Kniha Přemysla Houdy Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce (Karolinum, 2019) se způsobně začleňuje do řady cvičení z pragmatiky, kterými soudobá historiografie popisuje nedávnou minulost, období pozdního socialismu. Gesto zdánlivě novátorského přístupu a snaha propojit předešlé metodologické přístupy či nalézt třetí cestu se tříští již v počátku odkazem na zavedené stati Alexeje Jurčaka (jehož práci autor do češtiny i přeložil) a na jeho pojetí zkamenělého jazyka sovětské moci. Proklamované osvobození od údajně převládajícího, černobílého, moralizujícího diskurzu, který je pro autora ztělesněn především pevně etablovanou dichotomií oficiální sféra – disent či socialismus – antikomunismus, ho pak dovádí do mainstreamu skutečného: totiž do bádání o každodennosti. Metodologicky orálněhistorická práce o organizování folkových festivalů se vlamuje do otevřených dveří. Opírá se přitom o pojmenovávání „paradoxů“. Mezi nimi spatřuje jako dominantní hlavně nesrovnalost mezi tím, co lidé nyní vypovídají o své minulosti, a tím, co tehdy skutečně dělali. Běžný jev či funkci lidské paměti vytvářet zpětně jiný, zpravidla líbivější obraz Houda vykládá na pozadí proměny společenského vnímání po roce 1989 jako pozůstatek prý převládající a dodnes „vítězné“ rétoriky disentu.

„V první řadě je to kniha o folku…,“ představil sice autor svůj soubor případových studií z historie folkových festivalů (např. Porta, Valašský špalíček) v lednu tohoto roku v Knihovně Václava Havla, bohužel však u toho nezůstává. V úvodu knihy odmítá mnohé předchozí výklady socialistické žité skutečnosti, zejména Havlovu koncepci „života v pravdě“, distancuje se od „elitních“ témat a Zalabáků (Houdova metafora pro nepříjemné nepřizpůsobivé odpůrce režimu, ať už přímo disidenty nebo další občany, které většinová společnost jako disidenty, tj. zde věčné potížisty, nahlíží) a snaží se o jiný pohled. Popisuje společenské zřízení pozdních osmdesátých let jako prostor, v němž ti, kdo využívali veškerých pro ně dostupných prostředků oficiální moci, mohli jednat apoliticky. Z toho vyplývá autorova teze o přizpůsobivosti v heterogenním politickém systému. Jemu byl sice člověk na jedné straně zavázán, ale mohl na něm i obratně parazitovat, čehož občané využívali k dosažení rozmanitých osobních či jiných cílů. Podobně jednali organizátoři folkových koncertů. A nejen oni jsou podle Houdy posledních třicet let tlačeni společenskými podmínkami k tomu se ospravedlnit, či dokonce se neustále ospravedlňovat. Přitom Houda tvrdí, že mít masku (tedy přetvařovat se vůči režimu a zároveň si dělat své), a naopak provádět poslušně služby režimu a být k němu loajální lze jako dualitu „vykonávat“ jen retrospektivně, neboť „v pozdně socialistickém světě jeden pól (subverze) volně přecházel v druhý (poslušné vykonávání služeb)“. Vzájemné provázání obého autorovi symbolizuje Möbiova páska. Kniha přináší jistý návod, jak „číst“ minulost s „pochopením“ pro normální „nepodstatné“ lidi, kteří mohli „dělat věci“ – a to například díky tomu, že se pohybovali ve svazáckých organizacích, byli v nižších patrech služeb systému, na lokální úrovni byli „pověřenými mluvčími ideologického jazyka“. Vlastní aktivitou pak mohli „zbarvovat“ a proměňovat samotné socialistické zřízení. Jejich kreativní užívání ideologického jazyka totiž dle autora vedlo k transformaci situace; autoritativní jazyk do sebe absorboval nové významy, a právě tato okolnost byla pro režim ohrožující spíše než disent: „všechna taková slova a všechny takové činy byly deteritorializovanými částmi ideologického jazyka, které poté, co byly separovány a reteritorializovány – začaly nést nové, dosud netušené významy.“ K proměně skutečnosti však může v tomto případě dojít jen za předpokladu, pokud přijímáme, že tento jazyk „nebylo třeba číst doslova (a takřka nikdo tak nečinil)“. Zjednodušeně řečeno dnešními slovy tito organizátoři ovládali dostatečně know how (nejen v jazyce, ale i způsobu chování) a neváhali ho dle Houdy použít ku prospěchu věci a v celkovém důsledku k proměně systému. Zato disent ji naopak brzdil (Houda opatrně: „samozřejmě však nemáme na mysli všechny disidenty“), neboť rozuměl autoritativnímu jazyku doslovně, bral ho vážně a odmítal se podílet na vyprázdněné ritualizované řeči.

Reálnou spolupráci s režimem v pozdním socialismu tak (již) de facto nemůžeme označit za „kolaboraci“ – nahlíženo s autorem šlo pouze o míru participace na moci, přičemž tato participace sloužila jistým účelům. Zde konkrétně organizaci „zábavy“, festivalu, který, jak několikrát akcentuje Houda i někteří zpovídaní, nebyl politikum. Podmínkou i důsledkem obdobného typu myšlení je, že nepočítá s etickými problémy, například s otázkou, zda se vyjednávání se zástupci režimu nedělo na úkor někoho druhého.

Houdova práce je převážně komparativní analýzou. Výpovědi účastníků (shromáždil na padesát rozhovorů s organizátory akcí, méně s vystupujícími, kteří nejsou předmětem práce) konfrontuje s dalšími dokumenty. Z této optiky pak odmítá premisu, v předchozích zkoumáních prý samozřejmou, že folk se pohyboval na hranici oficiality, a kotví ho zcela do oficiální sféry. Jedním z hlavních narativů, jejž jednotlivé výpovědi totiž utvářejí, je vyvinění se snahou o „sebezalternativnění“, tj. snahou o zpětnou legitimizaci, jejímiž průvodními jevy jsou uchronie (obranná strategie vedoucí k vytvoření fiktivních vzpomínek) nebo tzv. diskurz pódia čili zázraku (jenž říká: nakonec to „zázrakem prošlo“). Celkovou proměnu pozdních osmdesátých let a neuvěřitelné množství různých životních stylů a aktivit nelze podle Houdy vysvětlit nějakými „ostrůvky svobody“, výjimkami ze systému, jako spíše pravidlem – v jedné velké výjimce totiž takto žila celá společnost. Podle tohoto zobecnění chápali občané život v systému jako jednou provždy daný a snažili se v jeho rámci fungovat. Do záměrného podrývání systému se převážně nijak nepouštěli. Zpovídaní často reflektují, jak jim byl disent, když se s ním nějak setkali, vzdálený, vysvětlují, že nechtěli dělat politiku a často požadavky či výzvy disentu považovali za „kecy“.

Třebaže má Houdův výklad jasně stanovenou výkladovou perspektivu (má konkrétně vymezený cíl a uvádí argumenty pro užití daných zdrojů a neužití jiných, např. archivů StB), v konfrontačním přístupu, jaký volí, chybí širší kontext. Když řekneme A, bylo by dobré říci i B – například to, že všichni v knize zmiňovaní lidé mohli být apolitičtí možná jen proto, že na lidskoprávní a jiné principiální otázky upozorňoval někdo jiný. Nebo že z teze „skokového“ střídání kódů (jazyk pozdního socialismu je po roce 1989 vystřídán jazykem „vládnoucího“ disentu) se nedozvíme nic o skutečném smýšlení zpovídaných (jejich minulých či současných sebeobrazů), pouze o jejich pragmatismu ve smyslu – budu-li používat většinový jazyk, ne „moje vlastní“ slova, neztratím tvář, zvýším si společenskou prestiž etc. Tím je však narušen i Houdův původní záměr, neboť knihu sepsal mimo jiné proto, aby se její aktéři necítili jako „geneticky modifikované zrůdy“ vytvořené socialismem. A nakonec se lze těžko ztotožnit s lehkostí relativizace, jíž je „zabarvena“ nejen kapitola o tom, jak Nohavica nevystoupil na Portě roku 1985. V ní se konstruuje příběh ad hoc na základě selekce dokumentů, které dal hudebník k dispozici a z nichž autor vybírá ty, které jsou pro jeho interpretaci vhodné. Podobně, přiznaně svévolně, postupuje výklad v celé knize.

Její celek je ovšem souborem svým způsobem čtenářsky atraktivních esejů. Kompozice a styl dělá z publikace čtivý a vcelku dynamický celek, jednotlivé kapitoly autor uvádí v kontextu tématu neobvyklými citacemi korespondujícími s popisovaným tématem – šmoulí jazyk, Alenka v Říši divů… Studie v knize ale přes veškeré teoretické a kulturně-společenské koncepty, jež autor do výkladu včleňuje, vposled končí u pragmatismu, s nímž lidé zastoupení autorem sledují svá „osobní štěstí“. Kniha není ani novým svědectvím o době minulé, ani příspěvkem k nové interpretaci společenského dění skrze paradox. Naopak přes veškerou zdánlivou výkladovou pokoru a na druhé straně dráždivou rétoriku představuje projev pohodlného alibismu – důležité je nakonec nechat vše otevřené.

Pokud by tato práce vznikala v devadesátých letech, mohly by snad její podněty rozjitřit diskuzi, avšak dnes Houda lehce vplul do současného mainstreamu, jenž se ohání socialistickou každodenností zcela bezrozporně a samozřejmě. O mnohém svědčí ostatně i skutečnost, že tato kniha byla prezentována v Knihovně Václava Havla, proti jehož nejen „životu v pravdě“ se Houda kromě jiného vymezuje.

Problém mimoděk nasvítila svou pochvalnou recenzí i v projevu na uvedení knihy Eva Klíčová: „Jinde jsme kontinuitu přijali, ale v kulturním prostředí existuje stále vyostřený příběh před a po… Betonování nesmiřitelného postoje.“ Problém ovšem není v tom, zda jsme tuto kontinuitu přijali, či nikoli, nýbrž v tom, že tato zásadní kontinuita existuje a je velmi silná. Lidé, kteří jsou tématem knihy – a které je třeba dle autora dnes rehabilitovat –, se většinou stali po roce 1989 úspěšnými například v oblasti PR, využili veškeré své schopnosti, zkušenosti a výdobytky z doby předlistopadové a dále upotřebili i svou snahu nalézt v životě to „pravdivé“.