Filosof Jiří Němec napsal v letech, kdy se silně angažoval v Chartě 77 a zejména ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, úvahu o problému disidentské identity, o které přemýšlel v souvislosti s fenoménem masky a dokumentem doby. Otázku disidentské identity chápal netradičně, nikoliv jako nějakou atraktivitu založenou na pouhé lidské identifikaci se sebou samým – takovou identitou se ostatně vyznačuje diktátor i blb. Podle Němce „nestačí být v souladu se sebou samým“, ale je třeba na identitu nahlížet spíše jako na „vystupování“, v němž se ukazuje svět ve své „přítomnosti, zjevnosti, která se týká všech, a to teď“.[1] Identitu jako „událost“ spoluurčovaly v disidentské kultuře i undergroundové koncerty, výroba samizdatů, bytové semináře, podpisové politické akce atd.

Depolitizace tradičních disidentských identit
Chartistické společenství vytvořilo známou „jednotu v mnohém“, za pomoci částečně depolitizovaných tradičních disidentských identit, například katolíků, evangelíků, reformních komunistů, politických vězňů, aktivistů undergroundu a dalších. Zrozením Charty 77 tak vznikla nová politická praxe. Na jedné straně se ukázala být politicky nejvýznamnějším překročením tradičních disidentských identit, čímž se stala historicky „nejradikálnější výzvou systému“,[2] na druhé straně křehká „jednota v mnohém“ svou nestabilní „nepolitickou“ identitou tradiční politické identity částečně oslabovala. Ne náhodou se právě vztah mezi političností a nepolitičností Charty 77 stal jejím nejvnitřnějším problémem.

V politické filosofii se „nepolitická čistota“ nebo „čistá politika“ považuje za intelektuální past,[3] protože duch bojuje proti duchu, život proti životu a ze síly neúplatného vědění vzniká řád lidských věcí.[4] Vždy ovšem existovalo vědomí tradiční disidentské rozrůzněnosti a nezávislosti, například undergroundové, kterou vyjádřil jednoduše Ivan Martin Jirous: „Každej z nás byl před Chartou a – jak jsem kdysi vykřikoval U Šupů – bude i po ní.“[5]

Po nástupu Michaila Gorbačova v Sovětském svazu roku 1985 se „nepolitická politika“ začala jevit jako historická brzda. Příslovečný duch doby naznačoval, že ke slovu přichází tradiční praxe, v níž se právě z plurality politických identit rodí nový řád. Pamatuji si, jak na tajném setkání mluvčích Charty 77 v bývalém kostele Obrácení sv. Pavla na Starém Městě 10. 4. 1988 vznesl Václav Havel opětovně otázku, zda by se Charta 77 neměla vyjádřit k problematickému 4. článku tehdejší socialistické ústavy, v němž byla zakotvena vedoucí úloha komunistické strany ve společnosti. Většina mluvčích a přítomných tehdy mlčela a Havlova silně politická iniciativa se v tomto „nepolitickém“ společenství, ovšem silně formovaném reformními komunisty, stala opět „neviditelnou“. V roce 1988 bylo v rámci tohoto „nepolitického“ společenství stále ještě nemyslitelné prosazovat otevřeně antikomunistický diskurs.

Různé formy antikomunismu
Nakonec se během roku 1989, vlivem mezinárodních politických událostí, jako bylo například jednání u kulatého stolu v Polsku, vůle k chartistickému „nepolitickému“ konsensu celkově oslabila. Dne 9. listopadu došlo jak známo k pádu Berlínské zdi a 17. listopad odstartoval v Chartě 77 postupný otevřený rozchod s konceptem „nepolitické“ identity ve prospěch tradičních politických identit. Přesto se ještě na krátký čas dařilo udržovat iluzi, že tradiční identity je možno „depolitizovat“ – výrazem této iluze bylo i polistopadové heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“, vyjadřující dožívající chartistický koncept.

Tuto „nepolitickou politiku“ sdíleli disidenti v popředí, jako byl Václav Havel, Petr Pithart, Zdeněk Jičínský, Jiří Dienstbier st., Pavel Rychetský, Martin Palouš, Jaroslav Šabata a další. Jenže právě tato depolitizace vyústila v brzké rozštěpení a rozpad samotného Občanského fóra. Část levicového disentu byla navíc zaskočena, zejména tím, že se už koncem roku 1989 prosadila osoba Václava Havla na prezidentskou funkci. Levice podléhala stále iluzi o vlastní dějinné výjimečnosti a zejména „osmašedesátníci“ považovali za velkou křivdu, že se prezidentem nestal Alexander Dubček jako pokračovatel reformního projektu pražského jara.

Rozhodnutí Václava Havla kandidovat bylo motivováno řadou aspektů, avšak jeden byl silně osobní a politický – antikomunistický. Dle důvěryhodného osobního svědectví se chtěl zbavit silného vlivu „obrodářů“ (označení „osmašedesátníků“ sdružujících se v Klubu za socialistickou přestavbu Obroda, který vznikl v únoru 1989).

To, čeho se Václavu Havlovi podařilo dosáhnout koncem roku 1989 díky jeho vlivu a diplomatickým a zákulisním jednáním, se o dva měsíce později pokusil otevřeně politicky, „skandálním“ způsobem aktivista undergroundu Petr Cibulka.

Počátkem roku 1990 jsem ve Voknovinách publikoval rozsáhlý text o prvním velkém politickém konfliktu, k němuž došlo v brněnském Občanském fóru mezi dvěma signatáři Charty 77, „osmašedesátníkem“ Jaroslavem Šabatou a antikomunistou Petrem Cibulkou. Jak se později ukázalo, na sporu se přiživovali i příslušníci čerstvě zrušené Státní bezpečnosti. Střet zneklidnil nejen nově zvoleného prezidenta Václava Havla, ale zejména špičky Koordinačního centra Občanského fóra v Praze, takže do Brna byla vyslána komise v čele s Janem Kavanem. Tehdejší, již oficiální brněnská prošabatovská média vykreslila tento disidentský spor jako střet mezi „kritickým komunistou“ a „ultrapravicovou osobností“.[6] Formálně byl veden nad otázkou, zda může po listopadu 1989 ve své funkci zůstat komunistický politik a normalizační primátor Brna Josef Pernica, kterého hájil tehdejší šéf Občanského fóra Jaroslav Šabata. Petr Cibulka přišel s kritikou, která překračovala nejen daný konflikt, ale i tehdejší dobový politický diskurs, protože zpochybnil samotnou politiku kulatých stolů: „Kulatý stůl nemůže rozhodovat za zády a proti vůli veřejnosti.“[7]

Spor mezi dvěma disidenty-signatáři Charty 77 zároveň odhalil, že antikomunismus „osmašedesátníků“ byl naprosto odlišný od antikomunismu undergroundu. Tento propastný rozdíl si za pozdní normalizace samozřejmě uvědomoval i komunistický režim a zejména jeho represivní složky. Právě underground byl (nad)hodnocen jako „radikální proud v disentu, který odmítal dialog s mocí a usiloval o její svržení“.[8] To ostatně vyjadřoval i slogan undergroundové kontrakultury: FUCK THE SYSTEM. Jirous svůj odpor ke komunistickému systému odůvodnil v roce 1985 podobně radikálně: „Sedím za to, že ve mně režim bytostně cítí osobu nepřátelskou, to znamená osobu, která zná jeho pravou dimenzi a která se proti ní bouří celou svou bytostí.“[9] Bouřit se celou svou bytostí bylo znakem jenom určitých disidentských povah a politických identit.

Výsledkem brněnského sporu bylo, že Jaroslav Šabata přišel o mandát v rámci Občanského fóra, Petr Cibulka byl z tohoto hnutí vyloučen a Josef Pernica rezignoval na funkci primátora. Příznačná byla skutečnost, že v nastávajících volbách se Pernica dostal do parlamentu za Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, prosazující politické vyhlášení samosprávné spolkové země Moravskoslezské; toto hnutí v Brně dokonce vyhrálo volby do zastupitelstva. Otevřená politika začala vítězit nad konceptem „nepolitické politiky“.

Brněnský spor měl v sobě i určitý psychogeografický aspekt. V období normalizace byla Praha, respektive její disidentské elity více antikomunistické než Brno, nemluvě o Bratislavě. Co bylo možné v Praze, bylo už daleko obtížnější prosadit v Brně, a to přetrvávalo i po listopadu 1989.

Symbolickým dokladem tu může být i odlišná disidentská identita dvou významných literárních osobností, Václava Havla a Milana Kundery, a to, jakým způsobem se projevovala ve vztahu k nastupující „normalizaci“. Tato identita fungovala jako vztah mezi centrem a periférií. Kunderovo lavírování ve vztahu k „normalizaci“ a kritické vymezování se vůči disidentům v Praze vystihovala i Havlova poetickokritická reflexe „BRNĚNSKÝ KOMPLEX praha“.[10] Jaroslav Šabata je dodnes některými někdejšími brněnskými disenty, například Petrem Pospíchalem, považován za jednu z „největších postav šedesátých let i Charty 77“.[11]

Past legalizovaného komunismu
Brněnský spor byl mávnutím motýlích křídel. Odhalil politicky citlivou závislost na výchozích podmínkách chartistického disentu a ukázal, že i zdánlivě nepatrné sváry mohou spustit nevratné procesy a vytvořit velké společenské problémy. Byť lze v rámci brněnského sporu Petru Cibulkovi oprávněně vytýkat řadu věcí, patří mu určité historické prvenství. V jeho odporu vůči politice „kulatých stolů“ se skrývalo něco podstatně důležitějšího, něco, co se nedá zredukovat ani na osobní spor dvou disidentů, ani na pouhý střet antikomunisty a „osmašedesátníka“.

Nejen brněnský spor, ale i další rozepře nakonec rozevřely nůžky tradičních politických identit natolik, že už se nedaly zavřít žádnou zastřešující „nepolitikou“. Motýlí efekt dal do pohybu nejen krizi v Občanském fóru, ale i v samotné Chartě 77 – její tehdejší mluvčí začali kritizovat například novou identitu a politiku Václava Havla. Vyústěním celé krize bylo urychlené a problematické ukončení existence Charty 77 v roce 1992, které generovalo další spory.

Tento konec Charty 77 však zároveň vrhl i podivně kontrastní světlo na dřívější proklamace Václava Havla o tom, že „cíle politiky jsou konečné a cíle Charty jsou nekonečné“.[12] Mnozí samotní signatáři včetně něj se přiklonili se k tradiční politické identitě, a prakticky tak ilustrovali přesný opak citované proklamace, neboť to byla právě tradiční politická identita, která zvítězila nad „nepolitickou“ identitou, jež blokovala vytváření nového politického řádu.

Když v roce 2020 předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský prohlásil v narážce na premiéra vlády Andreje Babiše v souvislosti s jeho spoluprací s komunistickou Státní bezpečností: „Já jsem nečekal po listopadu, že můžeme mít předsedou vlády takovou osobu, jakou máme dnes z hlediska té její minulosti. To jsem si myslel, že už definitivně skončilo“,[13] nasadil si masku diváka zaskočeného velkými dějinami, který neví, že se tak stalo v důsledku zmiňované politiky „kulatých stolů“, za zády veřejnosti a v důsledku právní kontinuity, kterou prosadil i sám Rychetský.

Polistopadová marginalizace disidentských identit
Po pádu komunismu se do centra akademického zájmu dostala disidentská identita zejména prostřednictvím sociologie, která ji začala často interpretovat značně pokleslým způsobem.

Brněnský sociolog Ivo Možný v dobově populární brožurce s názvem Proč tak snadno... například napsal, že na disidenty je třeba nahlížet jako na klanové rodiny a kruhy, které patří do zvláštního druhu „panských“ rodin: „Z hlediska lidové moudrosti koneckonců stejně jako komunisté byli to lidé, kteří jsou živi z ideologie a jejichž status je zakotven ve světě veřejného respektu. Jejich notorieta, třeba negativní, jim poskytovala privilegia, jež obyčejný člověk neměl.“[14] Podle Možného neležela propast mezi disidenty a obyčejným člověkem pouze v rovině kulturního nebo sociálního kapitálu, ale zejména v rovině „světských statků“: „Kohoutův báječný byt, Renault z TUZEXu a vila na Sázavě, Havlovo legendární milionářství a orgie, jež pořádá Vaculík za dolary ze špionážních center, to všechno byly prvky režimem důsledně budovaného image české disidence. Obyčejný člověk je vesměs na vědomé úrovni odmítal. Ale s hlubší vrstvou vědomí tomu bylo jinak. I náhodná a jistě sporadická přímá zkušenost obyčejného člověka totiž některá jeho podezření posilovala. Když vstoupil instalatér (třeba i velmi zbohatlý fuškař) do bytu odpůrce režimu a srovnal ho s bytem svým, viděl, v čem je ten rozdíl.“[15] I když není možno Ivo Možného obviňovat z otevřené snahy dehonestovat disent, jeho neakademicky bulvární styl a jazyk je nejen silně pokleslý, ale i difamační. Pro „vědeckost“ jeho přístupu je příznačné i to, že předjímal pozdější slovník levicových kritiků, kteří se vůči disentu vymezují například konceptem dějin každodennosti, jejíž hrdinové jako „obyčejní lidé“ používají na rozdíl od disidentů „zdravý rozum“.[16] Pod prahem takového polistopadového sociologického vnímání zůstala nejen pluralita disidentských identit, ale zejména otázka, co měl s rovinou nadstandardních „světských statků“ společného nejen underground, ale i drtivá většina všech disidentů.

Ivo Možný abdikoval na vědu, neboť si nedal ani tu práci, aby pracoval s nějakými daty, například s databází členů Charty 77, podle níž by musel zjistit, že jeho stereotypní předpoklady jsou banálně mylné: disidentskou kohortu nelze vymezovat ani podle báječných „světských statků“, ani podle legendárního bohatství a dokonce ani podle kulturního kapitálu a klanových struktur. Navíc i samotní signatáři Charty 77 byli spíše zlomkem v postupně se rozšiřující politicky tradiční disidentské kultuře – stačí připomenout petici Augustina Navrátila formulovanou jako Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, kterou podepsalo v roce 1988 přes půl milionu lidí.

Je ovšem výmluvné, že kniha Iva Možného se přesto stala populární: poskytovala zejména levicově orientované akademické vrstvě odrazový můstek k tomu začít se vymezovat vůči politickým identitám jako „události“, která jim byla existenciálně cizí.

Čím víc se polistopadová společnost vzdalovala od politiky „kulatých stolů“, tím častěji byly veřejně formulovány politické otázky vztahující se ke komunistické minulosti. „Nepolitickou“ politikou dosud částečně zneviditelňovaná a chráněná identita (bývalých) komunistů-disidentů byla stále víc obnažována. Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata a další přestali být veřejností vnímány jen jako disidenti, ale i jako ti, kdo spoluvytvářeli stalinský totalitární režim.

Část levicového disentu, k němuž náležel kromě dvou právě jmenovaných například Petr Uhl, Jiří Dienstbier st., Pavel Rychetský, ale i mnozí další, si zejména v souvislosti s diskutovanými zákony vztahujícími se ke komunistické minulosti tuto situaci uvědomovala a vnímala ji jako osobní nespravedlnost a ideologickou prohru. Někteří se snažili polistopadový pohled a postoj k minulosti nadále co nejvíce „depolitizovat“, byť třeba jen verbálně. Petr Uhl svou frustraci vyjádřil zejména u příležitosti schválení zákona o protikomunistickém odboji a odporu: „Je to již čtvrtá morová rána demokracii od roku 1990 – zákon lustrační (1991), antikomunistický (1993), o ÚSTR (2007) a nyní tento.“[17] Když historikové Ivo Pejčoch a Prokop Tomek vydali v roce 2010 knihu Agenti – chodci na popravišti[18] vložil jim Uhl do úst větu, že „agenti chodci byli pestrá směsice vlastenců, kriminálníků a válečných zločinců“.[19] Když ho historikové vyzvali, aby citaci doložil nebo se omluvil, protože pošpinil památku mnoha čestných mužů, kteří byli kurýry zpravodajských služeb a neváhali v boji za svobodu a demokracii položit oběť nejvyšší, Petr Uhl zvolil raději druhou možnost.

Tato významná politická osobnost disentu, která i po roce 1989 vyznávala marxismus s tradičně falešnou levicovou představou, že toto učení vede k citlivosti vůči sociálním problémům, diskriminaci a nerovnoprávnosti, ignorovala elementární politologické a historické poznání, že státnímu marxismu šlo především o politickou moc. Následně Uhl začal hlásat: „Antikomunismus všech podob považuji za nejhorší pohromu či nemoc dnešní české společnosti…“[20] Část levice si pak takovým otevřeně ideologickým postojem definitivně rozvázala politicky svázané ruce a navázala na tradiční cynický levicový antiantikomunismus, populární v minulém století i v určitých kruzích západního světa. Zároveň začala pěstovat sebeobranný mýtus o tom, že antikomunistický boj a odboj je výmyslem polistopadové politické rétoriky. Nejdříve to byli levicoví disidenti, pak představitelé ČSSD a nakonec část nastupující umělecké a akademické levice, kdo začali zpochybňovat antikomunismus en bloc a vytvářet falešnou představu disidentských identit.

(Drobná poznámka pro osvěžení paměti: Antikomunistický boj byl součástí plurality tradičních politických identit a v Čechách vytvářel přirozenou různost života v nejrůznějších systémech – politických, kulturních a náboženských. Na začátku 20. století převládal populární prvorepublikově masarykovský demokratický antikomunismus, zachycený zejména v Masarykově Sociální otázce. Existoval také vrstevnatý katolický antikomunismus, formovaný papežskými encyklikami, jako Rerum novarum. Politicky vlivný byl stavovský antikomunismus, například agrárníků. V určitých vrstvách společnosti se pěstoval kulturně umělecký antikomunismus, zpopularizovaný například Karlem Čapkem, který prozřetelně varoval, že „poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat“.[21] Za první republiky existoval i žurnalistický antikomunismus, do něhož je možno zařadit dílo Bolševické peklo.[22] S nástupem komunismu k moci se po roce 1948 postupně vytvářel i antikomunismus politických vězňů, který přerostl ve vlivné hnutí. Koncem šedesátých let se po okupaci Československa zrodil v souvislosti s hnutím hippies i subkulturní antikomunismus a na něj navázal antikomunismus československého undergroundu. Okrajově existoval i judaistický antikomunismus. Důležitý byl antikomunismus filosofický. Jeden z prvních filosofických samizdatů, který jsem objevil na konci sedmdesátých let, měl příznačný název: Antimarx.)

Levice, jak dokládá smutný případ Petra Uhla a s ním atraktivity založené na pouhé fascinující identifikaci se sebou samým, odmítá dodnes vzít na vědomí existenci pluralitních disidentských identit, a to částečně i proto, že marxismus neměl odpovídající teorii kultury.

Jestliže na počátku devadesátých let Ivo Možný pracoval ve vztahu k disidentským identitám spíše v duchu pokleslého sociologického „vědění“, pak o dvě desetiletí později akademický marxista Michal Pullmann v rámci nastupující ideologie antiantikomunismu přišel s otevřeně politickým prohlášením, že je nutno zpochybnit disent, historicky ho marginalizovat a odheroizovat a zejména nabourat představu, že by marxistický socialismus byl „ze své podstaty zavrženíhodný a nemorální“.[23] Antiantikomunismus se pak stal motorem řady akademických publikací. Tak třeba v roce 2019 se Přemysl Houda pokusil marginalizovat disidenty z folkové scény a údajně odhalit i zvláštní typ „zbabělých lidí“ – tím měl být například písničkář Vladimír Merta, kterého Houda označuje za představitele „socialistického folku“.[24]

Schrödingerova kočka levicového antiantikomunismu
U části levicového disentu tak došlo k zajímavé transformaci, neboť někteří opustili pojetí disidentské identity jako „události“. Nejvýrazněji se to projevilo u známých politiků Zdeňka Jičínského, Jiřího Dienstbiera st., Pavla Rychetského, ale i byl to i případ méně známých tváří, jako je například někdejší brněnský disident Petr Pospíchal, dlouhodobě spolupracující s politiky ČSSD. Za pomoci této strany se dostal do Rady pro televizní a rozhlasové vysílání a později se podílel na kampani Dienstbier For President.

V rozhovoru pro Deník N na otázku, zda bojoval proti komunistům, Petr Pospíchal odpověděl, že „boj proti komunistům je rétorika 90. let. My jsme se podíleli na hnutí, jehož cílem byl respekt k lidským a občanským právům a náboženským svobodám. Komunisté nám byli ukradení tehdy a jsou i teď. A pro mě je nepřijatelné účastnit se takto vymezeného diskursu.“[25] Petr Pospíchal si tedy nasadil levicovou masku pozdně „depolitizovaného“ disidenta, který reprezentuje politicky anonymní a nevinný subjekt „my“, nebojující proti komunismu, neboť mu šlo pouze o „respekt“. Součástí této masky levicové identity je však příznačný ideologický rozpor. Na jedné straně bývalý brněnský disident veřejně tvrdí, že se nebude zahazovat s antikomunistickým diskursem. Avšak když z tohoto diskursu vzejde pro něho osobně užitečný zákon, nečiní mu žádný morální problém antikomunistický diskurs přijmout za svůj – to přesně totiž udělal, když si zažádal, a posléze i převzal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb.

Petr Pospíchal je zosobněním polistopadové politiky, která se ocitla v situaci „mrtvoživosti“ jako Schrödingerova kočka vyznačující se existencí dvojích pravd a ontologické nejednoznačnosti: v jednom okamžiku „je“ i „není“ antikomunista. Jenže jak napsal Michel Tapié ve svém manifestu Jiné umění, který inspiroval Ivana Martina Jirouse k myšlence druhé kultury: „Člověk nemůže být současně pro život i proti němu.“[26]

Levicové zpochybňování antikomunistických disidenstkých identit
Kdyby šlo u Pospíchala jen o pokrytectví a problém identity jako masky, byl by to především problém jeho osobní politické identity. Jenže Petr Pospíchal se odhodlal na základě ideologie antiantikomunismu zpochybňovat i antikomunistickou identitu druhých disidentů.

Když letos v březnu zemřel významný antikomunistický disident, kněz František Lízna, Petr Pospíchal napsal: „Čtu-li teď v ohlasech jeho úmrtí, že se podílel na protikomunistické činnosti, mohu si nad takovým pojmovým zúžením jen postesknout – je obtížné po desítiletích věrně zachytit dobový kontext. Protirežimní činnost je jistě lépe odpovídající pojem, k tomu rozšiřování prostoru občanských svobod, hájení pronásledovaných a zápas o svobodu vyznání. A samozřejmě naprosté pohrdání represivním politickým režimem, který se zaštiťoval komunistickou ideologií.“[27]

Pospíchal zpochybnil samotný fakt, že se zmiňovaný jezuita podílel na protikomunistické činnosti, protože ideologii antiantikomunismu vadí už samotné „podílnictví“ na antikomunistickém boji. Následně se bývalý velvyslanec v Bulharsku snažil vytvořit nepravdivý historický obraz, sugerující, že boj disidentů, jako byl František Lízna, nebyl veden proti systému, ale pouze „proti režimu“, což souzní s tradičním postojem mnoha reformních komunistů, kteří tvrdili, že nejsou proti systému, ale pouze proti normalizačnímu režimu Gustáva Husáka. Nakonec se Pospíchal v rámci ideologie antiantikomunismu pokusil o ahistorickou konstrukci, neboť represivní totalitární režim se prý pouze „zaštiťoval komunistickou ideologií“. Jinými slovy napsal: represivní režim neměl v podstatě s marxistickým komunismem nic společného. Touto logikou viděno se i represivní fašistický politický režim jen „zaštiťoval ideologií nacismu“. Antiantikomunistickému ideologovi uniká, že totalitární systémy se nemusely násilím ideologicky „zaštiťovat“, protože násilí bylo jejich součástí.

Příznačná je i Pospíchalova charakteristika jezuity jako osobního přítele, pojatá v diskursu sociální rétoriky kdysi populárního náboženskému socialismu. Na počátku 20. století, bylo módní vykreslovat i postavu Ježíše jako sociálního aktivisty. Jenže František Lízna vždy otevřeně zdůrazňoval, že jeho srdce a mysl byly prvotně u Boha, nikoliv u společnosti.

Pospíchalovo potlačení jedinečné disidentské identity v souvislosti se smrtí významného disidenta je podobně neuctivé, ba urážlivé, jak když Pullmann nepřímo potlačuje pravdivost faktu, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty.

Levicové zpochybňování antikomunismu má nejen časový, ale i prostorový rozměr. Petr Pospíchal například tvrdí, že v době normalizace v jeho širokém okolí nikdo neprováděl antikomunistickou činnost. V roce 1979 byl Petr Pospíchal jako brněnský aktivista odsouzen za rozšiřování literárních textů zakázaných autorů a hudebních undergroundových nahrávek právě s Petrem Cibulkou, jehož antikomunismus se nezrodil až v polistopadovém sporu s Jaroslavem Šabatou v únoru 1990, ale už během „normalizace“. Pospíchal dnes také popírá existenci antikomunistického jazyka, když tvrdí, že disidentská minulost nemluvila stejným jazykem jako dnešek.

Jenže například identita „dokumentů doby“ Františka Lízny je výjimečná právě tím, že nebyla maskou identity: tento kněz hovořil vždy otevřeně stejným antikomunistickým jazykem, a i proto byla jeho disidentská identita slovy Jiřího Němce skutečně „událostí“, což dokládá i policejní vyšetřovací spis z roku 1979.[28] V něm se píše, že obviněný František Lízna otevřeně prohlásil, že svoje aktivity odvíjí z naprostého nesouhlasu s ateistickým zřízením v ČSSR a v socialistických zemích. Dále že přesvědčuje mladé lidi, aby se stavěli do opozice vůči stávajícímu politickému a státnímu zřízení a jeho činnost je zaměřena na změnu politického kursu v ČSSR. Žádnou dohodu církve a státu neuznává, protože oficiální církevní představitelé jsou zkompromitovaní a nemají morální právo za církev hovořit; své vlastní aktivity pak nepovažuje za trestnou činnost. Navíc otevřeně prohlašuje, že své činnosti naprosto nelituje a bude v ní i nadále pokračovat, jakmile bude mít příležitost.

To je dějinné antikomunistické vystupování, v němž se disidentská identita jeví právě jako událost, neboť nám ukazuje svět v jeho zvláštní přítomnosti, zjevnosti, která se dotýká všech, a to teď.


POZNÁMKY
[1] Němec, Jiří: Únos Európy. Mýtus – divertimento k filosofii dějin. Dauphin, Slavonice 1994, s. 100.
[2] Prečan, Vilém: „Průzkumné dílo Charty“. In: Vilém Prečan (ed.): Do různých stran. Eseje a články z let 1983–1989. Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, Scheinfeld 1989, s. 111.
[3] Schmitt, Carl: Pojem politična. OIKOYMENH, Praha 2013, s. 61.
[4] Tamtéž, s. 92.
[5] „Na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoliv kultura…“. Rozhovor Petrušky Šustrové s Ivanem M. Jirousem. Kritický sborník 5, 1985, č. 4, s. 35–50.
[6] „Nejsem politik…“. In: Voknoviny, 4. 4. 1990. Rozhovor s Petrem Cibulkou se uskutečnil 18. 3. 1990 krátce po skončení setkání signatářů Charty 77 v Obecním domě v Praze. Diskuse se zúčastnili Ivan a Jarmila Binarovi, JUDr. Hana Marvanová, Iva a Mirek Vodrážkovi. Dostupné na: https://www.vons.cz/data/pdf/voknoviny/voknoviny_13_1990.pdf.
[7] Tamtéž.
[8] Otáhal, Milan: Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2012, s. 291.
[9] „Na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoliv kultura…“. Rozhovor Petrušky Šustrové s Ivanem M. Jirousem. Kritický sborník 5, 1985, č. 4, s. 35–50.
[10] Dostupné na: https://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2014/11/angazovana-poezie-vaclava-havla.html
[11] Pospíchal, Petr: „Odvaha nepřijmout roli oběti. Odvaha mít vlastní osud“. In: Deník Referendum, 28. 10. 2018.
[12] Patočka, Jan: „O povinnosti bránit se proti bezpráví“. In: Vilém Prečan (ed.): Do různých stran. Eseje a články z let 1983–1989. Československé středisko nezávislé literatury, Scheinfeld 1989, s. 167.
[13] Nečekal jsem, že v čele vlády může být někdo takový, opřel se Rychetský do Babiše. In: Novinky.cz, 29. 11. 2020.
[14] Možný, Ivo: Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce. SLON, Praha 1999, s. 54.
[15] Tamtéž, s. 57.
[16] Tamtéž, s. 51.
[17] Uhl, Petr: „I senátoři dali zapravdu StB“. In: Právo, 21. 7. 2011, s. 6.
[18] Pejčoch, Ivo – Tomek, Prokop: Agenti – chodci na popravišti. Kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949–1958. Svět křídel, Cheb 2010.
[19] Uhl, Petr: „Lépe je morálně nesoudit“. In: Právo, 24. 1. 2011, s. 6.
[20] Strašíková, Lucie: „Uhl: Marxista, jehož myšlení se s komunisty rozcházelo“. In: ct24.cz, 2. 1. 2014. Dostupné na: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1056294-uhl-marxista-jehoz-mysleni-se-s-komunisty-rozchazelo
[21] Čapek, Karel: „Proč nejsem komunistou“. In: Přítomnost 47, 1924, s. 737–739.
[22] Vaucher, Robert: Bolševické peklo. V Petrohradě za komuny a rudá hrůzovláda. Topič, Praha 1919.
[23] Pullmann, Michal: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Scriptorium, Praha 2011, s. 15.
[24] Houda, Přemysl: Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce. Karolinum, Praha 2019, s. 64.
[25] Ustohalová, Jana: „Bez cyniků Klause a Zemana by to tu vypadalo jinak, Babiš nebyl estébák, říká disident Pospíchal“. In: Deník N, 13. 11. 2019.
[26] Nešlehová, Mahulena a kol.: Poselství jiného výrazu. Pojetí „informelu“ v českém umění 50. a první poloviny 60. let. BASE – ARTetFACT, Praha 1997, s. 13.
[27] Pospíchal, Petr: „Vzpomínka na Františka Líznu, věrného bratra vyloučených a zapomenutých“. In: Deník Referendum, 8. 3. 2021.
[28] Správa vyšetřování StB, vyšetřovací spis č. V 42316 MV, 1979.