Dne 31. prosince 1923 se v Klatovech narodil František Wiendl, účastník druhého a třetího československého odboje a mnohaletý politický vězeň. Vyučil se zedníkem a vystudoval průmyslovou školu stavební v Plzni. Významně se podílel zejména na aktivitách protikomunistické odbojové skupiny v rodném městě, činnost soustředil zvláště na převody osob za hranice státu a kolportáž zpravodajského materiálu. StB skupinu v roce 1949 rozvrátila a její členové byli zatčeni. Na svobodu byl František Wiendl propuštěn až na jaře 1960. Ani další život v (komunistickém) Československu ovšem nebyl snadný, nejen z politických důvodů, ale i proto, že živoucí doklad charakternosti a statečnosti bývá nepohodlný. O tom, stejně jako o svých předcích a dalších blízkých i o svých žitých názorech nedávno vydal nepatetické a nesebestředné svědectví v knize Oplocený čas. Těžiště tvoří rozhovor, který s ním vedl syn Jan, a při dnešní příležitosti na Bubínku Revolveru zveřejňujeme epilog této knihy. Osobnost Františka Wiendla je skutečným příkladem neokázalé odvahy a věcné neochvějnosti a také nositelem světla a naděje ve světě, který potemněl. Ostrost a důslednost postojů, stejně jako silný zájem o věci veřejné a obecné si František Wiendl zachoval dodnes, jak dokládá například jeho vyjádření k prezidentské kandidatuře Petra Pavla nebo řeč u příležitosti uvedení jeho knihy letos v září. Redakce Revolver Revue považuje za čest, že ji spolu se svým synem svěřili k vydání právě jí, a k výjimečnému jubileu výjimečnému oslavenci přeje vše nejlepší!
 


František Wiendl, foto Karel Cudlín pro Revolver Revue, 2023

 

Jan Wiendl – František Wiendl
Oplocený čas (Vzpomínky politického vězně)
Epilog

Jak se teď, po těch letech, ohlížíš za svojí minulostí? Našel jsi v sobě schopnost svým věznitelům odpustit? Lze to vůbec?
I kdybych se snažil odpustit, tak jeden jejich zločin jim nemohu odpustit nikdy. A to věznění mé maminky, která celý život věnovala rodině a práci, o politiku se nezajímala. KSČ sice byla v roce 1993 prohlášena za stranu zločinnou, ale komunisté ji přejmenovali na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM). Vidím tento čin jako obrovský podvod. Snad je to důsledek lhostejného přístupu části našich občanů, jejich nedostatečného svědomí, neboť od založení KSČ jich prošlo touto stranou skoro pět milionů. Uvědomuji si pochopitelně, že nic není v životě černobílé – mluvili jsme třeba o mých kamarádech Floriánovi a Honzovi, kteří se mně i mamince snažili v padesátých letech i později pomáhat, jak mohli, ale kteří do té partaje stejně nakonec vstoupili. Ale tak jak tak – při vědomí všech důsledků – se na většinu těchto členů dívám jako na bezpáteřní lidi, kterým šlo pouze o jakési výhody, kariéru, bez ohledu na to, co tím způsobují. Jak se říkalo, byli „pouze u komunistů“. Komunisté obecně, pokud vím, nikdy nevyjádřili lítost, takové ty řeči o tom, že se „staly chyby“, neberu. Nic nevyváží skutečnost 248 popravených, 8000 vězňů, kteří zahynuli na pracovištích a v pevných věznicích, 270 000 českých a slovenských občanů, kteří byli z politických důvodů dlouhá léta vězněni. Ptám se, je možné za těchto okolností odpustit? Bylo by to spravedlivé?

Mluvili jste o tom všem po návratu pak s maminkou, vraceli jste se k těmto souvislostem? Nebo jste oba zprvu chtěli spíše zapomenout?
Pochopitelně, že jsme o tom mluvili, a nejen s ní, ale i s příbuznými, přáteli. Už jsem tu hovořil o tom, jak se Jana angažovala při obnově soudního řízení ve prospěch svého otce, tvého dědy Jendy Štorka. Její maminka, babička Růženka, nikdy nezapomněla na ta krutá léta ústrků a ponižování, které prožívala po jeho zatčení. Těžko jsem rozuměl těm muklům, kteří se rozhodli svoji zkušenost, jakkoli traumatizující, před svými dětmi utajit a tím je jakoby „chránit“. Před čím – před sebou samými, před světem uvnitř drátů železné opony, který si je takříkajíc zaškatulkoval a nebylo před ním – s výjimkou emigrace – úniku? Po listopadu 1989 jsme navíc jezdili na různé přednášky po celém klatovském okrese a po republice, občany jsme seznamovali s krutostmi komunistů u výslechů, na pracovištích, o věnování uranové rudy SSSR, hovořili jsme o vraždách politických vězňů v pracovních táborech…

Lituješ něčeho?
Historické literatury, která přináší jasná a podložená fakta, je po třech desetiletích od listopadu 1989 velké množství. Každý, kdo chce, může se s těmito informacemi seznámit. Mezinárodní komunistické hnutí dosáhlo za dlouhá desetiletí své politické existence jednoho sta milionů mrtvých. Vycházím-li z těchto mnohamilionových utracených životů, opravdu nemám, čeho bych litoval, naopak jsem rád, že jsem byl schopen alespoň maličko přispět k narušení tohoto zvrhlého a zločinného myšlení a jeho politických podob. Během své odbojové činnosti jsem se snažil pomoci politicky pronásledovaným, v době svého věznění jsem se choval tak, abych se za sebe nemusel stydět; nikomu jsem přitom vědomě neublížil, ničeho tedy v tomto ohledu nelituji.