Přiznám se, že když na pracovišti míjím Haló noviny pravidelně vyčkávající na svého předplatitele, bývám trochu zneklidněn. Proč má kdosi potřebu nořit se v 21. století do černobílého obrazu světa a jeho ideologie, která historicky selhala a měla by zůstat výstrahou a zdrojem poučení z minulosti? Očekává zde někdo návrat starých pořádků, činí tak z oportunismu nebo je za tím jen seriózní vědecký zájem? Doufejme, že se předplatitel Haló novin zabývá třeba „řečí komunistické moci“, ideologickou dezinterpretací dějin nebo je nucen tiskovinou listovat pro bibliografické účely.

V současnosti, kdy se KSČM poprvé po listopadu těší z významného podílu na politické moci, ovšem nemusíme být čtenáři Haló novin, aniž bychom nebyli ve větší míře konfrontováni s komunistickým nebo třídním obrazem světa. V poslední době jsme měli u příležitosti několika historických výročí možnost seznámit se hned s několika podobami ideologického přístupu k minulosti.

Místopředseda poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Vojtěch Filip se v interview pro web ruského armádního deníku Krasnaja Zvezda u příležitosti 75. výročí konce války rozpovídal o postoji obyvatel České republiky k osvobození Rudou armádou. Filip v rozhovoru neříká nic, co bychom o komunistické interpretaci konce války dosud nevěděli: zcela se drží sovětského (dnes už ruského) narativu o Velké vlastenecké válce, v níž Sovětský svaz hrdinně bojuje proti nacistickému Německu, přičemž západní spojenci měli sice se SSSR společného nepřítele, ale jde jim o něco jiného než vojákovi Rudé armády; pozornost se soustředí výhradně na vítězné bitvy na východní frontě, dobytí Berlína a osvobození Československa Rudou armádou, konec války nastal 9. května 1945 na Den vítězství, jak jej navzdory celoevropskému konsenzu stanovil Stalin. Tento způsob výkladu druhé světové války důvěrně známe, celých čtyřicet let komunistické totality nebylo možné jej oficiálně zpochybnit a zdá se, že v části společnosti vydatně zakořenil, ba co víc, začíná se k němu vracet jako k seriózní alternativě.

Mohlo by se zdát, že v době, kdy většina občanů řeší spíše problém, kolik koblih se vejde do jednoho nákupního košíku, jsou spory o historii bouří ve sklenici vody – ale opak je pravdou: vztah k minulosti ovlivňuje současnou politiku, pomáhá tříbit či dusit smysl pro morální hodnoty, vnímat či nevnímat, kde je dobro a zlo, a také posiluje či potlačuje schopnost akceptovat nejednoznačnost událostí, složitost lidské existence.

Vojtěch Filip však má zcela jasno, hle, jak předseda komunistické strany, která v posledních parlamentních volbách získala tristních 7,76 % hlasů, neváhá mluvit za obyvatele ČR: „Obecně lze říci, že většina občanů České republiky cítí vděčnost Rudé armádě již 75 let, protože ví, že právě v roce 1945 většinu naší země osvobodila. Nikdo jiný nám v celé naší historii tolik nepomohl.“ (Netřeba dodávat, že o tom, kdo nám v celé naší historii „nejvíce pomůže“, se rozhodovalo také na začátku února 1945 na Jaltské konferenci.)

Celý rozhovor v Krasnaje Zvezde byl pochopitelně motivován aktuálním odstraněním pomníku maršála Koněva, které (alespoň navenek) pobouřilo establishment v Rusku; zbývá už snad pouze hlas prezidenta Putina, abychom měli verbální přehlídku pohoršení ruských politiků kompletní. Tato kauza je bizarní hlavně tím, že o samotný pomník nebo symboly tu jde až v druhé řadě – to, co vypadá jako zásadní spor o interpretaci minulosti mezi dvěma státy, je v jádru záležitostí vnitřních politických třenic s cílem získat převahu na svou stranu. Inscenované rozhořčení ruských politiků a některých historiků, jaké jsme mohli vidět třeba v diskuzním pořadu ruské státní televize Rossija 1, který svou performancí trefně oživil starosta Řeporyjí Pavel Novotný (paradoxně se ukázalo, že byl asi jediným z diskutujících, který znal alespoň základní historická fakta), měla za cíl především utvrdit zdejší společnost, že jediná strana Jednotné Rusko je schopna ve světě bránit vlastenecké zájmy. Obdobně zafungovala kauza v českém kontextu. Hemžení fašisticko-komunistických výstředníků před zakrytou sochou Koněva a následná anabáze s „odstraněním“ se u nás staly příležitostí vládnoucí garnitury, jíž je Filip součástí, přehlušit podstatnější problémy a zaútočit na stále slabší pravicovou opozici tentokrát na regionální úrovni.

Pro Vojtěcha Filipa a jeho spolustraníky však socha Koněva navenek představuje nedotknutelný symbol osvoboditele Prahy i Československa: „Tímto aktem nejen poškodil [starosta Prahy 6] oslavu osvobození České republiky Rudou armádou v tomto roce, ale také pošlapal symbol pražského povstání a samotného data – 9. května 1945.“ Filipovi a jemu podobným je jedno kdy, kým a s jakými pohnutkami byla socha postavena. Odmítají pochopit či přiznat, že pomník nemusí být jen symbolem reálného předobrazu nebo ideologie, kterou si do tohoto obrazu lidé projektují, ale že odkazuje k širšímu společenskému kontextu své „instalace“, v níž lze číst i politické gesto určité doby, které s původním významem „osvobození Československa“ nemá vůbec nic společného – existence takového pomníku ve veřejném prostranství, který je ve skutečnosti jen „pomníkem“ politického gesta z května 1980, přestává dávat smysl.

Filip ovšem čtenáře Krasnaje Zvezdy chlácholí: „Stejně jako prezident Zeman i vedení Českého svazu bojovníků za svobodu protestovalo proti demolici této památky, podle níž ‚činy městské části Prahy 6, Ondřeje Koláře (strana TOP 09), mají rysy neonacismu‘.“ Zde se sice stále ještě pohybujeme na důvěrně známé půdě komunistického obrazu světa, přesto se již jednou nohou začínáme nořit do temných vod podvědomí s jejich fobiemi, přízraky a utkvělými představami o „evidentním nárůstu fašistických tendencí“, které nejsou nijak ověřitelné, přesto však infikují společnost, vnášejí do ní sémě zla, nehledíc na fakta. Tím ideologové vždy vynikali bez ohledu na barvu své strany. Filip pak v rozhovoru kritizuje ministra zahraničí Petříčka za to, že se v prosinci 2019 na 74. zasedání Valného shromáždění OSN nepřipojil k ruské rezoluci o boji proti glorifikaci nacismu, jejíž znění se přímo vztahovalo k ochraně pomníků bojovníků proti nacismu a fašismu. Stejně jako všechny země EU se také Česká republika zdržela hlasování a svůj postoj dostatečně vysvětlila tím, že ruská rezoluce „klade důraz na politicky motivovaná témata, která nesouvisí s bojem proti rasismu, xenofobii a netoleranci a nespadají do agendy lidských práv“, což ovšem neznamená, že by ČR rezignovala na boj vůči jakýmkoliv extremismům, jak se Filip snaží vyvozovat. Ostatně, on sám reprezentuje jedno z těchto extremistických nebezpečí.

V rozhovoru se dostane i na obligátní témata, jako je rozkladný vliv Spojených států na českou politiku, kritika protiruských sankcí i naděje na další posílení česko-ruských vztahů. Interview však korunuje komentář k údržbě, resp. neúdržbě pomníků legionářům na ruském území, jež jsou součástí nejen československé, ale i ruské historie. Negativní postoj k legionářské tradici nepřekvapuje u Filipa-komunisty, ale zaráží u Filipa-místopředsedy parlamentu: „Členové KSČM a další občané České republiky pozitivně vnímají skutečnost, že ruská vláda nemá zájem nutit místní úřady, aby spravovaly památky těm českým legionářům, kteří v roce 1917 v Rusku nikoho neosvobodili a neučinili nic dobrého pro nejvýznamnější světovou socialistickou revoluci minulého století.“ Problém nespočívá ve Filipově komunistické interpretaci historie, ale v tom, že se v textu zcela jednoznačně vyjadřuje jako zvolený představitel a reprezentant české veřejnosti – a proto by z celé situace nemělo být jiné východisko, než jeho rezignace či odvolání z pozice místopředsedy PČR, což by nemělo zaniknout ani v době koronavirové krize…

S velmi podobnými strategiemi výkladu událostí z druhé světové války jako u Filipa se záhy ozvalo 11. číslo kulturního čtrnáctideníku A2 věnované tématu protinacistického odboje. Autoři článků přistoupili k tématu prizmatem povšechného tvrzení šéfredaktora Karla Kouby v editorialu, že „dějiny píší vítězové“. Není příliš jasné, za jakou stranu mluví „historici“ v tomto čísle A2, ale jejich argumentace připomíná spíše hlas „poražených“, přičemž není zřejmé, z jakého důvodu se do této role „umlčovaných“ stylizují, snad je to prostě jejich volba...

Není podstatné detailně se zabývat problematickými texty Lukáše Rychetského, Jana Hamerského, Vlasty Kynclové nebo Aleny Wagnerové, jejíž tvrzení, že „socialistický systém ženám v zásadě otevřel daleko větší možnosti, než tomu bylo ve srovnatelném časovém období na Západě, protože rovnoprávnost ženy a muže byla součástí politického programu socialismu“, vskutku nutí k zamyšlení, jak můžou všeobecný nedostatek, hodiny strávené ve frontách a pořadníky na kočárky socialistické ženy „zemancipovat“… Když čtete tento kulturní čtrnáctideník, máte u většiny jeho textů již delší dobu neodbytný pocit, že jejich autoři žijí ve světě „spiknutí“ mocných, kteří po roce 1989 systematicky živí rusofobii, antikomunistické nálady a potlačují určitá nepohodlná historická témata, jako je třeba komunistický odboj, a že tomuto „spiknutí“ musí čelit. To jsou jejich dojmy, nikoliv fakta, a o dojmech polemizovat nelze.

Problém spočívá v něčem jiném. Podobně jako u Filipa tu nejde o snahu porozumět dějinným souvislostem, ale o to je ideologicky utřídit podle předem daného ideologického schématu. Ten je v A2 obecně definován kritickým postojem vůči polistopadovému režimu a zejména liberalismu, proto liberalistická historiografie (existuje-li cosi takového) z jejich pohledu nemůže podávat adekvátní obraz minulosti. Jaký by měl tedy být? To už příliš jasné není, ale rozhodně by se měl více zabývat komunistickým odbojem… Ať už budeme tento ideologický rastr přikládaný na historii i současnost nazývat neomarxismem nebo oportunismem, vyjde to nastejno – zaujetí takového postoje nic nestojí, je konformní a lze ho aplikovat prakticky kdykoliv a na všechno, na film, literaturu nebo dějiny – přesně o tomto konformismu v souvislosti s kulturní kritikou A2 zde před časem psala Lucie Malá.

V době, kdy je největším problémem české společnosti oligarchizace moci a neprůhledné zahraničněpolitické vazby lidí pochybujících se na Pražském hradě, mají v A2 stále potřebu vymezovat se vůči liberalismu a „schematičnosti výkladů protinacistického odboje“. Podle Jana Hamerského veřejné mínění o české historii utvářejí historici jako Eduard Stehlík, který „slouží polistopadovému režimu také tím, že se zasadil o zrovnoprávnění druhého a třetího odboje“, nebo Jiří Padevět, který „dokonce zachází tak daleko, že přejímá nacistickou perspektivu a komunismus vnímá jako výrazně horší alternativu společenského systému“. Nakolik právě tito muži utvářejí veřejný obraz národní minulosti, je záležitostí pohledu, nejsou však jediní, kdo se o historii vyjadřuje v médiích, a není třeba je démonizovat, jejich aktivity jsou rozhodně méně destruktivní a ideologické než ty, které prezentuje svými výklady historie Vojtěch Filip nebo právě Hamerský. Třeba topografie totalitního teroru, kterou Jiří Padevět v našem kontextu posunul o významný kus dopředu, není ničím, vůči čemu by se měl někdo, kdo se považuje za historika, vymezovat jinak než metodologicky. Hamerského zřejmě Stehlík i Padevět dráždí spíše tím, že nesdílejí jeho ideologický pohled na dějiny, stejně jako jej nesdílí projekt Paměť národa, vůči němuž má Hamerský také „zásadní“ připomínky. Do ideologického schématu pak zapadá i jeho bagatelizování problémů Českého svazu bojovníků za svobodu, který se pod vedením Jaroslava Vodičky zcela zdiskreditoval a provázal s extremisty napříč politickým spektrem, ostatně i proto tuto organizaci nezapomněl pochválit Vojtěch Filip v rozhovoru pro ruský armádní deník.

Pokud má dnes někdo, kdo se označuje za historika, pocit, že po třiceti letech demokratické společnosti se výklad dějin středovýchodní Evropy s pádem komunistického režimu po roce 1989 pouze ideologicky přepóloval a z černé se stala bílá, nejsem si potom jist, že s ním žiji ve stejné zemi a stejné přítomnosti – v době neskutečného množství historických publikací, metodologických hledisek, různých názorů na smysl historických událostí, třeba na složitou historii středovýchodní Evropy, o níž skvěle píše Timothy Snyder, Anne Applebaum nebo Ian Kershaw. Kdo se alespoň trochu pohybuje v historické komunitě, sleduje dění v oboru, zajímá se o směry a témata historických bádání a odbornou literaturu, stěží pochopí, kde se v „historicích“ okolo A2 bere taková touha po novodobém historiografickém revizionismu.

Tvrzení, že „dějiny píší vítězové“ je velmi komfortní a zbavuje jakékoliv odpovědnosti, umožňuje libovolně si dezinterpretovat minulost k vlastnímu obrazu světa a předem diktovat nejen otázky, ale i okamžité odpovědi. V dnešní společnosti však nejsou ani vítězové, ani poražení, a pokud se historik domnívá, že je nějakému tématu věnováno málo pozornosti, měl by se nejprve zamyslet sám nad sebou a přijmout vlastní odpovědnost. Jsem rád, že žijeme v době, která i oficiálně umožňuje svobodně klást minulosti nejrůznější otázky vycházející z potřeb přítomnosti – takový je smysl historie a pokud bychom tento princip přestali hájit, přijdeme o mnohem víc než jen o pár studií o komunistickém odboji.