Před 180 lety se 15. října narodil Friedrich Nietzsche. Výročí připomínáme úryvkem z rozsáhlé eseje Ivana Dubského, která byla poprvé publikována v Revolver Revue č. 66/2007 a knižně vyšla ve výboru z Dubského textů O Nietzschovi (Revolver Revue 2016).
Euforie a šílenství v Turíně (poslední dny Nietzschovy)
Ivan Dubský
…
tak klesl jsem sám kdysi,
z šílenství po pravdě,
z touhy po dni,
dnem unaven, ze světla nemocen
– klesl jsem dolů, do stínu, noci,
…
vzpomeneš ještě, vzpomeneš, srdce žhnoucí,
že jsem byl vypuzen
ze vší pravdy!
Jen blázen! Jen básník!
Friedrich Nietzsche
(…)
Jinak bylo léto 1888 v Engandinu, Nietzschovo poslední, „velkou zkouškou trpělivosti, lilo ke konci dnem i nocí, i se sněhem, silnice, dráha byly zčásti zatopeny“ (píše Metě von Salis 12. 9.). „Co jsem opustil Turín, jsem v bídném stavu. Věčná bolest hlavy, věčné zvracení; mé staré choroby znovu propukly“, stěžuje si již počátkem července Overbeckovi (4. 7.). I jeho návrat do Turína neproběhl bez obtíží, Nietzsche popisuje dlouhé noční přechody v Comu, cestu zatopeným terénem po úzkých prknech a při osvětlení pochodněmi, „zcela uděláno pro mne, pro ‚slepou bábu‘“. Vyčerpán dorazil do Turína a sám žasne: „Zvláštní! Jako naráz bylo vše v pořádku. Nevídaný jas, podzimní barvy, exkvizitní pocit blaha na všech věcech“ (Gastovi 27. 9.). Ještě dodatečně si ale stěžuje na léto v Engandinu: „Od června jsem mrznul a jak“, a pokud se týče zdraví, zmiňuje se o „příliš dlouhé dysenterii (kolika německy)“, působící pocit prochlazení, před „zimou ve svém těle“ má největší strach (Gastovi 14. 10.).
Po příjezdu do svého „osvědčeného místa“ – 21. září 1888 – si Nietzsche najal tentýž byt jako zjara na Via Carlo Alberto 6; pociťuje okamžitě ohromnou úlevu, až euforii: „Zde se mi vede stále lépe: počasí je den co den nepopsatelně čisté a plné světla – ještě jsem neviděl takový podzim“, píše Overbeckovi (18. 10.). Den za dnem ubíhá „se stejnou dokonalostí a slunečním jasem: nádherné stromy v zářivé žluti, nebe a velká řeka jemně modré, vzduch nejvyšší čistoty – celý Claude Lorrain“ (Gastovi 30. 10., Nietzsche má na mysli poetického malíře 17. století, speciálně římské Campagne). A slova o turínském podzimu se opakují v dalších dopisech jiným adresátům. „Od září totéž sublimní počasí […]. Připadá mi, že žiji v nekonečném Claude Lorrainovi barev“, píše Emily Flynnové. Stejně i Metě von Salis: „Podzim tu je Claude Lorrain v permanenci – často se ptám, zda je něco takového na zemi možné. Zvláštní! Proti té letní misère“. A nadšené velebení turínského podzimu 1888 se dostalo až do Ecce homo. („Nikdy jsem nezažil takový podzim, ani nepokládal něco takového za možné na této zemi. – Claude Lorrain myšlený do nekonečna.“)
A také dodává: „Bez otálení, a aniž bych promarnil jediný okamžik, vrhl jsem se do práce“ (EH, 143) a práce mu jde nepřetržitě „v tempu fortissimo a v dobré náladě“, cítí se být „nejvděčnějším člověkem na světě“, „vše mi jde lehce, vše se mi daří“, nastává jeho „velký čas sklizně“, jak píše Overbeckovi (18. 10.).
Dne 15. října 1888 je Nietzschovi 44 let… a v tentýž den, „v den nejmilostivějších narozenin mých a pánových“ (poněkud temná formulace, rozumějme pruského krále Friedricha Wilhelma IV. – zešílevšího, s nímž sdílel den svých narozenin a jméno Friedrich) začíná psát další, čtvrté dílo toho roku, Ecce homo s podtitulem „Jak se staneme, čím jsme“ (variace na Pindarův verš) a zhruba během měsíce je dokončuje. Titul zvolil podle Pilátových slov k žalobcům, podle slov jediné postavy Nového zákona, jíž je třeba ctít, jak píše v Antikristovi (af. 46).
Někdy uprostřed osmdesátých let se Nietzsche rozhodl, že již nebude hovořit přes Zarathustru, ale sám za sebe, a toto rozhodnutí teď v Turíně uskutečňuje: v Ecce Homo, této preambuli k přehodnocení všech hodnot, chce představit akt přehodnocení a současně podstoupit „těžký úkol, vyprávět o sobě, o svých knihách a svém životě“ (nakladateli Naumannovi 6. 11.). A tak si vypravuje svůj život, jak čteme v Předmluvě. Po létech utrpení a nemoci vzniká tedy spis vedený „antickou sebevládou a dobrou náladou“, dílo, které se mu zdá „natolik zdařilé“, že si v něm „dovoluje žertovat“ (Gastovi 13. 11.). Tón Ecce homo „je bujarý a osudový jako vše, co píšu“. Svou knihu představuje také Georgu Brandesovi do Kodaně: „Vyprávěl jsem si teď sám s cynismem, který se stane světodějným: kniha se jmenuje ‚Ecce homo‘ a je to atentát bez nejmenšího ohledu na Ukřižovaného: končí za hromů a blesků proti všemu, co je křesťanské nebo křesťansky infikované“. Prohlašuje se za „prvního psychologa křesťanství“ a přitom postupuje jako „starý artilerista“ „těžkými děly“ (20. 11.). Celek pokládá za „předehru k přehodnocení všech hodnot“, což je pro něj „formule pro akt nejvyššího sebeuvědomění lidstva“ (EH, „Proč jsem osudem“). Nietzsche tehdy prohlašuje, že spis je připraven k vydání, objevuje se však okleštěn sestrou až roku 1908 po Nietzschově smrti.
Již uprostřed listopadu odložil Nietzsche „ad acta“ původní plán opustit na podzim Turín a na zimu se vrátit jako obvykle do Nizzy, a nechává si proto odeslat z Nizzy své knihy; představa Nizzy v zimě je pro něj „čiré bláznovství“ (Gastovi 30. 10.).
I když se Turín stal pro Nietzscheho „šťastným nálezem“ už na jaře toho roku 1888, na podzim se dostavuje jiná nálada, daleko povznesenější, neobyčejná euforie. Ve stejné době, kdy se u něj objevuje tento rys, přestává se zmiňovat o jakýchkoliv svých fyzických potížích, o bolestech hlavy, záchvatech a křečích, o nichž psal dříve svým nejbližším. Od poloviny října, kdy naposled o nich píše, honosí se jen tím, jak se mu skvěle daří, jak výtečně vypadá a jak okouzluje své okolí. Když se na sebe dívá do zrcadla (píše Gastovi 30. 10.), podivuje se, že vyhlíží jako „o deset let mladší“, že od té doby, kdy si zvolil Turín jako „svou vlast“, přibylo mu na důstojnosti (používá francouzského „honneurs“), že má výtečného krejčího (zatím mu oblečení obstarávala matka v Naumburku), že si dopřává ve své trattorii nejlepší pochoutky; do té doby prý ani nevěděl, co znamená jíst s chutí, s „apetitem“, co znamená „být při síle“, a pochvaluje dobrý, desetihodinový spánek. Příteli Overbeckovi se rovněž chlubí: „Co zde v Turíně je pozoruhodné, je dokonalá fascinace, kterou zde způsobuji, i když jsem člověk nenáročný a nic nevyžadující. Když přijdu do velkého obchodu, pak se mění každý obličej; ženy na ulici se za mnou ohlížejí, – má hokynářka pro mne schovává nejsladší hrozny… Je to samo o sobě směšné […]. Jím v jedné z nejlepších trattorií […], dostávám jídla nejvybranější z nejvybranějších úprav – neměl jsem tušení o tom, jaké maso, jaká zelenina mohou být jako tato italská… připravená neuvěřitelným způsobem, nejjemnější maccaroni […]. Moji číšníci září uhlazeností a vstřícností“ (prosinec 1888).
Podobnými slovy popisuje matce své bytostné naladění během turínského podzimu: „Žasni nad tímto podařeným kouskem: beze jména, bez bohatství se zde se mnou zachází jako s malým princem […]. Naštěstí jsem nyní dorostl všemu, co ode mne vyžaduje má úloha. Mé zdraví je skutečně výtečné; nejtěžší úkoly, na něž by nikdy nikdo nestačil, jsou pro mne lehké. Turín je vskutku má rezidence; ach, s jakou distancí tu se mnou zacházejí.“ Tato slova jsou psána necelých čtrnáct dní před naprostým zhroucením…
Opět a opět si pochvaluje lacinou a rafinovanou turínskou kuchyni, jí čtyřikrát více než v Nizze, honosí se tím, že má „lehký paletot, podšitý modrým hedvábím“, úžasné anglické zimní rukavice, zlaté brýle (které ovšem venku sundává, aby lépe vypadal), tak líčí matce sebe – „po všech stránkách je zde o mne dobře postaráno“. Dokonce uvádí, že díky mohutné posteli, pro Italy známce nezbytného luxusu, „dosud nikdy tak dobře nespal“ (matce 17.
Má pocit, že nikdy v životě nebyl tak zdravý, zdatný a šťastný jako v posledních měsících toho roku v Turíně, že „během celého svého života tolik nevytvořil jako v posledních 20 dnech, samé věci prvního řádu“ (Emily Flynnové 6. 12.) – život je pro něho jedna velká slavnost. Tato triumfální nálada prostupuje i do děl, vzniklých v tomto čase. Již názvy kapitol Ecce homo, v němž interpretuje svá předchozí díla a své životní názory, to dokládají: „Proč jsem tak moudrý?“, „Proč jsem tak chytrý?“, „Proč píšu tak dobré knihy?“ atd. Předpokládá, že tento spis vyjde najednou v sedmi hlavních jazycích, že překlady budou pořízeny „samými hlavními spisovateli“ – pro francouzský překlad počítá se Strindbergem, jehož francouzsky psaná díla Nietzsche četl a s nímž si dopisoval. Domýšlí se, že francouzský překlad Ecce homo překoná dokonce počet výtisků Zolovy Nany (Overbeckovi 22. 12.). I o Antikristovi si je jist „s milionem exemplářů v každé řeči v prvním vydání“ (Brandesovi počátkem prosince). Jindy zase o Zarathustrovi píše, že se stane „první knihou všech tisíciletí“, že „je v ní zahrnut osud lidstva“ a „v několika letech bude rozšířen v milionech exemplářů“ (nakladateli Naumannovi 26. 11.). „Jakmile Ecce homo vyjde, budu prvním člověkem, který teď žije“ (tamtéž), a naplní se Strindbergova deviza: „Lisez Nietzsche!“ – „Čtěte Nietzscheho!“, slova, jimiž Strindberg končíval své dopisy Nietzschovi. Ecce homo však – zatím jen německy – vyšlo až o dvacet let později.
V poněkud „skromnějším“ tónu píše matce její „starý tvor“ – „Dein altes Geschöpf“, často tak podepisuje dopisy jí adresované – že je „obrovsky slavné zvíře: nikoli právě v Německu, neboť Němci jsou příliš hloupí a sprostí pro výšiny mého ducha […]. Mezi svými ctiteli mám samé vybrané charaktery; samé vysoce postavené a vlivné lidi v St. Petersburgu, v Paříži, v Stockholmu, ve Vídni a v New Yorku […]. Dnes neexistuje žádné jméno, o němž by se tak mnoho a tak uctivě hovořilo, jako o mém jméně“ (21. 12.). Nietzsche v dopise užívá obdobná slova, jaká již o sobě napsal v Ecce homo: všude jinde než v Německu má čtenáře „vesměs vybrané inteligence, osvědčené, ve vysokých postaveních […]. Ve Vídni, v Petrohradě, Stockholmu, v Kodani, v Paříži a v New Yorku – všude mne objevili: Neobjeven jsem v zemi evropské plošiny, v Německu…“ (EH, 115).
Ve „velkém čase sklizně“ turínského podzimu pokládá svůj úkol, rozbor vůle k moci, za ukončený a proto chce koncentrovat všechny síly k myšlence „přehodnocení všech hodnot“ – jako svému závěrečnému poslání. Aby vyjádřil nesmírnou erupci vzniklou tímto přehodnocením a spolu s tím i výbušnou energii, již do této věci dává, utíká se k několika metaforám, jichž s oblibou tehdy užívá: cítí se být „starým artileristou“, jenž svými děly „rozstřílí dějiny lidstva do dvou půlí“ (Overbeckovi 18. 10. – Nietzsche opravdu sloužil jako dobrovolník u polního dělostřelectva v letech 1867–68, po pádu s koně a po těžkém úrazu ale předčasně svůj regiment opustil), jinde prohlašuje: „Já starý dělostřelec mám možnost vyvést proti Wagnerovi těžká děla“ (EH, 144). Podruhé zase ve stejném duchu hovoří o svých spisech, o Ecce homo a Antikristovi jako o vulkánech a zemětřeseních, jimiž otřese lidstvem…
Viktor Karlík: Nietzsche, z cyklu LITERATURA, 2108, železo, dřevo, v. 91, foto Ondřej Přibyl
„Jsem nejstrašnější dynamit, jaký existuje“, čteme v konceptu dopisu Brandesovi počátkem prosince a svým Ecce homo „roztrhne doslova dějiny lidstva ve dví – nejvyšší superlativ dynamitu“. Takřka stejná slova ovšem nacházíme již v „memorandu“ „Proč jsem osudem“, dodatečně připsaném k Ecce homo. „Znám svůj úděl. S mým jménem bude jednou spojována vzpomínka na cosi nesmírného – na krizi, jaké na Zemi nebylo, na nejhlubší kolizi svědomí, na rozhodnutí vyvolané proti všemu, v co se dosud věřilo, co se považovalo za posvátné. Nejsem člověk, jsem dynamit…“ (EH, 149). Dynamit, trhavina, jíž se prorážel
Ona válečná tažení, která podniká ku konci svého vědomého života, nejsou však u Nietzscheho naprostou novinkou. Už v knize Mimo dobro a zlo si pro léta následující stanovil, že po přitakávajících dílech (má bezpochyby na mysli Radostnou vědu a Zarathustru – EH, 130) „jde na řadu jeho polovina popírající, činící ne: přehodnocení dosavadních hodnot samo, velká válka…“ (EH, 141). Cílem jeho válečných tažení (v dopise Helen Zimmernové, anglické spisovatelce a překladatelce Schopenhauera, mluví také o „atentátech“) je předně křesťanství, další „atentát“ je namířen proti Němcům, oné „škodlivé, prolhané a neblahé rase“ (Zimmernové 8. 12.). I tento válečný útok nepřichází znenadání, Nietzschovy výpady proti Němcům, respektive „německé říši“, v níž došlo k exstirpaci německého ducha, jsou staršího data, nyní se pouze stupňují: Němci jsou „stále šosáčtější národ“, mají na svědomí „všechny kulturní zločiny posledních čtyř století“, mají na svědomí „nejprotivnější nemoc a nerozum, jaký existuje, nacionalismus, tuto névrose nationale, jíž Evropa stůně“, „Němci ani nemají ponětí, jak jsou sprostí“ – a tak dále a tak podobně Nietzsche Němce atakuje (srov. EH, 145–147). V prosinci už přímo „vyhlašuje“ Německu válku. „Chci říši sešněrovat do železné košile a vyprovokovat k beznadějné válce“. Pracuje „na prememoriu evropských dvorů za účelem antiněmecké ligy“ v čele s Francií (Itálie musí vystoupit z trojspolku), píše profesoru Overbeckovi (26. 12.). Jeho cílem je strhnout hohenzollernský dům, zničit Hohenzollerny, tyto „šarlachové idioty a rasu zločinců“.
Všechny tyto „válečné“ projekty z té doby spadají do Nietzschovy ideje „velké politiky“. „Teprve mnou je na Zemi velká politika“, čteme v Ecce homo (149). Nietzsche chce mít v rukách světovládu – Weltregierung – a „překonat absurdní hranice rasy, národa a stavů, zřídit světový mír“. „Světodějnými listinami“ mají být jeho turínské spisy, jimiž vyhlašuje válku mladému císaři Vilémovi II. (který nastoupil na trůn v červnu toho roku) a knížeti Bismarckovi. Avšak dopisy jim nakonec neodesílá (dochovaly se jejich koncepty), kniha Ecce homo, kterou jim chce poslat, ještě nebyla vydána (vyšla teprve roku 1908!), a tak se Bismarck nedozvěděl, že mezi státníky je „idiotem par excellence“ a nastupující císař „mladým zločincem“, „šarlachovým pokrytcem“, že se s tímto antisemitou, wagneriánem atd. a vůbec s „dynastickou pomateností Hohenzollernů musí skoncovat“, a já – píše Nietzsche – „jsem k tomu dost silný“.
Písemné vyhlášení války německé říši, Hohenzollernům, je jakousi epizodou jeho „boje s tisíciletou lží“, boje proti oné „katastrofě“, jíž je křesťanství. Nietzschem „nadchází konec staré pravdy“, teprve on odhalil „tisíciletou prolhanost“ a rozmetal ji „drtivým úderem blesku“ svého přehodnocení. Tím láme „dějiny lidstva ve dví“, a tehdy nastanou „otřesy, křeče zemětřesení obracející hory a údolí tak, jak se nikomu dosud ani nesnilo“, prohlašuje Nietzsche, „světodějný netvor“, jak se sám deklaruje, v závěrečném oddílu Ecce homo – v „Proč jsem osudem“.
Pozoruhodné je, že spolu se stavem euforie, jejímž výrazem v podzimních dopisech a textech jsou megalomanská prohlášení s přemrštěnými epitety, reflektuje Nietzsche opačné nálady. „Jsem občas dokonale mimo sebe“, píše koncem listopadu Petru Gastovi, jemuž se vyznává, že nemá kromě něho nikoho, komu by mohl říci „upřímné a nezbytné slovo“. „Dělám tolik hloupých póz sám se sebou a mám tolik privátně šaškovských nápadů, že se tu a tam půl hodiny na ulici šklebím“ (25. 11.). V tomto „bujarém a poťouchlém“ chování nachází dokonce „operetní“ inspirace. V jiném dopise líčí, jak byl na jednom koncertu, „nejsilnějším zážitku“ jeho života, a uvádí, že jeho obličej „dělal neustálé grimasy“, a aby se „přenesl přes extremní potěšení“, deset minut musel v grimasách ronit slzy.
Dokonce se zdá, že Nietzsche s věšteckým nadáním (srov. „Lidé s prorockým darem“, in Radostná věda, af. 316) předvídá obrat ve svém životě, ba občas to vypadá tak, jako by zhroucení, jež skutečně přišlo, připravoval jako jakési umělecké dílo. I když mnohdy nechápe, k čemu by měl „uspíšit tragickou katastrofu mého života, která začíná s Ecce“, píše Gastovi (16. 12). O tom, že jeho život se právě nachází v okamžiku „nesmírného rozhodnutí“, v okamžiku, kdy na něm leží obrovská odpovědnost, neboť v jeho „první knize všech tisíciletí“ je zahrnut osud lidstva, píše svému nakladateli Neumannovi (26. 11.). A má také tušení, že jeho život dospívá „ke svému vrcholu“. Hudebníku Carl Fuchsovi sděluje: „Nemůžu ani vyprávět, co všechno je hotovo. Všechno je hotovo – Alles ist fertig. V příštích letech bude stát svět na hlavě: potom, co starý bůh abdikoval, budu od nynějška svět řídit já“ (11. 12.). O Vánocích roku 1888 pak očekává, že „do dvou měsíců bude prvním jménem na Zemi“.
Skutečně „Alles ist fertig“, z uvažovaných čtyř knih „přehodnocení všech hodnot“ končí celý projekt pouze jedním svazkem: Antikristem. Dále již nerozvíjí nové myšlenky, a i když nepřestal nikdy sebe interpretovat, v posledních měsících jako by očekával konec vědomého života, soustřeďuje se na to, aby „podal o sobě obraz“, aby připravil cestu k tomu, aby se mu rozumělo, aby nebyl „zaměňován“. A tak jen vybírá do knihy Nietzsche contra Wagner starší texty, sahající místy až k roku 1877. Původně ani neměl v úmyslu knihu vydat, protože některé části dal již do Ecce homo; knížku dokončuje a odesílá v prosinci nakladateli a publikována je v únoru 1889, v době, kdy už je hospitalizován v Jeně na neurologické klinice. Jeho posledním dílem, které připravil ještě k tisku, jsou Dionýské dithyramby, soubor básní, vydaných roku 1891, v době, kdy jeho šílenství již propuklo…
Mnohá prohlášení z oné podzimní doby se nejednou pokládají za příznak již šílencova velikášství, nicméně jeho profetické vize (o následných stoletích plných válek o rozdělení světa apod.) se zhusta vyplnily. Nietzsche byl přesvědčen, že jeho díla jsou náročná, že „chtějí čas“, že „musí přijít teprve autorita století, aby něco takového mohlo být správně čteno […]. Počkejme sto let, snad do té doby se vyskytne genius duchů lidí, který vyhrabe pana F. N.“, píše v roce 1885, v čase, kdy dokončuje čtvrtý díl Zarathustry, panu von Steinovi. A ve stejném duchu posílá opis recenze o knize Mimo dobro a zlo Malwidě von Meysenbug, aby knihu nečetla, a dodává: „Předpokládejme, že se bude číst roku 2000“.
Také v Turínu je přesvědčen, že „můj čas ještě nepřišel“, že „někteří se rodí posmrtně. – Jednou bude zapotřebí institucí, v nichž se bude žít a učit, jak žití a učení rozumím já; možná dokonce, že se budou zřizovat i zvláštní stolice k interpretaci Zarathustry“, čteme v Ecce homo („Proč píšu tak dobré knihy“). Zaznamenává však bedlivě první ohlasy svých myšlenek v Evropě, neboť kromě Německa – má všude „čtenáře vesměs vybrané inteligence, ve Vídni, v Petrohradě“, jak píše na všechny strany. Především byl uchvácen, když se doslechl, že v Kodani v roce 1888 uspořádal řadu přednášek autor mnohosvazkového díla o hlavních proudech literatury 19. století, Tainův žák Georg Brandes (vlastním jménem Morris Cohen) „om tyske filosof Friedrich Nietzsche“ – „o německém filosofovi F. N.“ – navštěvovaných zprvu 150 posluchači, jejichž počet později vzrostl na 300. S Brandesem si začal dopisovat a neváhal tento fakt s patřičným důrazem uvést v Ecce homo; vyčítá tu svým přátelům, že „nepovažovali nikdy studium některého z mých spisů za hodné námahy“, že to byl „cizinec, Dán, kdo měl jako první dost jemnosti instinktu a dost odvahy“ k tomu; ptá se, zda by na některé německé univerzitě byly dnes možné přednášky o jeho filosofii, jak je konal posledního jara Georg Brandes v Kodani? (EH, „Případ Wagner“). Ovšem již v době, kdy jeho vědomí bude zastřeno, začne zájem o Nietzscheho a jeho filosofii stoupat, jeho spisy jsou vydávány nejen v Německu; počet publikací o něm, sto let po jeho smrti, se nedá ani vyčíslit, rok od roku přibývá množství monografií, disertací, jež zachycuje International Nietzsche-Bibliography, nepřetržitě doplňovaná ze všech zemí od roku 1960. Pořádají se nietzschovská kolokvia a kongresy v nejrůznějších státech od USA přes Izrael až po Japonsko, od roku 1972 každoročně vycházejí Nietzsche-Studien atd. Nietzschovo tušení, že se o jeho Zarathustrovi budou zřizovat stolice, se splnilo: C. G. Jung pořádá semináře o Zarathustrovi v letech 1934–39, Heidegger přednáší o Nietzschově filosofii v letech 1936–39 ve Freiburku. Nietzsche „věděl“ o své budoucnosti, „o milionech výtiscích svých děl ve všech řečech na zemi“, že se jím budou zabývat filosofové, vědci a umělci, i když za jeho života – připomeňme znovu: na podzim v Turíně mu bylo 44 let! – to bylo jen několik výjimečných – Strindberg upozorněn Brandesem, Taine a pár dalších.
Nietzschova euforie během oněch podzimních dní roste – má suverénní pocit, že za sedmdesát dní tohoto turínského podzimu udělal věci prvního řádu, jaké nikdo ani před ním neučinil a ani neučiní „po všechna tisíciletí po mně“, a navíc bez jakékoli známky vypětí, ba „s překypující svěžestí a bujarostí“. „Proslunil se mi pohled na můj život“, čteme v dovětku k předmluvě k Ecce homo. Připomíná tu den svých narozenin, kdy „pohřbil svůj čtyřiačtyřicátý rok“, a „co v něm bylo živé, je zachráněno, je nesmrtelné. Přehodnocení všech hodnot, Dionýské dithyramby a, na zotavení, Soumrak bůžků – to vše jsou dary tohoto roku, dokonce jeho posledního čtvrtletí! Jak bych nemohl být vděčen celému svému životu?“ (EH, 93). Zase tu slyšíme onen sumarizující, uzavírající hlas, jímž se Nietzsche už loučí se svým dílem, aby se odebral do temných krajin šílenství…
(…)
Turín – své milované město, svou poslední „rezidenci“ – opouští Nietzsche 9. ledna 1889 ze Statione di Porta Nuova, užívaje chloralu, s doprovodem prof. Overbecka a dr. Bettmanna a na cestě gotthardským tunelem si opakovaně prozpěvuje svou vlastní píseň:
Na mostě stál
jsem nedávno za hnědé noci.
Zdáli zněl zpěv:
zlatistou tříští prýštil
nad chvěním hladiny do dáli.
Bárky, barvy a tóny –
zpitě vplouvaly do stínů tmy…
Loutna mé duše si potají,
pohnuta neviděně,
drnkala barkarolu
v trnutí pestré rozkoše.
– Naslouchal někdo jí?…
P. S. Nietzschova biografie končí v prvních lednových dnech roku 1889. O následujících stanicích svého života již nerozhodoval – Basilej, Jena, Naumburk, Výmar… Jeho život trval až do 25. srpna 1900, kdy ochrnut a v demenci zemřel na zápal plic…