Před dvaceti lety zemřel 24. listopadu 1995 kritik a překladatel Sergej Machonin (nar. 29. 12. 1918), jeden z autorů Revolver Revue a také Kritické Přílohy RR v jejích počátcích – pro první číslo tohoto časopisu napsal v roce své smrti kritickou esej Fenomén lázeňské sezóny, která vzbudila nemalou pozornost tím, jak výrazně – a nesouhlasně s většinovým pohledem – reflektovala režijní práci Petra Lébla. U příležitosti výročí Machoninova odchodu z tohoto světa přinášíme jiný jeho text, který vyšel v RR č. 20/1992 a pojednává o poezii básnířky a výtvarnice Naděždy Plíškové, jíž Revolver Revue věnovala soustavnou pozornost od samizdatových dob.
RR


Zastýskal ses mi.
Seš
polovina mojeho života.

Klame to dělat si představu o básníkovi z několika textů. V sedmdesátých letech proskočilo každou chvíli pár básní Naděždy Plíškové v některém samizdatu, později se jich objevil celý trs v Revolverce. Pokaždé mi ty krátké řádky poezie nebo široké špalíky próz připadaly jako zjevení. Byla to řeč vysvlečená donaha, posměch krásnému oblékání slov do básniviny, potřeba jazyka pravého jako rozlomený kámen. Hledání jazyka všude, kde se děje, kde je neustále v pohybu a kde se každý den rodí. Na ulici, na diskotéce, v chalupě na vsi, v metru, v léčebně, v hádce, v novinách, na plakátech.

V hospodě například, Plíšková tomu říká HOSPODSKÁ ROMANTIKA:

Voni sou kurvy všechny PANI, ty co nejsou kurvy sou eště větší kurvy.
Včela to je nejlínější tvor, tamto se jen tak říká.
Depak, PANI, chlap má smrdět.
Filoména bláznivá. Kupuje mu AFTRSHAVE. Chlap má prostě smrdět.
Puškin byl negr – no tak si přečti s kým tatínek. Tatínek inteligent a s černoškou.
To se podaří jednou za sto let takový Puškin.
Říkáš že blbec, jo? Já sem blbec, ale zásadovej.
Rukavici ti nepučim, tobě maximálně pivo.
JÉ vona neví! S vysokou školou a neví. Rukavice je pětikilo.
To mě podrž. Tobě se to maluje, když nemáš talent, vole.
A NĚŽNĚ: chtěl bych se s tebou kutálet po posteli.
NEVADÍ. Co neušukám, to uválím.
Slyšela ste to? Bez vody a vona mu řekla anglicky GROG.
Jó, nóbl pohřeb, to už se PANI nevidí…

Kus takové řeči z hospody, kus monologu jedné hajzlbáby, kus pátku a kus neděle ze špitálu: Vydržet (pane Ladislave Klímo!). Hlavně vydržet… Hurá! Každej máme svýho Němce! (Tolik české elegance!) Kus řeči u maminky: Prosím tě, k čemu ji to vedeš, dyk vona nadává slepicím do blbců. – Kusy řeči jako vynálezy jazyka, který ještě včera nebyl, obrovské ucho, jaké paní Plíšková kreslí a modeluje, mušle ucha nastražená veškerému jazyku poslouchá, až to v ní hučí.

Četl jsem po kouskách všechnu tu řeč jako odkletí z literátského psaní. Bylo to jako ozdravovna básní.

Rychle jsem si pak odvozoval genealogii tohoto způsobu Naděždy Plíškové až odněkud od dávných notorických bořičů konvencí, od středověkých žakéřů, šašků a nevycválanců, od Villonů a Rutebeufů, a dál od novověkých kramářů a potom odněkud od Gellnera a jiných podobných ptáků. Ještě když jsem jedním okem koukl do té její čerstvě vydané knížky Podle abecedy, utvrzoval jsem se v odhadu, že jde o typ talentu, který si skládá svět ze samého masa řeči a hustoty života a pozdvihuje ho k poezii ze samých krásných i nekrásných věcí jako asambláž z haraburdí, nečekaných předmětů, bedýnek, skel, kočičího stříbra, knoflíků, šroubů, klobouků vyšlých z módy a tub od zubní pasty. Když se na tu hromadu posvítí talentem, je z ní hora nádhery a prostor pro myšlení o světě surovém, upoceném, samá podivnost a nečekaná krása. Málo snesitelném, ale k životu, a dokonce k úžasu, že je.

Potom jsem se podíval do té Abecedy a do očíslovaných rukopisných Tajných dopisů i druhým okem a vidím, jak jsem z předchozích kousků psaní Nadi Plíškové uviděl jen o hodně menší část jejího světa.

Teprve ta druhá uvádí věci i soudy na pravou míru. Je sice nasycena vším, co jsem před chvílí pojmenoval, ale nespěje to psaní k širokému obrazu světa a k oné koncepční, skoro mužské villonovské celistvosti soudu o světě, jak se mi to jevilo.

Spěje to jinam. Spěje to k úzkému, monotematickému, ale zato třaskavému viděnívšeho skrze lásku! Je to celé jeden zarputilý zpěv a křik o bezmoci lásky, o ztracení lásky, o nemožnosti lásky. Jeden velice soukromý příběh, jedna velice soukromá sebeobrana a jedna nepřetržitá vzpoura proti normálnosti života, který nejdřív udělá ten zázrak na začátku, onen křik až k nebesům z úžasu lásky – a potom nám oznamuje, že o tolik zase nešlo a že přišel čas zhášení lamp, dušení citů, definitivní čas cynismu a okoralého trvání. A že všechno vlastně spískal Schopenhauerův génius druhu, šerá a chará bytost podobná netopýrovi a bytující někde v koutě u stropu, která namluví dvěma jedincům různého pohlaví, že jsou stvořeni jen a jen jeden pro druhého, a vnukne jim lásku za chladným účelem zmnožení a zdokonalení druhu. Když se věc podaří, génius druhu se dál nestará. Jde si hledat další dva blázny.

Naďa Plíšková to nemůže uznat. Nechce lásku přebolet. Polský básník Kochanowski vydal po smrti své malé dcerušky Voršilky v roce 1580 knihu zvanou Treny – Elegie, Pláče. Čím dál víc se mi vybavovala při čtení litanických žalů Naděždy Plíškové. Jen ta inspirativní bolest je tentokrát jiná: jsou to táhlé, někdy vytí a jindy běsům podobné žaly opouštěné duše a těla, a jen občas, jen v odlivech, jsou bezbranné a tiché:Zastýskal ses mi. / Seš / polovina mojeho života.

Nevím, jestli bude z malířky a sochařky Nadi Plíškové spisovatelka. Zatím je to ve hvězdách. Ani z té knížky, která jí konečně vyšla, se to nedá vysoudit. Je celá z okamžitých reakcí a vznětů a z rychlého talentu ohromující bezprostřednosti. Není ze stavitelského záměru, který skládá celý život z básní dílo.

Ale vím, že ta posbíraná poskládaná knížka udeřila na poplach uprostřed apartní dekadence postmoderně končícího století, kdy zhnusení životem, patologie, hororové vraždění, nemocná beznaděje, strach a zlá ironie se pomalu stávají už skoro nezbytnými náležitostmi poetiky kdekterého umění. Je to vysvětlitelné. Máme za sebou to půlstoletí. Ale může být básník jenom zděšený nebo otrlý svědek a může být literatura bez vznešenosti?

Čtu v té knížce o lásce třeba takovou vznešenost:

Podívejte se pani, je jaro! řekla Jindřiška a ukázala mi fialky hodně jemně fialové. Jindřiška byla vozejčkářka po autohavárii a její celá pravá tvář i oko se jí posunulo směrem dolů, a jak byla zvyklá se dřív malovat, tak se malovala i teď, akorát měla to oko s modrým stínem na víčku uprostřed pravé tváře. Řekla krásnou větu: „Je to nespravedlivý, když jsme přišli vo nohy, měly nám narůst alespoň křídla. Kdyby teda byla příroda spravedlivá.“

Sergej Machonin