Ve čtvrtek 24. února Rusko napadlo Ukrajinu, odpoledne toho dne jsem měla jít s dcerou bruslit. Absurdnost této situace mi připomněla Kafkův deníkový záznam z 2. srpna 1914. Zapsal si: „Německo vyhlásilo válku Rusku. – Odpoledne plovárna“ (Kafka 543). Nic víc, nic méně.

Tento známý citát z Kafkova deníku inspiroval nejednu úvahu. Interpreti poukazovali na významuplnou souřadnost (zdánlivě) nesouměřitelných událostí, světové války a banální aktivity všedního života. V podobném duchu se nad Kafkovým záznamem zamýšlel kupříkladu ve svých pamětech Ivan Klíma: „Když jsem si četl Kafkovy Deníky, uhranul mě jeho záznam (…) Byl velice stručný. Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne jsem plaval. K tomuhle záznamu jsem přičinil dva vykřičníky a poznámku: tahle souřadnost důležitosti světových a osobních dějin je neodmyslitelným znakem moderní literatury. Přesnější by bylo: je neodmyslitelným znakem lidského života“ (Klíma 2010, 14). Klíma konfrontoval Kafkův záznam se svým vlastním z 10. ledna roku 1968, kdy nejdřív psal o narozeninách svého syna („Dostal stavebnici Merkur…“) a pak ve stejném odstavci komentoval „odpudivé fráze“ v Rudém právu.

Podle mnoha interpretací, zvlášť staršího data, se Kafka příliš o válku nezajímal, tak jako ho údajně vůbec příliš nezajímaly jakékoli vnější události. Ve svém psaní i v denících se soustředil na vlastní privátní zápasy, na úkor zájmu o události veřejné. Příznačný je opět Klíma, který se nad Kafkou zamýšlel v eseji „Už se blíží meče“ z roku 1982 a v románu Láska a smetí. Kafka chtěl podle něj být „opravdovým ve svém psaní, ve svém povolání i ve své lásce“ (Klíma 1990, 214). Ale obojí ve stejné míře možné není, usoudil český spisovatel, pro jedno je vždy nutné vzdávat se druhého. Klímovu interpretaci lze chápat v kontextu doby, kdy byl veřejný prostor zamořen frází a ideologií, prázdnými dozvuky revolučních vášní, které žádaly, aby se jedinec obětoval revolučním ideám. Kafkova „opravdovost“, jeho „urputná soustředěnost na vlastní osobu (…) spolu s absolutním nárokem, který kladl na sebe, na svoji práci, na smysluplnost vlastního bytí“, stojí v opozici k takto chápaným požadavkům. „Ve chvíli, kdy svět tonul ve válečném či revolučním opojení, kdy i ti, co se považovali za spisovatele, podlehli klamné iluzi, že dějiny jsou cosi většího než člověk (…) Kafka mapuje a brání nejintimnější lidský prostor (…) má starost, aby člověk nepřišel o své poslední útočiště, o klid svého lůžka“ (Klíma 1982, 31). 

Téma Kafka a první světová válka samozřejmě není zcela opomíjené. Například v roce 2012 vyšla celá antologie textů (původně přednesených o dva roky dříve na konferenci v Oxfordu). Zahrnuje texty zabývající se historickým a literárním kontextem i proměnami Kafkova díla během válečných roků. Recenzentka antologie Marie-Luise Wünsche poukázala na význam pomlčky mezi dvěma citovanými Kafkovými větami, která ovšem v Klímově citaci chybí. (Kafkovy deníky v té době česky k dispozici nebyly, Klíma překládal úryvky z angličtiny, navíc daný záznam datuje nepřesně, prvním srpnem – což byl skutečný den vyhlášení války Rusku Německem. Kafka psal o události s denním odstupem, Klíma citoval možná popaměti či podle svých nepřesných zápisků.) Podle recenzentky naznačuje právě tato pomlčka Kafkovu vědomou reflexi. Jako by upozorňovala na nečekanou souběžnost světových a osobních událostí, respektive na napětí a propast mezi nimi. Můžeme dodat, že pomlčka naznačuje nadechnutí, přeryv, okamžik ticha. Dvě deníkové věty nejsou vyřčeny jedním dechem, což je ostatně tužba, kterou Kafka formuloval v deníku v roce 1912, když se zamýšlel nad pročítáním vlastních zápisků: „Neštěstí, které musí člověk snášet, když se přeruší v práci, která se může podařit jen v jednom zátahu, a to se mi ostatně dělo dosud stále (…)“ (Kafka 398). Kafka si přál číst – a psát – v jednom zátahu, jedním dechem, jak se mu to podařilo při psaní povídky „Ortel“ v noci z 22. na 23. září 1912. Ale tak psát se daří zřídka, a vnímat realitu „v jednom zátahu“, to už nejde vůbec…                        

O válce a zvláště přípravě války psal Kafka přímočařeji i obšírněji v dalších deníkových záznamech z té doby. Podle biografie Rainera Stacha nebyl ani Kafka imunní vůči všeobecnému válečnému nadšení, aspoň zpočátku. Nadchla ho nová vize politické jednoty v rámci nacionálně roztříštěného Rakouska a politicky nejednotného Německa, obdivoval německou organizovanost. Podle svědectví přítele Ernsta Poppera se zúčastnil proválečné demonstrace na Václavském náměstí, kde prý „divoce máchal rukama“ (Stach 2017, 525). Ale už 6. srpna zaznívá v jeho deníku zcela jiný tón: Kafka naslouchá řeči starosty, provolávání slávy monarchovi, ale stojí stranou se svým „zlým pohledem“ (Kafka 547). V záznamu popisuje, jak po Příkopech táhne dělostřelectvo, a reflektuje své pocity: „plný lži, nenávisti a závisti“ (Kafka 545).

Stach zasadil Kafkův deníkový záznam z 2. srpna jak do kontextu historického, tak do běhu spisovatelova života, který jako by se zásadně rozhodl právě v červenci onoho roku. Kafka zrušil plánovanou svatbu s Felicí Bauer během nechvalně známého „soudu“ v berlínském hotelu Askánský dvůr. Koncem měsíce se vydal na krátkou dovolenou do Dánska, předtím ovšem ještě v dopise rodičům (20. nebo 21. července) vysvětloval své rozhodnutí opustit zaměstnání, odstěhovat se do Německa a živit se jako spisovatel. Mezi těmi, na jejichž pomoc spoléhal, byl i Robert Musil. Z Kafkova plánu, který mu měl zajistit samostatnost a nezávislost na rodině i úřadu, sešlo. Jak píše Stach, válka předběhla jeho výpověď z úřadu o jeden den. (Zůstává ovšem otázkou, zda by se k výpovědi skutečně odhodlal.) Kafka se vracel vlakem z dovolené v Dánsku v poslední den, kdy ještě fungovaly běžné jízdní řády. Spisovatel byl sice uznán neschopným služby, ale i tak důsledky války zasáhly do každodenního života (koneckonců ani do Německa by už nebylo možné odjet bez zvláštního povolení), na řadu jeho známých se vztahovala mobilizace, poručík Musil odjel do Tyrolska. Kafkovy starosti se i vnějším pozorovatelům začaly jevit jako nicotné. Paní Kafková poznamenala v dopise, že „Záležitost s Franzem tím samozřejmě ustoupila do pozadí“ (Stach 526).                                                  

Manželé Kafkových starších sester Valli a Elli narukovali, Valli se odstěhovala k příbuzným a Kafka do jejího bytu v Bílkově ulici na Starém Městě. Vyvázán ze sňatku, jeho plán opustit zaměstnání a oddat se plně literární činnosti (krok, který měl potvrdit i zrušení jeho závazků k Felici) ztroskotal, Kafka se octl v situaci ustrnutí. 28. července píše do deníku, že jeho „neschopnost myslet, pozorovat, rozhodnout, pamatovat si, mluvit, soucítit stále roste“, že prochází „petrifikací“. Dokonce i v kanceláři „roste jeho neschopnost“. „Jestliže se nezachráním nějakou prací, jsem ztracen“ (Kafka 663). V bytě v Bílkově ulici začne psát Proces.               

Při četbě Kafkova díla obvykle odhlížím od osobních okolností autorova života, deníky čtu jako součást literárního díla. Ale 24. února tohoto roku a následující dny se Kafkův deníkový záznam stal jednoduše tím, čím byl kdysi – deníkem. Promluvil ke mně přímo, včetně jeho pomlčky. Ono krátké mlčení mezi oběma větami jako by vyplnilo nekonečný prostor, který zbýval. A díky nezvyklé identifikaci s Kafkovým zaznamenáním historické události jako bych ve zkratce nahlédla nejen světovou a osobní událost, ale také nově jak jeho deníky a jejich ukotvenost v konkrétním čase, tak i jeho romány a povídky.                                               

Byl Kafkův záznam odrazem jeho momentální psychické situace nebo spíš reakcí na válku, nebo propojením obojího, projevem rozpolcení? Kafkovy dvě stručné věty jsou dvě ledové kry vyčnívající nad povrchem komplikovaných procesů, vnitřních i obecných. Co jiného a jak jinak by se vůbec toho dne dalo psát?

Na kluziště jsme jely; cesta do centra Bostonu byla ostatně i příslibem jakéhosi společenství. V evropských velkoměstech tou dobou už probíhaly demonstrace na podporu Ukrajiny. Kluziště je v parku Boston Common, jehož název i umístění napovídá, že jde o symbolické veřejné prostranství, poblíž sídla massachusettské vlády. Během protitrumpovských demonstrací a těch na podporu Black Lives Matter se v rozlehlém parku scházelo mnoho lidí. Toho dne byl ovšem park pustý. V noci se prudce ochladilo, šedý nehybný mráz v obvykle větrném a slunečném Bostonu věstil nadcházející sněhovou bouři. Místo bruslení jsem se šla projít po okolí. Do nedávno otevřené izraelské kavárny se přišly ohřát dvě mladé dívky zabalené do modrožlutých vlajek. Před budovou State House demonstrovala hrstka lidí. Evropa se zdála strašně daleko, a její východní část ještě dál.

Dnes uplynuly od začátku ruského útoku čtyři týdny. „I am split,“ říkaly mi už ve dnech před invazí ukrajinské kolegyně. Jako by svou situaci nedokázaly popsat lépe. Rozpolcenost pokračuje – mezi denními starostmi, výukou genitivu, pocity bezmoci – a válkou. Mezi první a druhou větou pomlčka, zmrazení, zkamenění. „Rusko napadlo Ukrajinu. – Odpoledne bruslení.“ Dvě věty, které říkají všechno a nic.

Boston, 24. března 2022

 

Franz Kafka, Tagebücher, Frankfurt nad Mohanem: Fischer Verlag, 2002.
Ivan Klíma, Moje šílené století, Praha: Academia, 2010
Ivan Klíma, Láska a smetí, Praha: Československý spisovatel, 1990.
Ivan Klíma, Už se blíží meče, Obsah (Samizdat).
Reiner Stach, Kafka. Roky rozhodování, Praha: Argo, 2017.
Marie-Luise Wünsche, „Blumen, Heil und Nazdarrufe.“ Franz Kafka als poetischer Kriegsberichterstatter aus Prag? Https://literaturkritik.de/id/16927, 28. 3. 2022.
Manfred Engel, Ritchie Robertson, Kafka. Prag und der erste Weltkrieg. Prague and the First World War, Würzburg: Verlag Konigshausen & Neumann, 2012.

Citace z Kafkova deníku (kromě Klímovy citace Kafky) přeložila V. T.