Bubínek Revolveru 4. 12. 2023

Edieu (po roce za Eduardem Ovčáčkem)

Před rokem zemřel básník, grafik, sochař a malíř Eduard Ovčáček (5. 3. 1933 v Třinci – 5. 12. 2023 v Ostravě), jedna z osobností konkrétní a vizuální poezie a intermediální tvorby druhé poloviny 20. století a počátku století následujícího. S jeho výtvarným dílem jsem se setkal koncem devadesátých let; v olomouckém Muzeu umění jsem navštívil výstavu Mezi tradicí a experimentem: Práce na papíře a s papírem v českém výtvarném umění (1939–1989), kde jsem poprvé uviděl Ovčáčkův původní příspěvek k formám vizuální poezie: propalovanou koláž. Zasáhla mě okamžitě, dotkla se čehosi archetypálně hlubokého – jako by to byl obraz božských signatur v nitru věcí.

Eduard Ovčáček: Písmová pole, 1981, propalovaná koláž na papíře

Postupně jsem objevoval a doceňoval rozmanité podoby jeho tvorby. Od počátku šedesátých let se zabýval aktivní a strukturální grafikou; podněty Vladimíra Boudníka rozvíjel osobitě, od roku 1964 ve strukturálních leptech uplatňoval písmo jako svébytný verbovizuální fenomén, jehož uměleckému zkoumání se věnoval v podstatě celý život – od ryze lettristických prací přes strojopisné umění (typewriter art) až po asémické psaní (asemic writing). V šedesátých letech patřil k výtvarníkům, kteří se zasloužili o uznání sítotisku za umělecky hodnotnou grafickou techniku. Byl významným členem Klubu konkrétistů (1967–1970), podílel se rovněž na jeho obnově roku 1997. Ke konkretismu měl umělecky nejblíže, nebyl však konkretistickým puristou; průběžně se vracel k figuraci, především v jejích expresivních, až groteskních podobách. Podobně jako celá řada představitelů poválečného konkretismu i Ovčáček po jisté době dospěl od plošného vyjádření k prostorovému, kde nejčastěji pracoval s konstruktivistickými principy nebo archaickým tvaroslovím.

Eduard Ovčáček, 1964, Ostrava

S jeho konkrétní a vizuální poezií jsem se seznámil v antologii Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Experimentální poesie (1967) a svazku Lekce velkého A, který vydal roku 1995 D. Ž. Bor v Trigonu. Publikace je pojmenována podle rozsáhlého cyklu vizuálních básní, jimiž Ovčáček reagoval na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968; některé z básní cyklu se mu tehdy ještě podařilo publikovat v českém i zahraničním tisku. Pro pevné občanské postoje (mj. patřil k signatářům Charty 77) mu komunistický režim ztěžoval život i práci, nesměl vyučovat a vystavovat v oficiálních institucích.

Eduard Ovčáček: Schůzka pěti velkých A, Lekce velkého A, 1968

Eduard Ovčáček: Před ústím hlavně, Lekce velkého A, 1968

Jako špatného středoškolského studenta počítačové elektrotechniky, který svůj obor nebyl schopen pochopit a přijmout jako smysluplný, mě oslovovaly také Ovčáčkovy grafiky, při jejichž tvorbě jako matrice užíval tištěných obvodů. Největší význam pro mě ale vždy měly jeho zmíněné práce vzniklé (spolu)působením ohně, kromě propalovaných koláží zejména kresby hořícím provázkem a ony tajuplné ohnivé znaky planoucí pod noční oblohou.

Eduard Ovčáček: Zastavený čas (akce), Třebíč, 1994

Osobně jsme se začali stýkat teprve před několika lety, ale protože mě jeho tvorba provázela dvě desetiletí, toto seznámení mi připadalo jako shledání s dávným přítelem. Nejčastěji jsme pak mluvili o konkretismu, jeho dějinách a nynějších možnostech v digitálním světě. Ovčáček byl nadán (neo)avantgardním duchem vytrvale zkoumajícím mediální hranice a pomezí. V devadesátých letech se začal zabývat digitální počítačovou grafikou, jejímž prostřednictvím se kromě jiného vracel ke svým starším konkrétním básním, jež konfrontoval s uměleckými možnostmi digitálního prostředí.

Zajímal jsem se i o jeho styky s představiteli „klasické“ konkrétní poezie, především Ianem Hamiltonem Finlayem, jehož díla jsme si oba vážili. Ovčáčkovy konkrétní básně dosáhly v době „klasické“ konkrétní poezie mezinárodního ohlasu, lze je nalézt například v nejznámější antologii konkrétní poesie Concrete Poetry: A World View (1968), již uspořádala americká básnířka a teoretička Mary Ellen Soltová. Často jsme uvažovali nad problematikou výstavní prezentace strojopisné konkrétní poezie a strojopisného umění. Říkal, že tato část jeho tvorby dosud nebyla souhrnně v českém galerijním prostředí představena vhodným způsobem, ačkoli je součástí nejprestižnějších zahraničních sbírek (např. The Sacner Archive of Concrete and Visual Poetry; Archiv konkrétní a vizuální poesie Marvina a Ruth Sacnerových).

***

Podobné osobnosti míváme sklony vnímat jako přírodní jevy – jako by měly trvat navždy. Krátce po jeho smrti jsem z překližky vyřezal písmena A, E a O a číslici 3, která pro něho měla značný osobní význam. Překližku jsem opálil, znaky tak získaly uhlově černou barvu.

Litery jsem s sebou vzal na pohřeb; zamýšlel jsem je při odchodu někde nahodile zanechat. Když jsem však uviděl náhrobní desku, kterou si Ovčáček sám navrhl, rozhodl jsem se písmena položit na sníh, který hrob pokrýval a s nímž zanedlouho zmizela.