Následující text byl pronesen na večeru Česká poesie v překladu 19. listopadu 2019 v kavárně Božská lahvice, v rámci autorova překladatelského pobytu pořádaného Českým literárním centrem (sekce Moravské zemské knihovny).


Byl jsem požádán, abych zde promluvil o svém vztahu k poesii J. H. Krchovského. Anonce večera zároveň inzeruje, že tři dnešní mluvčí představí „své oblíbené básníky“. Nechci snižovat význam, který pro mě Krchovského básně mají – ostatně bych je ani nepřekládal, pokud by pro mě nebyly důležité – nicméně hovořit budu také o jiném básníkovi, Zbyňku Hejdovi. Ovšem je to spojení, které má své pevné styčné body.

S poesií J. H. Krchovského jsem se seznámil v polovině devadesátých let právě díky textu Zbyňka Hejdy, který společně s výběrem Krchovského básní publikovala v roce 1991 Revolver Revue. I mě zprvu u Krchovského uchvátilo spojení mezi precizní, vycizelovanou formou a drsnou mluvou, mezi technickou kázní i suverenitou a obsahem, řekněme typicky undergroundovým, občas brutálním, sexuálním, často plným smyslu pro paradox, ironii a sebeironii. Viděl jsem v něm českého Tristana Corbièra svého druhu.

Dovolím si zde z onoho Hejdova textu, nazvaného Poznámka k polemice…, citovat: „Radostí života si dopřává Krchovský ve verších hodně, ale jsou to radosti tak na mašli, abych se přidržel jeho způsobu mluvy. Ostatně, co očekávat od člověka, který se má – jak svědčí dobrovolně přijaté jméno – za obyvatele hřbitova? Kdybych si lyrický subjekt jeho básní chtěl představit jako živoucí bytost, viděl bych před sebou potenciálního prznitele nedospělých děvčátek, neodbytného souložníka za všech okolností a kdekoliv, třeba v kostele před jesličkami, a… raději nepokračovat. Básník se zkrátka ukazuje z té nejhorší stránky, možná z nejbolestnější. Nemyslím, že to byla záliba.“ K tomu se ještě vrátím.

Hejda ve své reflexi klade Krchovského poesii vedle normalizační produkce, která zkraje devadesátých let ze setrvačnosti edičních plánů nakladatelských domů ještě nějaký čas vycházela: „Představuje totiž jakousi normu poetického, tady už v pokleslé podobě, ale to, z čeho poklesla, znamená renomovanou tradici českého básnictví. Budu jmenovat co nejstřídměji, abych se nedostal do zbytečných nesnází, ale řekněme, že význačné místo v téhle tradici zaujímá Šrámek (Šrámek Splavu) a například Seifert.“ Nyní si musím klást otázku, co o úrovni vkusu české společnosti (nebo aspoň jisté její části) vypovídá to, že ještě v roce 2015 byly do čítanek pro žáky prvního stupně základních škol zařazeny texty Jiřího Žáčka a že ve stejném roce mu byla prezidentem Zemanem udělena Medaile I. stupně za zásluhy.

Pokračuji v citátu z Hejdy: „Básník nevypovídá prostě jen o světě nebo o sobě, aby se vůbec mohl vyjádřit, vyslovuje se k svému básnickému okolí, vede s ním skrytou polemiku, a tu vede kupříkladu tak, že mluví jinak, v našem případě docela jinak, drsně surově, a mluví také o jiném. Nemluví o citech, nemiluje, ale souloží, není ani nakloněn spirituálním hloubkám (tady se odděluje zas od jiné tradice). Pro tuhle skrytou polemiku s poetickou normou má ovšem poesie Krchovského své zázemí, možná v Bondym, v amerických básnících, může ho mít v Gellnerovi, ať už ho četl, nebo ne.“

Zkraje devadesátých let, kdy Hejda tyto řádky psal, ještě nebyla známa šíře Bondyho spolupráce s StB, ta se stala předmětem debaty především v roce 2015 díky studii, kterou tomuto tématu věnoval Miroslav Vodrážka. Snad proto Hejda tehdy srovnání s Bondym neproblematizoval a jednoduše odkazoval k významnému postavení, které jeho poesie v prostředí undergroundu za „normalizace“ měla. Z hlediska jednoty smyslu díla a života je ovšem potřeba Krchovského od Bondyho odlišit. Stačí si vybavit jistý cynismus situace, kdy guru undergroundové komuny v polovině osmdesátých let ponouká Krchovského k vytvoření pseudonymu za účelem znesnadnění případného zájmu StB, přičemž si Bondy – resp. Zbyněk Fišer, resp. důvěrník StB s krycím jménem Oskar – musel být vědom toho, že konspirace bude vzápětí jeho vlastním přičiněním vyzrazena.

Vraťme se však k poetice a k otázce Krchovského zaměření na nejhorší, nejbolestnější stránky člověka. Ve své nedávno vydané autobiografické knize Možnosti milostného románu Jan Němec slovy jedné z postav Krchovského popisuje takto: „Měly byste vidět, jak u sebe doma vysypává mravenečkům cestičky cukrem, aby věděl, kudy pochodují. Je to ten nejohleduplnější cynik na světě.“ „Ale to androši právě jsou!“ pokračuje jiná postava. „Někdy mají drsnou masku, ale jsou to většinou hrozně hodní lidi. Tak hodný, že ani nepatřej do tohohle světa.“ Rozhovor navazuje na scénu, ve které je popisováno čtení Ivana Martina Jirouse – Jirouse pozdního, již silně poznamenaného životními zkouškami, pojatého karikaturně, úpadkově. Přičemž celá, satiricky laděná pasáž slouží jako pozadí milostné zápletky románu. Pro dokreslení: Jirous je ve jmenném rejstříku – podaném jako samostatná kapitola, ne až na konci knihy –, uveden pouze jako Magor, a tedy odosobněn, oddělen od toho podstatného, co vykonal.

Krchovského poesie je jistě spjata s formální prvky, které mohou skýtat riziko jistého manýrismu. Lze však u něho mluvit o cynismu? O pouhé formální hře určené k oslnění či rozesmátí parteru? Jako cynický se mi naopak jeví přistup, kdy je fenomén undergroundu, při zamlčení specifického kontextu, ve kterém vznikl, a jeho významu v něm, prezentován pouze coby úsměvný, až trapný přežitek. Autor zde podle mě vychází obratně vstříc ustálenému obrazu, který se etabloval u jisté části čtenářstva: svou cílovou skupinu chce oslnit technickou zručností, přitom ji hladí po směru chlupů.

Naposledy budu citovat z Hejdova článku: „Člověku, kterého [Krchovský] pro sebe objevil v jeho osamocenosti, v naprosté nicotnosti, v jeho zoufalství, je to, co jsme zvyklí jmenovat morálkou, spíš něčím nesrozumitelným, něčím, co klade překážku, se kterou se potýká; třeba provokací. Rozhodně to není lhostejnost. Nic z jeho básní se nás nedotkne, když nepochopíme, že vír, který u něj všechno vtahuje do svého středu, je bolest. Otevřenost, s jakou vystavuje své rány, může být zarážející; zarážející pro toho, kdo dává přednost zakrývání.“


Zbyněk Hejda na návštěvě u J. H. Krchovského v Komíně, asi rok 2000, foto Robert Fajkus

V tomto smyslu mi Krchovského poesie některými polohami souzní s Hejdovou. Jak již bylo řečeno, neopěvuje krásy světa: je to spíše poesie, která zaříkává smrt. V jednom kritickém textu publikovaném v šedesátých letech v Tváři píše Bohumil Doležal o Hejdově poesii, že je „moralitou“. V jiném zas že to, že demaskuje trapně biologické stránky v člověku a že jeho činnost je desiluzivní, mu dává právo mluvit o naději.

Jak tomu rozumět? Je-li poesie Zbyňka Hejdy a J. H. Krchovského obecně považovaná za poesii temnot, je nutno si uvědomit, že temnota a stín jsou vždy odrazem světelného zdroje. Báseň „Když se vzepne kůň“ Hejda zakončuje těmito verši: „Svět nemá naději, řekneš, / ale jsi to ty, kdo nemá naději, / jaký je to svět, že nemám naději, / ale jsi to ty, kdo to říká.“ Ovšem lze-li u obou básníků mluvit o světle, pak ovšem jedině v existenciálním smyslu. Připomněl bych zde výrok Alberta Camuse z Mýtu o Sisyfovi, ke kterému se Hejda vracel: „Člověku nepřísluší starat se o naději. Přísluší mu, aby se odvrátil od klamu.“ Etika Hejdových a Krchovského textů pramení z imperativu věci přesně pojmenovávat. Jak píše Camus v článku „O filosofii výrazu“: „Špatně pojmenovat předmět se rovná rozšíření neštěstí ve světě.“ Výběr básní, které vzápětí uslyšíte, jsem se snažil tomuto čtení Krchovského poesie uzpůsobit.

Když Zbyněk Hejda zemřel, Krchovský přispěl do ankety, kterou Hejdovi věnovala Revolver Revue. Píše v ní: „[Jeho poesie je pro mě významná, ba poučná] coby důkaz, že i do těch nejhrozivějších končin – témat strachu, bolesti, zániku […] – lze se odvážit i bez škrabošky stylizace. Pak ovšem i bez dílčích úlev, které do určité míry skýtá třeba ironie nebo škleb. Bez pomůcek, a tedy bez úlev.“ Jako Hejda, i Krchovský sestupuje, coby Orfeus, do pekel nicotnosti a zoufalství. Když jsem Krchovského s názorem poesie jako zaříkávání smrti konfrontoval, s odkazem na Halasovu sbírku Kohout plaší smrt odpověděl: ano, plaší, ale marně. Po osvobození Eurydiky se básník ohlíží a místo milované spatřuje již jen mizející stín. A jako Sysifovi nezbývá mu než stále znovu opakovat cestu mezi úpatím a vrcholem hory.

Podstatný rozdíl mezi tvorbou Hejdy a Krchovského je, že Krchovský škrabošky stylizace hojně užívá. Domnívám se však, že jsou to škrabošky z rodu afrických masek, s magickou mocí děsit a odpuzovat zlé duchy. Z tohoto důvodu jsem rád, že vydání francouzských překladů Krchovského poesie ilustroval výtvarník Viktor Karlík. V osmdesátých letech, kdy se s Krchovským úzce stýkal a byl členem rockové kapely Národní třída, která zhudebnila některé jeho texty, vytvářel Karlík expresivní obrazy a objekty, které vycházely ze stejné funkce rituální masky. V Čechách byly Karlíkovy ilustrace k francouzským překladům Krchovského převzaty ve výboru jeho poesie Tak ještě jedno jaro tedy (2015).

Práce na překladu Krchovského básní mě těšila, z potřeby jeho poesii důkladněji poznat, hlouběji se s ní sžít, ovšemže také pro technickou náročnost, se kterou jsem se přitom musel potýkat. Dlouho jsem nepředpokládal, že tyto překlady bude možné ve Francii vydat. Uvedl bych pro to dva důvody. Jedním je obecně přejímaný názor Francouzů, že po Rimbaudovi nelze již psát v pevných formách a „zezadu“, počínaje rýmem. Druhý je spojen s typický rysem vlastním celé jedné linii české literatury, linii založené na hře oxymoronů, protikladů, na barokním vidění světa, kdy ty nejnižší prvky, každodennost a trivialita, jako by byly přímým odrazovým můstkem k nejzásadnějším věcem člověka, k tématům nejhlubším, či naopak, chcete-li, nejvyšším, k metafyzice. Francouzština však po Rabelaisovi a zejména po založení Francouzské akademie nepřijímá setkávání odlišných jazykových rovin ve stejném textu a – s výjimkou Célina – spojení nízkého s vysokým špatně snáší.

K vydání došlo po čtyřech letech, kdy překlad ležel ladem, na popud francouzského básníka Cédrica Demangeota. Ten od roku 2001 vedl nakladatelství Fissile zaměřené převážně na poesii, kde založil edici věnovanou české literatuře – historicky teprve druhou ve Francii (první byla výsledkem spolupráce Aventina s francouzským nakladatelstvím Grasset, na konci 20. let ji z Prahy vedl Otakar Štorch-Marien a vyšly v ní pouze čtyři tituly). V edici nazvané Háček mezi lety 2010 a 2017 v překladech Xaviera Galmiche, Eriky Abrams, Věry Linhartové a dalších vydal Demangeot sedmnáct knih českých autorů, mimo jiné Jakuba Demla, Miloše Doležala, Bohdana Chlíbce, Richarda Weinera, Miroslava Salavy – a v neposlední řadě také Zbyňka Hejdy.

V minulých dnech jsme si kromě jiných událostí připomínali rovněž Hejdovo úmrtí, v noci z 16. na 17. listopadu 2013. Svou promluvu bych proto zakončil – a čtení textů J. H. Krchovského započal – jednou básní Zbyňka Hejdy.

Na konec

Jak je nesmyslná cínová konvička,
v této hodině poslední,
v tak nesmyslné hodině umírání.
Taková cínová konvička, která se vznáší
na modrých vlnách jako loď
s plachtami rozevřenými
slzavým vodám moře,
a tato nesmyslná loď se ještě pohybuje
proti proudu života, který
jde nazpět, jako šel po celý život nazpět,
jak ho přibývalo a ubývalo zároveň,
jak ho ubývá každým dnem, o který vzroste,
o palec vždycky hloub,
proto se říká nasypat hlínu
tak samozřejmě jako nasypat ptákům,
proč já, proč právě já musím slyšet
padat hlínu na mé živé,
vždyť oni jsou žízní mých horeček, ti živí,
vždyť oni jsou žárem mých mrazivých žízní,
vždyť jsem je vydrancoval já,
chovám je v sobě jako mrtvý plod,
ó já je vyždímal
a ještě jsem se nenaučil mluvit jejich řečí,
budu se probouzet se slovem, které
jsem jim nestačil po celý jejich život říci,
až se mi najednou nevyhnutelně zjeví
slova přiléhavá jako trikoty,
stále bylo dost času na ně,
já nespěchal a čas se zdál stát rozkročmo
a pevně na zemi hlavou do hvězd věčně stejného nebem
kolik nocí probdím,
protože nebudu vědět, kam s nimi,
když konečně přilnou k věcem jako mokrý cár,
nezbude než je zapomenout,
protože jsem je nestačil říci,
kolik jich bude než na ně zapomenu,
ale já na ně nezapomenu, já na ně musím umřít.

(Všechna slast, 1964)