Necelou hodinu cesty severovýchodním směrem od Lincolnu, který je s dvěma sty tisíci obyvateli druhým největším městem Nebrasky, leží zvlněná oblast, jíž se tu říká Bohemian Alps. Koncem února padal zmrzlý déšť a krajina byla jednotvárná a hnědošedá, pole se zbytky kukuřičných listů promáčená. V březnu zaplavily Nebrasku povodně z rozlitých říček, které se vlní rovinatými prérijními plochami a do polí, jež je obklopují, se zařezávají bahnitými, holými břehy. Říčky nejsou lemovány stromy, těch je tu ostatně vůbec málo. Silné větry lámou nízké, pokřivené stromky, jejich větve leží zkroucené podél silnic, přežívají pouze křoviny.

Do oblasti Bohemian Alps se po roce 1870 stěhovali lidé z Čech a Moravy (katolíci i protestanti, či jak se zde říká, freethinkers), společně s Němci, a některé místní vesnice mají česká jména, Bruno (Brno), Plasi, Touhy a Prague (vyslovuje se Prejg). Městečko Schuyler navštívil v roce 1907 Masaryk. Češi se usídlili podél železnice Union Pacific, na níž ve vlně osidlování západu v druhé polovině 19. století závisel obchod. V roce 1862 vyhlásil Abraham Lincoln takzvaný Homestead Act, který lákal přistěhovalce do oblastí Velkých plání na Středozápadě tím, že jim přiděloval půdu, na níž mohli hospodařit.



I při krátké návštěvě tu člověk od místních slyší historky, které v rurálním prostředí očekává: o svépomocné opravě kostela, letních festivalech, vyrábění alkoholu za prohibice, o incestu, škodách, které způsobilo tornádo, o figuríně svaté Cecilie, která leží ve skleněné vitríně pod oltářem v kapli u katolického kostela ve vesnici Dwight a které darovala vlasy jedna z místních dívek. Starší lidé loví z paměti češtinu, většina mladých zná jen pár výrazů: honem honem, podívej, pochválen buď Pán Ježíš Kristus, pupek a prdel – poslední slovo pronášejí tónem, který prozrazuje, že si nejsou vědomi jeho obhroublosti. Na „Cesko narodnim hrbitove“ u vesnice Dwight jsou kameny se jmény Petrzilka, Vavra a Dvorak, ale také takové, které jsou označeny jednoduše „mother“ a „father“.



I tato „vysočina“ má svého básníka. Ted Kooser (nar. 1939) byl třináctým básníkem-laureátem Spojených států a poradcem Knihovny Kongresu v letech 2004–2006, za svou poezii obdržel mnohé ceny. Žije ve vesnici, která se dříve jmenovala Germantown, ale v roce 1918 ji obyvatelé přejmenovali na Garland, podle místního vojáka, který sice nezemřel na bojišti, ale přejelo ho auto; k přejmenování vesnice v období protiněmeckých nálad to stačilo.



Kooser o tom píše v knize esejí Local Wonders. Garland, vesnice o dvou stech obyvatelích, má svůj „výtah na obilí, dvě hospody, které otvírají v poledne a zavírají večer, kavárnu, která má otevřeno od rána a zavírá v poledne, opravnu aut, aukční dům a hezkou malou banku v neoklasicistním stylu se čtyřmi sloupy s vertikálními žlábky. Státní banka v Germantownu je skladištěm popadané sádry a částí litého zemědělského nářadí, a to od okamžiku, kdy banka v roce 1933 vyhlásila dovolenou, která nikdy neskončila. Bankéř byl vážený muž, který se sice snažil, ale „ten, kdo hledá párky, které patří jiným, přijde často o svou vlastní šunku“.*

Podobně enigmatickými příslovími se to v Kooserových textech, které jsou řazeny podle ročních dob, jen hemží. Autor je často uvádí slovy „jak praví české přísloví“, někdy „jak říkají Bohemians“. Na otázku, zda je slyšel od místních obyvatel, odpovídá, že pocházejí z knihy Czech Proverbs.

Kooser má pracovnu v městečku Dwight, v domku, který dříve patřil společnosti „volnomyšlenkářů“, kde píše a maluje. Pochází sice z nedaleké Iowy, ale třicet let pracoval v pojišťovně v Lincolnu. Tímto sdělením traktuje hovor, jako Hanťa v Hrabalově známé novele. Má rád venkov, jeho pomalost a neměnnost. V Nebrasce je jen několik měst: „Zbytek státu je rozlehlá travnatá chráněná oblast, vyhrazená pro ty z nás, kteří chtějí být ponecháni sami sobě.“ Kooserovi taková odlehlost vyhovuje. „Slyšel jsem, že jedním z důvodů, proč nemůžete udělat z vlka dobře vychované domácí zvíře, je jeho citlivost vůči nejmenším změnám v jeho okolí. Zůstávají divocí. Bohemians říkají: Můžeš pokřtít vlka, a on se zeptá, kudy do lesa?“



Kooser píše o svém okolí, které se mění pomalu, předvídatelně a podle ročních dob: o počasí, dešti, rostlinách, ptácích, divokých slívách (Prunus americana), výtazích na obilí, vačicích, kojotech a slepicích, o starém bezovém keři, pošťákovi, sousedech, letních oslavách, vesnických bazarech a podobně. Jak vysvětluje, pokus o změnu působí v jeho komunitě paniku, i když by to měla být třeba jen oprava historické budovy banky, která už sedmdesát let chátrá. Kooserův styl se vyznačuje odzbrojující absencí jakéhokoli efektu. Klid, prostota a uměřenost jeho pozorování dělají z popisů epifanie, ač o náboženství nepadne zmínka; i o svaté Cecílii píše spíš jako o sousedce než jako nadpozemské bytosti. Kooserova témata a pozice básníka mezi venkovany by se mohly snadno stát afektem anebo pózou. Té je ovšem prost jak text, tak jeho autor, kterého potkáváme poprvé v Cy’s, podniku, jemuž se zde říká café, ale připomíná spíš domáckou kuchyni anebo klubovnu, kde obsluhují dvě bodré sestry, s nápisem „vítáme vás“, vyřezávanými obrázky, velikonoční výzdobou, s barovými sedátky, lahvovým pivem, limonádou a koláči. Hosté podniku Cy’s vítají Koosera jako svého. Přesto, anebo proto básník přejmenoval psa, kterého si vzal z útulku v Lincolnu. Jméno Café au lait, které mu tam dali, by ho „mohlo přivést do řečí“. Z Café au lait je Alice.

Kavárna je v blízkosti Kooserovy pracovny, v jejíž blízkosti se tyčí obilné silo. Prázdnotu a obrovský volný prostor, typický pro Středozápad, zachycují i Kooserovy obrazy: pole, nebe s drobnokresbou osamělého stavení a občasné stodoly, sila či drobné zemědělské usedlosti. Některé z nich, na rozdíl od jeho básní, sice působí poněkud amatérsky, ale nikoli kýčovitě. Rozlehlé prérie a život českých přistěhovalců v Nebrasce zachytila ve svých románech spisovatelka Willa Cather (1873–1947), která se sice narodila ve Virginii, ale dětství a mládí prožila v nebraském městečku Red Cloud. (Od roku 1906 žila v New Yorku, kde napsala i jeden ze svých nejslavnějších románů My Antonia.) O její dílo se v posledních letech literární historici zajímají stále více. Kooser se o ní zmiňuje ve své knize:

„Mnozí Bohemians, kteří přišli do této země, dřív žili a pracovali ve městech. Byli to obchodníci, herci, bankéři, muzikanti. Museli se naučit hospodařit na farmách. Přijeli ve vlněných oblecích a pěkných šatech a museli se chopit špinavé práce, aby se uživili. Houslista pan Šimerda, jedna z českých postav, kterou najdeme v díle Willy Cather, si vezme život, protože nemůže přivyknout prázdným rozlehlým prostorám Nebrasky.“



Kooser do prérie patří, i když z ní svým jemným pozorovatelským postojem vystupuje. „Pšenice a oves jsou traviny. Kukuřice je taky tráva. Jakmile to pochopíte, začnete chápat, jak funguje zemědělství na Velkých pláních. To, co vstoupí do cesty travinám žijícím si svým sladkým životem, je farmář, který musí z trávy vydobýt dostatek na to, aby uživil sám sebe, svá prasata a dobytek a nás ostatní. To je začátek potíží. Tráva musí vydat dostatek, a to je hlavní potíž, která vrhá stín na kulturu Velkých plání. Naši obilní farmáři měli tento podzim obrovskou sklizeň – hory kukuřice a ciroku, které se vrší v hromadách vedle výtahů, vysypávané vrtáky, které se svými dlouhými krky vypadají trochu jako brontosauři.“ Tráva se také z nedostatku jiných surovin v prérii stala stavebním materiálem: první přistěhovalci z drnů stavěli své příbytky, tzv. sod houses, svými proporcemi byly podobné chatkám v místech, kde byl dostatek dřeva (tzv. log cabin).

Kooserovy texty nejsou komentářem k aktuálnímu stavu států na Středozápadě, ač se jejich autor nevyhýbá zmínce o politice ani o současném stavu zemědělství, a i když právě to je jedním z ústředních témat. Textům je vzdálen jakýkoli aktivismus, tak jako krajině, která se obejde bez billboardů či politických hesel. Čtenáře občas napadne, co si o tom či onom tématu autor myslí – či spíš že není možné, aby něco si něco nemyslel – například když popisuje, jak zemědělec zachází s chemickým hnojivem, které leje na své pole, anebo když zmiňuje, že Nebraska je republikánská, a i těch pár demokratů ve státě by raději bylo republikány, kdyby na ně ještě zbylo místo. Ale Kooser se zjevně řídí příslovím: „Ten, kdo staví žebřík příliš strmě, snadno spadne na záda.“

Městečko David City, kousek na západ od Bruna a Prejgu, má tři tisíce obyvatel. Bývalá železniční zastávka u trati, po níž kdysi jednou denně jezdil vlak do nedalekého města Columbus, byla místními přeměněna v instituci s názvem Museum. V bývalé čekárně je časová přímka vytvořená místními školáky, která nastiňuje historii osidlování Nebrasky; zde a v přilehlých místnostech jsou převážně bez ladu a skladu odloženy nejrůznější staré předměty, čekající na ruku kurátora: zemědělské nářadí, oděvy, obchodní štíty, portréty z fotografického studia. Dvě kolekce zde vynikají: v první místnosti visí velký dřevěný rám s nápisem „Wire Collection by Gerald Svoboda“. Jsou na něm připevněny ukázky různých typů ostnatého drátu, „největšího vynálezu doby“, který „přeměnil Západ tím, že přetvořil prérii, v níž se volně pásl dobytek, ve farmářskou půdu a osady“, jak vysvětluje průvodní slovo. Gerald Svoboda nebyl jediný, kdo sbíral exempláře ostnatého drátu, o čemž svědčí i další podobný exponát. Svobodova asambláž zahrnuje třiatřicet typů drátů, vyrobených mezi roky 1868 a 1939.



Neméně pozoruhodné jsou „sbírky tužek“ Roberta Stouffera, uskladněné v bývalé prodejně jízdenek. Instalovány na rozměrných dřevěných tabulích do nejrůznějších geometrických obrazců jsou působivým artefaktem, připomínajícím vitráže. Spolu se sbírkami drátů vypovídají o vrozeném instinktu sběratelství, o potřebě třídit a katalogizovat předměty, s kterými denně přicházíme do styku a která dala vznik i muzejnictví. Jsou to deníky života v Nebrasce, zářezy do monotónního života v rurálním prostředí. Připomněly mi „deníky“ mého dědečka: do linkovaných sešitů A4 si celé roky dennodenně zapisoval teplotu vzduchu a počet vajec, která snesly jeho šumavské slepice. Sešity se bohužel nezachovaly. Jak by řekli svérázní Bohemians: „Kdekoli se kůň vyválí, nechá pár chlupů.“



* Citáty jsou z knihy Local Wonders. Seasons in the Bohemian Alps. Lincoln a Londýn, University of Nebraska Press, 2002. Děkuji Haně Waisserové za pozvání do Nebrasky.