„Tohle je písničková hádanka; čím déle ji posloucháš, tím je podivnější, zdá se, že má postranní motivy.“ Citovaná věta komentuje píseň Pump It Up v nejnovějším literárním díle Boba Dylana Filosofie moderní písně (2022), kterou vydalo nakladatelství Argo na konci léta, a nemůžeme se ubránit dojmu, že se v těch slovech skrývá bezděčná charakteristika celé knihy. Člověk už si zvyknul – když tenhle autor s něčím přijde, dostaví se napoprvé nejspíš podivný zmatek a neklid. Až to už trochu uráží, po těch šedesáti letech, co nás jeho tvorba nenechává na pokoji. Podobně jako v případě Dylanovy memoárové knihy Kroniky nás čeká zvláštní rozcuchanost stylu, střídání žánrů, záhadné motivace a nedopovězenosti, skákání z jednoho tématu na druhé…

Na knize nejnovější je spolehlivá jen nejzákladnější struktura: 66 krátkých kapitol, každá věnovaná jedné písni z americké hudební minulosti, přičemž kapitoly jsou proloženy celostránkovými fotografiemi, reprodukcemi obrazů, plakátů, výstřižků z novin, a také grafika knihy je pestrá, motivy z notových zápisů rámují stránky a spoluvytvářejí vizuální džungli, v níž samotný text jako by se stával ještě torzovitějším a úspornějším. Iluze vyvolaná titulem se rozplyne hned na počátku. V textech, věnovaných písním jiných hudebníků, lze ovšem vzdor veškeré nesystematičnosti výběru vycítit cosi z vlastních Dylanových postupů, preferencí a záměrů. Představa, že získáme alespoň spolehlivý kánon písní, které pro něj byly nejpodstatnější, se rozplyne také, uvědomíme-li si, že mezi vybranými díly není například ani jedno od Woodyho Guthrieho, k němuž se Bob Dylan vždy hlásil jako ke svému guru a bez nějž by se na počátku šedesátých let snad ani v newyorské Greenwich Village neocitnul. Zároveň jsou zde ale kapitoly věnované písním jiných velkých Dylanových oblíbenců, třeba Johnnyho Cashe nebo Franka Sinatry. Knihu lze jistě číst i jako subjektivní výseč z dějin populární hudby. Časové zaměření je však už opět značně nedůsledné: těžištěm jsou písně z padesátých a šedesátých let, objeví se ale taky song z dvacátých let minulého století stejně jako z těch osmdesátých a některá kapitola si „odskočí“ až do nového tisíciletí, přičemž se míchá rokenrol a country, blues, bluegrass i punk.

Překvapivá je tato výseč hudební historie minimálně ve dvou směrech. Dylan dokáže objevit pro čtenáře (zejména toho evropského) osobnosti a díla, která – pokud dotyčný nepatří ke skutečným znalcům – nemusel dosud potkat, například Johnnyho Paychecka s řezající tesknotou v jeho písni Old Violin nebo indiánského aktivistu a básníka s pohnutým osudem Johna Trudella. Jakoby opačným směrem míří pozornost věnovaná profláklým šlágrům, notoricky známým i v našem prostředí, jakými jsou Presleyho Money Honey, Sinatrova píseň Strangers in the Night nebo On the Road Again od Willieho Nelsona. I tady však dokáže být Dylan někdy paradoxně objevný – to, co intelektuální snobismus dávno zavrhnul jako plytké mainstreamové hity, odvážně vrací do naší pozornosti a snaží se klást důraz na rozdíl mezi banalitou a čistou jednoduchostí, mezi laciným sentimentem a prostotou vyznání.

Obsahové poselství písní Dylan nejprve svérázně komentuje, někdy až v umanutě opakovaných variacích zdůrazňuje, jaký životní pocit sálá z příslušného díla. Umí být básnicky působivý ve svých vždy trochu tajemných charakteristikách: „Písnička Pump It Up je intenzivní a elegantní, jak jen to jde. S něžnými kudrlinkami a nemravnými pohledy, propagandou seslanou z nebes a urážkami, kterým člověk nerozumí.“ Občas takovou charakteristikou celá kapitola začíná i končí, většinou se ale následně do centra pozornosti dostává sám autor písně a jeho místo na hudební scéně. Někdy jsou glosovány mimořádné zpěvákovy schopnosti, jindy životní osud nebo příběh, který vznik písně a její popularitu provázel. Za pozornost Dylanovi stojí téměř vždy to, co obsahuje nějaký skrytý paradox, dvojsmysl nebo protimluv, co umožňuje zdůraznit tragikomičnost lidského snažení, cynickou grotesku šoubyznysu a absurdní fungování celé společnosti. Se zjevným zaujetím připomíná závěrečné období života Elvise Presleyho, který se v Las Vegas stává souběžně závislým hráčem i jakýmsi hracím automatem, provozovaným ziskuchtivým manažerem. S ironickou chutí konstatuje, že válka se vede pro peníze a protiválečné písně jich vydělávají spousty, nebo že píseň Niny Simone o lidském nepochopení zůstala nepochopena. V řadě kapitol si těmito ironiemi osudu a paradoxy Dylan otevírá prostor k tomu, aby mohl pronést filosofující pohled na fungování společnosti s fenomény peněz, násilí, politické hry, reklamy, davového instinktu, izolace, moderních technologií, náboženství, instituce rodiny a dalších.

Je tedy možno číst knihu i jako svébytnou kolážovitou zprávu o stavu světa – ovšem zase pouze částečně uspokojivě. Témata se vynořují nečekaně a nesystematicky, jsou pregnantně nahozena, v několika větách pojednána a zase opuštěna, přičemž někdy zůstává jen pachuť klišé a morality, například když Dylan opakovaně píše o vztahu mladé generace k té staré: „Všichni kritizujeme předchozí generaci, ale jaksi víme, že je jen otázkou času, než se z nás stanou oni.“ „Bývaly časy, kdy si lidé starců vážili a vzhlíželi k nim jako k moudrým a zkušeným. Dnes už to ale tak není. Někdo tvrdí, že lidé, kteří tvoří moderní svět, jsou v podstatě neposlušné děti – nechápou, že i oni budou jednou staří a budou překážet.“ Jindy ovšem zazáří pronikavý a přiléhavě vyslovený vhled, třeba když se zamýšlí nad soudobou izolovaností: „Všichni sledovali stejné televizní estrády – lidé, co byli proti válce, i ti, kdo ji podporovali. Všichni jsme měli stejný základní kulturní slovník. Lidi, co chtěli v estrádě vidět Beatles, museli sledovat i tanečníky flamenca, komiky ve vytahaných kalhotách, břichomluvce i třeba scénu ze Shakespeara. Dnes toho toto médium nabízí spoustu a člověk si může vybrat jen jednu věc, která se mu líbí, a užívat si výlučně svůj žánr. (…) Ukazuje se, že nejlepší způsob, jak lidi umlčet, není vzít jim jejich fórum, ale dopřát každému jeho vlastní, separátní kazatelnu. Většina lidí nakonec bude poslouchat to, co už dávno znají, a číst to, s čím dávno souhlasí. Budou hltat rozmělněná opakování téhož a zřejmě nikdy nezjistí, že by se jim mohl líbit Shakespeare nebo tanečníci flamenca.“

Možná je ovšem nejpřiléhavější číst Filosofii moderní písně jako „gramofonovou knihu“ s mobilem či počítačem po ruce. Jednotlivé kapitoly jsou pochopitelnější tehdy, slyšíme-li při četbě právě ten song, kterým se zabývají. Doprovodné fotografie, jež tak často přinášejí záběry z fabrik na výrobu gramofonových desek či hudebních prodejen, jako by nenápadně avizovaly, že máme co do činění s jakýmsi „vinylem“ o 66 číslech. Samy Dylanovy formulace se mnohokrát opakují a rozličně variují obrazy, motivy a témata, což zpočátku místy působí poněkud neohrabaně a nadbytečně, ale postupně začnou evokovat refrény na neustále se otáčející gramofonové desce. Patrně nikoli náhodou je poslední kapitola věnována písni Diona DiMucci Where or When a její úvodní věta zní: „Mám pocit, jako bych o téhle písničce už psal.“ Song naznačuje, že „stejný podivuhodný svět se vyjevuje stále znovu, vypráví a převypravuje.“ Čas, časy – to je velké Dylanovo téma, v jeho díle vždy docházelo k prolínání různých vrstev, času vyměřeného existenci jednotlivce s časem epochy, v níž se realizuje společnost, a s časem mytickým, který neplyne kupředu, ale cyklicky se vrací… Bob Dylan ve Filosofii moderní písně roztočil gramofonovou desku opakovaně vypovídající o neutuchající lidské vitalitě, o vůli a touze a snu, který má mnohé parametry toho „amerického“ – důvěru ve vlastní síly, hrdost individuálního odhodlání, oddanost svému ideálu, zklamání z jeho ztráty a snahu po neúspěchu se opět postavit na nohy. Být boxerem v ringu, ale také tulákem stále na cestě, psancem, obchodníkem s deštěm, směřovat kupředu a vyčerpaně se vracet, dosahovat vrcholů a ocitat se na dně, střídat bohatství s chudobou, zažívat závratnou blízkost porozumění i nejhlubší samotu a zapomnění. To všechno znovu a znovu, v šestašedesáti číslech se z amerického snu stává sen lidský. Člověk se tragicky i komicky přistihuje, že ve svém osudu opakuje totéž, co generace před ním, jako by se neustále převtěloval, točil se na velké gramofonové desce, v níž všechno už něco připomíná. A zároveň zakouší jedinečnost chvíle svého života – a touto jedinečností teprve dává smysl celým dějinám, neboť „pokud se to neděje nyní, nedělo se to ani tehdy a nikdy“.

Ještě jedna věta, jíž autor komentuje píseň Pump It Up: „Má spoustu nedostatků, ale umí je všechny skrývat.“ V případě této knihy asi nejde o skrývání, ale nedostatky svého druhu ano: kapitoly jsou příliš neorganické a rozházené, jazyk občas drhne, někdy působí strnule a jindy až frivolně, obraty jsou místy křečovité (nabízí se otázka po kvalitě překladu Gity Zbavitelové). Čistou poezii autor dokáže bezohledně kontaminovat banální moralitou a naopak místa hrozící povšechnou tezí náhle roznítit tajemným obrazem. Kymácí se to. Doslovnost střídá náznak, ironie a patos jsou stěží odlišitelné. K Dylanovi odjakživa patřila jistá pythičnost – a možnost vykládat si autorovy úsudky několika způsoby působí na některých místech až mučivě. Ve Filosofii moderní písně se Dylan mimo jiné zabývá tím, proč jsou tak přitažlivé a silné některé konkrétní písně, přestože zjevně nejsou dokonalé. Sama kniha se vystavuje podobné otázce. Není dokonalá, zato značně přitažlivá.