V nakladatelství Torst vychází od roku 1996 Sebrané spisy Ladislava Klímy, které edičně připravuje Erika Abrams. První (dle číslování Spisů čtvrtý) svazek přinesl poprvé kompletní, necenzurované vydání Velkého romanu, v roce 2005 následovaly deníky, fragmenty zápisků a Klímův vlastní životopis publikované pod názvem Mea a o rok později kniha korespondence Hominibus. Před necelým rokem vyšel další plánovaný svazek, dle číslování Spisů třetí, nazvaný s odkazem na Klímovu první knihu Svět atd. Tematické zaměření prozrazuje už původní pracovní titul Philosophica žurnalistica. Ve svazku jsou soustředěny Klímovy filosofické texty knižně a časopisecky vydané za jeho života – tedy především komponované celky Svět jako vědomí a nic (1904), Traktáty a diktáty (1922) a Vteřina a věčnost (1927) –, které jsou v dalších oddílech doplněné ucelenými i fragmentárními příspěvky a souvisejícími koncepty dosud nevydanými.

Klímovskou edici Eriky Abrams doprovází s každým vydaným svazkem vlna pozitivních ohlasů už od Velkého romanu, který v polovině devadesátých let vyvolal diskusi o tom, v jak zdeformované, cenzurované podobě známé z opisů dalších osob byla především beletrie Ladislava Klímy do té doby představována. Torstovský precizně připravený počin tak konečně nabízel alternativu k mnohdy v podstatě poloamatérským vydáním Klímova díla a předložil ověřený, s pozůstalostí konfrontovaný a detailním aparátem doprovozený text. (Viz kupříkladu kritickou recenzi Martina Machovce na předchozí nespolehlivá vydání Klímova románového textu v Kritické Příloze RR č. 3/1995, následné emotivní reakce čtenářů a Machovcovu reflexi prvního svazku Spisů Eriky Abrams ve stejném periodiku č. 6/1996, kde se přímo v podtitulu hovoří o „splněném snu“.)

Jádro Světa atd. tvoří Klímovy texty „pro veřejnost“ za jeho života publikované a čtenářům známé, což u předchozích svazků, které vycházely především z rukopisů a zásadně revidovaly dosavadní edice, v takové míře neplatilo. I právě díky této odlišné výchozí situaci ovšem zřetelněji vyniká neobvyklost některých editorčiných rozhodnutí. Přestože má většina textů tištěnou podobu, z níž by bylo lze vcelku standardně vycházet při přípravě edice, Erika Abrams výchozí znění opravuje a v souladu s autorskými koncepty („Dáváme zde přednost konceptu před tištěným vydáním […]“) vyrovnává všechny „schválnosti a spornosti dosavadních vydavatelů“, kteří razili „‚intuitivní‘ přístup“. Dle editorky totiž ani v tomto případě „upřednostnění ‚poslední ruky‘ není o nic spolehlivější, když dotyčná ruka je právě cizí“.

Pregnantně na tato a další specifika editorčina postupu upozornil již Michal Kosák v článku Klímovské okusy, publikovaném na webu i-Kanon.cz 26. dubna 2018: „Klímova editorka ovšem vydávaný text nepodává doslovně podle zvolených výchozích vydání, nýbrž kriticky odstraňuje chyby. V právě vydaném svazku na tom však nepřestává a například text knihy Svět jako vědomí a nic, u nějž se nedochoval rukopis, přibližuje předpokládané autorské podobě. Odstraňuje tak z textu jevy, které podle ní jdou na účet redaktora Klímovy knižní prvotiny z roku 1904, ale Klíma, tak jak ho zná ona, by dané slovo psal jinak. […] Jakkoli je takový postup opřen o dokonalou znalost veškerého autorova díla, nepokládáme jej za přiměřený.“ Závěrem Kosák shrnuje: „Podává se tak text, jenž nemá historickou identitu, což sice není konec světa, ale ve spisech, které se zaklínají autentickým autorovým slovem, je to přístup až nebezpečně ošemetný.“

Kosák tak upozorňuje na neobvyklost rozhodnutí aktivně rekonstruovat pravděpodobné znění Klímova textu („Opravili jsme podle Klímova obvyklého způsobu psaní […]“), namísto registrování problematických míst pouze ve vydavatelském aparátu. Tyto editorčiny postupy (či přesněji způsob jejich prezentace v aparátu) mají však ještě další rozměr, který Kosák pravděpodobně rovněž naznačuje, když píše o „výrazné a sršaté dikci vydavatelských komentářů“. Je to tak nápadný rys, který spoluvytváří ráz edičního přístupu Eriky Abrams a projevuje se i ve Světě atd., že si zaslouží zvláštní pozornost.

Vydavatelské poznámky týkající se jednotlivých jevů v textu bývají většinou neutrálním sdělením, jehož cílem je věcně a maximálně efektivně předat čtenáři nějakou technickou (textologickou) nebo rozšiřující (například literárněhistorickou) informaci. U Eriky Abrams mají však tyto poznámky různé stylové i významové polohy – od očekávatelného objektivního záznamu určité skutečnosti až po subjektivní komentář, polemiku, interpretaci. Jak naznačují již předchozí citáty, editorka otevřeně vystupuje proti nedbale odvedené práci redaktorů Klímova díla. Příklady jejich pochybení negativně komentuje i ve vydavatelském aparátů u jednotlivých číselných indexů: „Doplňujeme dvě slova, která v knižním vydání vypadla – poněkud radikálním řešením tiskové chyby v Tribuně“, „Poslední zásah redakce ‚moralního žurnálu‘? Koncept je i zde výmluvnější […]“; nenechavé sdělení v závorce čteme u poznámky: „Změněno anonymním aventinským korektorem (aniž rouhání tím vskutku zmírněno) […]“. Společným jmenovatelem těchto kritických vstupů je vždy poukaz na předcházející nedostatečnou znalost Klímova díla, jejíž důsledky nyní editorka konečně eliminuje: „Knižní verse – ‚čím dříve národ vůlí ke povznešené síle dospěje‘ – je jasně dílo někoho, kdo neměl ponětí o bytostné exponencialitě vůle u Klímy.“

V jiné formě se tato tendence objevuje i v komentářích, které se týkají variant Klímových textů a míry jejich explicitnosti, kontroverznosti apod.: „Časopisecké znění je zde o něco mírnější […]“, „Ocitujme i méně publikovatelnou rukopisnou variantu […]“, „Koncept hlásí bezostyšně […]“, „Malý vzorek polemičtější první verse […]“. Toto nutkání k hodnocení a interpretaci textových jevů předznamenává další rys editorčina vydavatelského komentování Klímy. Ač jde o postřehy, které vychází z dlouhodobého a v současnosti patrně mimořádného zájmu o autorovo dílo, v aparátu se mnohdy projevují nechtěně komicky v podobě jakýchsi spiklenecky zasvěcených, až „laškovných“ komentářů: „Ač Klíma sám psal jako dareba v konceptu: Mimo zmíněné dareby nikdo ho do huby nevezme“, či: „Nepojmenovatelného? Jenže Klíma jinde s jeho pojmenováním nedělá cavyky.“ Právě vzhledem k vysoké úrovni editorské práce ve svazku překvapují také psychologizující tvrzení, která souvisí s oním spiklenectvím a spřízněností s autorem: „Definitivní znění je zato shodné s konceptem – jako by se Klíma nutil, ale nakonec přece jen nemohl odhodlat k ústupku ‚journalistice‘“, „Ocitujme zde v úplnosti první zachovaný náčrt (s datem 8. prosince 1924) pro pohled, který nabízí do vnitřních zmatků Klímy-žurnalisty, zmítajícího se nejen mezi psaním, ale i myšlením ‚konvencionellním‘ a ‚svým‘ […]“, „[…] jde snad o tiskovou chybu časopiseckého vydání, ale je to chyba v Klímově duchu, kterou zjevně nechtěl opravit, stejně jako občas chtěl, aby byla slyšet předpona v čistě českém slovese oddolat“. Tyto interpretace Klímova počínání mají pak svou krajní polohu ve vágní registraci toho, co pro autora je či není dle editorky typické: hovoří o „vskutku klímovských“ myšlenkách, „málo klímovském slově“, textovou variantu uvádí vposled nicneříkajícím tvrzením, že „Koncept je zde klímovštější […]“.

Všechny uvedené citáty nejsou hrubými chybami, které by zásadně zpochybňovaly kvalitu ediční přípravy, v úhrnném množství vydavatelských poznámek jde navíc o jednotlivosti – ovšem v kontextu právem všeobecně ceněné kvality se vyjevují tyto komentáře výrazněji ve své zbytečnosti a rušivosti. Kromě toho by řada postřehů spíš vydala na samostatnou stať či stati: například charakteristika posunu Klímova psaní od konceptů, zápisků v denících a korespondenci k „přijatelnějším“ verzím pro publikum jako možná forma autocenzury, nebo třeba komplexnější sondy do dobového kontextu (jako zaznamenáníhodné, ale bez dalšího výkladu opět spíše nahodile citované jsou například uváděné přípisky a zatržení v osobním knižním exempláři Otokara Březiny či jeho názory na konkrétní pasáže z Klímy známé ze svědectví Jakuba Demla). Je škoda, že místo roztroušených náznaků potenciálních témat v poznámkách, v nichž jsou z hlediska žánru cizorodé, Erika Abrams rovnou nedoprovodila svazek nějakou související studií či studiemi.

Oddanou pozornost Klímovu dílu totiž není třeba demonstrovat znaleckými průpovídkami v aparátu, protože o ní vypovídá sama existence svazku a pečlivost, s níž se Erika Abrams tomuto podniku několik desetiletí věnuje. „Rozpustilosti“ a „humoru“ je v tuzemské literární vědě ostatně až příliš a ediční práce Eriky Abrams se v této poloze mimoděk přibližuje tomu, proti čemu se vymezuje. Je pochopitelné, že nevybíravě polemizuje s pochybným zacházením s Klímovým dílem, musí-li se potýkat s jeho následky. Avšak ve výše připomenutých pasážích se nejednou z editora-průvodce, jenž čtenáři zprostředkovává ve služebné roli co nejzodpovědněji Klímův text, stává Erika Abrams jakoby výhradní znalkyní Klímova myšlenkového světa – a vede s autorem důvěrný dialog, jemuž čtenář musí pouze nezúčastněně přihlížet.

Ve svazku představené Klímovo dílo přitom mluví samo za sebe. V chronologicky uspořádaném celku se také zřetelněji zračí mnohoznačnost a rozmanitost jeho myšlení, jež bývá v různých příležitostných medailonech nezřídka redukováno na teze z jeho prvotiny a fráze o významu jednotlivých Klímových filosofických termínů. Navzdory řadě závažných příspěvků ke Klímově filosofii, a to jak dobových (Emanuel Chalupný, Josef Kodíček, Karel Vorovka ad.), tak pozdějších (například Jaroslav Kabeš, Jan Patočka, Ivan Dubský, Josef Zumr, Urs Heftrich), se zdá být bohužel stále dominantní spíše efektní obraz Klímy jako nepřizpůsobivého, pološíleného a přisprostlého alkoholika takřka neschopného racionálního uvažování. Tak i v literatuře předmětu se kupříkladu jako určitý úvodní narativ a interpretační klíč ke Klímově osobnosti a tvorbě opakuje poukaz na otřepanou historku o tom, jak byl Ladislav Klíma vyloučen ze školy.

Ve Světě atd. lze vedle dosud známých textů nalézt třeba dvě jeho „nové“, vzájemně velmi odlišné recenze, které svědčí o variabilnosti autorova psaní, z nichž by zvláště první snad mohla přispět k definitivní erozi jednostranného obrazu Klímy-chaotika. Jde o rozsáhlé Pojednání o <Ospravedlnění dobra Vladimíra Solovjeva.>, tištěné z autorského čistopisu, v němž Klíma jako neochvějně racionální, systematický analytik a skeptik podrobuje kritice jednotlivé aspekty Solovjevovy etiky. Druhým pozoruhodným a dosud nerozšířeným textem je Klímova divadelní recenze Oresteia Aischylova a Oresteia Dvořákova, dle ediční poznámky nalezená v pozůstalosti Arnošta Dvořáka a původně pravděpodobně psaná pro časopis Veraikon. Ta představuje odlišnou, u Klímy obecně známější polohu: ironizující a zesměšňující, odvážnou, apelativní, místy až hysterickou, přesto však v argumentaci vycházející ze široké znalosti látky. Obě tyto Klímovy kritiky, knihou „objevené“, mohou být navíc aktuálně inspirativní a naléhavé. Právě četba takovýchto Klímových nekompromisních, ale nenahodilých soudů, jež se navíc vyznačují výjimečnou stylistickou vynalézavostí, je v současném ledabylém, a nebo naopak hyperkorektním světě otravného kulturního PR a všemožných kurzů o strategiích pozitivní sebeprezentace obzvlášť potěšující.

Svazky Spisů vstupují kvůli velkým časovým rozestupům do odlišných kontextů české polistopadové kultury a jsou konfrontovány s rozličnými stavy zájmu o Klímovo dílo. Poslední dobou se k jeho tvorbě znovu vrací především divadlo (viz například inscenaci dramatu Lidská tragikomedie v Divadle v Dlouhé či operu na motivy novely Utrpení knížete Sternenhocha v Národním divadle). Nezbývá než sledovat, jaké místo – bude-li jaké – v současném kontextu zaujme Klímova znovu vydaná filosofie a žurnalistika.