„Ivo Vodseďálek je jedním z několika málo českých slovesných umělců, kteří se ctí obstáli v letech, kdy jediným důstojným východiskem bylo tvořit a nepublikovat. Vodseďálkovy texty z konce čtyřicátých a první poloviny padesátých let, jejichž rukopisy svěřoval jen hrstce spolehlivých přátel a které byly širší čtenářské veřejnosti zpřístupněny až několik desetiletí po svém vzniku, představují – jak ukazuje Jiří Pelán ve studii, kterou tiskneme u příležitosti Vodseďálkových osmdesátin na následujících stranách – jeden z nejprůbojnějších výkonů české literatury. O tom, že Vodseďálkova současná tvorba nezůstává kvalitám jeho raného díla nic dlužna, svědčí důvtipný autoportrét ‚někoho velmi krásného‘, mozaika deníkových záznamů z loňského roku, která v rámci cyklu Jedna věta vychází jako samostatně neprodejná příloha tohoto čísla Revolver Revue.“ – Tak zněl redakční úvod k textům vydaným u příležitosti osmdesátých narozenin Iva VodseďálkaRR č. 83/2011. Toto úterý, 19. září 2017, Ivo Vodseďálek zemřel – a Pelánovu esej a ukázku z Vodseďálkovy Jedné věty zveřejňujeme na Bubínku Revolveru.


Foto Karel Cudlín, 2011 (archiv RR)

 

Zuření a humor Iva Vodseďálka
Jiří Pelán

Dílo Iva Vodseďálka je nejspíš nejmarkantnějším dokladem anomálního vývoje české literatury po druhé světové válce. Třebaže vznikalo od roku 1949, široké veřejnosti bylo zpřístupněno teprve souborným pětisvazkovým vydáním, jež v ediční přípravě Martina Machovce vydalo nakladatelství Václava Kadlece Pražská imaginace v roce 1992.

Je to přitom dílo rozsáhlé a mnohotvárné, které má svou diachronní dynamiku a jehož poetika prochází organickými proměnami. Svazek Zuření, shrnující básnické cykly z let 1949–1953, má nejexperimentálnější charakter a zároveň představuje konzistentní východisko dalšího vývoje. Svazek Snění, zahrnující i prózy (1951–1955), posouvá Vodseďálkovu poezii směrem k důrazu na epické jádro básnického sdělení, a to v návaznosti na některé izolované skladby předchozího období (Jsem malý mrzáček, Felixovy příhody). Svazek Bloudění (poezie a prózy z let 1962–1968) se jeví jako návrat k výchozím lyrickým experimentům, zatímco ve svazku Probouzení (1975–1984) je znovu posílena epická strukturace básní. Ve svazku Nalézání (1985–1989) jsou soustředěny verše, v nichž nabývá na síle autorský hlas a jež mají především reflexivní povahu.

Lyrika, epika, reflexe – to jsou tři polohy Vodseďálkovy poezie. A třebaže v diachronním pohledu dochází – jak jsme právě ukázali – k průběžnému přesouvání důrazu na tu nebo onu složku, všechny tyto polohy jsou u Vodseďálka od první chvíle přítomny jako alternativní způsoby básnického výrazu a neustále se vzájemně kombinují.

Na tomto místě se omezíme na pár poznámek k veršům zahrnutým do prvního svazku Díla, na Vodseďálkovu poezii let 1949–1953, jež je jedním z nejzřetelnějších dokladů toho, jak intenzivním – byť podzemním – životem žila česká kultura na prahu padesátých let. (Stránkové odkazy se vztahují k výše citovanému vydání.)

Vodseďálkův první autorsky koncipovaný soubor – Oidipova břitva z roku 1949 – shrnuje básně, jež jsou volnými kolážemi obrazů. Svoboda a odvaha těchto obrazů má zjevně surrealistický základ, ten je však průběžně krocen racionalitou kontemplace. Lyrický princip je tak už zde v korelaci s autorskou reflexí. Jestliže se tato reflexivnost vrátí jako ústřední energie ve Vodseďálkových básních z osmdesátých let, je to jen jeden z dokladů vnitřní koherence jeho básnického curricula.

Vodseďálkova meditace je tu primárně vztažena k vlastní osobě: „Nelze nepsat poesii… ať je to pouhý odlitek beznadějné psychy“ (s. 9). Báseň je mu důkazem, že dosud žije „pták mé sensibility“ (s. 10). Autonomní vnější realita však už v těchto prvních verších proniká do vědomí podivně urputným způsobem: „Vojenská hudba hraje velmi přesně / a proto my můžeme čile myslet“ (s. 9).

Jak ovšem vyplývá z posledního citátu, ataky objektivního světa jsou registrovány s jistým odstupem. Už v raných Vodseďálkových pokusech náhle probleskuje cosi, co bude pro jeho další poezii zcela zásadním momentem: suverénní úsměv, humor v prapůvodním smyslu jakožto poslední útočiště jinak nechráněné subjektivity.

Tento humor se plně zmocňuje následujícího cyklu, datovaného říjnem 1950 a nadepsaného emblematickým termínem Trapná poezie. Zdánlivě bezbřehý naivismus těchto veršů, často se poťouchle spokojující tím, co vypovídají rýmy („Vosa pod páždí / mě dráždí“, s. 17), je ve skutečnosti dobře maskovaným intelektuálním výkonem: tento naivismus je – vědomě či nevědomě – filtrován literárními vzorci. Je to jakýsi jarmareční dadaismus: „Dej povídám / to ti kobylám“ (s. 18); „Trocký nosí kecky a jí všecky cecky“ (s. 20). Ale i zde se žonglování se slovy odehrává v reálné historické krajině a magnéziový nonsens náhle osvětlí nečekaně plastickou momentku doby: „Nedávno mi milá řekla / Buď baníkom“ (s. 21).

V cyklu Kvetoucí Ukrajina (ze sklonku roku 1950) je Vodseďálkův humor už pevně zakotven v aktuální „historii“ a funguje jako panoptikální zrcadlo odrážející především její hloupost a krutost: „Brzo jsem ji pověsil zpět (matčinu fotografii) / a vzpomínal / na hrdost s níž kopretina vyrůstá na Ukrajině / na úderníka zatloukajícího anální hřebík / a na moskevské metro“ (s. 35); „Dnes / veselý maškarní ples / ČKD Sokolovo / do nepřátel olovo / do přátel také olovo…“ (s. 37).

Kvetoucí Ukrajinu uvedl Vodseďálek vyznáním a programem, který přes mystifikační tón zakresluje velmi přiléhavě základní direktivy jeho poetiky. Vodseďálek se tu hlásí k dalíovské paranoicky-kritické metodě: „Tato metoda, pomocí které možno velmi přesně odhalovat rozhodující sexuelní, mythologické a politické faktory společenských vztahů, nám může poskytnouti výsledky shodné s metodou disfunkčního, bezprostředního a totálního realismu, neboť paranoické představy nejsou pouze individuelní sublimace, ale jsou, respektive stávají se, inherentní společenské nadstavbě“ (s. 33).

Typologii Vodseďálkova „paranoicky-kritického“ humoru pak rozvinou především soubory Politováníhodný sebevrah (leden 1951), Smrt vtipu (květen 1951), Pilot a oráč (srpen 1951), Americké básně (1951–1953) a Cesta na Rivieru (1951–1953). V zásadě se tu zřetelně profilují dvě linie: ta první je v prastaré romantické tradici linií „individuelních sublimací“, linií existenciální, ta druhá je „inherentní společenské nadstavbě“.

Na existenciální linii se nacházejí převážně poetisticko-dadaistické momentky, často ozvláštňující bizarním důrazem banalitu („V Kolíně jsem / přestoupil na / osobní vlak / nemysle vůbec / na / lokomotivu“, s. 53), provokující bezelstnou exhibicí intimity („Vystoupil jsem z elektriky / a spěchal na schůzku / nesnaže se nijak skrývat erekci / To byla moje první láska“, s. 93), zaznamenávající okamžiky rozšafné meditace („Opilost / je jistá troufalost“, s. 98) či výsledky pozorování („Koňský provoz / zdrží provoz“, s. 112; „Prší“, s. 119). Subjektivita tu reaguje na fenomenální svět, a ten je pohroužen do líného trvání. Co se tu zrcadlí, je v zásadě velmi povrchová skutečnost, jež nás čas od času zaskočí úhybem či nečekanou perspektivou pohledu. Metafyzické horizonty se tu neotevírají, byť i v tomto ohledu se lze někdy dočkat překvapení: „Vylezl jsem na střechu / a zařval na boha: / ‚Pojď dolů / ty starý blbče‘ / Za chvilku jsem ho spatřil / jak ke mně přichází po náměstí / a tiše hrozí pěstí“ (s. 124). A nejpodivuhodnější skutečnosti ani nepotřebují trampolínu vnějšího světa, vystupují přímo z jazyka: „Chodila v kombiné / po hutním kombinátě“ (s. 152).

Toto kolotání fenoménů z falešného času raných padesátých let, fenoménů, v nichž lze najít překvapivá sdělení teprve tehdy, přeformulujeme-li je svou subjektivitou – a jejím privilegovaným nástrojem, humorem –, má už v sobě nesporně zakódovánu určitou sociologickou dimenzi (stejně jako u raného Hrabala), ta však trvale utkvívá v potencialitě. Vodseďálek – či Hrabal – sice citlivě registrují dobový tlak na vyvlastnění soukromých životů, rozhodně však nepíšou satiru.

Překvapivě totéž platí i o oněch básních, kde se zrcadlí politické dějiny a kde Vodseďálkův humor filtruje určitou kolektivně sdílenou realitu. Přitom je zřejmé, že tyto verše mluví o faktech, jež byly pro tehdejší politickou skutečnost – a tehdejší rétorický diskurs – určující. Ateistická propaganda, vrcholící o vánočních svátcích: „Náhle do kavárny / vstoupil pan Ježíš / dal si taky vermut / také už pracuje / nevěří na boha“ (s. 62). Zápas o vesnici: „Vzhledem k tomu / že je v našich krajinách hlad / rozhodl jsem se / pěstovat ve svém pokoji krávu / Když hledím na její ohromnou hlavu / vyrůstá toto zvíře / v mých zemědělských očích / v odvážný politický čin / Jasně a odvážně hledím pak / na druhou stěnu / na které visí / obraz lidového soudního tribunálu“ (s. 99). Bratrská Čína: „V Číně je klid / vládne tam lid“ (s. 101). Májové manifestace: „Někdy má člověk všeho dost a odešel by na věčnost / doufaje že společnost omyl napraví / a klidně ho někde odpraví. / Zatím kráčím vesel v průvodu / těše se z nového podvodu“ (s. 115). Stále připomínaná vděčnost sovětským osvoboditelům: „Po osvobození / v květnu 1945 / kdy nám všem zářily oči / radostí a něhou / vylízal jsem jednomu ruskému důstojníkovi prdel / abych tím vyjádřil / svoji vděčnost Rudé armádě“ (s. 126).

Echolalické řetězení veršů či hra rýmů někdy sugerují, že i v těchto případech se jedná o skutečnosti, jež pouze vystoupily z jazyka, a nikoli z objektivní reality: „Američané / nestoudní / ničitelé / letadlem / mandelinku / utrousili“ (s. 72); „V Sovětském svazu / někdo visí na provazu / pověsili na smyčku / mamičku“ (s. 109).

Existenciální i „sociální“ humor tak u Vodseďálka koexistuje, je vlastně zaměnitelný a může se prostupovat: „Včera jsem si nemyla nohy / dnes také ne / a zítra si je rovněž neumeju / Jak jsem svobodná“ (s. 45). I přírodní fenomény, tradiční doména subjektivní lyriky, mohou být kontaminovány „sociálními“ obrazy a příchod zimy může připomínat příjezd oficiální návštěvy: „Zima přijela bílým autem / Nazdar lidé / po mně zase jaro přijde“ (s. 146).

Důvody této kontaminace jsou nasnadě: je-li osobní život „neautentický“, pak je tomu tak především proto, že neautentická je kolektivní realita, jež mu vytváří rámec.

Specifická váha Vodseďálkovy rané poezie, která si bezpochyby zaslouží samostatnou kapitolu v českých literárních dějinách, tkví v tom, že nebyla psána jako svědectví či dokument, nýbrž se stala vskutku úspěšným hledáním nové básnické řeči: doba je tu materiálem, jejž beze zbytku zpracovala jedinečná osobní poetika, a to s takovou lyrickou intenzitou, že charakter této doby se stává čitelným i pro toho, kdo ji neprožil.

Humor je v lyrice poměrně vzácné zboží, třebaže česká poezie se mu nikdy docela nevyhýbala. Vodseďálek však nevstupuje do stop Havlíčka, Machara, Dyka či Hausmanna: humor u něho v zásadě není zabarven sarkasmem nebo ironií a není primárně racionálním principem, který soudí a denuncuje. Humor u Vodseďálka zůstává prvkem lyrického řádu – jako u Karla Hynka nebo Oldřicha Wenzla –, dominantou, která strukturuje výslednou vizi.


Viktor Karlík, Hlasy z podzemí, Ivo Vodseďálek, 2013, foto Ondřej Přibyl

 

Jedna věta.
Ivo Vodseďálek


Září

1. 9. Na německých plážích FKK chodí lidé zcela nazí, a to nemá s erotikou nic společného, ale jednou jsem tam viděl jednu nahou paní, a ta měla kolem pasu tenký zlatý řetízek, a to byla vzrušující podívaná.

2. 9. V knize Kybernetika rozvíjí Norbert Wiener velice zajímavou myšlenku: „… množství informací určité soustavy je mírou její organisovanosti a entropie systému je mírou její desorganisace, a proto je jeden prostě negací druhého“ – a na základě toho jsem mnohé lépe pochopil.

3. 9. Seděl jsem v hospodě a venku někdo nastartoval velmi hlučné auto, což jeden host komentoval: „To by probudilo i mrtvého“ – a já si představoval, jak to auto jezdí po nedalekém Olšanském hřbitově.

4. 9. Přemýšlel jsem o herečce, která se vžila a ztotožnila ve své roli s krutou a zlou ženou a po návratu domů se toho nemůže zbavit a v zoufalé modlitbě prosí o odpuštění.

5. 9. Včera jsme měli podivnou návštěvu – byl to místní kat se zvláštním jménem – tedy kat Exochen.

6. 9. V knihovně mé dcery Jany jsem nalezl starý Obrázkový snář a nyní již rozumím svým snům: díval jsem se, co to znamená, když se mi zdá o neznámém bytě či městě, a je to dobré – vyhlídky na delší cesty a dobrý výdělek, jsem spokojen.

7. 9. Vzpomínka na léta padesátá: Státní svátek, to je zmatek, / ve tři jdu na Petřín, / a tam policie lidi bije.

8. 9. Nerad se dívám na televizní zprávy, protože se nejčastěji dozvídáme, kdo kolik ukradl, o katastrofách v dopravě a pak o krutých násilnostech spáchaných na dětech.

9. 9. Dnes jsem pozoroval „slávu“, jak šla okolo mne, nevšimla si mne, minula mne, odcházela, aby se snad – a to je naděje – ještě někdy vrátila; Vysoké nad Jizerou je město mezi dvěma svahy – jeden směřuje k Tříči, tedy k severovýchodu, a druhý ke Staré Vsi, tedy k jihu, a tam, říkával pan učitel Karel Ďoubalik, že je tam o kabát tepleji, a právě tam stojí náš dům a my víme, že je to skvělé.

10. 9. Všimnul jsem si, jak magickou moc má tichý úsměv ženy – tedy úsměv, a nikoliv hlasitý smích, kterým doprovázejí svá sdělení některé moderátorky.

11. 9. Neschopný vyšetřovatel napsal do hlášení jako svoji omluvu, že vězeň je „nepomučitelný“.

12. 9. Mám rád zvuk některých vyslovených slov, a proto jsem nazval jeden svůj pořad Brendiny dredy, ačkoliv žádnou Brendu neznám a ani v onom pořadu nebyla o ní žádná zmínka.

13. 9. Jestliže někomu způsobí radost, že někoho poškodil, má pro to čeština krásný a přesný výraz: „škodolibost“.

14. 9. Někdy sám nerozumím tomu, co mne napadne, jako například tato tři slova:
továrna          
        na
        náhody

15. 9. Upřímnost: včera jsem zapomněl napsat jednu větu, a tak to rychle napravím; přiznání: zase mne nic objevného ani vtipného nenapadlo, ani se mi nechce vzpomínat, neboť právě ve vzpomínkách se často vracím k tomu, co jsem v minulosti prožil nepříjemného a co nikdy nemohu napravit, snad mi Spravedlivý odpustí.

16. 9.
Krásně
      sněží, ale zatím pouze někde na horách – samozřejmě v Krkonoších. 

17. 9. Moje přítelkyně mi řekla: „Čtu si tak ráda, markýza Sada.“

18. 9. Byl jsem donucen k místopříšernému prohášení.

19. 9. Na vysockém náměstí občas prodávají dvě dámy časopis Strašná věž – opravuji se, časopis se jmenuje Strážná věž.

20. 9. „U vozovky dole ležel pan V. H.“ (uvozovky nahoře).

21. 9. Znovu jsem si vzpomněl na přítele, který jednou k ránu říkal: „Svítá, již bude brzo odpoledne“ – a já mohl konstatovat: „Sněží, již bude brzo jaro.“

22. 9. Často zdůrazňuji, že mám rád ticho, ale jednou se mi to málem nevyplatilo, a to bylo v Bratislavě – po výborné večeři v dobré restauraci přišel k nám ke stolu houslista, kterému každý dával stokorunu na čelo, a ptal se, co chci zahrát, a já jsem mu dal také tu stokorunu a řekl: „Chvíli ticho!“ – a pak jsem byl rád, že o mne rozčílený houslista nepřerazil šmytec.

23. 9. Jeden můj přítel, který je ovšem starší než já, říkal, že se smrti nebojí, že by si však přál, aby byla pohodlná.

24. 9. Slyšel jsem jednou na výstavě pana Švankmajera, že jedna dívka před koláží, na které hlavním motivem byl veliký mužský orgán, řekla: „To je hustý.“

25. 9. Stále znovu a znovu se setkáváme se zneužíváním pojmu „pravda“ a tak také včera jsme slyšeli v TV Barrandov v 15.15 v pořadu Emma a Felix, že prý „pravda lidem život nevrátí“.

26. 9. V knize dr. F. Krejčího Logika jsem se dočetl, že scholastická logika nazvala úsudky barbara, celarent, darii a ferio, v nichž „souhlásky v mezisloví jsou bez významu, jen pro libozvuk“ –, a tomu dobře rozumím.

27. 9. Stoprocentní nic.

28. 9. Představujeme-li si Boha jako moudrého starce, je to nejjednodušší a nejméně pravdivé.

29. 9. Tento den jsem byl pozván na vernisáž výstavy v Rudolfinu Decadence Now (za hranicí krajnosti).

30. 9. Ještě dnes je mi vysloveně zle, když si vzpomenu na včerejší vernisáž – neboť výstava je skutečně odporná, a je-li dekadence v překladu úpadek vkusu, je výstava skutečný veliký úpadek vkusu.


Říjen

1. 10. Stále se vracím k výstavě v Rudolfinu a nechápu, proč má anglický název.

2. 10. Naposledy k výstavě v Rudolfinu – rozčiluje mne, že i já platím ve svých daních náklady na výstavu, která je instalována ve státním prostoru.

3. 10. Kdysi jsem napsal ódu na „v“ a „r“, tedy cituji: Vrávoraje Vihirlatem varuji varytem „vari od varlat“ vrávorám na Vihihorlet.

4. 10. Hudba není lékem na samotu, ale na opuštěnost.

5. 10. Během mého dospívání / nebylo mi do zpívání, / však za mého stáří / vše se dobře daří.

6. 10. Méně než nelze, více než možná.

7. 10. J. K. Huysmans krásně popsal výtvarná díla Féliciena Ropse: „slovem oslavoval spiritualismus Vilnosti, kterým je Satanismus, líčil na nezdokonalitelných listech nadpřirozenost perverznosti, nadsvětskost Zla“.

8. 10. Neumučitelný vyslýchaný vězeň.

9. 10. V polích kdesi za svítání / modlila se nahá paní.

10. 10. Rčení, že si člověk zvykne i na šibenici, se týká samozřejmě jenom kata.

11. 10. Probuzení ze sna, / věc hrozná, věc je děsná.

12. 10. Dnes je 12. října L. P. 2010 a je krásné počasí, včera bylo také krásně i zítra bude prý svítit sluníčko, zhorší se to dle předpovědi až v pátek.

13. 10. Kde je vlastně Bůh? – je-li na nebesích, je tedy všude, úplně všude, což znamená, že vlastně nikde.

14. 10. Musíme se smířit se skutečností, že se každým okamžikem ke každému z nás blíží oblast úplné nicoty.

15. 10. Hřešení je nepovedené řešení.

16. 10. Vážit si věřících lidí považuji za samozřejmé – je to projev slušnosti, a tak jsem také v Istanbulu nevstoupil do mešity, abych nerušil probíhající pobožnost.

17. 10. Rozhodl jsem se, že budu pracovat jako sommelier poezie – ochutnám jednotlivé básně a doporučím, v jakém prostředí by měly být recitovány – v přírodě, v bytě skromného úředníka, v nočním podniku nebo v krematoriu.

18. 10. Přestalo se diskutovat o tom, co je kýč, neboť jsme byli vtaženi televizí a bulvárem do jeho světa, do světa banality, která je servírována s úsměvy moderátorů.

19. 10. Ve Smržovce stával dům a při dešti, když dopadla kapka na jednu část střechy, putovala do Baltského moře a jiná kapka, která dopadla na jinou část střechy, cestovala do Severního – nevím proč, ale bylo mi z toho smutno.

20. 10. Je velmi důležité sledovat, jak se tváří zpěvačky a zpěváci podle toho, co zpívají – někdy se nám zdá, že při hudbě tak zvané populární velice trpí, ale při dechovce se vždy vesele usmívají.

21. 10. Málokdy se setkáváme s tak silnou potřebou sebechvály, jako je tomu u J. W. G. – jako by zapomněl, že skromnost je projevem slušnosti.

22. 10. Dnes v noci napadl první sníh a zahrada je pěkně pocukrovaná.

23. 10. Je-li tedy Bůh všude a nebudeme si ho představovat jako moudrého starce, ztrácí také všechny vlastnosti, není dobrý ani zlý, není trestající a my přišli o možnost spasení.

24. 10. Mám jisté pochybnosti o správnosti obecného vkusu – liší se totiž od mého, a je-li něco moc oblíbené, je to pro mne vážné varování. 

25. 10. Zcela zvláštním způsobem vyjadřoval svoji erotickou touhu slavný kníže, když zvolal: „Daemono, Daemono, do prdele mi vskoč.“

26. 10. Poslouchám-li sportovní zprávy, často vůbec nevím, co mi sdělují, a rád bych si pořídil slovník, který by mi vše vysvětlil, protože nerozumím například výrazům „eso“ nebo „tajbrejk“.

27. 10. Stále musím přemýšlet, co je to pravda a Pravda, a tak jsem měl radost, když jsem nalezl vyjádření básníka Multatuliho: „nic není úplná pravda, a ani to není úplná pravda.“

28. 10. Kouzlo logických schémat mne přivedlo k hledání souvislostí v některých trojicích pojmů, tedy například: smutek – jindy – nikdy; touha – cyklista – omyl; nevina – úzkost – trest.

29. 10. Oko Boží dobře vidí, / jak se tady nyní stydím.

30. 10. Navštívil jsem Labský vodosnad.


Listopad

1. 11. Často jsem byl tázán, co mne přivedlo k založení Balon-klubu a pak ke stavbě řady plynových balonů; byly to tyto tři motivy: knížka Camille Flammariona Mé cesty balonem, obrazy Kamila Lhotáka a nadšení, které provázelo vzduchoplavby koncem 19. století v Praze – obdiv k našim prvním pilotům pánům Vandasovi a Hůlkovi.

2. 11. Je to den zasvěcený „památce zesnulých“, hřbitovy se rozzáří stovkami svíček, neb dle katolické tradice když se taková svíčka rozsvítí, dostávají duše v očistci na nějakou dobu volno.

3. 11. Taková rozsvícená svíčka byla i ve vysockém parku u pomníčku Antonína Sovy a určitě i jeho duši pomohla k malé dovolené z očistce – ovšem není-li v nebi, nebo v pekle.

4. 11. Asi před rokem byla na kopci nedaleko Vysokého, kde se říká U borovice, otevřena rozhledna; bylo možné na ni vystoupit za 20,– Kč a hledět do husté mlhy – bylo vidět tak na 10 metrů.

5. 11. Tak také televize kdysi propagovala rozhlednu Královka a také ten den byla z rozhledny vidět jen bílá mlha, avšak výlet mohl být korunován návštěvou blízké restaurace a my si myslíme, že turisté byli spokojeni.

6. 11. Psychokineze je pohybování hmotou pomocí duševna, leč ti, co nevěří této možnosti, tvrdí, že ti lidé nejen jev pozorují, ale zároveň také vytvářejí, což je pozoruhodné.

7. 11. Je veliký rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem: Krakonoš je ve svém dlouhém kabátu a klobouku ochráncem Krkonoš a je velmi citlivý a pozorně sleduje, aby o něm lidé pěkně hovořili – jinak je potrestá –, ale Rýbrcoul je zlý, potměšilý stařec a polonahý škodí a napadá lidi – je zkrátka jiný.

8. 11. Konečně jsem pochopil, co je to psychometrie, je to vyvolání paranormálního jevu – jasnovidectví – dotykem s předmětem, který byl nebo je ve vlastnictví vzdálené osoby.

9. 11. „Bože můj, Bože můj, česká literatura je hnuj,“ říkal kdysi Egon Bondy a zcela jistě tím nemyslel své vlastní spisy.

10. 11. Jaromír Kapinus nás poučil, že „když z ničeho – z dokonale prázdného prostoru – vzniknou věci, které ve zlomku času na tomto místě neexistovaly, mluvíme o… materializaci“ – a je to jasné.

11. 11. Dnes ráno chvilku sněžilo, ale brzo ten sníh zmizel, a tak je vše v pořádku, neb Martin přijel na bílém koni.

12. 11. V noci prý foukal v Krkonoších silný vítr, ale u nás byl celkem klid – způsobila to prý tlaková níže Carmen; ve snech jsem řešil svoji minulost, ale nebylo to tak strašné jako ve skutečnosti.

13. 11. Sókratův démon je tvor, jehož smysly jsou daleko dokonalejší než lidské, neboť dovede vnímat i to, co my nevidíme ani neslyšíme, takže jsme přesvědčeni, že to vůbec není.

14. 11. Překvapil mne program televize na dnešek, toto jsou pořady zvláště doporučené: Ach ty vraždy, Hadí jed, Místo činu a Oběšenec, tedy skutečně veselý a uklidňující program na neděli.

15. 11. Náš pejsek – fenka – se jmenuje podle slavné tanečnice a zpěvačky Shakiry a dnes ráno jsem se dozvěděl v televizi, že dostala – tedy Shakira – nějakou významnou mezinárodní cenu, ovšem zapomněli tam zdůraznit, že to samozřejmě dostal náš pejsek.

16. 11. Někde jsem se dočetl o chlapci, který byl vnukem Genora, a protože všichni dobře víme, jaká odporná stvůra byl Genor, dovedeme si dobře představit, jak málo je asi půvabný jeho vnuk, u něhož příroda nebo jeho tvůrce zcela zapomněli, co je to krása.

17. 11. Slyšel jsem dnes v televizi nějakou pohádku a v té bylo řečeno, že hrdina bude odměněn nesmrtelností, leč nemůže být nic strašnějšího než představa věčné nesmrtelnosti, to by byl nejhroznější trest.

18. 11. Dnes vyslyšel Krakonoš naše prosby a již neprší, trochu fouká vítr, ale to patří k Vysokému, neboť ve známém románu bylo toto město nazváno Větrov.

19. 11. Vzpomínka na hezký žert z padesátých let: „Kde děláš?“ – „V agitačním středisku.“ – „Tys byl vždycky samotář.“

20. 11. Dopis příteli: „Nenávidím Tě z celé duše, hluboce opovrhuji Tvými činy, jsou mi odporné Tvé myšlenky, jsem Tvůj oddaný a navždy věrný…“

21. 11. Kdysi byl velmi často odsuzován kýč, a to především těmi intelektuály, kteří se rozhodli stanovit, co je krásné. 

22. 11. Ještě jednou o kýči – proč o něm mluvit, když sami plaveme v teplé lázni, v moři banalit, které nám ve velmi zábavné formě předkládá televize?

23. 11. Proroci a horolezci mají jedno společné: snaží se vystoupit na vrchol kopce nebo hory, aby byli co nejblíže Tomu, Jenž sídlí na nebesích – ovšem horolezci si to neuvědomují.

24. 11. Řekl mi jeden významný teolog: „Odpověď na otázku, co je to pravda (nebo Pravda), úplnou a objektivní, nikdy nenaleznete.“

25. 11. Nechci nikdy o něčem tvrdit, že to je krásné nebo ošklivé – ale říkám: mně se to jeví jako krásné nebo ošklivé.

26. 11. Svatý Augustin ve spise De Trinitate napsal, že: „Jeho dobrota je totéž co moudrost a velikost i pravda totéž co všechno ostatní.“

27. 11. Před deseti lety (3. 10. 2000) jsme se na ČT1 v 7. 30 dozvěděli, že „na oslavy sjednocení Německa přijeli šéfové všech německých vlád, přijel i předseda české vlády Miloš Zeman“ – a jestli jsem to správně pochopil, Čechy jsou stále německým státem.

28. 11. V roce 1945 v létě jsme (já a můj kamarád Hásek) šli se strýcem přes Dvoračky na Labskou boudu a krajina za Kokrháčem byla celá pokryta bílými chomáčky, a pak jsme se dozvěděli, že když Poláci obsadili boudu u Sněžných jam, roztrhali peřiny a radovali se, jak se peří snáší do propasti na polské straně, avšak vítr se obrátil a peří letělo do Čech.

29. 11. V jedné staré písničce jsme slýchávali: „Srdce je lásky chrám“ –, avšak nyní je svítící červené srdce označení pro bordel, což není lásky chrám.

30. 11. V roce 1991 jsem chtěl se svými balony vozit cestující ve Špindlerově Mlýně a při tom jsem zapomněl, že je to blízko hranic, které byly tehdy ještě nepropustné, a tak si zítra zapíši, jak to dopadlo. 


Foto Karel Cudlín, 2011 (archiv RR)