Letos 13. dubna zemřel novinář a spisovatel Jürgen Serke. Dnes přinášíme na Bubínku Revolveru druhou část rozsáhlého ohlédnutí Evy Jelínkové (první část čtěte zde), které – spolu s dalšími texty a anketou věnovanou Serkově mimořádnému dílu Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou (Triáda 2001, německy v Hamburku a ve Vídni Paul Zsolnay Verlag 1987) – vyjde v zářijové Revolver Revue č. 136/2024.
 


Jürgen Serke, foto © Karel Cudlín, 2018


Slova mezi mlýnskými kameny
Co budí nadšení v první řadě, je působivé vykreslení netušeného bohatství a rozkvětu „literárního světa, který byl čirou smůlou dějinných katastrof připraven o jakoukoli naději na recepci“ (W. Morlang, Weltwoche Zürich). Nejsou to jenom autoři a jejich knihy, je to velké množství nakladatelství, novin a časopisů, spolků, almanachů a jiných kulturních podniků. „Serkovi se tu daří stále znovu, stále novými odstíny, obraty a spojeními ukazovat, jak pražská literatura odcházela už před první světovou válkou do Vídně nebo do Berlína, a odtud se, přinejmenším v románech, opět vracela. […] Jak ale bylo po roce 1933 zničeno se vším židovským současně také to německé. […] Jak pro třetí říši zůstali Kolbenheyerové a Pleyerové. […] Co napáchalo vyhnání sudetských Němců. Co způsobily politický teror a zničující sebekritika komunistů: vraždy, sebevraždy, pomluvy a podezírání“ (Erhard Schütz, Frankfurter Rundschau). Je jasné, že Serke ani jeho recenzenti nechtějí odhlížet od geopolitických faktorů, které vznik i zánik této literatury determinovaly a které se dle jejich názoru nesmazatelně propsaly do vlastní podoby této literatury.

Dřívější sympatizant socialismu Serke vzdává v Böhmische Dörfer hold spisovatelům, kteří odolali pokušení dobových ideologií a zůstali věrni toliko duchu evropské kultury, založenému na nepostradatelných hodnotách lidství, pravdy a cti. Se všemi důsledky, které takový postoj přináší ve světě, jehož podobu určují nacisté, komunisté nebo jiní ideologové. Je to ostatně i Serkova vlastní cesta: Když v roce 1983 magazín Stern začal zveřejňovat úryvky z Hitlerových deníků, které vydavatelé časopisu nakoupili za více než 9 milionů západoněmeckých marek a které byly brzy nato odhaleny jakožto falza, odešel Jürgen Serke z redakce údajně jako jediný na protest proti tomu, že kromě šéfredaktorů neodstoupilo také vedení vydavatelství. Přešel do curyšského týdeníku Weltwoche (1984–1989) a dráhu žurnalisty zakončil u německého deníku Die Welt (1990–1992). Ale cit pro hodnoty osvědčil už jako středoškolák v provinčním městečku na západě Německa, který na pokyny katolických učitelů, aby žáci zamezili kontaktům se svými protestantskými spolužáky (k nimž patřil i Serke), protože tak předejdou pozdějšímu riziku smíšených manželství, reagoval rebelantskými referáty v občanské výuce. Kvůli této a podobným kontroverzím byl ze školy v eifelském Speicheru vyloučen, a když mu později dovolili dodělat si maturitu, pracoval už jako stážista v Allgemeine Zeitung v Mohuči.

Citlivost vůči zacházení politiků s celými etniky, rozhořčení nad politickým zotročováním lidí ve jménu idejí, ale i jeho pozdější rozhodný nesouhlas s Benešovými dekrety a vyhnáním Němců z Československa pramenily patrně z ještě ranějších osobních zkušeností: Serke se narodil 19. dubna 1938 a vyrůstal v pruském Landsbergu an der Warthe východně od Odry, kde se o sedm let později spolu se svou matkou stal jedním z mnoha německých uprchlíků směřujících na západ. Po čtyřiceti letech se krátce po matčině smrti do města, které se od konce války jmenuje Gorzów Wielkopolski, vrátil a sepsal vzpomínkovou publikaci Domů (Nach Hause). Už v této knížce reflektoval propletenec nerozlučnýh osobních a veřejných dějů, spjatost vlastního života s dějinami. Serka v jeho profesní a životní dráze spoluurčilo poznání literatury, která se nebála myslet jinak. Spisovatele německého jazyka v Čechách ve 20. století obdivoval nejen jako tvůrce „výjimečné literatury, ale také literatury exemplární“, protože tito lidé „se do ideologické hry Evropy nezapletli“ (v rozhovoru s Wernerem Morlangem pro Luzerner Neueste Nachrichten).

Namísto zaslepeného nacionalismu liberální evropanství, namísto vřeštící ideologie a explicitního násilí nenápadná síla duchovní tradice a působení slova: taková jsou pojítka a zároveň kritéria Serkova výběru portrétovaných osobností pro jeho „inspirovaný, odvážný a hlubokým smutkem nesený panoramatický pohled na nadnárodní duchovní kulturu“ (Hans Haider, Die Presse, Vídeň). Při putování opuštěnou literární krajinou, jak zní podtitul Böhmische Dörfer, tak máme možnost seznámit se s postupně vztyčovanými pamětními kameny desítek autorů, ale i se Serkem jako jejich oddaným topografem. V životních osudech spisovatelů jsou tu načrtávána jednotlivá zastavení strastiplných dějin regionu, v nichž stačilo několik málo let, aby bylo smazáno mnohasetleté soužití Čechů, Němců i Židů. Serkově nasazení pro záchranu zapomenutých literárních jmen pro budoucnost, ale i varování před svůdnými ideologiemi dneška nepřekvapivě nechybí osobní zaujetí, s místy vášnivými až pateticky přepjatými tóny. Někomu to leze na nervy, jiní to vítají jako „blamáž pro unavený akademismus mnoha institutů“ (H. Haider) nebo „dobrou literaturu, která není ničím jiným než vášnivou vědou“ (G. Laub).

À propos věda a odbornost: „Serke není žádný vědec,“ upozornil už po německém vydání Jeremy Adler, syn jednoho z hlavních portrétovaných H. G. Adlera, „přesto vytvořil populární knihu, kterou žádný zainteresovaný badatel nemůže ignorovat, a my jsme mu zavázáni za to, s jakou pečlivostí vyhledal a vyzpovídal pamětníky pražské školy a usilovně pátral po jejich díle“. Ano, Serke není akademik ani odborník, ale novinář: nechce a nedovede suplovat práci literárních institutů, ale umí a chce přesvědčit čtenáře, aby se zajímali o literaturu, dějiny i dění kolem sebe. Do své mapované krajiny proto zasazuje nejenom slova, ale zpřístupňuje ji také skrze obrazy: jeho texty provázejí fotografie, portréty a karikatury, dokumenty veřejné i osobní povahy, rukopisy, dopisy a zvláště knihy, resp. jejich obálky nebo ilustrace. Je jich tak ohromné množství, že je možné je „číst“ samostatně jako příběh nad příběhem. Serke k nim píše někdy stručné, někdy podrobnější komentáře a dávno před érou Facebooku, Instagramu a Tik Toku ví, že čtenář se do jeho textu vnoří možná teprve poté, co bude zaujat touto obrazově-textovou montáží.

Místo pro příběhy
V čem se zahraniční recenzenti Böhmische Dörfer shodují bez výjimky, je přesvědčivost Serkova nasvícení katastrofálních dopadů komunistického režimu na kulturu, mezi nimi vymazání německy psané literatury z dějin české (zemské) literatury, její pohřbení „pod masivním záklopem dějinné lži“ (H. Noll). V samizdatovém Obsahu jim přitakal Lumír Čivrný: „Zamlčování a tabuizace německého a německo-židovského faktoru ve vývoji české kultury je hrobnická lopata při pohřbívání evropského ducha. Zúrodňuje pouze tu proslulou českou malost, již si bral tak rád na mušku Masaryk a Šalda.“ Bezděky ji potvrzují ti, kdo v tehdejším Československu publikovali v oficiálních periodikách. S opovržlivým odfrknutím nad údajným „opěvováním některých […] a znevažováním druhých, kteří nejsou podle gusta“ odmítlo Rudé právo v prosinci 1987 rozhořčeně především Serkův příběh o Hugo Sonnenscheinovi, podle nějž Sonnenschein věděl o slabosti Julia Fučíka a jeho vyzrazení jmen odbojářů, a měl proto být později jakožto nepohodlný svědek odstraněn. „Knihu Jürgena Serkeho jsem četl,“ namítl proti tomu Milan Uhde v obsáhlém a velmi osobním článku publikovaném v květnu 1989 ve vídeňském listu Die Presse, „jako naši vlastní rozsáhlou rodinnou kroniku plnou naléhavých příběhů, mezi nimiž mají přirozené místo i ty nezaručené. I ony přece obsahují pravdu, i když třeba jen o vypravěči a o tom, kdo ho informoval.“

Uhde připomněl i dvoustránkovou recenzi Böhmische Dörfer z prvního, lednového čísla oficiálního měsíčníku Tvorba, pod niž se podepsali germanisté z Akademie věd Věra Glosíková, Milan Tvrdík, Gabriela Veselá a Jiří Veselý. Je to recenze hlavně rozpačitá. Autoři proti knize snášejí všemožné námitky: že není o ničem neznámém, vždyť vyšel Slovník německých spisovatelů a dva germanistické sborníky; že v ní nejsou zdaleka všichni, zvláště pak chybí autoři ze Sudet; že je plná „historických, literárněhistorických, faktografických i jazykových nepřesností“ (mimochodem – že se na knihu vrhnou a rozcupují ji ověřovatelé datací, předpověděl už literární vědec a pozdější profesor germanistiky Erhard Schütz). Hlavně však vadí Serkův „protičeskoslovenský postoj“, „pokřivené ideologické hledisko“ a údajné mísení „pravdy s polopravdou, polopravdy s výmyslem, a chce-li se čtenář dobrat skutečných fakt, musí si leckdy počínat jako Popelka při přebírání máku“. Těžko říct, jestli autoři psali v souladu se svým osobním míněním a jen z vlastní iniciativy; jakožto exponenti oficiální československé vědy byli každopádně povinováni totalitní představě, kterou rovněž pojmenovává Milan Uhde: „Odlišné mínění nabízí příležitost nikoli k tomu, abychom hlouběji a lépe věděli, nýbrž abychom odhalili potenciálního nebo skutečného nepřítele.“

Co však bylo na věci nejzvláštnější: v Právu i Tvorbě psali o literatuře, kterou nikdo neznal, a o knize, kterou čtenáři nikdy neměli v ruce, tím méně ji mohli číst a udělat si vlastní názor, neboť v Československu kolovala jen jako nejistá informace. Díky těmto recenzím se „nezaujaté publikum mohlo přesvědčit o existenci jevu do té doby pouze nezaručeného. Z nezaručené informace se tak mohla stát jistota a z jistoty tajný tip“, ocenil přínos režimních odsudků Tomáš Kafka v roce 2002 v časopise Host. Tajný tip brzy dle Kafkova svědectví přerostl v kulturní mýtus. Mýtus Böhmische Dörfer, „mýtus zašlých časů, zneuznané originality a nechtěné imaginace“, padl ovšem naplno ne v listopadu 1989, ale teprve poté, co se Böhmische Dörfer dostaly do rukou čtenářů v českém překladu. To už je ovšem další příběh.

Pokračování příště.