V polovině června zemřel výtvarník a kurátor Miroslav Koval. Jeho osobnost a životní cestu připomínáme rozhovorem, který s ním vedl před sedmnácti lety Viktor Karlík pro Revolver Revue č. 61 (knižně též zde). Výjimečný, příznačně nenápadný, avšak pevný muž v interview mluvil o své určující osobní zkušenosti s komunistickou totalitou („A vyřazení na okraj života mělo i svou výhodu: neměli nám co vzít. Svoboda je nemít“), o tom, že výtvarná práce je pro něj „cestou k pramenům a není sebepředváděním“, i o důvodných obavách z vývoje po roce 1989: „Nadmíru spásáme zemi. Kdo ji spasí?“
Miroslav Koval, 2018, foto © Miroslava Ptáčková
Cosi z toho trvá a nedá se odplavit
(s Miroslavem Kovalem hovoří Viktor Karlík)
Odkud pocházíte, jak vzpomínáte na dětství? Vaši rodinu zasáhl únor 1948. Co se u vás tehdy stalo?
Začnu u kořenů. Matčin rod rolníků na Vysočině, silně věřících, je přes tři sta let v matrikách Přibyslavi a okolí. Děda prožil v zajetí ruskou revoluci a do smrti před ní varoval. Otcův rod má česko-německé kořeny u Branné, tady v Jeseníkách. Pak mezi úředníky v Praze, kde se i otec narodil. Do školy chodil už v Přibyslavi; v Ronově měli služební byt. Jeho otec byl masarykovec a společensky středem všeho dění. Narodil jsem se v listopadu 1944 ještě v Německém Brodě, kde byl otec od roku 1935 soudcem. Bydleli jsme ale v Humpolci. V roce 1946 jsme se stěhovali do Litoměřic. Tam, v Děčíně a nakonec v Ústí u krajského soudu, dostal otec po válce místo. Počátkem roku 1951 ale jeho právnická praxe končí. Už soudruh prokurátor mu osvobozující rozsudky soustavně rušil a někdo z kolegů moci vždy vyhověl. Proto sám raději odešel na Mostecko jako horník s tím, že se vrátí, až to znovu bude mít smysl. K soudu se vrátil; jako obžalovaný.
V Litoměřicích jsme se zapojili do života církve, u nás doma proudili bohoslovci, kněží, spousta přátel. Naši vstoupili i jako terciáři (laici) k dominikánům a nový biskup Štěpán Trochta nabídl matce roli diecézní sestry. Objížděla ve čtveřici farnosti, vyzývali věřící k pospolitosti. Co dělali, křížilo plány nastupující moci. Ta jako lidově „demokratická“ nechtěla otevřeně církve zakázat, ale nechat zajít na úbytě. Koncem srpna 1952 k nám vtrhli pánové z StB, kdeco rozmetali a maminku odvedli. Do soudu, 21. března 1953, jsme o ní nic nevěděli.
Zažila surovou vyšetřovací vazbu, po měsíci už byla k nepoznání. Co se s ní po řadu měsíců dělo, i později jenom naznačovala, bylo to pro ni ponižující. K soudu pozvali otce jako svědka, ale jeho předvolání změnili. „Své ženě napomáhal“. Dostal sedm, maminka čtrnáct let.
Domov zanikl, rozkraden, rozprodán, zbytek vyhodili. Zůstalo ležet pár dokladů a fotografií ve sklepě národního výboru, nepočítali s tím, že se kdy naši ještě vrátí. Posudek z města zněl: „… ještě mladí, inteligentní a vlivní, schopní za sebou strhnout půl města, a proto navrhujeme co nejvyšší trest“.
Rozuměl jste tehdy tomu, co se stalo? Kde a jak jste potom žil?
Byl to zlom, ani věk (osm devět let) nerozhodoval, viděl jsem to jasně a dodnes žasnu, že to i daleko starší často pochopili někdy až po vpádu tanků v osmašedesátém. Ale bylo veselo, tančilo se v krojích na ulici, posílaly rezoluce na podporu zvráceností moci, a Zdeněk Nejedlý žvanil. S bratrem jsme se ocitli v domově v Pyšelích. On, starší, na rok, já na sedm let. Málo jsme se vídali, byl v poslední, já ve druhé skupině podle věku. Do školy jsme chodili v obci, jinak všude mimo domov ve dvojstupu. Na minuty přesný režim, ale zvykli jsme si a svět za plotem nám byl brzy cizí. Žil jiným životem a cosi z toho trvá a nedá se odplavit. Podobně jsem po létech spolehlivě poznával bývalé vězně. Měli v sobě cosi zřetelně odlišného od ostatních.
Na návštěvy do věznic jsme jezdili s tetou. Dvakrát třikrát do roka nočními vlaky přes pustá nádraží, a ráno stáli u brány v Pardubicích nebo v lesích nad Rtyní. Hodinová návštěva, setkání skrze mříže a skla, později i u stolů, ale s tupou přítomností dozorců. Slova zamrzala. Vracel jsem se do domova se vzdorem a propadal do samoty, už i tak mi vlastní.
Tam se ale doba tolik nehlásila, vychovatelkám jsme říkali sestro, ředitel byl pan ředitel. Do Února to byl útulek svatého Josefa, a my byli v obci dál „ti z útulku“. Byla tam i kaple, už prázdná a dlouho nevyužitá, později nevybavená a málo užívaná tělocvična. Hlouček nás chodil cvičit na nářadí do Sokola, byl to malý možný únik za plot. Společně jsme se někdy účastnili i různého dění v obci. V padesátých letech žila ještě jen ze svých zdrojů, bez televize.
Kreslil a maloval jsem od nepaměti a tam pokračoval. Jediným vzorem mi byla krajina; živý malíř, knihy nebo reprodukce nebyly na dosah, první výstavy až kolem roku 1960. To už jsem z Pyšel odcházel. Třikrát jsem se pokusil o výtvarnou školu, uspěl, a přece se nikam nedostal. Naši jako nepřátelé režimu byli ještě v kriminále. Šel jsem se učit pro Kralupy obor lučebník, chemický dělník nebo laborant.
Jak jste žili, když rodiče pustili?
Otec se vrátil po sedmi letech v březnu, maminka po téměř osmi na amnestii v květnu 1960. Bylo jim padesát, neměli nic, začínali znovu. Ona s poničeným zdravím. Mizerná strava, žádné léky, úlevy, diety, dvanáctihodinové pracovní nasazení ve zdraví i nemoci. Díky tuhému kořínku se dožila osmdesáti osmi let, ale jen s hrstí léků denně, na všechno možné. Otec už doživotně v dělnických profesích, jako vazač u jeřábu, po chemičkách, výhybkář, noční hlídač překladiště uhlí. Dlouho přes důchod, který by nestačil. V osmašedesátém okresní předseda K 231. Spoluvězni si ho jako právníka zvolili a znovu na to doplatil. Zlepšení se nedožil, zemřel s jarem 1989.
Je bláhová představa, že všechno skončilo propuštěním. Díky „péči“ StB jsme dostali v roce 1960 nepatrný a promáčený byt na úrovni chodníku a k tomu čtyři placené informátory. Byl nutně trvale větraný, ideální situace pro snadný „dozor“ zvenčí. Žili jsme tak dalších šest let, v létě vysoušeli, škrábali plísně, sháněli náhradu za to, co shnilo. Zkušenost z domova s prací všeho druhu mi byla užitečná, drátěnka na kovových trubkách vydržela, podobné „vynálezy“ typu „urob si sám“ řešily situaci, a pomohou často i dnes. A vyřazení na okraj života mělo i svou výhodu: neměli nám co vzít. Svoboda je nemít.
Lepší byt v patře jsme získali jen díky církvi až v roce 1966, město nám nenabídlo nic. To už jsem byl rok na akademii. Teprve tam jsem se cítil líp, návrat do Litoměřic byl další zlom, ne menší než ten z roku 1953. Zvykal jsem si dlouho, po tolika letech i na rodiče. Město mi bylo a zůstalo cizí, život v něm nepochopitelný. Doma jsem byl jen tam venku, u Labe nebo nahoře ve Středohoří.
Jak jste se dostal ke zkouškám na AVU?
Vzdor všemu, co připomínám, byly šedesáté roky i pro nás zlaté, pomalu zrály k osmašedesátému. Pro nás to nikdy nebyla Dubčekova vize, ale jen naděje na plnou svobodu. Postupně by k ní došlo, ideologie chřadla a ani peníze tolik neznamenaly. Otec dělník, já dělník, po večerní maturitě to už nebyl takový problém. Poznal jsem v Terezíně u známých malíře Františka Dvořáka a skrze něho i Jaroslava Uiberlaye. Byli to mí první živí malíři a byli pro mě důležití. Bez nich bych možná už do školy nešel.
Jak vzpomínáte na své spolužáky a dobu studií?
Názorově nejblíž mi byl snad Michal Ranný, ale i jiní, i o deset let starší Sváťa Slovenčík. Každý jinak. Vzájemný vliv, prostor a čas na práci byl cennější než skladba profesorů. Podstatný pro nás byl jen Jiří John. Byl pro mne zjevením už na výstavách, před školou. Nevedl ateliér a skoro nemluvil, a přece stačila i jeho přítomnost. Roky 1965–1971 byly téměř ideální, nikdo nic nediktoval. Byli jsme účastníky dění osmašedesátého roku, leccos věděli. Nechali nás v klidu, počkali, až odejdeme. Do Svazu nás nevzali, ale nebyli jsme „příživníky“, zaregistrovali nás pod fondem a mohli jsme si vesele živořit po svém.
Kdo vás tehdy učil?
Mě František Jiroudek. Nešlo o něho, ale měl krajinářskou školu. Příroda v nejširším smyslu, včetně lidské bytosti, je mi trvale blíž než člověk společenský a jeho umělý svět. Z toho unikám právě do malby nebo dnes především do kresby.
Došlo někdy ke střetu mezi vámi a někým z pedagogů v souvislosti s vaší životní zkušeností?
Právě s ním. Na jaře 1968 se psalo v novinách i cudně o procesech. Jednou na plenéru, kam za námi přijel, mimo jiné řekl, že nikdo nebyl zavřený jen tak. Nemlčel jsem k tomu a nakonec, důrazně, mluvil už jen já. Mlčel, odjel, po týdnu se vrátil. Přátelsky mě pozdravil a do konce školy jsme spolu vycházeli dobře. Tu zkušenost mám i odjinud. Přesvědčivostí zaskočená ideologie neodolala; malý příspěvek na téma strachu. Ten byl snad namístě v padesátých letech a ve vypjatých situacích, ne v běžném životě. Tam to byla trapná zbabělost, a týká se to i voleb.
Jak jste poznal svoji životní partnerku, Anežku Jílkovou?
Svou roli tu sehráli přátelé obou, našeptávali nám, že k sobě patříme. Na mikulášské, 6. prosince 1968, uprostřed kraválu mi vyprávěla Anežka o tátovi a sochách, o mamince, sestře a o bratrovi u labsko-oderské plavby, o psu Bafosovi, o Sobotíně. Doprovodil jsem ji do Vršovic, kde tehdy bydlela, a už to tak zůstalo. V květnu příštího roku jsme spolu jeli prvně k nim domů.
Proč jste začali bydlet v Sobotíně u Šumperka?
Oba jsme chtěli žít venku a v Sobotíně už byli Jílkovi. Není to snadné, ale jsme u zdroje toho, co je pro nás důležité a ve městě skomírá. Jiří Beránek tu s námi žil sedm let, ale nevydržel, vadilo mu, že se o něho nikdo moc nezajímá. Pro nás je podstatnější práce sama, je cestou k pramenům a není sebepředváděním. Snad jenom ten monolog někdy zavání marností.
Jak vzpomínáte na sochaře Jiřího Jílka?
To měla být otázka pro Anežku. Já s ním prožil jeho posledních deset let, ona celý život. Pomáhal jsem mu v tom, na co už pro nemoc fyzicky nestačil, to ale podle časových možností dělala i ona. Jako v dílně starých mistrů řemesla jsem nejdřív chystal dřevo, nahrubo ho opracovával, později víc a v závěru sám něco i zvětšoval podle jeho modelu sám. Sochařem jsem se nestal, přivedlo mě to ale k reliéfnější malbě a pevnější stavbě obecněji.
Vážím si ho, určitě patří k výrazným osobnostem, byl ale solitér, nezapadal do žádných proudů a prožil život tady na okraji téměř bez výstav a větší pozornosti kolegů i teoretiků. Nemocí odkázaný na malý prostor a pár namáhavých kroků. Cosi snad napravuje černobílá monografie vydaná v Šumperku a jeho texty vydané v Hostu pod názvem Stýskání mé je vývěr vod v roce 1999.
Vedete šumperskou Galerii Jiřího Jílka, kolik jste v ní už připravil výstav?
Existuje od 8. září 1993 a současně s ní za pomoci města a jeho místostarosty Igora Kroupy vyšla právě i Jílkova monografie. Základem je jeho stálá expozice, malý výběr jeho soch, obrazů a kreseb. Dramaturgem galerie jsem od konce roku 1994. Program je nepřetržitý, výstavy měsíční. Je to tedy něco přes sto dvacet výstav. Pokouším se o jakousi souvislou linii autorů, kvalitou rovnocenných, od Josefa Čapka nebo Janouškových až k nejmladším.
Jak se díváte na léta po roce 1989?
Bylo by to delší než předchozí text; raději ne. Cosi zlého skončilo, hodně se toho pomíchalo, viníci, oběti; ve výkladu událostí nepoznávám, čeho jsem byl svědkem. Aktéři pomřeli, jizvy zůstávají, na nich náplast výroku: „Všichni jsme se nějak…“ Všichni? Snad je to tak vždycky, tlustá čára, účelové zapomenutí, nezájem. V tom smyslu je to rub a líc téže mince za jiných pravidel. Slovo „šance“ už je pro mě slovo sprosté.
A právní kontinuita, snad i v případě padesátých let? Svědky týrání byli spolupachatelé, spisy vynucenou lží, jména krycí, falešná jako to všechno dohromady. Ani zjevné případy nemají naději na sebemenší narovnání nebo alespoň prostou omluvu, upřímnou lítost a poděkování.
Město bohatne, venkov chátrá, není-li místem „rekreace“. Sobectví vítězí. Ale nic tu není naším dílem, naší zásluhou, a proto ani naším majetkem. Všechno si jenom bereme. Nadmíru spásáme zemi. Kdo ji spasí?