Zimní Revolver Revue č. 117, která právě vyšla, přináší kromě jiného soubor textů a fotografií věnovaných Františku Kouřilovi, resp. soliternímu básníku Tadeáši Bironovi (1943–2013). Tomuto svému celoživotnímu příteli určil Jiří Červenka básně z cyklu Jak ale mluvit o tom, co je, s tím, kdo není? z let 2013 až 2016, jejichž výběr dnes publikujeme na Bubínku Revolveru.


František Kouřil (Tadeáš Biron) a Jiří Červenka, prosinec 1963


x x x

V únoru Franta, Brousek
v květnu. Nebe nade mnou
pod Pálavou. Ještě Dervak
se zafačovanýma nohama.
A Binar s tím svým vykutáleným
velebníčkem. Snad z nás
nechtějí na nebeském kůru
udělat old-time kapelu?
Když jsme si tady na zemi
spolu moc nezahráli.


Tvá fotka z třiašedesátého

Tak umně jsem tě skryl
za listy potosu, že nevidím
tvou dávnou tvář, ty však
můžeš mezi listy sledovat vše:
mou každodenní přítomnost.
Že směšnou? Jak ale mohu vědět,
co se jeví směšné tvému
nadpozemskému pohledu?


x x x

Uprostřed noci naslouchám
šumění deště. A ty, co ty
vnímáš ze vší té smyslovosti?
V co promění se náš šťastný pocit
ve světě pojmů? A jaké se mi tam
dostane role? Snad aspoň metaře
vzpomínek?


x x x

To zahradničení jsi zdědil
po tátovi. A mlčenlivé studni
svěřil zbylé svazky Neviditelného
slunce. Zahrada zpustla.
Čas píše za nás. Lhostejný,
a teď už i zbytečný.


x x x

Ty jsi paksa, mistr,
a já si připadám jako
Friedrich Engels po
Marxově smrti. Místo
těch svých veršíků
o polidštění opice
bych měl shánět prachy
na vydání Kapitálu.


x x x

Včera jsem tě zahlédl
pár kroků před sebou v uličce
pod náměstím. V té zelenkavé
bundě a světlých kalhotách. I ta
postava, chůze, vlasy… Neohlédl
ses a vešel do trafiky vedle v domě.
Třeba tě sem vyslali v nějaké
naléhavé záležitosti? Třeba
je všechno úplně jinak. Ale kdo
jsem potom já?


x x x

Sedíme mlčky proti sobě
ve stínu zahrady. Za zády
roura teplovodu, řeka, stromoví.
Nad námi Jeseníky, mlhavé,
věčné, nehybné. Jak ale mluvit
o tom, co je, s tím,
kdo není?