Letos 13. dubna zemřel novinář a spisovatel Jürgen Serke. Dnes přinášíme na Bubínku Revolveru závěrečnou část rozsáhlého ohlédnutí Evy Jelínkové (čtěte též první a druhou část), které – spolu s dalšími texty a anketou věnovanou Serkově mimořádnému dílu Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou (Triáda 2001, německy v Hamburku a ve Vídni Paul Zsolnay Verlag 1987) – vyjde v zářijové Revolver Revue č. 136/2024.
 


Jürgen Serke, foto © Karel Cudlín, 2018


Kniha pro patnáct metrů čtverečních
Samozřejmě, že o vydání Čechům takto blízké, a přece vzdálené knihy byl po roce 1989 zájem. To, co na ní poutalo největší pozornost a budilo obdiv, totiž její unikátní obrazový doprovod, se záhy stalo největší brzdou na cestě k českému vydání: nakladatelství Zsolnay tiskové podklady jednoduše ztratilo a žádný český nakladatel se neodvážil tak riskantního podniku, že by se pokusil obrazový materiál rekonstruovat přímo z knihy, anebo snad sháněl originály dokumentů a fotografií, a k tomu vyjednával s institucemi po celém světě poskytnutí autorských práv. Až se nápad vydat knihu dostal do Triády a hlavy Roberta Krumphanzla, který se, snad podpořen prvotním impulsem Zdeňka Vašíčka, pro tento ediční podnik rozhodl. „Přiznávám, že jsem byl zpočátku skeptický,“ řekl později Serke v rozhovoru Josefa Rauvolfa pro Týden. „Je neuvěřitelné, jak to tak malý podnik s kanceláří čtyři krát čtyři metry dokázal. S podobným nasazením jsem se nesetkal ani v německých nakladatelstvích.“ Jednoduché to samozřejmě nebylo. Triáda neměla peníze, ty ovšem neměla nikdy, téměř všechny její tituly se dařilo tisknout díky dotacím. Tady bylo zapotřebí sehnat peněz nepoměrně víc, ale to se kupodivu podařilo celkem hladce, určitě i díky fundovaným posudkům Václava Maidla, Hanuše Karlacha, Joachima Brusse a Michala Svatoše.

Bylo však potřeba dát taky dohromady celý text a obrázky. Tehdy jsem do hry vstoupila já. Bylo mi devatenáct nebo dvacet a Robert Krumphanzl mě zastavil na schodech filozofické fakulty, kde jsme oba právě studovali bohemistiku. Zeptal se mě, jestli bych nakladatelství nepomohla s přípravou knihy, o níž a jejím autorovi jsem tenkrát slyšela poprvé. Absolvovala jsem do té doby seminář k německy psané literatuře z českých zemí pod vedením Václava Maidla, ten se ale věnoval spíše starší literatuře z 19. století. Výběrový seminář iniciovaný pro bohemisty profesorkou Janáčkovou přešel později na germanistiku. Nevzpomínám si, že by se v nabídce germanistů – natožpak bohemistů – za celou dobu mého dalšího studia objevilo cokoli, co by jevilo ambici zaměřit se na tuto literaturu, ať už v kontextu německém, evropském, nebo snad dokonce českém. Za ten nedostatek slibovala Serkova kniha slušnou náhradu, a protože jsem do té doby nikdy žádnou knihu neredigovala, nedostavily se ani pochyby nebo obavy, že by ta práce mohla být náročná nebo třeba i těžko zvládnutelná. Nedostavily se po pravdě ani později, když jsem v tom vězela po uši a redigovala střídavě Serkův autorský text a prozaické úryvky z děl v překladu Veroniky Dudkové, básně a jednotlivé verše přeložené Michaelou Jacobsenovou, Věrou Koubovou a Petrem Kitzlerem a plán popisků k obrázkům a fotografiím, kde se opět střídal Serke s citovanými spisovateli a básníky. O tom, že paralelně vzniká nová velká kapitola o Peteru Kienovi, předmluva Jiřího Gruši, že Serke pracuje na dlouhém doslovu a že bude potřeba zrevidovat celou bibliografii, sestavit rejstřík ke knize a nakonec dát dohromady přece jen i ty stovky obrázků, jsem raději nepřemýšlela.

Redakční příprava Böhmische Dörfer byla dobrá a intenzivní škola, během níž jsem si osvojila důležité redakční zásady. Zaprvé: Když citovat, tak podle originálu (pokud jde o původně český text); když existuje kvalitní český překlad cizojazyčného originálu, najít ho. Použít český název a české znění úryvku, je-li použitelné. Ukázalo se, že na přelomu tisíciletí pocházela většina dostupných překladů ještě převážně z doby překladatelů-současníků německých autorů; z překladů vydaných po roce 1989 jsme toho měli k dispozici stále jen poskrovnu: po jedné knížce od H. G. Adlera, H. Graba, V. Hadwigera, P. Kornfelda, E. Weiße a L. Windera, dvě od Paula Leppina, tři od L. Perutze, H. Ungara a J. Urzidila. Vyšel ale už třeba Brodův Pražský kruh nebo Kafkovy zlé Čechy od Ch. Stölzela, postupně vycházely jednotlivé svazky Kafkova Díla, z kterého Serke samozřejmě také hojně citoval. Protože českých překladů bylo málo, bylo třeba dohledávat úryvky z děl v originálním znění. Pomáhalo, že v mezičase vyšly některé knihy v edici Bücher der Böhmischen Dörfer, kterou mohl Jürgen Serke díky ohlasu své práce spoluvydávat u Zsolnaye (nových nebo vůbec prvních edic se tu dočkali např. Hans Natonek, Ernst Sommer, Hugo Sonnenschein, Oskar Baum, Melchior Vischer nebo Franz Wurm). Zadruhé: Když se objeví datace nějaké události, zvláště vydání knihy, je třeba ji ověřit, a nejlépe ne v sekundární literatuře nebo ve slovníku, ale přímo u zdroje, v knize. Na internetu tehdy nebylo skoro nic. Ukázalo se, že pražská Národní knihovna disponuje ve svém fondu až překvapivým množstvím knih, originálních předválečných vydání básní, románů a jiných próz německých autorů z Čech a Moravy, které asi dlouhé roky nikdo nesměl mít v ruce. Ruční vyplňování objednávkových lístků podle již naskenovaných generálních katalogů nemělo konce, ale bylo krásné se potom knížek ve studovně dotýkat. A zatřetí: Když se objeví nějaký rozpor nebo nesrovnalost v tom, co tvrdí autor, je třeba s ním o tom mluvit. A tak jsme se poznali s Jürgenem Serkem.

Nebylo vždy snadné najít původní zdroje citovaných výroků kupříkladu T. G. Masaryka, Klementa Gottwalda nebo Milana Kundery či verše Vladimíra Holana nebo Otokara Březiny, protože Serkova práce skutečně nebyla prací literárního vědce. Citoval neustále, ale bez bibliografických údajů, často i bez jakéhokoli kontextového odkazu, který by ukazoval ke konkrétnímu dílu. Když jsme já nebo Veronika Dudková neuspěly v hledání samy, obracela jsem se na Jürgena Serka: faxovala jsem mu z Triády do Německa seznamy s citacemi, které potřebujeme ověřit. Z jeho prvních reakcí bylo zřejmé, že není nadšený: nerozuměl přesně, proč po něm chci, aby se v domě přeplněném knihami nořil do vrstev z doby před skoro patnácti lety. A pak také: jako novinář jistě věděl, že to, co bylo po ruce v okamžiku psaní, zanechalo svou stopu v textu a zmizelo v nenávratnu. Rozklíčovat zdrojová místa u Kafky mi v té době nejvíce pomohl Jiří Stromšík, s identifikací jiných pomohli i další germanisté a bohemisté.

Když se Jürgen Serke vypravil někdy v roce 2000 nebo 2001 do Prahy, aby celé vydání knihy zachránil obrovskou krabicí s originály fotografií, které jsme nutně potřebovali, naskytla se příležitost, abychom ve dvou nebo třech dnech prošli veškeré opravy a návrhy úprav textu, které jsme v průběhu přípravy knihy za přispění mnoha dalších lidí sesbírali. Bylo zřejmé, že to, co se Serkovi zpočátku jevilo jako zbytečné a hnidopišské vrtání v datech, názvech a formulacích, začal vnímat jako překvapivou a cennou pomoc. A s radostí znovu otvíral staré knihy a četl si v nich. (Neznamená to, že bylo rozklíčováno a ověřeno vše a že v textu nejsou chyby – ty se redaktorům ovšem pravidelně zjevují teprve poté, co drží v ruce vytištěnou knihu.) Diskutovali jsme s ním také o tom, zda by byl ochoten přepsat úvodní esej Evropa zemřela v Praze, který se víc než deset let po sametové revoluci jevil svou ostnatostí namířenou proti komunistickému režimu jako ahistorický. Serke rozhodl, že nic zásadního na svém textu měnit nebude. Kniha je pevně ukotvena ve zcela konkrétní dějinné situaci, která je jedním z určujících momentů jeho náhledu. Tehdy mě to zlobilo a podezírala jsem autora z pohodlnosti, dnes ale nahlížím, že toto ukotvení se manifestuje v emfatickém gestu díla, jímž drží všechny jeho části pohromadě. Je tedy myslím dobře, že kniha zůstala ještě v roce 2001 také historickým dokumentem, plodem určitého okamžiku v Serkově životě.

Českoněmecká literatura – kam s ní?
Těžko se mi dnes chápe, že celá příprava knihy proběhla během jednoho či půldruhého roku. Bibliografii jsem revidovala s pomocí dostupných knihovních katalogů a Německé národní bibliografie, kterou měla Národní knihovna k nahlédnutí na nekonečném množství CD. Rejstříku se ujal Robert Krumphanzl s pomocí dalších přátel a spolupracovníků. Grafickou úpravu knihy a obálku navrhl Zdeněk Ziegler, tehdejší rektor UMPRUM. Dlouho nám trvalo promýšlení názvu knihy a konečné rozhodnutí zůstat u titulu Böhmische Dörfer, pro Čechy neznalé němčiny představující přesně ty španělské vesnice, které se za ním skrývají. Jedenáctého září 2001, když spadla newyorská dvojčata, jsem seděla v litografickém studiu Didot a popisovala obrazový materiál, který studio s velkou pečlivostí skenovalo. Už na konci listopadu ale proběhla v přeplněném pražském Goethe-Institutu prezentace vytištěné knihy s úvodním slovem nakladatele a diskusí moderovanou Petrem Brodem, které se vedle Jürgena Serka zúčastnili Kurt Krolop, Jiří Gruša a Tomáš Kafka. A Zdeněk Vašíček mohl pro Böhmische Dörfer hlasovat v tenkrát prestižní anketě Lidových novin Kniha roku.

Protože jsem o významu knihy nepochybovala a současně dosud neměla zdravou skepsi ze zkušenosti s literárním provozem, nebyla jsem z velikého množství recenzí a rozhovorů s autorem překvapená. V řádu věcí se pak jevilo i to, že se Böhmische Dörfer staly Knihou roku ve vůbec prvním ročníku literárních ocenění Magnesia Litera a cenu dostaly ještě i za nakladatelský počin. Vlna článků a interview z prvních měsíců roku 2002 se znovu vzedmula po udělení cen, pro které si přišel Jürgen Serke osobně. Tady je zapotřebí malého upřesnění: oba diplomy k udělení ceny za Böhmische Dörfer neznějí na jméno Jürgen Serke, ale Robert Krumphanzl. Serke vnímal udělení české ceny jako osobní zadostiučinění, nicméně chápal, že bez Robertovy odvahy hraničící s absencí rozmyslu by nebyla nejen cena, ale samozřejmě ani kniha.

V recenzích českého vydání zaznívala opožděná radost ze Serkovy objevitelské práce. Autoři připomínali její novinářské kořeny a označovali ji jako „monumentální reportérské dílo“ (Arnošt Lustig v Právu), „ukázku ,pátračské žurnalistiky‘“ (Joachim Bruss a Michal Svatoš v Respektu), jež pracuje se „zvláštní formou literární reportáže“ (Jiří Peňás v Týdnu). Předmětem pozornosti se staly Serkovy „kultivované a diferencované vypravěčské postupy“, které, jak ve Světu literatury napsala Helena Kupcová, „vytvářejí prostor příběhu literatury“. Václav Maidl poukázal na to, že Serke je především „sugestivní vypravěč, který příliš nezpochybňuje – nezpochybňovat, to je ostatně výsada objevitelů (i znovuobjevitelů): Obraz je třeba nejdříve vytvořit. Teprve pak je možno ho rozbít“ (Lidové noviny). S mimořádností knihy a jejím étosem se zcela minul snad jen M. C. Putna v Mladé frontě Dnes, který ji nahlédl z neadekvátních, přísně literárněhistorických pozic, čímž se obsah i tón jeho výhrad až nápadně přiblížil dikci germanistů z komunistické Tvorby. Byť rovněž odborník, dokázal Maidl v LN spatřovat hlavní Serkovu zásluhu ve „vytvoření onoho panoramatu česko-německé literární krajiny. Zpřesňování a případná korekce jeho souřadnic už mohou být naší záležitostí“, a v rozhovoru pro Tvar znovu zdůraznil, že „Serkeho kniha není ani tak o literatuře, jako o jejích autorech a jejich životních osudech“.

I díky těmto ohlasům se Jürgen Serke utvrdil v tom, co naznačil už v novém doslovu ke knize: Evropa, která zemřela v Praze, byla vzkříšena. Vnímal, že do převratu „německá literatura z Československa po roce 1945 neměla zemi, která by se k ní hlásila“, a vyjádřil naději, že vstoupí do světové literatury na cestě přes literaturu národní – že se stane znovu pevnou součástí dějin české literatury. „Čas omezení, hranic je pryč,“ napsal v doslovu v roce 2001: „To, co popisuji v knize Böhmische Dörfer, je rozbito, ale ne ztraceno, pokud Češi a Němci literaturu, o níž vyprávím, společně znovu zapojí do evropského kontextu. […] Těší mě, že nakladatelství Triáda otevírá knihou Böhmische Dörfer své zemi možnost, aby přijala zpátky německou literaturu Československa a zařadila ji do kontextu vedle literatury české.“ Ano, mínil v roce 2002 germanista Václav Maidl, někdejší existence německy hovořících obyvatel naší země, ať židovského původu, či autochtonních Němců, a jejich kultury už byla obecně vzata na vědomí. V roce 2024 se ale ptám: Byla jejich tvorba skutečně přijata do dějin české literatury? Známe Kafku jako autora souvisejícího s českou kulturou? Dostává se žákům středních škol v hodinách českého jazyka, ale třeba i studentům bohemistiky stručnějšího či podrobnějšího výkladu k německy psané literatuře z Čech a Moravy? Obávám se, že u nás v praktické výuce dosud převládá někdejší národnostně jazykové pojetí literatury. A myslím si, že pro citelnější změnu potřebujeme v literární historiografii takové osobnosti, jako je v oblasti dějin umění Anna Habánová, která dlouhodobě připomíná dílo německých výtvarných umělců z Československa a naposledy spoluvytvořila výstavu Nové realismy, jež pravděpodobně vůbec poprvé prezentuje díla česky, německy, slovensky, maďarsky nebo rusínsky mluvících umělců vedle sebe a navíc: v souvislostech. S tím už bohužel Jürgen Serke nepomůže, stačí však bohatě, že nám na této cestě vytyčil jasný směr.

Kdo je umlčen, nikdy nezmlkne
Jürgen Serke se s hrdostí hlásil k podpoře menšin – jako přehlížené, avšak rozhodující části společnosti, která ji uvádí do pohybu. K menšinám patřili básníci a spisovatelé všech jeho knih, včetně té, o které ještě nepadla zmínka: svobodomyslní spisovatelé z východního Německa, kteří zůstali „doma v exilu“ a ve svém odporu vůči režimu se inspirovali osobnostmi Charty 77 (Zu Hause im Exil, 1998). „Kvalita lidské společnosti se vždycky nejlépe pozná podle toho, jak zachází se svými menšinami,“ řekl Serke v rozhovoru pro Respekt Karlu Hvížďalovi: „Jen menšiny mění svět. Svět se ale měnit nechce, a dojde-li přece jen ke změně, kterou vyvolala menšina, stává se, že všichni, kteří změnám bránili, se k nim najednou hlásí a menšinu vytěsní. […] Většinová společnost není stavěná na to, aby byla neustále konfrontována se silou menšiny.“ Co na té síle ruší? Víra v pevné morální hodnoty, charakternost, důstojnost a odpovědnost menšiny, které ostatním připomínají jejich vlastní slabiny. Tyto základy činí v Serkových očích z menšinové německy psané literatury českých Židů naprosté unikum: „Odlišuje se od celé evropské moderny,“ myslí si. „Je v ní něco prastarého, co je založeno ve Starém zákoně. Sociální podmínky člověka je možné zlepšit a změnit, ale nikoli jeho charakter. Evropská literatura na začátku minulého století snila o tom, že změní člověka. Snila pak o tom ještě velmi dlouho. (Podobně jako politika u vás až do roku 1989 – ale to už nebyl sen, to byla noční můra.) Německy píšící autoři z českých zemí byli přesvědčeni, že charakter člověka není možné změnit – v tom je podle mne velikost jejich tvorby“ (rozhovor Tomáše Jelínka pro Roš chodeš).

Němec Serke se tak nejvnitřněji ztotožnil s náhledem na život, který pozoroval u Židů. Jeho píšící hrdinové se osvědčovali nejen ve své roli literátů, osvědčovali se především jako lidé v nejrůznějších životních, též politických zkouškách. Menšinový autor Serke proto neomylně zcela „subjektivně vybírá ty autory, jejichž osud jej nejvíce zasáhl“ (Alena Bláhová, Roš chodeš), jsou mu nejbližší. To, co je těmto spisovatelům a Serkovi společné, je kromě přesvědčení o významu hodnot víra ve smysl a naplněnost lidského bytí. Jürgen Serke se upsal tvorbě příběhů o těchto lidech, a ti jsou tu teď s námi víc než předtím. Jsou tu s námi i díky jeho celoživotnímu sběratelství – Serkovu literární sbírku spravuje a její podstatnou část prezentuje Centrum pronásledovaných umění v Solingenu (o jeho vznik se ostatně Jürgen Serke mnoho let osobně zasazoval). Je tu s námi ale i sám Jürgen, zprostředkovatel mezi Čechy a Němci, oceněný v roce 2012 Uměleckou cenou česko-německého porozumění, a velký přítel Čechů, jehož zásluhy vyzdvihlo české ministerstvo zahraničí cenou Gratias agit v roce 2017 – přesně třicet let po německém vydání Böhmische Dörfer.

Máme-li víru v nějaký vyšší smysl, říká Viktor E. Frankl, „vnitřní životní historie člověka ve vší své dramatičnosti a dokonce tragice nikdy nemůže proběhnout ‚nadarmo‘, i kdyby nikdy nebyla pozorována, i kdyby o ní žádný román nevyprávěl. Proto každý z nás nějak ví, že obsah života, jeho naplněnost zůstávají jakoby někde uchovány. Tak nemůže čas, pomíjivost života jeho smyslu a hodnotě nikterak uškodit. Minulé bytí je také ještě druh bytí – snad nejjistější. A všechno působení v životě může se z tohoto hlediska jevit jako zachraňování možného do skutečnosti.“ Ačkoli Jürgen Serke nepsal o sobě, současně o sobě psal. A svým minulým životem je pro nás uchován – sám to ostatně v roce 2012 řekl: „Kdo je umlčen, nikdy nezmlkne.“
 

Fotografie Karla Cudlína vznikly pro Česko-německý fond budoucnosti u příležitosti jeho 20. výročí.