V našem minulém příspěvku jsme dospěli ke zjištění, že nejen zkoumaný předmět, tedy potenciální umělecké dílo, ale i my sami jsme vnořeni do hmoty tekutých souvislostí a že jen díky nim jsme schopni předmět identifikovat, respektive že právě a jen jeho okolí nám může naznačit význam či funkci tohoto předmětu, které mu následně přiřkneme, či nikoliv, s vědomím nevyhnutelného rizika omylu a desinterpretace.
Zároveň zjišťujeme, že ve skutečnosti není v našich silách tuto hmotu tekutých souvislostí jakkoliv opouštět, natož abychom byli schopni z ní vyjmout zkoumaný předmět. Taková operace by totiž vyžadovala jakýsi kontextuální keson, který je sice myslitelný, zatím však, pokud víme, nebyl zkonstruován. Nevadí. Jak se říká, „kontext nejde umejt“.
Umýt možná nejde, ale je možné ho změnit, o čemž jsme se již přesvědčili, stejně jako jsme se dotkli otázky, zda skutečným uměleckým dílem není spíše prohlášení o uměleckosti předmětu než předmět samotný. Pokud by tomu tak bylo, pak by ovšem bylo lze snadno oddělit hmotnou část uměleckého díla od jeho části nehmotné a onu hmotnou začít opět používat dle jejího původního určení (bylo-li jaké) z doby před okamžikem, než byla prohlášena za umělecké dílo. To by mohlo být pro jejího majitele praktické, především s ohledem na to, že nehmotná část díla by nám setrvala v nezměněné podobě.
My se domníváme, že v případech, kdy je takové oddělení možné provést – a jsme pevně přesvědčeni, že tyto případy existují –, se samotný předmět stává pouhou ilustrací autorova záměru, jehož skutečným nosičem je jazyk. Snad by ještě bylo možné o takovém předmětu uvažovat jako o svědku autorova záměru, avšak v kesonu by tento svědek oněměl a o němých svědcích lze mít své pochybnosti.
Naznačený případ pak zjevně spadá do nejasně vymezené oblasti kalných vod konceptuálního umění, o kterém s Henry Flintem můžeme prohlásit, že je druhem tvorby, která jako materiál používá právě jazyk. Není pak ale v této umělecké sféře na čase už konečně opustit svazující a obtížné předměty, pouhé ilustrace a v kesonu němé svědky? Oprostit se od posledních a nepotřebných zbytků vizuality a začít si tato umělecká díla pouze vyprávět? Věříme, že právě tak by mnoho autorů nalezlo spásu, stejně jako mnoho diváků. (Psané formy bychom se v zájmu autenticity radili vyvarovat, i s ohledem na méně zdatné čtenáře.)
Byť tentokrát nedošlo na témata slibovaná v minulém příspěvku, dovolujeme si i tento považovat za podnětný a pro praxi inspirující. Příště vše doženeme.