František Wiendl, jaro 1960, foto A. Kubík 


Před devětadevadesáti lety se 31. prosince v Klatovech narodil František Wiendl, účastník druhého a třetího československého odboje a mnohaletý politický vězeň. U této příležitosti přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru ukázku z knihy Oplocený čas (Vzpomínky politického vězně), jejíž vydání RR chystá v příštím roce. Těžištěm textu, který bude provázen řadou fotografií, dokumentů a také citací z dobové korespondence, je rozhovor syna a otce, Jana W. s Františkem W. Kniha přináší nejen cenné svědectví o dějinných událostech z období druhé světové války, protektorátu, února 1948 až po konec šedesátých let a pak také o rocích nesnadného návratu z vězení, a není pouze pokusem „uchovat část rodinné paměti, která se ovšem vyhraněným způsobem protnula s historickými událostmi obecnější povahy“. Přináší jedinečnou (sebe)reflexi hlavního vypravěče a osvědčuje rovněž nemalé literární kvality. Vzdor těžkým osudům, které zpřítomňuje, může být především zdrojem podstatné posily. Její ústřední postava, dnešní jubilant, patří v českém národě k elitě bez uvozovek, stejně jako další z jeho rodiny, o nichž v knize také hovoří. Obdiv a respekt si zaslouží i skutečnost, že svůj zájem o věci veřejné, příkladně zde provázený činy a osobním ručením, František Wiendl neztratil ani ve svém úctyhodném věku, jak dokládá i jeho prohlášení k jedné prezidentské kandidatuře, které na své facebookovém profilu zveřejnil 30. října tohoto roku a zní:

„Několik slov k nadcházející prezidentské volbě. V poslední době probíhá ve sdělovacích prostředcích diskuze o příštím nástupci současného prezidenta Miloše Zemana, kterou sleduji z pohledu bývalého politického vězně (vězněn 1949–1960), v době zatčení mně bylo dvacet šest let. V době nacistické nadvlády jsem vstoupil do druhého odboje (nar. 31. 12. 1923) a po osvobození v květnu 1945 jsem již pozoroval, že část národa inklinuje ke KSČ (v roce 1946 ve svobodných volbách KSČ získala 40,3 % hlasů). V souvislosti s tímto děním je také nutno připomenout zločiny KSČ z padesátých let, kdy bylo popraveno 248 našich občanů, cca osm tisíc vězňů zahynulo na pracovištích, na útěku či bylo ubito ve vyšetřovnách StB; 270 tisíc občanů bylo vězněno v pevných věznicích nebo v koncentračních táborech.

Bez ohledu na zločiny této strany vstoupil generál Petr Pavel do KSČ, stal se předsedou základní organizace KSČ, vůči režimu byl loajální a hájil jeho zájmy. Po listopadu 1989 zahodil legitimaci KSČ a svůj vstup do KSČ vysvětluje svojí naivitou. Jako prezidentského kandidáta generála Petra Pavla nemohu volit. Neboť jedna věc je jeho služba ve strukturách NATO, druhá pak být zvolen prezidentem republiky. Jestliže jako představitel NATO mohl ve službě odčinit, jak říká, svoji chybu z mládí, prezidentský úřad je služba jiného druhu. Jeho symbolický význam klade na kandidáta zcela jiný druh nároků – celoživotní morální integrita je nárokem klíčovým. Aktivní vstup do komunistické strany z této perspektivy nejde podle mého názoru odčinit.“
 


František a Jan Wiendlovi, jaro 2022, foto J. Bartoš


Oplocený čas
Jan Wiendl – František Wiendl

(…)

Na podzim 1959 ses podruhé během svého věznění setkal s otcem, jak k tomu došlo?
Maminka několikrát, jak jsem už říkal, žádala o milost, pro mě i pro otce. Kdykoli ale žádost dorazila do Klatov, přišlo odtud jednoznačné stanovisko, že je návrat nežádoucí. Byl to asi takový opožděný „dík“ některých Klatovanů za otcovu činnost v odboji za druhé války a možná i za to, že něco na někoho věděl a ten někdo nechtěl, aby se o tom mluvilo, kdoví… Každopádně otec tato přezkumná řízení, která vždy končila na zamítavém stanovisku právě z Klatov, těžce nesl, bylo to pro něho zklamání, ke Klatovům měl osobně i jako veřejně působící osobnost hluboký vztah. Nicméně stalo se, že ho propustili z gesce prokurátora jako přestárlého v říjnu 1959, byla tehdy vyhlášená taková menší amnestie. Z Leopoldova ho eskortovali na Pankrác, kde jsme se setkali.

Jaké bylo tohle vaše setkání?
Bylo podobné tomu o tři léta dřív, také za asistence bachařů, ale určitě veselejší. Měl jsem velkou radost, že jde táta na svobodu. Když ho zatkli, bylo mu skoro šedesát let, když ho po deseti a půl letech strávených v pevných věznicích propouštěli, byl to bezmála sedmdesátiletý pán, jehož zdraví bylo tím dlouhým vězněním podlomeno. Přitom otec měl velkou fyzickou kondici a vytrvalost. Nikdy nesportoval, ale celoživotní tvrdá práce a jistě i jeho fyzické založení mu pomáhalo udržet si kondičku do zralého věku. Naštěstí ze dne na den přestal – na doporučení Jirky Krbce, který v Leopoldově působil jako vězeňský lékař – kouřit, neboť ho vážně ohrožoval vysoký krevní tlak. A to byl silný celoživotní kuřák. Já to zjistil už na Pankráci, kde jsem se setkal s architektem Ádou Fenclem, který přišel na Pankrác z Leopoldova, kde pracoval v tátově tesařské skupině. Hned mi hlásil: „Fanouši, kouřil jsem z tvých cigaret, které jsi v šestapadesátým dal při vaší návštěvě tátovi, táta totiž přestal naráz kouřit!“ To všechno vlastně byly dobré zprávy a opravdu jsem se radoval, že je tatínek už svobodný a může se vrátit za maminkou. Ta už tehdy bydlela na samotě pod Klenovou. Z Klatov ji soudruzi vypudili. Nejprve ji vyhodili z našeho domu, do našeho bytu se nastěhoval velitel klatovského oddělení Státní bezpečnosti Heis. Pak nějaký čas žila po podnájmech. Z toho posledního musela v roce 1958 odejít proto, že se její domácí vracela dcera a ona potřebovala volný pokoj. Nebylo jednoduché najít další podnájem, naše rodina byla označena politickým cejchem, abych tak řekl, lidé se spíše báli jí pomoci, aby na sebe zbytečně neupozornili. Pomocnou ruku jí tehdy podala paní Anna Vrbová, s kterou se znaly z Klenové, kde se maminka narodila. Přivedla ji na dvojsamotu pod Klenovou, kde se říká Harant, stál tam mlýn a hned vedle něho stavení, dříve to byla papírna, pak čerpačka vody na klenovský statek, které patřilo Vrbům. Právě zde zemřel stávající nájemník, shodou okolností tátův vzdálený příbuzný Vencl Trefanec. Paní Vrbová – byla to maminka malířky Vilmy Vrbové-Kotrbové – jí umožnila na Harantu bydlet. Byla to ale tehdy v podstatě vybydlená stavba, bez koupelny, suchý záchod v kůlně, s jednou žárovkou, pro vodu se chodilo do studny k sousedům do mlýna. Vilma Vrbová s manželem Františkem Kotrbou, restaurátorem, zde chtěli mít letní byt a ateliér, nicméně s rekonstrukcí z nějakých důvodů váhali. Maminka zde byla po létech šťastná. Měla tu zahrádku, drobné zvířectvo, s paní Vrbovou vycházely výborně, a sousedé – Pilmanovi – bývalí mlynáři, kterým mlýn soudruzi po osmačtyřicátém zrekvírovali, byli vstřícní a nápomocní. Tedy sem se otec vrátil. Navíc – bylo to odsud na skok do Českého Hamru, odkud pocházel, vybavil si tu malou truhlářskou dílnu, myslím tedy, že tu byli oba velmi spokojeni.

Děda se tedy naštěstí vrací k babičce, ale tebe čeká ještě bezmála osm let ve výkonu trestu…
V tu chvíli pro mě bylo nejdůležitější, že jsou naši opět spolu. Ale jistě, že mě při loučení napadlo, jestli tátu ještě někdy uvidím živého. Ale stala se ještě jedna věc. Bezprostředně poté, co naše návštěva skončila, zavolal si mě do kanceláře jeden bachař, podporučík Josef Urban, který měl službu na křížení chodeb u projekce. Byl to shodou okolností Klatovák. Znal jsem ho. Za manželku měl sestru mého kamaráda z dětství Toníka Bělouška, hudebně nadaného člověka, pozdějšího dirigenta a zakladatele symfonického orchestru v Klatovech. Urbanův otec byl také bachařem. Nepřiznávali jsme sice, že se vzájemně známe, ale oba jsme to věděli. Urban inklinoval k literatuře a psal básně, ale když se ujistil, že se psaním básní neuživí, vstoupil jako jeho otec do služeb vězeňské stráže. Byl to člověk klidný a mírný, nikomu neubližoval. Zavolal si mě a říká: „Víte, já ten váš celý případ znám. Podívejte se, někteří jsou už doma, teď i váš otec, a já bych vám doporučoval, abyste si napsal žádost, a určitě do Vánoc budete doma také.“ Odpověděl jsem mu, že maminka o mé propuštění několikrát žádala a vždy přišlo, že je návrat nežádoucí, takže to nemá cenu. A že už to nechci opakovat. A on mi překvapivě navrhl: „A kdybych vám tu žádost napsal sám?“ A já na to – poměrně drze v mé situaci – odvětil, že záleží, co by tam napsal… A on, že mi to dá přečíst. Skutečně mně zanedlouho, 23. listopadu, přinesl koncept té žádosti. Napsal tam spíše takové obecnější věci, zdůraznil přitom, že dobře pracuji, nic víc, nic míň. Přečetl jsem si to, souhlasil jsem a poděkoval mu. Řekl jsem mu ale, že jsem si jist, že na Vánoce určitě doma nebudu.

Což se potvrdilo.
Samozřejmě. Vánoce minuly a já seděl dál. Neměl jsem mu to za zlé, žádné iluze jsem si v té době už nedělal. Na jaře 1960 se ale cosi začalo dít… Blížila se ona velká amnestie, což pochopitelně nikdo z nás muklů nevěděl. Jednou v březnu mě znenadání odvedli do jedné z pankráckých kanceláří, které se nacházely v přízemí věznice. Netušil jsem, co se bude dít. Seděl tam takový elegantní pán s kufříkem. Představil se mi jako náčelník klatovské Státní bezpečnosti, a že by si se mnou rád popovídal. To už jsem věděl, co bude následovat. Říkal mi, že vědí o té mé žádosti. A že Klatovy vzkvétají. Pak přešel k tomu, jak je trápí, že je lidi nemají rádi, i když oni pro ně chtějí jen to nejlepší. Přímo mi pak sdělil: „Neříkám, že půjdete domů ihned, ale až jednou půjdete, mohl byste nás informovat, co si lidi přejí, jaké jsou jejich představy. Tak bych byl rád, kdybyste s tím souhlasil.“ To mě skutečně vnitřně rozzlobilo. Měl jsem více než deset let odsezeno, pochopil jsem, že za tou podanou žádostí vidí jakousi mou slabost, že vědí, že otec byl propuštěn a že je doma, takže jsem mu vcelku zostra odpověděl ‒ a pamatuji si to dodnes do slova a do písmene: „Víte, pane náčelníku, to, co po mně chcete… Mně zbývá ještě sedm a půl roku dosedět, já si to radši dosedím, donášet vám nebudu. Se mnou nepočítejte!“

Co na to ten estébák řekl?
Neřekl pak už vůbec nic. Sklapl kufřík, zavolal bachaře a tím to skončilo. Odvedli mě zpět na pracoviště. Nakonec mě ale přece jen pustili. Žádosti, co podal na podzim 1959 strážný Urban, bylo 14. dubna 1960 vyhověno. Šel jsem tedy domů. Bylo to tři neděle před tou velkou amnestií 9. května. Říkal jsem si pak – čert mi byl dlužen, že jsem na to tomu Urbanovi kývl, mohl jsem jít domů za ty tři neděle společně s kamarády. Ale to samozřejmě nikdo nemohl tušit…

Jak na tvé náhlé propuštění reagovali muklové v plánovačce?
Bachaři mě ten den odvedli do jedné z kanceláří pankrácké věznice, kde seděl jakýsi člověk se zapisovatelkou. Ten mně sdělil, že mě čeká řízení o mém propuštění. Šlo to ráz na ráz. Do plánovačky jsem se vrátil s tím, že mám urychleně předat svoji práci a sbalit si věci. Kamarádi byli samozřejmě překvapeni, ale všechno šlo tak rychle, že na nějaké přílišné emoce nebyl čas. Jaroslav Cuhra, který tam před časem napsal – tajně – na kus toaletního papíru takovou nábožensky založenou esej s názvem O smyslu bytí, mě požádal, zdali bych ten moták nevynesl ven. Nesmírně jsem si ho vážil, jeho rozvaha, vlídnost, vzdělanost stejně jako jakýsi až otcovský dohled a starost mi během těch několika společných let na Pankráci velmi pomáhaly, s radostí jsem mu to tedy přislíbil. Vymačkali jsme dvě tuby zubní pasty a ty texty do nich opatrně vložili. Pak jsem se se všemi rozloučil, svých pár věcí včetně těch ukrytých motáků jsem snadno sbalil do krabice od margarínu, a vyrazil směrem ke katru. Bylo pár minut po páté odpolední. Vlastně mě při odchodu vůbec neprohlíželi, tedy prošel jsem ven bez jakýchkoli potíží.
 


Wiendlovi – shledání, Klenová – Harant, jaro 1960, foto A. Kubík


Zkus si vybavit, na co člověk v takových chvílích myslí? Lze to vyjádřit slovy?
Tak je to samozřejmě obtížné, ne-li nemožné. V hlavě se ti v tu chvíli honí obrovské množství myšlenek, ale zároveň cítíš takové zvláštní prázdno; pomalu si uvědomuješ tu novou skutečnost, ale stále ti to nějak úplně nedochází… Navíc ten den hrozně pršelo! Došel jsem pěšky z Pankráce na Václavák. Tam jsem tak popocházel, díval se na ty lidi, co chodili kolem, na auta a tramvaje, pomalu jsem doslova vdechoval ten ruch města. Na sobě jsem měl staré sako, v němž mě na podzim 1949 zatkli, tepláky a gumačky, na které jsem si našetřil v Jáchymově. A v ruce tu krabici od margarínu, kde byly schované i dopisy, které mi posílali naši. V kapse něco málo peněz, které mi zůstaly z kapesného, které jsme v plánovačce dostávali. Hrozně mě štvalo, že mi prší na hlavu. Tak jsem zašel do takového luxusního obchodu s klobouky a koženou galantérií, na který jsem na náměstí náhodou natrefil, a rozhodl se koupit si klobouk. Ta prodavačka se na mě dívala zprvu prazvláštně, ale pak asi pochopila, kdoví… Nicméně probíhalo to tak, že mi nechávala vybrat, já se pořád nějak nemohl rozhodnout, tak mně v dobré víře začala nabízet konkrétní kusy. „A co byste říkal tomuhle…“ A já, jak jsem byl naučený po ta léta poslouchat bachaře, tak jsem jen odvětil: „Ano, tenhle…“ A ona zase povídá: „Tak já vám ho zabalím, venku strašně prší.“ A já na to zase: „Ano, to budete laskava.“ Tedy zabalila mi ten klobouk a já ho pak nesl zabalený po celou cestu domů…

Jak jsi našel cestu na Harant?
S krabicí od margarínu a se zabaleným kloboukem jsem promoklý nasedl do vlaku na hlavním nádraží a vyrazil po jedenácti letech směr Klatovy. V Klatovech jsem musel přesedat na spoj do Janovic nad Úhlavou, to byla nejbližší vlaková zastávka, Harant je od ní vzdálen dalších pět kilometrů. V Klatovech jsem měl půlhodinu k dobru, říkal jsem si, že bych se podíval na Černou věž, ale stejně už byla noc. Počkal jsem proto na janovický spoj a dojel tam. Stále vydatně pršelo. Já pořád držel ten klobouk zabalený v pytlíku. Cestu mi naši samozřejmě popsali. Měl jsem o ní ale informace také od inženýra Martana, který to tu znal, neboť v roce 1947 kolaudoval přestavbu mlýna sousedícího právě s domem, kde bydlela maminka. Ale v tu noc a za deště to bylo složitější, než jsem původně myslel, ve tmě jsem občas sešel z polní cesty. Několikrát jsem musel přebrodit říčku Jelenku, která tu protéká. Ale do cíle jsem dorazil. Gumačky plné vody, zaklepal jsem na dveře domu v pátek 15. dubna v půl druhé v noci. Maminka přišla ke dveřím a ptala se, kdo to je… Byla nesmírně překvapená, stejně tak táta – povídali jsme si až do rána…

(…)

Jak probíhalo tvé a dědovo postupné sžívání se s okolím, jak na tebe a další, co se vrátili z vězení, reagovali lidé v Klatovech?
Jistě. Právě otec, který už nějaký ten měsíc pobýval doma, se setkával s různými věcmi. Třeba mi popisoval situaci, kdy v Klatovech potkal svého starého známého, notářského koncipienta Jírovce, který byl zvláště během války u nás doma skoro každý den, diskutovali, probírali politickou situaci, maminka ho hostila… Otec ho potkal na chodníku a nic zlého netuše, přátelsky ho pozdravil. Ta reakce ho ovšem šokovala, Jírovec totiž vyděšeně vyhrkl: „Ne, pane, já vás neznám, jděte pryč, já vás neznám!“ A utíkal dál. Otec mi to tedy říkal hlavně z důvodu, abych nebyl překvapen, pokud bych se s takovou reakcí setkal. A skutečně – několikrát se i stalo, že lidé, moji dřívější známí, raději přešli na druhou stranu ulice, než aby se se mnou museli potkat. Na druhé straně tu ale byli jiní lidé, třeba lékař Láďa Sobotka, jako kluk bydlel s maminkou v našem domě v Čechovce. Jednou jdu Pražskou, to je rušná ulice, co vede v Klatovech z náměstí na Rybníčky, a najednou slyším, jak někdo z druhého chodníku na celou ulici volá: „Franto! Franto!“ Vidím, že je to Láďa, rozběhl se ke mně přes ulici a hlasitě se se mnou uvítal. Hořké chvilky ale také byly. Uběhlo několik let, do Klatov jsem den co den, v létě zimě dojížděl za prací. Pořídil jsem si na to posléze malou motorku, pionýra. Musel jsem si předtím ovšem obnovit řidičák, v tom mi zase pomohl Florián, nechal mě pocvičit v řízení jeho autem. Bydlení s rodiči bylo v prvních letech samozřejmě řešení, hledal jsem ale přeci jen něco stabilnějšího, nechtěl jsem se smířit se situací, že po zbytek života s nimi budu bydlet na samotě. Náš dům nám zabavili a pochopitelně neexistovala žádná možnost, že bychom se tam kdy mohli vrátit. Na radu známých z podniku jsem zkusil požádat na úřadě o bydlení. Po nějaké době to vyšlo. Přidělili mi malý suterénní byt v domě našeho starého známého ze Sokola, bratra Šmolce. Byla to suterénní garsonka, vlhká, zdi prorostlé plísní, podlaha vlhkostí vzedmutá o metr do výše. Ta soudružka na byťáku, Nováková se jmenovala, která mi dávala klíče od téhle garsonky, se na mě při předávání tak opovržlivě podívala a řekla s despektem: „Tak tohle bude pro vás tak akorát dobré…“

Cos na to říkal?
Já se už v kriminále naučil, že v podobných chvílích je nejlepší mlčet, ona mnou pohrdala, já jí ještě více. Bylo mi jasné, že diskuse by k ničemu nevedla. Pan Šmolc, jemuž dům původně patřil a který tu i po vyvlastnění zůstal v roli jakéhosi domácího, mi říká: „Franto, dělej si s tím, jak uznáš za vhodné.“ Odmakal jsem tam přes tisíc hodin práce. Okopal jsem starou plesnivou omítku, cihelné stěny očistil a izoloval asfaltem, renovoval podlahu, předělal dispozici, ve výsledku z toho byl pěkný malý byt, kde jsem se cítil dobře.

(…)

Setkával ses v těch letech i nadále s pozorností Státní bezpečnosti?
Samozřejmě, věděli jsme, že jsme permanentně sledováni. Vždyť jsme byli propuštěni na desetiletou podmínku, každý z nás musel před odchodem z kriminálu podepsat protokol o mlčení, na každého Bezpečnost vedla svazek a každému se v průběhu těch let ozvala. Já jsem to pocítil několikrát. Nejsilněji asi necelý rok po propuštění. Šlo o ty motáky, které jsem vynesl Jaroslavu Cuhrovi. Jakmile jsem věděl, že je Jarda vrátil domů, poslal jsem mu ty texty s průvodním dopisem a pozdravem k němu do Plzně. Jaroslav byl ovšem – jako silně věřící a angažovaný katolík – po určité době opět zatčen a uvězněn. Celkově si za komunistů odseděl sedmnáct let, což bylo vzhledem k jeho věku strašné. Při domovní prohlídce mu ale estébáci zabavili i ty motáky včetně toho mého dopisu. Vůbec mě totiž nenapadlo, že by starý mukl s jeho zkušenostmi – Jaroslav byl třeba na Nikolaji už v letech, kdy tam politických byla ještě hrstka a kdy je týrali a šikanovali kriminální vězni, jak jsem o tom mluvil dříve – zkrátka, že by ho nenapadlo ten dopis zničit. Ale stalo se. Jednoho dne – právě jsme šli z podniku na oběd na klatovské náměstí do bufetu Slavie – mně do cesty vstoupil takový menší člověk. Usmíval se a požádal mě, jestli by se mnou mohl mluvit. Já se na něho taky usmíval, hlavou mi běželo – tak kdepak jsem tě, člověče, potkal, bylo to na Jáchymově nebo na Pankráci nebo na Borech…? Zkrátka myslel jsem si, že je to mukl. Ale on sám mě brzy uvedl na pravou míru a povídá: „Pane Wiendl, já jsem z StB, potřeboval bych s vámi mluvit.“ Odvedl mě na služebnu Státní bezpečnosti, ta se tehdy v Klatovech nacházela v budově okresního soudu, vcházelo se tam bočním vchodem směrem od Drnového potoka. A tam to všechno vybalil. Chtěli na mě ušít kolportáž protirežimních textů, vynášení materiálů z kriminálu a podobně. Já se ale hájil tím, že jsem v tom textu nic protirežimního neviděl, že to byly Jaroslavovy úvahy o životě a že při propouštěcí prohlídce na Pankráci nikdo nic nenamítal a já vše legálně pronesl… O těch tubách od pasty jsem pochopitelně nic neříkal. Nechali si mě tam ten den až do pozdního večera, ale pak mě propustili. Řeknu ti, že tehdy ve mně byla malá dušička, byl jsem přesvědčen, že si mě tam opět nechají. Jiný, už ale nepoměrně veselejší doklad toho sledování jsem zažil později. Jak jsem říkal, v prvních měsících a letech po propuštění, než jsem si upravil garsonku, jsem dojížděl na pionýru do Klatov. Jednou se v projekci slavily čísi narozeniny, já jsem trochu upil. Skutečně málo, spíše symbolicky, ale upil. Když jsem se na motorce vracel večer domů, v Janovicích na náměstí mě zastavila policejní hlídka. Stála tam ale ještě další odstavená auta, příslušníci tedy měli takříkajíc fofr. A stalo se, že když mě legitimovali, jeden z nich říká: „A, Wiendl, vás známe, vy nepijete, tak pokračujte dál…“ Tehdy jsem z toho vyvázl snadno, ale byl to další důkaz, že o nás a našich životech vědí všechno.

(…)