Mohutná kniha s dlouhým názvem Quodlibet aneb Jak se komu co líbí. Čtení z novočeské literatury (od jejích prvopočátků do roku 1948), kterou vydalo před deseti lety nakladatelství Druhé město, je velice barvitou směsí, již tvoří texty autorů tří století. Autorů vesměs neznámých, anonymních, zapomínaných i zapomenutých, opomíjených i opovrhovaných – tak, jak je vybral a uspořádal editor této antologie (a dalších tří podobných), básník Ivan Wernisch. „Chorobný“ mystifikátor, překradač různých překladů, překladatel rozmanitých překradů, literárněhistorický kejklíř, provokatér a vůbec spolehlivě nespolehlivá postava…
Ivan Wernisch a Petr Hruška, 2002, foto Martin Popelář
Ve zmíněné knize je na straně 432 ukázka z díla Artura Závodského (1912–1982), literárního historika a teoretika, jenž v mládí psával také básně. Tři z nich editor publikuje, pod nimi se nachází údaj, že pocházejí z Lidových novin roku 1944. Tyto texty, otištěné v Lidových novinách dne 16. 7. 1944, nejsou ale Závodského původní básně, jsou to překlady básníků z různých koloniálních států, jež tehdy Závodský v novinách vícekrát publikoval. Prostřední báseň, kterou Wernisch jakožto Závodského text do antologie také zařadil, zní takto:
ŠŤASTNÝ PASTÝŘ
(Dinka, východní Afrika)
Bílý býk – září jak slunce –
je radostí paní.
Jeho rohy se podobají stožárům lodí.
Pán světa se raduje z něho.
Jeho hřbet ční jak věž nad vysokou travou.
A tento býk patří mé tetě, –
a ona jej daruje mně.
Vzhledem k tomu, že právě připravuji monografii o Ivanu Wernischovi, pročítám teď znovu všechny jeho knihy – a nemohl jsem se ubránit pocitu, že ta báseň je mi silně povědomá… Přijal jsem výzvu k malé detektivní hře, která takto náhodou přede mnou vyvstala. Snadno jsem zjistil, že ve skutečnosti v Lidových novinách v roce 1944 vyšel Závodského překlad v tomto znění:
NÁDHERNÝ BÝK
Dinka, východní Afrika
Můj býk je tak bílý jak stříbrná ryba v řece,
tak bílý jak bílá volavka na říční lávce,
tak bílý jak čerstvé mléko.
Jeho bučení zní jak hřmění tureckých děl s vysokého břehu.
Můj býk je tmavý jak mračna v bouři.
Je podoben létu a zimě.
Půl je tmavý jak mrak v bouři,
půl tak světlý jak svit slunce.
Jeho hřbet se třpytí jak jitřenka.
Jeho čelo je rudé jak vous rohase.
Jeho čelo je jako prapor, jejž vidí národ z dálky.
Můj býk se vyrovná duze.
Na řece ho chci napájeti
a nepřátele své zahnat od vody kopím.
Ať napájejí svá stáda u pramene,
řeka náleží mně a mému býku!
Pij, můj býku, z řeky!
Což nejsem zde, abych tě chránil svým kopím?!
To, co čteme v antologii Quodlibet, není ani Závodského báseň, ani jeho překlad, ale Wernischova báseň inspirovaná Závodského překladem, kterou Wernisch Závodskému prostě podsunul. A do své sbírky Proslýchá se, která vyšla o dvanáct let dříve než antologie, zařadil jinou její verzi:
PASTEVEC ZPÍVÁ
(Dinkové, východní Afrika)
Slunce, bílý býk, svítí,
ženy si zakrývají oči.
Stožáry lodí v rákosí, rohy bílého býka, se kymácejí.
Pánu světa se to líbí,
pán světa se raduje.
Bílá věž, hrb bílého býka, ční nad vysokou trávou.
Bílý býk patří mé tetě
a má teta mě má ráda,
má teta ho daruje mně!
Zbývá už jenom doplnit, že na následující stránce Wernischovy sbírky Proslýchá se je text přítomen ještě jednou, v identickém znění, tentokrát ovšem důsledně zbavený čárek a teček ve verších, takže některé významy doznávají značných posunů.
Co si s tím vším má člověk počít?! Na první pohled: skandál! Učiněná drzost, neoprávněná svévole a nerespektování autorství, zavádějící údaje a hrubý zásah do cizího textu… Z literárněhistorického hlediska Wernisch jako editor právě propadá hrdlem. Ovšem to, co se jednomu může jevit jako doslova etické selhání, bude pro jiného spíše kouzlem neutuchající básnické hry a potřeby experimentovat s nalezeným textem i čtenářem, které Wernisch tak rád podléhá. Jme se původní Závodského překlad postupně zbavovat popisnosti a monotónnosti opakovaných přirovnání, litanického vychvalování, lehce patetického motivu praporu, zcela vypustí její militantní zabarvení s pasážemi o nepřátelích a zbraních (děla, kopí) a namísto toho propašuje do veršů snivou nejednoznačnost (slunce i býk postupně splývají, jedno i druhé se stává metaforou šťastné vitality) a také jemný erotický podtext (motiv býčích rohů, stožáry, věž působí jako odkazy k falickému symbolu a oslněné ženy si zakrývají oči…). Jednoduše řečeno: býk původní básně přestal být realisticky popisovaným triumfem vlastnictví a stal se přeludně načrtnutým triumfem životní energie.
Wernisch jako by tím v posledku naznačoval cosi velmi troufalého: že autorství básně není jednou provždy dané a že poezie coby něčí „majetek“ neexistuje nikdy. Že báseň je vlastně vždy toho, kdo si ji tvůrčím způsobem přivlastní – tak, že ji po svém přečte, nebo dokonce tak, že ji po svém přepíše. Že báseň není aktem vlastnění, ale aktem darování, jako ten bílý býk kmene Dinků.