skupinu The Band, a který působí jako rafinovaná pomsta za provinění, jehož hloubku si netroufám představit.

Způsob grafického uchopení knihy s Dylanovými úvahami je v podání Coco Shinomiyi svým způsobem dostatečně přesvědčivý, ač na hony vzdálený tomu, jak pěknou úpravu chápu. Moje představy totiž mají souvislost s úsporností, jakýmsi nedůsledným purismem, nebo limitovanou zdobností, a tak stojí v přímém protikladu k principům, na kterých je layout této Dylanovy knihy vystavěn.

Jak vlastně tento způsob grafického designu popsat a kam ho zařadit? Je opulentní, ale nepříliš nápaditý. Autorka měla k dispozici skvělý obrazový materiál, z něhož dokázala vytěžit sotva zlomek potenciálu. Použité bordury textových stran táhnou sice svým charakterem vizuální zpracování knihy kamsi do čtyřicátých, padesátých a šedesátých let 20. století, ale až příliš často se mechanicky opakují, takže nemají jiný význam než zdobit. Což je poněkud málo a navíc sofistikovanější čtenáři mohou propadnout mylnému dojmu, že užití stejného orámování sazebního sloupce cosi znamená, že je dalším, nelineárním vodítkem pro orientaci v textu a jedním z klíčů k jeho pochopení. Kromě toho pouhá změna barevnosti nedokáže zkušenějšímu čtenáři namluvit, že motivů je víc, než kolik jich ve skutečnost vidí. Kurzivní verzálky grotesku s negativním inlinem v titulcích jednotlivých komentářů pak se zmíněným dekorem a relativně věcnou sazbou (jejíž velikost by však více slušela knize pro dětské čtenáře) nejsou – řečeno hudební terminologií – žádoucím akordem ani tolerovatelným unisonem, ale matoucí kakofonií.

Ale právě v tom, přes všechno právě řečené, nalézám paradoxně jisté, poněkud perverzní zalíbení. Je to nejspíš přítomností jakési naddimenzované romantiky, související s nagelovanými patkami frajírků, chlapáckými tvářemi pod kovbojskými klobouky, falešnými úsměvy utahaných kurev, kulatými tvářemi naivních dívek a sveřepými výrazy nespokojených mladíků, kteří právě dorazili z buranova do města dobýt svět. Nepřitahuje mě jen to, co dýchá z fotek, které text doprovázejí, ale celá ta prapodivná směs „dobových atributů“, o níž jsem v předchozím odstavci vyjadřoval vážné pochybnosti. Je to totiž svým způsobem přesné – toto „hollywoodské“ aranžmá, do jehož zákulisí nás Dylan svými komentáři zatáhne, a nikoli proto, aby se nám pak mohl posmívat. Myslí to „dobře“. Ví, že tohle všechno patří do hrnce, v němž se vaří realita americké pop kultury, z ingrediencí, z nichž se, řečeno slovy protagonistky vydařeného českého seriálu Čtvrtá hvězda, „sajrajt vysmaží a dobrota zůstane“.

Možná jsem naivní, ale nakonec jsem uvěřil, že autorka grafické úpravy tohle všechno ví, a proto kniha vypadá tak, jak vypadá.

Původně mě mrzelo, že v knize nejsou obaly nosičů, na kterých písně, o nichž je v ní řeč, vyšly, teď si však říkám – co by tam dělaly? Ta kniha je přece o něčem úplně jiném než o grafickém designu. Není dokonce ani o písních, u kterých se Dylan zastavuje. Je o teatru mundi, jehož se i nemnozí autoři ze světa určitého druhu hudby, mezi něž Dylan bezesporu patří, dokážou dotýkat a osvětlovat nám věci mnohem podstatnější, než je jednou tklivé a jindy silácké hýkání za doprovodu kytar, lhostejno zda elektrických nebo akustických, ať už tak činí v kovbojském klobouku nebo s pankáčským čírem.

Pokud tedy budete „číst“ grafický design téhle knihy tak vstřícně jako já, vyjde vám, že je přes odpudivou přeplácanost docela přiléhavý, a budete na něj hledět shovívavěji, než by si na první pohled zasloužil. Jinak ovšem budu dál přednost dávat designérským výkonům, které vyjevují smysl i bez lopotného hledání subtilních souvislostí a shromažďování domněnek a dojmů s rizikem, že kdesi pracně nalézám cosi, co tam ve skutečnosti vůbec není.