Z obsažného výboru z prozaických, básnických a písňových textů Filipa Topola, který nedávno vyšel v Revolver Revue pod názvem Zubama po skle, přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru ukázku z doslovu Marka Vajchra. A zároveň srdečně zveme na setkání věnované literární tvorbě Filipa Topola, které se uskuteční 4. února v Café V lese (19 h) a na němž vystoupí Libuše Heczková, Josefina Karlíková, Edita Onuferová, Viktor Karlík, Kryštof Krhovják a Jáchym Topol (více zde).
 

 

Elegantní stavy Filipa Topola (ukázka z doslovu ke knize Zubama po skle)
Marek Vajchr

(…) Jedním z hlavních témat literárních a kulturních debat se u nás v devadesátých letech minulého století stal fenomén postmoderny. Otázky, co vše postmodernou je či jí může být, nakolik je tento termín případný a nosný a zda a na základě jakých kritérií jej lze doplnit či nahradit pojmem jiným, byly s větším či menším důvtipem a zdarem formulovány v desítkách teoretizujících statí a publicistických textů. Jejich autoři se povětšinou shodovali v tom, že smysl postmoderny je z podstaty věci jen stěží uchopitelný. Někteří čeští spisovatelé se nicméně k postmoderně buď sami výslovně přihlašovali, nebo byli jako „typičtí“ postmoderní umělci opakovaně označováni svými vykladači. V dílech autorů, jako byli a jsou například Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Jiří Kratochvil, Jan Křesadlo, Milan Kundera, Miloš Urban a v neposlední řadě Jáchym Topol, jejich interpreti pravidelně nacházeli charakteristické rysy postmoderní prózy: polyfoničnost v užívání rozličných vrstev a typů jazyka, mix rozmanitých stylistických postupů a žánrů, cíleně narušující obvyklé hierarchie vysokého a nízkého či centrálního a marginálního, spolubytí „reálných“ a „přízračných“ postav a dějů na způsob magického realismu, důraz na stvořenost literárního světa textem, který „sám sebe“ průběžně reflektuje a „rozrušuje“, experimenty s narativní skladbou, dováděné do extrémních poloh, a bohatství intertextuálních a kulturních odkazů a aluzí, nezřídka svérázně modifikovaných či mystifikačních, včetně historické mytologie míst, jimiž jsou v první řadě česká a moravská metropole.

 

 

Literární postupy, jejichž prostřednictvím jsou v prózách toho či onoho spisovatele větší či menší měrou naplňovány a kombinovány načrtnuté charakteristiky, jsou samozřejmě zcela individuální a proměnlivé text od textu. Příznačným a zčásti společným rysem tvorby jmenovaných autorů ale je, že navzdory snad nejčastěji uváděné typické vlastnosti postmoderních textů, totiž jejich nespoutané hravosti, tito autoři v řadě svých výtvorů naplňují „postmoderní zadání“ s cílevědomě urputnou zaťatostí. Neupíráme jim, že o hravost, lehkost a komiku často s největší vážností usilují; potíž je, že až na výjimky je toto regulované úsilí na jejich textech bolestně znát. Pokud vedle sebe položíme třeba texty Hodrové, Kratochvilovy či Ajvazovy z přelomu osmdesátých a devadesátých let, v tomto ohledu exemplární, a některé prózy Filipa Topola již z poloviny let osmdesátých (třeba Den a noc či Na zdraví), zjistíme, že texty Filipa Topola nepostrádají snad žádný z výše uvedených příznaků postmoderního psaní, a že nadto a na rozdíl od etablovaných českých postmodernistů oplývají nehledaným humorem, vytříbeným sarkasmem, a zejména přesnou a neokázalou ironií a sebeironií, kterou zmínění reprezentanti domácí postmoderní scény postrádají především. V rámci Topolovy tvorby jimi pak až marnotratně oplývají Lupiánovy podivuhodné příběhy s protéovsky unikavou titulní postavou andělského prosťáčka či pikareskního hochštaplera, které pro akrobaticky zručnou hru s žánrovým očekáváním či narativními finesami, provokativně atakujícími čtenářovu pozornost, pokládáme přímo za vrcholné dílo české literární postmoderny. Texty výše zmíněných autorů se bezesporu vyznačují jazykovou a stylistickou kultivovaností, která z pohledu určitého čtenářského typu jednoznačně převyšuje Topolovu výpověď, protože ta na první pohled působí leckdy roztříštěně, zajíkavě a kostrbatě. S použitím klasického Šaldova výměru rozlišujícího základní tvůrčí typy ale můžeme konstatovat, že právě v této „neučesanosti“ tkví jedinečný a nadčasový čtenářský potenciál děl Filipa Topola, neboť z našeho dnešního pohledu jsou zmínění etablovaní postmodernisté jen dobově zajímavými, čítankovými spisovateli, zatímco Filip Topol se nám živě zapisuje do paměti jako navždy bezostyšně mladý, nehorázně talentovaný a bezstarostně drzý básník – „božský rošťák“. Sterilně ušlechtilá nuda, která bývá rubem a rizikem vší kultivovanosti, dnešním ani budoucím čtenářům Topolových textů rozhodně nehrozí. (…)

 

Foto Filip Beránek.