V práci Jiřího Brabce (nar. 28. října 1929) má – v těsné souvislosti s řadou úctyhodných literárněhistorických, lexikografických, editorských a kritických počinů, jež je možné evidovat například v bibliografiích – jedinečné místo pedagogické působení, které lze reflektovat méně exaktně, protože jeho význam je těžko vyčíslitelný. Svou mimořádnou erudicí, nestrnulým myšlením a nesporným charismatem Jiří Brabec tak či onak formoval především mnoho studentů bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde mohl poté, co „normalizační“ dekády strávil oficiálně v dělnických profesích a konspirativně v činorodé práci pro samizdatovou kulturu, vyučovat až v letech 1990–2002. My se k jeho přímým žákům počítat nemůžeme, nejsme dokonce ani bohemistky. Přesto se i pro nás stal podstatnou pedagogickou autoritou, už proto, že každé setkání s ním, byť třeba trvající jen pár minut a odehrávající se na zcela neakademické půdě, znamená příležitost vnímat silnou osobnost, u níž bytostné zaujetí literaturou a vším, co s ní souvisí, tedy především životem, jako by nebylo oddělitelné od potřeby je předávat a šířit.
 


Jiří Brabec na RR konferenci věnované Janu Lopatkovi, 2016, foto Ondřej Přibyl


Jiří Brabec kromě jiného patřil na sklonku „normalizace“, kdy bohemistiku na FF UK ovládal nechvalně proslulý ideolog a cenzor Vítězslav Rzounek, k aktérům Večerní univerzity bohemistiky, která byla jedním z případů podzemního studia, určeného nejen lidem, jimž komunistický režim odepřel možnost oficiálního vzdělání, ale i těm, kdo toužili po vzdělání širším, hlubším a také důvěryhodnějším, neboť provázeným osobním ručením. Patřily jsme, coby studentky a absolventky divadelní a filmové vědy, na niž se nám podařilo po neúspěšných peripetiích nakonec přece jen dostat, k druhému druhu posluchačů. Večerní univerzita bohemistiky v utajení působila díky teologovi Petru Mackovi, kazateli baptistického sboru, v jeho sídle, pražské ulici Na Topolce, a na její organizaci se významně podílel Jan Hrabina (signatář Charty 77 a po listopadu 1989 jedna z podstatných postav Nezávislého tiskového střediska a posléze Respektu – další z nenápadných statečných a důsledných lidí, o nichž bohužel dnes už málokdo ví). Na toto důležité místo jsme nedocházely soustavně, ale zažily jsme tam vedle přednášek Alexandra Sticha či Miroslava Červenky i několik „lekcí“ Jiřího Brabce.

Přednášel většinou spatra, velmi dynamicky, a tak, jako by se obsah řečeného rodil teď a tady. Z hlediska našeho oborového zaměření jsme to vždy mimořádně oceňovaly už jen jako dokonalý performativní výkon, k jehož působivosti i v tomto případě přispívají také fyzické předpoklady včetně nepřehlédnutelné postavy. Stejné to bylo i počátkem devadesátých let, kdy jsme docházely na jeho přednášky, konané už na Filozofické fakultě a nabité sedícími i stojícími posluchači. To, o čem mluvil, pro nás často bylo více či méně neznámé, tím spíš nás ovšem jeho strhující projev dokázal přesvědčit, že naše mezera je skutečně trestuhodná – jedné z nás patrně nadosmrti utkví v hlavě pocit hanby, se kterou odcházela z přednášky, jejíž obzvlášť sugestivní část věnoval Hubertu Gordonu Schauerovi. Mýlil by se ovšem ten, kdo by si slova jako „trestuhodný“ či „hanba“ spojoval s představou káravého, hněvného a povýšeného profesora, neboť Jiří Brabec, jak jsme ho poznaly, byl i za katedrou vždy milý, veselý a otevřený.
 


Jiří Brabec a Michael Špirit na uvedení knihy Viktora Karlíka LITERATURA, 2020, foto Anna-Marie Berdychová


I proto byl možná, alespoň pro nás, učitelem v tom nejúplnějším významu mimo univerzitu, podzemní i Karlovu. Při všech dalších setkáních, ať už se konala při nejrůznějších nestudijních příležitostech kdekoli a jakkoli krátce, se vždycky především zajímal a zajímá, na čem pracujeme a co si o tom či onom myslíme, pozorně naslouchá, nebo alespoň přesvědčivě působí, že tak činí, podnětně se vyptává a i fyzicky se k nám svou vysokou postavou sklání – a tím vším nementorsky a nenápadně usměrňuje, inspiruje i se specifickou jiskrou průběžně provokuje. Otázky směřující k němu samotnému přechází jako cosi nepodstatného, nesebestředně umožňuje pobývat v prostoru svého myšlení a znalostí a k tomu všemu se ještě odjakživa tváří, jako bychom byli souměřitelní kolegové. Velmi poučné a velmi motivující! A také živoucí názorný příklad toho, jak chápat a naplňovat vzdělávání, které má smysl a které se dnes bohužel čím dál víc opět ocitá mimo zorné pole tzv. univerzitních reprezentací.

Milý pane profesore, coby „Mazáčová – Pokorná“, tedy tak, jak jsme se Vám s velkým ostychem představily v časech podzemních univerzit, kterých dnes možná začíná být opět třeba, Vám přejeme všechno nejlepší k Vašim neuvěřitelným narozeninám!