Z připravovaného letního čísla Revolver Revue přinášíme ukázku ze záznamu diskusí se spisovatelem Ivanem Matouškem, laureátem Ceny RR, které před dvěma lety v Českém centru Paříž moderoval Jean-Gaspard Páleníček.


V každé době existuje trojská válka
záznam z diskusí s Ivanem Matouškem

(...)

Dokumentární film 13 českých spisovatelů – Slovo a dějiny Dominiqua Rabourdina rozvíjí otázku, co znamená psát v historické situaci, jako byla například normalizace. Jaká je role spisovatele ve vztahu k dějinám? Autoři filmu jako by odpovídali, že by spisovatel měl být angažovaný, že by měl být disidentem. Když tuto otázku zjednoduším, vlastně se tím ptáme po funkci literatury. Jakou má pro vás literatura funkci, má-li vůbec nějakou?

Historie literatury začíná, řekněme, u Homéra, a spisovatel by se měl snažit, i když to je jen jakási idea v dálce, do této linie nějak zařadit. Jeden lidský život je jen krátkým časovým úsekem. Ale v každém úseku se svým způsobem celá historie opakuje. Každé období může být inspirativní. Člověk si nemusí naříkat: „O čem mám psát, když zrovna není trojská válka?“ V každé době existuje něco tak zásadního, jako je trojská válka, akorát je obtížné to vidět a vyjádřit.

(...)

Ve filmu říkají Ludvík Vaculík a Jáchym Topol, že psaní je prostředkem autoterapie. Vnímáte to také tak?

Určitě. Třeba by se nemuselo říkat autoterapie, ale že je psaní způsob, jak si zaplnit vlastní čas, abychom se méně trápili. Vlastně pak ani nezáleží na tom, jestli to, co člověk napíše, někdo bude číst. Takže lze též říct, že je psaní v první řadě záležitost vnitřní potřeby.

Ve filmu zaznívá obligátní domněnka, že tvorbě se dobře daří za útlaku. Co si o tom myslíte?

Domnívám se, že každý člověk, čili i autor, je na světě za sebe. Takže každý také považuje za útlak něco jiného. Já třeba bych považoval za velice psaní znesnadňující útlak, kdyby mi pod oknem hrála rocková kapela. Přitom je to projev svobody.

Z publika: Podobná otázka trošku opačně – souhlasíte s názorem Jáchyma Topola, že se lépe píše, když básník či spisovatel nemusí bojovat o uznání češtiny, když čeština už je svobodným jazykem, ve kterém se může svobodně vyjadřovat a který nemusí obhajovat?

Já jsem si kladl kdysi obdobnou otázku v souvislosti s malířstvím, a sice zda bych maloval lépe, kdybych snadněji sehnal všechny barvy. Zbavit se při psaní náhradních programů je jistě důležité. Ale často se právě s těmito náhradními programy zbavíme i čtenářstva. Když se bojovalo za český jazyk, tak si čtenáři vlastenci nekoupili knížku třeba o ševci, protože by byla tak úžasná, ale protože byla napsaná česky. Když to celé bylo navíc spojeno s určitým nebezpečím, tak tím větší měla taková knížka prestiž. Dobrý spisovatel ovšem nemusí být hrdina. Takže samotnou literaturu taková situace spíš poškozuje. Však to známe v souvislosti se samizdatem, kdy statečnost malé skupinky lidí nastavovala tvář společnosti. Ale i zde šlo často o průměrné autory, kteří díky tomu, že psali samizdat, byli obdivováni rovněž jako spisovatelé. V dnešní době je nanejvýš hrdinstvím nechtít se literaturou živit. To by snad přínosem být mohlo. Ale jinak bych s názorem Jáchyma Topola v podstatě souhlasil.

Z publika: Na závěr filmu vystupuje Michal Viewegh a divák má tak trochu pocit, jako by v devadesátých letech došlo k jakémusi předání žezla mezi autory samizdatu a autory, jako je on. Sám ve filmu bez skrupulí hovoří o tom, jak se chystal svou první knihu vydat ještě před převratem a jak z něho tedy mohl být normalizační autor. Hovoří o pragmatismu ve volbě motivů k docílení úspěchu, používá přitom typickou řeč marketingu. Co představuje Viewegh dnes? Stala se z podobného postoje rozšířenější tendence? A naopak, mají autoři, kteří psali do samizdatu před devětaosmdesátým nějaké pokračovatele? Jaké je dnes jejich místo v české literatuře?

Viewegh, ten ve filmu dost vybočuje. Projevil se svým výstupem vlastně jako tragikomická postava, akorát to neví, či spíš právě proto. Jenomže tuto tragikomiku by nepoznaly ani masy čtenářů, kteří jeho romány kupují. Žáci ve školách mají Viewegha jako doporučenou četbu. On je svým způsobem takový přední konfident režimu na snižování laťky v literatuře. To samozřejmě není jen jeho zásluha. Takový je režim, či lépe řečeno, politika přes kulturu. Dnes by bylo v podobném zájezdu do Paříže Vieweghů určitě víc.

Zajímavější je pokračování samizdatu. Ale budu se ve svých názorech spíš opakovat. Část autorů brala práci v samizdatu jako odbojářskou činnost a po roce osmdesát devět přešla do politiky. Tam dopadli různě, ale rozhodně jim není co závidět. Pár autorů, v Rabourdinově filmu to byl například Zbyněk Hejda, převedli svou samizdatovou činnost do oficiálního vydání, a ani jejich další tvorba se od té samizdatové, v dobrém smyslu slova, neliší. Zejména Hejda je výrazným příkladem dnešního velkého básníka.

Kdyby se podobný film měl točit dnes, vypadal by jistě jinak, mluvili by v něm ještě další, mladší spisovatelé. Josef Škvorecký pak zkraje letošního roku zemřel. Je to tedy i dokument o konci devadesátých let. Mnozí z vás mají jistě na jazyku otázku, jak se věci vyvinuly dál? V čem se dnes liší?

Po roce osmdesát devět jsem žil v takové naivní představě, že nás autorů je asi deset a Jan Lopatka je všechny zná, jsou kolem něho, má je na starost. Takže je snadné, aby v tom, co vychází, měli čtenáři přehled. To jenom pro zasmání. Ani tehdy taková představa neodpovídala skutečnosti, respektive odpovídala předchozí nepřirozené skutečnosti v samizdatu. O české samizdatové literatuře se opravdu získal přehled poměrně snadno, tedy pakliže měl člověk přístup do toho podzemí, do undergroundu. Tomu všemu udělalo konec tržní hospodářství. Autoři v součinnosti s nakladateli se začali podřizovat ekonomickým požadavkům. Chtěl-li autor nakladateli vyjít vstříc, aby po vydání jeho knížky nezbankrotoval, čili lépe řečeno, aby mu knížku vydal, musel její obsah přizpůsobit neviditelné ruce trhu, která je v kultuře samozřejmě naprosto nesmyslnou, nebezpečnou. Jakápak neviditelná ruka trhu v kultuře, která je vlastně pro stále méně lidí nezbytností? Když jde o chleba, tak může být výhodné takto uvažovat. Ale když kulturu převedeme do tržního soukolí, vede to jen k její likvidaci. U nakladatele například vzniká ta velice paradoxní strategie, že špatnou knížkou si vydělá na pěknou. Když si to přeložíme, tou špatnou knížkou je ta, která se všem líbí, kterou si rádi koupí, kterou si rádi přečtou. Pak je ale přejde chuť na čtení něčeho náročného, jelikož čtení náročné knížky vyžaduje výchovu, vzdělání. Přitom právě vychovávat a vzdělávat je svým způsobem posláním literatury. Literatura nám ukazuje věci kolem nás, kterých bychom si bez ní nevšimli. Tak mohou být v lepším případě i zachráněny.

A co tedy dělá špatná literatura? Upozorňuje nás na něco, čeho bychom si všímat neměli, abychom se nezdržovali, abychom stihli postupovat někam vzhůru. Ve filmu jsem se zmiňoval o tom, jak jsme si kdysi představovali, že Orwell přesně vystihuje náš komunismus, například jak slova ztrácejí svůj původní význam, a jak jsem pak poznal, že Orwell daleko lépe vystihuje dobu tržní. V Orwellovi je ale také varování, které bych si dovolil spojit s tou špatnou literaturou, a tím je dvouminutovka nenávisti. Když si přečtete špatnou literaturu, naštvete se, jako by někdo něco ukradl nebo někoho zabil, každému o tom vykládáte, a tím de facto šíříte prostor pro hlouposti. A místo nich byste mohli šířit toho Homéra.

Před lety jsem stál s jedním přítelem před knihkupectvím a říkali jsme si: „Vypadá to jako knížky, ale nejsou to knížky.“ A co teprve, kdybychom šli jen tak namátkou na něco do kina.

Z publika: Měl by tedy stát více subvencovat kulturu? Za komunismu všechno platil stát. Měli bychom mít třeba roajalismus, kde by stát podporoval kulturu? Vzkvétala by pak, jak má?

To by bylo dobré. V takovéto kulturní společnosti by potom místo neviditelné ruky trhu figuroval osvícený kritik, který by měl prestiž a který by ovlivňoval i rozhodování nakladatele. Měli jsme takové kritiky. Já zažil například již zmíněného Jana Lopatku. Už jeho příjmení po sametové revoluci stačilo některým literátům k vyvracení jeho argumentů a předvádění vlastní vtipnosti.

Napadá mě, jak by vypadalo dědictví středověku, kdyby již tehdy pandemicky převládaly dnešní tržní úvahy. Jak vysoké by byly klenby katedrál? Jak by se architektura, kterou dnes tak obdivujeme a hlavně fotíme, vyvíjela? Proč zrovna my žijeme v největším blahobytu, když si počínáme tak uboze? Třeba právě proto. Naše dnešní duchovní přízemnost je asi zdrojem materiálního bohatství.

(...)

Připravil Jean-Gaspard Páleníček.