Je vždycky ku prospěchu věci, když jsou na knihkupeckých pultech současně k mání alespoň dva různé kvalitní překlady cizojazyčných děl. Vedle prosté možnosti srovnání a výběru také pokaždé znovu připomenou „předpoklady překladu“, které jsou sice nasnadě, ale zapomíná se na ně tak často, že neškodí znovu upozorňovat: jak je překlad nesamozřejmý, jak výrazně spoluutváří podobu překládaného díla, jak je dokonalost překladu nedostižná – a jak dobrý překlad tuto nedostižnost zároveň popírá i potvrzuje.

Z komerčních důvodů ovšem k souběžnému vydávání dvou či více dobrých překladů dochází zřídkakdy. Takovou výjimku přinesl v Čechách letošní rok, kdy v rozmezí tří měsíců vyšly dva různé překlady jedné ze základních próz modernistické literatury, Dubliňanů Jamese Joyce: jeden od Aloyse Skoumala (je to už jeho čtvrté vydání) v nakladatelství Argo, druhý, zbrusu nový, od Kateřiny Hilské v nakladatelství Odeon. Dřív než budu pokračovat, musím zmínit, že jsem se na argovském vydání podílel jako odpovědný redaktor a překladatel doslovu – snad mě to ale nediskvalifikuje pro následující poznámky, už proto, že má redaktorská role byla v tomto případně povýtce formální, neboť Skoumalův překlad vyšel v čisté reedici.

Srovnání dvou překladů Dubliňanů může kromě výše zmíněných pozitiv přinést ještě jedno: oba přístupy zřetelně odrážejí rozdíl mezi překladatelskými generacemi. Aloys Skoumal (1904–1988), jeden z vzývaných klasiků moderního českého překladu, se ve svém převodu (který poprvé vyšel v Odeonu roku 1988) představuje tak, jak ho známe i z jeho ostatních překladatelských prací: na jedné straně je věrný duchu originálu, pracuje se širokou slovní zásobou, citlivě ctí rytmus a spád předlohy, na druhé straně je tu a tam zbytečně okázalý, nepatřičně ornamentalizuje, sahá neodůvodněně po příznakovějším výrazu či se rušivě blýskne nějakým tím moravismem. Při četbě jeho Dubliňanů pak s postupem času stále výrazněji převládá dojem jisté zastaralosti textu. (Za pozornost zároveň stojí, že Skoumalovo životní dílo, převod Joyceova Odyssea, takový dojem nevyvolává, ač je ještě o něco starší – proč tomu tak je, je však na zcela jinou debatu.) O nevyhnutelném zastarávání všech překladů ovšem při vší své pověstné suverenitě dobře věděl i Skoumal sám – jak v roce 1965 v anketě časopisu Knižní kultura podotkl, „teoreticky je u nás každý nový prozaický překlad žádoucí po čtyřiceti až padesáti letech nejpozději. S tím by se měl každý rozumný překladatel smířit.“ A s překvapivou mírou sebereflexe ještě dodal: „Kam vede nedostatek pokory, uvědomil jsem si na Davidově poznámce z r. 1930 k překladu Thackerayho Trhu marnosti. Práci svého předchůdce, Mourka, který první překlad Trhu vydal r. 1880, vytýká David, že ,zastaralé slohové obraty znechucují českému čtenáři lahodný sloh autorův‘. Když čtu překlad Davidův, jsem v pokušení opakovat po něm to, co David napsal o překladu Mourkově, ale včas se zarazím. Co když to po r. 2000 někdo napíše o mém nejnovějším překladu?“ Ani v tom se Skoumal nemýlil; dnes, dvanáct let „po r. 2000“, lze na jeho překladu Dubliňanů najít leccos, po čem by se dalo vozit. Přes to všechno Skoumalův překlad stále „funguje“ a bezpochyby stojí za vydání i čtení. Ona jistá zastaralost je zde totiž mimo jiné vyvážena sevřeností textu, jeho promyšlenou – a velice joyceovskou – výstavbou: Skoumal výtečně pracuje s povídkou jako celkem, občasná nepřesnost či větší míra licence na větné úrovni je vyrovnána mimořádnou textovou koherencí – což ovšem už není otázka generačního přístupu, nýbrž osobního vkladu překladatele.

Obdobným způsobem pracuje s textem i Kateřina Hilská. Oproti Skoumalovu „opulentnímu“ pojetí však volí mnohem civilnější tón – pro představu se stačí podívat na název vrcholu Joyceovy sbírky, povídky The Dead: u Skoumala se jmenuje „Nebožtíci“, u Hilské „Mrtví“. Ve srovnání se Skoumalem je tedy Kateřina Hilská méně efektní, služebnější vůči originálu. Nejde však o otrockou poslušnost, překladatelka nerezignuje na vlastní suverénní výraz – jen jej tolik nestaví na odiv. Takto elegantně kupříkladu řeší snad nejslavnější a nejcitovanější pasáž Dubliňanů, závěr už zmiňované povídky Mrtví i celé knihy:

„Sem tam cosi ťuklo na sklo okna, a tak k němu vzhlédl a zjistil, že zase sněží. Ospale pozoroval vločky, chviličku stříbrné, chviličku tmavé, jak šikmo protínají světlo lampy. Nastal čas, aby se vydal na západ. Ano, v novinách nelhali – sněží po celém Irsku. Sníh padá do všech koutů temné planiny
ve středu ostrova, na holé kopce, dopadá měkce na allenská blata a měkce padá i dál na západ do tmavých vzedmutých vod Shannonu. Padá také na celý osiřelý hřbitov na kopci, kde v hrobě odpočívá Michael Furey. Zavál pokřivené kříže i náhrobní kameny, leží na bodcích železné branky, na holých trnitých keřích. Gabrielova duše pozvolna umdlévala, zatímco poslouchal, jak se všehomírem tiše snáší sníh, a jako když přichází soudný den, tiše se snáší na živé i mrtvé.“


Je tedy dobře, že vedle sebe existují i dvojí čeští Dubliňané, v překladu Aloyse Skoumala i v překladu Kateřiny Hilské. A který si má člověk přečíst? Nejlépe oba.