Dnes uplynulo deset let od smrti Ivana Martina Jirouse (23. září 1944 – 9. listopadu 2011). V RR publikoval a reflexi jeho tvorby i společenského působení věnovala Revolver Revue a Kritická Příloha RR soustavnou pozornost. Mj. jeho dílu a významu v roce 2013 věnovala sympozium a příspěvky zde přednesené vyšly pak v rámci Edice RR pod názvem Magorova konference (2014). Nyní jej připomínáme formou ankety, v níž jsme vybraným respondentům položili otázku: „Když si dnes, 10 let po jeho smrti, vzpomenete na Ivana Martina Jirouse, v čem shledáváte jeho odkaz podstatný a inspirativní?“
E. O.
I. M. Jirous před koncertem Plastic People of the Universe v ateliéru Dušana Kadlece, po propuštění z prvního vězení, 1974, foto Ondřej Němec
Ivan Martin Jirous, 23. září 1944 – 9. listopadu 2011
(anketa Revolveru)
„Ne, já to přepíšu“
Do Jirouse si rádi promítáme svá přání a představy. To je samo o sobě hodné zamyšlení: stává se z něj další český typ, jak je popsal Josef Jedlička? Hloupý Honza, Otec Kondelík, Švejk – a Jirous jako česká varianta ušlechtilého divocha? Jeho dílo přitom svědčí o něčem jiném. Jirousovy texty ze šedesátých let se mi zdají být zásadním dokumentem toho, jak česká kultura vstřebávala mezinárodní podněty ve výtvarném umění a literatuře. Jirous, Věra Jirousová a okruh jejich přátel tehdy objevovali Duchampa, Y. Kleina, dada, abstraktní expresionismus, pop art atd. Jirous o těchto tématech – a o současném českém umění, které začalo reagovat na své mezinárodní protějšky – psal pronikavé články do Výtvarné práce.
Za součást tohoto objevování, navazování, propojování a osvojování považuji i Jirousovy rané samizdaty. Na začátku šedesátých let přepisoval texty, které v té době nebyly dostupné. Byla mezi nimi původní česká díla i starší překlady: Samuel Beckett, Gabriel Marcel, André Breton, Comte de Lautréamont, Maurice Maeterlinck, Martin Heidegger, Věra Linhartová, Richard Weiner, Rilke, Kafka. Svými ranými samizdaty, ale i pozdějšími texty ze šedesátých a sedmdesátých let, včetně dvou „Zpráv“ o rockové hudbě a o Křižovnické škole, Jirous zásadním způsobem přispíval k překonávání mezer v české poválečné kultuře.
Ale autor není mrtvý a osobnostní rozměr tu je, ať už se nám některé projevy vzpomínání a vytváření mýtů líbí nebo ne. V červnu roku 2011 jsem s Jirousem vedla rozhovor o samizdatu. Mluvil o tom, jak opisoval obtížně dostupné texty, včetně Kafkova díla ve starších překladech, Proces z roku 1958 a předválečné vydání Zámku. Když přepisoval Zámek, informoval ho Jiří Padrta, že román má vyjít oficiálně. Jirous vzpomínal, jak tehdy reagoval: „A já jsem říkal: ‚Ne, já to přepíšu.‘“ Cituji zde z rozhovoru s Viktorem Karlíkem a Janem Placákem, ale Jirous použil velice podobná slova i v našem rozhovoru. Tato slova mi utkvěla: proč Jirous práci nepřerušil? Jaké jiné než utilitární důvody ho vedly k tomu, že se rozhodl přepisování dokončit? Je možné, že při přepisování zažíval text jinak, než by tomu bylo při konvenčnějším čtení? Připadalo mu podstatné dodělat, co začal?
Na Jirousovu sympatickou odhodlanost jsem si vzpomněla i nedávno, když jsme si prohlíželi český samizdat se studenty v harvardské Widenerově knihovně. Jedna studentka se zeptala, zda se k přepisování lidé scházeli, zda bylo jakousi kolektivní aktivitou. Její otázka myslím vycházela ze současné vlny zájmu o tištěné slovo a knihu jako fyzický objekt, jak ho vidíme mezi malými nakladateli, básníky a překladateli a kterým se pokoušejí kontrovat virtuálnímu světu. Tento zájem bývá doprovázen nejrůznějšími kolektivními aktivitami. Vysvětlila jsem tazatelce, že tehdy šlo spíš o utajovanou a únavnou práci žen, které přepisovaly co možná nenápadně a po nocích. Ale napadlo mě, že právě pro Jirouse mohlo mít přes veškerý individualismus přepisování i rozměr performance, gesta a happeningu, které byly podstatnou součástí konceptuálního umění i hudby šedesátých let. V Jirousově případě tedy performance sice pro sebe sama, ale z principu pro druhé.
Veronika Tuckerová, literární historička, překladatelka a publicistka
Ivanu Martinu Jirousovi bylo v životě dáno zakusit mnohé – hrůzy valdické věznice s kriminální svoločí i osvětlená jeviště, na kterých přebíral řadu ocenění (nebo se totálně obnažoval); bujaré tahy i sebemučivé záhryzy deprese; lásku a malé i velké smrti. Je to však jedinečný životní kontinuální příběh, spojující zdánlivě neslučitelné. Často se mi při čtení Martinových veršů vybavuje onen známý Papiniho postřeh, že básník „je ubožák, který trpí a raduje ve svých chvílích. A čím více se raduje, tím více pak trpí. Je to dělník, na kterého nikdo nečeká. Tulák, který tvoří ony nedůležité věci, někdy však potřebnější než chléb.“
IMJ byl vybaven nesnadnou a nepoddajnou povahou, vysočinskou paličatostí, zarputilou vytrvalostí a neodvozeným myšlením. Došel k jisté hranici (poznání a pochopení), a proto z lidských i metafyzických důvodů nebyl ochoten z těchto postojů slevit. Ostatně sám v roce 1977 napsal: „Určité věci a postoje považuju za důležitější než šťastný soukromý život – v tomto smyslu se mnou, dokud budu tak silný jak doufám, nehne nic.“ V jisté paradoxní zkratce to později pojmenoval daleko přímočařeji: „Chodím jen do předem prohraných bitev.“ Tento jistý druh nebojácnosti, radikality a odhodlanosti mne udivoval i udivuje. Kde se v něm, jemném člověku, bral? Nesčetněkrát se přece opakovalo (v nejrůznějších variantách útoků proti němu): Schovat rychle brýle, krýt si hlavu, schoulit se do klubíčka – ať si na mne dopadají rány, ať si do mě řežou, tohle přečkám, protože to podstatné mám ukryté v sobě a není kam ustoupit.
Na IMJ myslívám často. Nejen při čtení jeho textů, ale zvlášť ve chvílích, když se mám rozhodovat. Řada jeho postojů neustále ponouká, provokuje a iniciuje. Protavuje se. Byl a je jak žhavé klubko. Ostatně je přece zjevné, že bez IMJ by bylo v Čechách neobyčejně truchlivo a konzumně úhledno.
Giovanni Papini tu svoji reflexi o básníkovi plném protikladných tahů a stahů zakončil zvoláním: „Proto: Básníku, neopouštěj své místo!“ Čas postupně vyjevuje, že v téhle věrnosti IMJ obstál, je podstatný a zásadní.
Miloš Doležal, básník, editor a publicista
I. M. Jirous v Prostředním Vydří, 1992, foto Ondřej Němec
Sborník z „Magorovy konference“, kterou v listopadu 2013 pořádala Revolver Revue a jejíž účastníci se snažili postihnout různé aspekty života a především díla Ivana Martina Jirouse, čítá pětadvacet příspěvků na cca dvou stech stranách. Autoři přistoupili k tématům s vážností a kriticky, mj. bez obvyklých nánosů „magorovského historkaření“. Nepřekvapivě se ukázalo se, že zkoumat Jirousův odkaz – básnický, prozaický, publicistický, teoretický atd. atp. – je docela náročná interpretační práce (příkladem mohou být texty Roberta Krumphanzla a Veroniky Tuckerové v sekci „Teoretik undergroundu“). Myslel jsem si, že konference představuje pouze začátek snažení, ale pokud vím, podobný podnik se od té doby nekonal a vedle nepovedené biografie „Magor a jeho doba“ nevyšla na dané téma ani žádná podstatná knižní analýza. Tím se snažím říct, že téma Jirousova odkazu je složitější, než to na první pohled může vypadat, že jsem si toho vědom a že na anketní otázku dovedu stručně odpovědět jen omezeně a v podstatě v osobní rovině.
Ke konci osmdesátých let se mi dostal do ruky Jirousův text o ne/možnosti emigrace Darovanému času na zuby nekoukej. Měl pro mne z určitých důvodů velký význam. Bylo mi asi sedmnáct, na I. M. J. jsem se díval jako na statečného člověka, který dokázal rasantně odmítnout prolhanou, korumpující a násilnou moc bolševického režimu, zůstal věrný ideálu svobody (občanské, tvůrčí, náboženské), vlastním příkladem ukazoval druhým, že existuje i jiná životní cesta než ta, kterou nalajnoval komunistický aparát. Nebyl jediný, kdo na mě takhle působil, ale moc takových lidí nebylo. Nevím, jestli jsem si tehdy plně uvědomoval, že Jirous riskuje život, nejspíš jsem ani nevěděl, kolik let strávil ve vězení. Teď si ten text čtu znovu (Magorův zápisník, TORST, s. 427). I. M. J. v něm píše (přátelům, do vlastních řad), že odchod do exilu není jen osobní volba, protože existuje povinnost solidarity s druhými: „Když establishment zavřel mne a asi dvacet mých přátel (…) měl jsem nejvyšší paragraf do sedmi let, ostatní do tří let. Díky bouři, která se venku zvedla, jsem odseděl jenom rok a půl. Těch pět a půl roku života, to je můj dluh těm, kdo v té chvíli stáli při nás.“ Vzápětí opět solidárně připomíná, kdo je (cca v roce 1980) ve vězení kvůli společné věci: Petr Cibulka, Petr Ouda, Václav Havel, Charlie Soukup. Odcházejícím přátelům z okruhu undergroundu vzkazuje: „Tady je všechno ztraceno, říkají ti, co odjíždějí. (…) Nebýt lidí, kteří tady v padesátých letech udrželi kontinuitu moderního umění, v nesrovnatelně svízelnějších podmínkách, než v kterých žijeme dnes, nedozvěděl bych se včas – v době dospívání –, co mě zformovalo a udělalo tím, kým jsem. Doufám, že něco z toho se mi podařilo předat a zprostředkovat dalším lidem, především těm mladším. Každý z těch, kdo se skrze mne dozvěděl něco, co mu pomohlo poznat pravou tvář establishmentu a čelit mu, má závazek ke kontinuitě v této zemi. Ne ke mně, na to mu seru; ale skrz ten nekončící řetěz k těm lidem z padesátých let.“ Připomíná, že když se lidé veřejně angažují, mají si počínat v souladu s tím, co deklarovali: „Nechtěl bych nikdy, aby se mi stalo to, co Karáskovi, kterému na Svobodné Evropě po interview o důvodech emigrace zahráli jeho píseň Vy silní ve víře. Když jsem to slyšel, musel jsem se smát, ale byl to neveselý smích.“ Nakonec požadavek jednoty slov a činů vztáhne na sebe: „Tak jsem si zablokoval cestu ven; protože bych vypadal směšně. A proto jsem si ji zablokoval.“ Asi bych na tom svém skoro ještě dětském pohledu na Jirouse moc nezměnil. Nejde mi samozřejmě o otázku, jestli byl v citovaném textu a v kritice exulantů bezezbytku spravedlivý, nýbrž o formulaci solidárního přístupu k předkům i k současníkům, o snahu navázat na ty, kdo si smysluplně a odvážně počínali před námi (a tvořit tak dobrou tradici pro ty, kdo teprve přijdou), o vůli vytrvat, když už se člověk k něčemu rozumnému rozhodl, a osobně ručit za to, co hlásám do světa. V tom vidím Jirousův odkaz (nebo jeden z jeho odkazů), platný i v dnešních podmínkách.
Adam Drda, publicista, dokumentarista a editor
Jako podstatný i nadčasový cením Jirousův bytostný a zvláštní polemický vztah ke skutečnosti: jeho hledání svobodného a „autentického existenciálního prostoru k žití“ je – při vší nespolehlivosti i sklonu ke kazatelství – nedogmatické a vytrvale, neústupně a spolehlivě zneklidňující a jako gesto stále znejišťující...
Luboš Merhaut, literární historik, lexikograf a editor
I. M. Jirous na demonstraci na Staroměstském náměstí, únor 1991, foto Ondřej Němec
I deset let po smrti se portrét jeho života a díla jeví v mnohém jako čmáranice, dobrých slov pomálu a překrývá je tolik různorodých vrstev. Jirous sdílí v mnohém osud vezdejších, s jejichž odkazem zacházíme všelijak, a i na něm se podepisuje nepřiznaná národní tradice nepřímé úměry – dává-li někdo příliš, oplácíme málem. Přitom by mohly zůstat v paměti všechny drobnosti nesamozřejmého a vydobytého celku díla proti všem dobovým a životním okolnostem i výstřelkům, které však ani náznakem nepřinášejí porozumění.
Když psal o památkové péči, připomínal, že náš vztah k minulosti má hlubší dosah, že jen tímto vztahem člověk rozšiřuje a stvrzuje svoji současnost i čas budoucí a zejména že je v něm ukrytý smysl pro spravedlnost. Tyto drobničky jsou jistou nápovědou pro pozdější rozhodnutí stát se součástí i garantem společenství – nebýt pouze proti, ale podávat zprávy o tom, jaké to je sdílet společnou zkušenost a že to vyžaduje neústupnost a úsilí: „Můj dojem je, že jsme v našich zeměpisných dýlkách poněkud rozmazlení – to, na co jsme se dali, nebo na co jsem se dal, vyžaduje především dlouhý dech a v tom hlavním bezmeznou trpělivost a pokoru.“ I když s vědomím, že své činy a rozhodnutí nebude splácet v úplnosti jen on sám, ale mnohem výrazněji a ve skrytu jeho nejbližší. „Někdy si v duchu skládám básně, s ustavičnou něhou myslím na vás, těším se na noc kvůli snům a na pátek kvůli dopisům,“ jeho korespondence tak jako četná jiná od vězňů padesátých i sedmdesátých a osmdesátých let je zprávou o chlapské odvaze psát s něhou a posílat vyznání i slova útěchy a o schopnosti načerpávat z dopisů inspiraci. Hlavní odkaz je Jirousovo dílo – encyklopedie českého undergroundu, její Whoʼs Who –, i když jako celek a ve spojnicích mezi jeho poezií a esejistikou a korespondencí dosud v úplnosti nepojmenované. Přitom jen jeho dílo umožňuje sledovat jeho vztah ke světu a k druhému člověku, který se naplňuje v dějství přírody a stvoření proti dobově podmíněné žité skutečnosti, jeho rozpornost a její podoby. Jirousova tvorba zachycuje jeden lidský souboj, který v sobě nese mnoho nízkostí i tragiku, ale je to dobrodružství pravdivého zápasu člověka dostupné komukoli nehledě na balast vzpomínaný se všemi jeho výstřelky. Útěchu ze všeho odžitého přinášela jedině slova a poezie, a tak je jedinou legitimní odpovědí na jeho odkaz zájem o ně, všechno to ostatní by se už pro jednou dalo vyřešit s dodatkem, že na tomto světě je provždy každé lidské srdce neklidné.
Barbora Čiháková, bohemistka
Jirousovu poesii utvářelo přesvědčení, že mezi životem a uměním, etickým a estetickým, zkušeností a jejím ztvárněním nepanuje rozpor. V tomto smyslu byl Jirousův postoj k životu umělecký, přičemž básně jsou jen jedním z projevů tohoto základního životního gesta. Jirousův umělecký přístup dobře vystihuje Baudelairova charakteristika „Malíře moderního života“: „Všechen materiál, který v sobě nakupila paměť, se třídí, řadí a harmonizuje a prochází nezbytnou idealizací, jež je výsledkem dětského, to jest ostrého a svou bezelstností magického vnímání!“ V jistém ohledu Jirous zosobňoval baudelairovského umělce moderního světa druhé poloviny 20. století; s mírně odlišnými gesty a pózami se p(r)otloukal baudelairovsko-eliotovskou „velikou pustinou lidí“ a z profánního, přechodného a nahodilého se snažil „vyhmátnout veškerou poetičnost“, z povrchního vydobýt „utajenou krásu, kterou do něj bezděky vkládá život“, „z pomíjejícnosti vyprostit věčnost“. Trvale podnětné je Jirousovo hledání autenticky svobodného vyjádření, uměleckého a životního. Básník hraje podle vlastních pravidel, prověřuje (ne)konvenční způsoby sdělování a sdílení. Jazyk znecitlivělý masovým (zne)užíváním se tak může znovu probudit.
(Baudelairův esej citován v překladu Jana Vladislava)
Jakub Guziur, překladatel, básník, literární a kulturní historik a esejista
I. M. Jirous v hospodě Na Slamníku při oslavě vydání knihy Petra Placáka Medorek, 1991, foto Ondřej Němec
Aktualita jeho odkazu se myslím nebude měnit ani sto let po jeho smrti. Pojmenovat to, v čem spočívá, však obávám se znamená vydat se na tenký led banality. Je něco jiného mluvit a psát o potřebě svobody než ji bez zbytečných řečí žít, tak jak to dělal IMJ. Nejde přitom o nějaké hrdinství, myslím, že to z jeho strany bylo sine qua non. A zdá se mi taky, že svoji potřebu žít svobodně opakovaně záměrně vystavoval zkouškám, tedy situacím, kdy bylo celkem jasné, jak to skončí. Tedy že o svobodu vnější přijde, na měsíce, na roky. Nebo že se na něj budou dívat jako na magora.
Cenný je jeho odkaz taky jako příklad pro všechny, kdo tvrdí, kde všude se musejí ohnout, kde mlčet v zájmu dětí a rodiny – pro jeho rodinu to jistě nebylo jednoduché a pro něj jako otce a manžela taky ne, v hlavě mi běží texty z Magor dětem. A přesto!
A do třetice, osud lidí jako IMJ doufám pomáhá udržet si rovnou páteř i v demokratickém státě s jeho pokušeními a stavět se proti bezpráví kdekoli jinde. (Jistou dávku patetičnosti si myslím s ohledem na Ivana Martina Jirouse přece jen můžu dovolit.)
Zuzana Jürgens, literární historička a editorka
Láska.
Přepálená, bezohledná, nespravedlivá, krátkoruká, ramenatá, naivní, surová, nezaručená, pomatená, žasnoucí, rozlitá, překážející, mizející, vracející se, vykupující, nesnesitelná. Bude to znít možná blbě – a v případě Ivana Martina Jirouse pro některé třeba i neuvěřitelně –, ale co naplat: nejupřímnější mojí odpovědí na to, čím zůstává jeho odkaz podstatný a inspirativní, je láska. Ta jeho prudká napřenost k někomu druhému. Ke konkrétním lidem, kterých jsou jeho texty plné, kterým dedikoval své básně, ke kterým se ve svých verších naléhavě obracel. Ke všem těm ptákům, zvířatům, hmyzu, květinám, které ve svých verších neustále „opatroval“. K Bohu, jehož – jak si představuji – bavila Magorova rouhání a provokovaly Magorovy modlitby. K poezii, kterou se stále snažil bránit před rabovači tajemství, ale i před snoby, považujícími ji za sváteční ozdobu vyvolených. Ta jeho prudká napřenost ke všemu, co uznal za hodno pozornosti.
Jak opatrná, kontrolovaná, korektní a nedráždivá je namnoze dnešní poezie! Jak uvážlivá ve svých úsudcích, jak oprávněná ve svých požadavcích! A jak neúčastně přitom mnohdy působí. Básníci jako by se už dokázali profesionálně ovládat, nepřekážejí veršům svým zápalem, svým jurodivým prožitkem. Sdílejí. Mají nápady, metafory, rytmus, pointy. Vyznají se. Ale někdy, a docela často, mi v textech chybí takové to magorovské vyznávání se, zaklínání, prošení a volání, ta jeho vehemence účasti. Sepnout ruce nebo rozpřáhnout náruč – to jsou dva nejdůležitější skryté pohyby v poezii Ivana Martina Jirouse. A protože obojí činil vášnivě a vroucně, většinou při tom něco převrhnul, o něco zavadil, něco shodil, urazil nebo rozšlápnul. Ten řinkot rozbitého, ty maléry, ta grotesknost, která patří ke skutečnému chtění, to všechno dělalo z Magora člověka a básníka blízkého mi i po jeho desetileté absenci (málem jsem napsal abstinenci).
Petr Hruška, básník a literární historik
I. M. Jirous v Prostředním Vydří, 2004, foto Ondřej Němec
V knize FUCK THE SYSTEM – esej o kontrakultuře (CDTR 2021) připomínám, že Ivan Martin Jirous nevytvořil underground, protože ten existoval už dávno předtím v západní kultuře a do marxistických socialistických zemí pronikaly jeho myšlenky zejména prostřednictvím nonkonformní hudby. Avšak Jirousův přínos spočíval v tom, že modeloval jeho vývoj v podmínkách totalitárního režimu, a v tom lze nalézt analogii v současnosti například se vznikem Linuxu ve smyslu radosti z tvořivosti a radosti ze sdílení – vytváření svobodného kontrakulturního (kyber)prostoru. Zatímco západní kontrakultura hledala koncem šedesátých let alternativu k technokratickému vědění a nacházela ji podle Theodora Roszaka v kultuře různých východních náboženství, v mlčení zenových mistrů, v prozkoumávání mimointelektuálních sil a ve zpochybnění vědeckého světonázoru,1)) v sedmdesátých letech hledal československý underground podle Ivana Martina Jirouse alternativu k útlaku komunistického establishmentu, všudepřítomné bídě komercionalizace a zkonzumnění společnosti v čestném duchovním postoji „žít v pravdě“.2)) V Jirousově textu Zpráva o třetím českém hudebním obrození se frekventovaně vyskytují výrazy jako „duchovní útlak“, „duchovní bída“, „duchovní ghetto“, „duchovní spřízněnost“, a zejména se zdůrazňuje kontrakulturní „duchovní postoj“. Je proto zavádějící chápat obecně kontrakulturu, stejně jako Jirousovu Zprávu, jen jako reakci na konkrétní společenské poměry, protože její primární význam spočívá v projektu „posvátné přítomnosti“, kde určující není člověk sám, ale kde je důležitý vztah k magické skutečnosti, kdy si člověk uvědomuje, že při jejím zakoušení nejsme pouze „informováni“, ale především „ohromeni“.3))
1)) Roszak, Theodore: Zrod kontrakultury. Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici. Malvern, Praha 2016, s. 123.
2)) Jirous, Ivan Martin: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In: Michael Špirit (ed.): Magorův zápisník. Torst, Praha 1997, s. 172.
3)) Roszak, Theodore: Zrod kontrakultury. Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici. Malvern, Praha 2016, s. 295.
Miroslav Vodrážka, hudebník, badatel a publicista
Podle mě je základ jeho odkazu tento: nebát se stát si za svým názorem. Zní to jako prázdný obrat, ale musíme si uvědomit, že jakákoliv myšlenka, třeba „Nepokradeš“, zní v cynickém světě jako floskule („Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“), že se děti vychovávají zcela opačně, ne aby si stály za svým názorem (protože by si pak mohly odsedět třeba 8,5 let, anebo chraň pánbůh zůstat bez práce), ale aby nehasily, co je nepálí. Je to prosté, ale takhle to odjakživa bylo a takhle to i zůstane, nezávisle na politickém režimu nebo „vyspělosti“ civilizace. Protože těch, již jsou bez ohledu na cenu, kterou za to zaplatí, ochotni bez okolků říct, co si myslí, a přitom to podstatné dokážou formulovat tak věcně jako IMJ, bylo a bude zatraceně málo. Magor(ovo dědictví) je jako sůl – bez něho je to nechutné.
Adin Ljuca, básník a překladatel
I. M. Jirous v restauraci Oáza na Smíchovském nádraží, 2006, foto Ondřej Němec
S malou úvahou o nadčasových hodnotách Jirousova díla můžeme začít třeba nad jednou z jeho nejkratších básní: „A nejtěžšího mezi hříchy / prosím Tě zbav mne totiž pýchy“. Její jen zdánlivě prostinký význam je v podstatné míře dotvářen celkovým kontextem Magorových labutích písní. Řada jejích veršů napovídá, že Jirous má na mysli „pýchu“ v jejích rozličných fasetách. Asi nejzřetelněji tu jde o „pýchu“ autorskou: Magor na více místech knihy sebeironicky a s nehledanou pokorou reflektuje svou vězeňskou poezii, psanou prý „matně špatně a rozvlekle“.
Básníkovu sebehodnocení jsem už při dávné první četbě jeho veskrze přesných, důmyslných a lapidárních veršů nemohl přitakat. Jedním z pestré škály neodbytných pocitů, které ve mně vyvolávaly, byl stud za vlastní nedovzdělanost. Žasl jsem, co všechno Jirous ví a dokáže si to navzdory podmínkám několikaletého pobytu v pozemském očistci vybavit, a především mi imponovalo, jak účelně a neokázale s osvojeným věděním zachází. Své nevšední znalosti tento autor nerozvěšuje po verších jako chlubivé ozdůbky, ale účelně, smysluplně a takřka „neviditelně“ je začleňuje do básnické skladby. Osvojené dědictví duchovní kultury Jirousovi neslouží k lacinému zviditelňování vlastní učenosti, ale stává se mu nezastupitelným prostředkem existenciální záchrany.
Není proto například zdaleka tak významné, že básník zná mezinárodní název labutě, jako to, že užití nejenom odborně, ale i liturgicky konotovaného jazyka dává v kontextu příslušné básně ten nejlepší smysl. Jako debutující čtenář Labutích písní jsem měl o některých jejích aktérech, třeba o sv. Martinovi, jen docela vágní představu; zjistil jsem, že na rozdíl ode mě údajný „divous“ Jirous nejenže z hlavy ví, že tento světec pocházel z Tours, ale že dokáže pro jeho přízvisko najít hravým i vážným významem nabitý rým. O sv. Hugovi či sv. Brunovi, k jejichž zpodobnění na zdech „vykuchaného“ valdického kostela Jirous opakovaně odkazuje, jsem tenkrát dávno nevěděl zhola nic. Teprve když jsem si vzdělání poněkud doplnil, mohl jsem docenit básníkův náhled na „smích“ samotného Boha, jenž jej po svých nevyzpytatelných cestách dovedl až do „cely“ kartuziánů, mnišského řádu s nejpřísnějšími pravidly. Mám za to, že nejhlubší pokušení „pýchy“, před nímž se Jirous u Boha prozřetelně a moudře dovolává ochrany, pramení v domýšlivých domněnkách člověka, že Jeho záměrům a božímu „smíchu“ už začíná rozumět.
Má proto myslím také dobrý a odůvodněný smysl, že v jedné z Jirousových básní zdánlivě nemotivovaně vystupuje „s kůží v ruce Bartoloměj“, který není ani básníkovým patronem, ani kartuziánem. Mohlo by se zdát, že svou přítomností v básni pouze korunuje zvukomalebnou a sémantickou virtuozitu rozehranou rýmovými koncovkami předchozích veršů (oměj – slávě – o mně – jámě…). Existenciální význam volby tohoto světce však odkrývá v jedné z dalších básní hluboce osobní Jirousův poukaz k „nahým nervům“ ztýraného satyra Marsya. Básník se tu obnažuje do krajnosti, a nic mu přitom není vzdálenějšího než povrchní exhibice.
Vděčné návraty k Labutím písním a dalším Magorovým dílům mě po léta a pokaždé znovu utvrzují v přesvědčení, že Jirousovi čtenáři by mu měli prokazovat alespoň minimální respekt tím, že budou „skutečného Magora“ hledat na vlastní zodpovědnost v jeho nadčasově podnětných textech, a nespokojí se s bulvární karikaturou jeho osobnosti zprostředkovanou všelijakými plytce moralizujícími, cynicky kalkulujícími a směšně nadutými šmíráky.
Marek Vajchr, literární kritik, překladatel a spisovatel
Připravila Edita Onuferová.