Dopolední sklenička alkoholu má v sobě vždycky něco zvláštního. Bývá v ní ukryto světlo celého dne, který se dosud nerozhodně chvěje mezi příslibem něčeho velkého a zkázou, dopolední alkohol chutná zpravidla trochu skandálně a nepatřičně, je překvapením pro celý organismus, putuje jeho zákoutími, jako by je v člověku objevoval, jako by měl teprve zjistit, kým člověk vlastně je. Dám si ji, tu dopolední skleničku, budu se dívat, jak ji mladá žena neúčastně plní a podává mi ji, aniž by si uvědomovala, že jí ten zlatý šperk v ruce sluší. Podá mi ho, odnesu si ho úplně dozadu na právě otevřené zahrádce, sednu si pod hubenou lípu ještě vzrušenou nedávným deštěm a budu z něj upíjet – a kdyby mi chtěl snad někdo něco namítat, řeknu mu: nechejte mne být, chtěl bych si jenom něco srovnat v hlavě, nechejte mne být, mám dobrý důvod – Bob Dylan se dnes dožívá osmdesáti let.

V čem spočívá těžko pochopitelný magnetismus toho člověka a jeho díla, kterému umím podlehnout stejně jako spousta jiných lidí, o tom už přemýšlet nebudu, dříve jsem to zkoušel a bez úspěchu, dnes tuším, že kdybych se něco uspokojivého dozvěděl, magnetismus bych patrně zrušil. Ne, luštit Boba Dylana už nehodlám, dnes si chci jenom vybavit a podržet ten pocit, který mne provází, poslouchám-li jeho nahrávky, čtu-li jeho Kroniky, vidím-li jeho vystoupení, koukám-li na jeho malby nebo dokonce herecké výkony. Nejintenzivnější je to ale stejně při vnímání textů jeho písní… Pocit nehotovosti.

Je to tak od prvního setkání s těmi texty a nic se na tom za tu dobu nezměnilo. Ať je balada jakkoli dlouhá, příběh jakkoli podrobný, nebo ať je naopak lyrická miniatura jakkoli sevřená a vybroušená, vždy mám pocit jakési znepokojivé neúplnosti, všechno je v tom světě Dylanových textů pozotvírané, naznačené, všechno je teprve na cestě, téměř v každém textu čekám ještě na jeden nebo dva další verše, které už ale nepřicházejí… Jako by se všechno vždy mělo teprve stát, hned vzápětí. Kroniky, tento velice svérázný vlastní životopis je také neúplný, nebo se tak aspoň tváří, na přeskáčku sestavený z epizod, které sám autor považoval za zásadní, aniž by však uspokojivě klenuly nějaký životní příběh. Dlouho se netrpělivě čeká na jejich další díl, ten nepřichází a možná ani přijít nemá, jako by Dylan byl Dylanem právě jen v oné torzovitosti a neuzavřenosti, jenom načrtnutý a nedefinovaný, ba nedefinovatelný.

Nikdy jsem taky neměl pocit, že by za Dylanem zůstávalo nějaké dílo, ač tenhle osmdesátiletý tvůrce napsal stovky a stovky písniček – pořád zůstávám v paradoxním dojmu, že to dílo právě vzniká, že jsem u toho, že je jen potřeba „vyrazit“. Ovšemže tomu pocitu napomáhají Dylanovy způsoby, jeho neustálé předělávání vlastních songů, které se za padesát, šedesát let proměnily mnohdy k nepoznání, ovšemže s tím souvisí takzvaná Never Ending Tour, na kterou vyrazil před více než třiceti lety a která dnes čítá přes 3000 koncertů, ovšemže s tím souvisí především fakt, že vydává nová, silná alba (například Tempest z roku 2012 a v loňském roce Rough And Rowdy Ways). Pocit nehotovosti, který ve mně jeho tvorba vyvolává, je sladce trýznivý a velmi zjitřující, jako ten dnešní dopolední panák na počest oslavence.

Myslím na dokument Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue z předloňského roku. Film si všímá turné uprostřed sedmdesátých let, na kterém Dylan spolu s přáteli (Joan Baez, Allen Ginsberg, Patti Smith, Joni Mitchell a další) obráží menší hudební scény v Americe, aby vystavili posluchače magické atmosféře svých „šamanských“ vystoupení. Scorsese z Dylana po mnoha letech nedokáže vymáčknout jedinou smysluplnou reflexi celého podniku, který dávno vstoupil do hudebních dějin. Stalo se to dříve, než jsem se narodil, a jediné, co z toho zůstalo, je popel – zlehčuje Dylan. A přece je ve filmu i docela obyčejné místo, v němž náhle utrousí: „Život není o hledání sebe sama nebo čehokoliv jiného. Život je o vytváření sebe sama.“

Vůbec nic není hotovo, všechno se musí právě vytvořit. Východisko čerstvého osmdesátníka. Objednal jsem si ještě jednou.