Letos 13. dubna zemřel novinář a spisovatel Jürgen Serke. V těchto dnech přinášíme na Bubínku Revolveru na pokračování rozsáhlé ohlédnutí Evy Jelínkové, které – spolu s dalšími texty a anketou věnovanou Serkově mimořádnému dílu Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou (Triáda 2001, německy v Hamburku a ve Vídni Paul Zsolnay Verlag 1987) – vyjde v zářijové Revolver Revue č. 136/2024.
Jürgen Serke, foto © Karel Cudlín, 2018
Co srdce drží, nemůže se ztratit (Jürgen Serke, 1938–2024) – I.
Eva Jelínková
Zemřel Jürgen Serke, zachránce možného do skutečnosti
Německý publicista s neobvyklým příjmením Serke byl skvělým vypravěčem. Ve svých textech zachytil a uchoval dramatické osudy nekončící řady básníků a spisovatelů, kteří narazili. Fascinován lidským myšlením a jednáním v prostředí omezujícím, ohrožujícím či vylučujícím svobodu, vykresloval životní příběhy autorů, kteří útlaku vzdorovali. V sobotu 13. dubna 2024 se uzavřel jeho vlastní příběh. Byl v něm doma v Německu i u nás v Praze.
Galerista literátů
Původní profesí byl Jürgen Serke novinář – a do Prahy zavítal poprvé v roce 1967 ještě ne jako třicetiletý reportér americké tiskové agentury UPI ve Frankfurtu nad Mohanem. Když jsme na přelomu tisíciletí připravovali v pražském nakladatelství Triáda český překlad jeho knihy Böhmische Dörfer, byl etablovaným literárním publicistou s novinářskou kariérou ve Sternu, curyšském Weltwoche a německém Die Welt, autorem čtyř velkých knižních souborů literárních portrétů a bylo mu přes šedesát. Přestože jsme se potkali v době, kdy od původního německého vydání knihy z roku 1987 o českých německy píšících spisovatelích v soukolí diktatur 20. století uplynula už řada let, Serke měl všechno v obdivuhodně živé paměti (což se velmi hodilo při redakční práci a dohledávání zdrojů nepřeberného množství výroků a citací). A i když se v našem regionu radikálně proměnily podmínky pro psaní, publikování a žití, měl vše, co napsal v době tehdejší československé normalizace, za neméně aktuální.
O tom, že jeho práce neztrácí na své působnosti a dosahu, nezávisle na měnících se vnějších poměrech, svědčí příběh jeho vůbec první knihy o Spálených básnících (Die verbrannten Dichter), vydané poprvé v roce 1977: Jürgen Serke otevřel v Německu, a to v jeho obou částech přehlížené téma literatury, jež byla na jaře 1933 masově spalována na demonstrativních hranicích jako součást nacistické kampaně proti „neněmeckému duchu“: SA, SS i Hitlerjugend organizovaly ve velkých městech už od března 1933 akce, na nichž byla – za hlasité podpory nacionálněsocialisticky smýšlejících studentů, profesorů i rektorů univerzit – z německého umění a kultury vyvrhována díla německy píšících převážně židovských, socialistických a demokratických autorů. Přesné počty spisovatelů a jejich děl vymazávaných takto z kolektivní paměti nejsou dodnes známy, mluví se ale o stovkách osobností a přibližně třech a půl tisících jednotlivých knižních titulů – knihy „takřka všech německy píšících autorů, kteří měli nějakou úroveň“, říká Serke, „byly předány plamenům“ a zapomenuty. Serke z popela zapomnění vyprošťuje přes třicet z nich, povětšinou expresionistických a levicově orientovaných básníků, dramatiků a prozaiků, a navrací je ve svých portrétech opět do života. A recenzenti po čtyřiceti letech zjišťují, že německá literatura přišla o svou kontinuitu, že knihy Ernsta Tollera, Waltera Mehringa, Waltera Hansenclevera, Jakoba van Hoddise, Ericha Mühsama nebo Armina T. Wegnera nevycházejí ani v západní, tím méně pak východní části Německa (Mühsam v tehdejší NDR ano, ale proboha ne celý).
Některé z těchto literárních portrétů, nejvlastnějším žánru Serkovy tvorby, vyšly ještě před vydáním knihy v magazínu Stern, pro který Jürgen Serke pracoval v letech 1970 až 1983. Publikace textů, jimž rozhodně nechybí čtivost, napětí a hrdinové hodní velkých antických tragédií, nebyla ani na Západě nic samozřejmého: Serke nikdy nezapomněl, jak se jeho příběhy musely ztuha prosazovat proti skeptikům v redakci, kteří s myšlenkou na náklad pochybovali o čtenářském přijetí tématu, jež pokládali za příliš černé a bolestné. Nicméně dostal od vedení listu dva roky, potřebné finance a podporu fotografa Wilfrieda Bauera na to, aby se mohl věnovat výlučně svojí vášni. „Byl to fajn pocit,“ řekl později Werneru Morlangovi, „moci se poprvé zcela identifikovat s tím, co jsem dělal.“ Reakce čtenářů překvapily po zveřejnění seriálu ve Sternu všechny včetně autora, co do množství, intenzity i vyznění – namísto běžně převládajících negativistů se ozývali čtenáři nadšení a užaslí z toho, co všechno dosud nevěděli.
V osmidílné sérii jako první vyšel tehdy portrét velkého literárního outsidera, publicisty, stavitele a restaurátora varhan a hudebního nakladatele Hanse Hennyho Jahnna, autora nekonvenční literatury, jednotlivci jako Thomas Mann nebo Alfred Döblin oceňovaného, kritikou – a později nacisty – ovšem zavrhovaného coby levičáka a pornografa. Na Hanse Hennyho Jahnna a kontroverzní román Perrudja, inspirovaný Jahnnovou neuskutečněnou láskou k mladičké dívce, vzpomínal Jürgen Serke loni v létě, když jsme ho a jeho úžasnou ženu Heide cestou na Bornholm navštívili doma v Großhansdorfu nedaleko od Hamburku. Jahnn, jehož díla byla pro údajný nedostatek morálky shledávána jako perverzní, pozoroval ještě před nástupem Hitlera k moci: „Zdivočení mravů se živí na půdě falešné mravnosti.“ Na Bornholmu strávil Jahnn dobu nacistické nadvlády jako zemědělec, chovatel koní a badatel v oblasti hormonů – a současně napsal svou přes dva tisíce stran rozsáhlou tetralogii Řeka bez břehů (Fluss ohne Ufer). Pětaosmdesátiletý Serke se už jen s obtížemi pohyboval, ale z hlavy sypal jména, data, místa, názvy – byly stavebními kameny jeho vlastního života, a proto je měl neustále po ruce.
Všechno začalo v Praze
V jednom z doslovů, kterými doprovázel četná vydání svých Spálených básníků, si Serke povzdychl, že kniha sice znamenala pro portrétované autory průlom, takže jejich knihy v západním Německu opět začaly vycházet, ale bestsellerem se nikdy nestala. Literatura vzdoru proti první německé diktatuře ve 20. století oslovila ve společnosti pouze menšinu. Serkovi však zároveň bylo jasné, že „tvář lidské důstojnosti dává, ochraňuje a tam, kde tato lidská důstojnost mizí, vybojovává většinové společnosti“ vždy menšina. Spálení básníci i tak měli, a dá se říct, že stále mají, mimořádný úspěch. První vydání u Beltze a Gelberga v Basileji vyžadovalo hned v roce 1977 a roce následujícím další dotisky, další patnáctitisícový náklad tu v novém vydání vyšel v roce 1979; čtyřicet pět tisíc výtisků následovalo v brožovaném a autorem rozšířeném vydání u Fischera v první polovině osmdesátých let, další, již rozšířené vydání u Beltze a Gelberga se objevilo v roce 1992, jubilejní vydání s texty spálených básníků na CD u Wallsteina v roce 2002, a konečně zcela nedávné, loňské vydání opět u Wallsteina, redakčně zrevidované a doplněné novým obrazovým doprovodem (reprodukce knih a rukopisů přitom v barvě). „Všechno začalo v Praze, tahle kniha i naše přátelství,“ napsal nám do ní v červenci 2023 Jürgen. Jaký význam pro jeho život Praha měla, dokumentuje přímo i v doslovu: „V Praze jsem se stal tím, kým jsem dnes: v roli novináře tím, kdo uchovává v paměti literární odpor proti oběma totalitním režimům minulého století ve střední Evropě. Vše, co jsem o tom napsal, má svůj výchozí bod v Praze.“
V Praze měl Jürgen Serke v letech 1967 až 1968 v roli zpravodaje pouze referovat, reportovat pro United Press International o dění v Československu. Seznámil se tu ale s českými spisovateli a byl fascinován jejich kritickým postojem vůči stávajícím poměrům a s nimi sdílenou „představou, že by socialismus mohl mít demokratickou podobu“. Zcitlivěl pro možnosti literatury, slova jako prostředku odporu. To ho přivedlo k zájmu o německé perzekvované autory za nacismu a postupně k rešerším a sběru materiálu i návštěvám a rozhovorům s příbuznými, přáteli či známými těchto autorů. Jestliže hrdinové Serkových Spálených básníků vkládali svou víru do socialismu, ale byli umlčeni nacismem, byli socialisté jeho další knihy, Vypuzených básníků (Die verbannten Dichter, 1982) zklamáni režimem komunistickým. Serke tu mohl mluvit přímo s nimi – a portrétoval své staré pražské známé, nyní už v exilu, Jiřího Grušu, Milana Kunderu nebo Pavla Kohouta, spisovatele emigrovavší z NDR do západního Německa, jako byli Reiner Kunze, Wolf Biermann nebo Jürgen Fuchs, polské básníky Czeslawa Milosze nebo Sławomira Mrożka, Rusy Solženicyna, Siňavského nebo Zinovjeva. Mezi vyhnanými básníky byli ale i takoví, kteří svodům socialistické ideologie nikdy nepodlehli: Josif Brodskij, Jerzy Kosiński, Josef Škvorecký, Paul Goma. Byl tu i Ivan Blatný, kterého s Jiřím Grušou navštívili v roce 1981 v psychiatrickém ústavu v anglickém Ipswichi a kterého Serke pro západní svět doslova objevil. Při práci na Vypuzených básnících se Serke patrně definitivně vyléčil ze svého socialistického zanícení.
V rozhovorech s Čechy Grušou a Kunderou začal Serke chápat, že Pražan Paul Kornfeld a Brňan Ernst Weiß, které zařadil mezi své Spálené básníky, patří do ještě úplně jiných souvislostí – do literatury, která vznikala v českých zemích, byla psána německy a jejíž autoři byli často Židé. Vrátil se k Praze jako místu, kde se v jeho očích zrodila novověká kulturní Evropa – její počátek spatřuje v reformních snahách a neochvějných životních postojích mistra Jana Husa, objevitele „světadílu duchovních a mravních hodnot v každé lidské bytosti“. Protože Hus spoluurčil linku evropského myšlení, která přes reformátory Luthera a Kalvína vede až do dvacátého století, nebojí se Serke říct: „My všichni pocházíme z Čech.“ Čechy se staly místem svízelného, avšak vzájemně se podněcujícího soužití Čechů, Němců a Židů; a Jürgen Serke se rozhodl tuto kulturní a zvláště literární krajinu rozkrýt: kniha Böhmische Dörfer ho „přivedla tam, kde jsem už dávno byl. Avšak toto poznání se mi ozřejmilo až díky Praze“.
Böhmische Dörfer jsou totiž jeho další knihou líčící devastaci evropské kultury – zpustošení duchovní tradice založené na nezpochybnitelných hodnotách, ztrátu půdy pod nohama, odcizení a vykořeněnost. Nechal stranou dobře popsané a prozkoumané zjevy Kafku, Werfela a Rilkeho, a vybral si místo nich osudy téměř pěti desítek autorů jiných, méně známých a převážně zcela neznámých, z různých koutů českých zemí, nejčastěji opět z Prahy. Tito německy píšící, většinou židovští autoři se Serkovi stali symbolem Husových následovníků, vzdorujících „léčkám simplifikace, ideologiím, systémům, primitivnímu konzumování vezdejšího unikátního bytí, neredukovatelného na žádnou z konečných definic“. A jakkoli se Praha ve třicátých letech 20. století stala dočasně přežívajícím liberálním ostrovem uprostřed rozpínajícího se vlivu nacistů a fašistů, konečné katastrofě, jak víme, nakonec neunikla – zničili ji nacisté a jim v patách komunisté. Evropa zemřela v Praze, tvrdí Serke a nadepisuje tak i svůj úvodní esej ke knize.
Život nad román
Serkova kniha vydaná nakladatelstvím Zsolnay ve Vídni a Hamburku v roce 1987 vyvolala malé pozdvižení. Ti ze zahraničních recenzentů, kteří ji přečetli, byli zaskočeni autorovým až nepochopitelným výkonem, a to v nejednom směru. Jürgen Serke rešeršoval ohromné množství materiálu, po německých antikvariátech přebral kvůli jinak nedostupným knihám hromady krabic s neprodejným zbožím, v exilu navštívil poslední žijící autory, jako byli H. G. Adler nebo Joseph Hahn, sešel se s jejich blízkými a známými, aby je vyzpovídal, dostal se ke spoustám nepublikovaných rukopisů, pozůstalostem, rodinným archivům, kde nacházel další jedinečné dokumenty, v první řadě zcela neznámé privátní fotografie, všechno prostudoval, setřídil, převyprávěl a posléze předložil veřejnosti v podobě čtyřsetosmdesátistránkové knihy velkého formátu.
Akribie, skvělá intuice, svědomitost, pečlivost, vytrvalost, nekonečné úsilí a angažovanost, píle, ale i nadšení, posedlost, vášeň a oddanost – tím vším oplývá autor knihy Böhmische Dörfer a všechny tyto charakteristiky procházejí recenzemi z let 1988 a 1989 v německých, rakouských, ale i britských nebo izraelských listech. Serke je oslavován především jako objevitel, jako někdo, kdo „přeryl obrovský literární hřbitov, který se rozkládá přes celou zeměkouli, a našel velké živoucí dílo“ (Gabriel Laub, Deutsches Allgemeines Sonntagsblatt), kdo provedl takříkajíc jeho „exhumaci“ (Michel Reffet, Modern Austrian Literature) a „vystavěl mu pomník“ (Hans Noll, Sender Freies Berlin), pročež byl označen také jako „literární archeolog“ (Ulrich Schacht, Welt am Sonntag). Pro Západ je kniha o německy psané literatuře z českých zemí první poloviny 20. století vskutku objevem „Böhmische Dörfer“, španělských vesnic z Čech, něčeho vzdáleného, neznámého, ztraceného, nedostižného a existujícího už jen ve vzpomínce – a nebýt Serka, byla by nejspíš ztracena i tato vzpomínka.
Jürgen Serke tu dovádí k dokonalosti žánr literárního portrétu či reportáže, k němuž sbíral zkušenosti během svého novinářského působení ve Sternu a který si ozkoušel už v minulých knihách. Předmětem jeho psaní je spisovatel a jeho dílo, ale nic mu není vzdálenější než slovníkové heslo nebo monografická studie: Serke chce vyprávět a vypráví příběhy, do nichž mu vcházejí všechny sesbírané střípky dat, životních událostí, svědectví blízkých, nalezených dokumentů, myšlenek a názorů z memoárové, ale i vlastní literární tvorby jeho vybraných čtyřiceti sedmi českoněmeckých spisovatelů, které vybral. Jeho text musí mít spád, musí mít napětí, musí vyvolávat emoce, musí budit zájem, nebo dokonce burcovat. Nechává proto do vyprávění vstupovat stále znovu „promlouvající hlasy“: až na výjimky sice přímo se spisovateli mluvit nemohl, nechává za ně ale mluvit jejich díla. Literární dílo se tu stává součástí příběhu. Je to postup, který pro výklad díla striktně odmítne každý literární vědec, ale tady jde o pohyb opačný, od díla směrem k autorovi: Zatímco příběh líčený v autorově románu či povídce je daný, známý a nezpochybnitelný, příběh samotného autora teprve vzniká Serkovi pod rukama. A Jürgenu Serkovi nejde o interpretaci a kritiku literárních děl, ale o vlastní tvorbu reportážního portrétu. Tady možná tkví důvod toho, že systematické exploatování literárního díla pro konstrukci autorova portrétu působí magickou silou a přesvědčuje zejména tam, kde se Serkem ztvárněný příběh spisovatele prolíná s příběhem líčeným v jeho románu či povídce.
Serke jako by svými Böhmische Dörfer následoval přesvědčení Viktora E. Frankla, že „román, který někdo žil, je vždycky ještě nesrovnatelně větší tvůrčí výkon než ten, jejž někdo napsal“. Jürgen Serke vytahuje životní romány Hanse Natonka, Hermanna Graba, Johannese Urzidila, Ernsta Sommera nebo Franze Baermana Steinera ze zaprášených vrstev zapomnění znovu na světlo, takříkajíc je oživuje, nechává čtenáře, aby je znovu prožil. A pochopil jejich drama v různých podobách, zoufalství a bezmoci, vzdoru a revoltě, ostrém vědomí a břitké reflexi při nemožnosti cokoli změnit, též při nemožnosti přežít – a aby pochopil jejich smysl. Neboť jakkoli těžce nesli tito autoři svůj osud vykořeněnců, vyhnanců či přímo zatracenců zbavených práv a cti i života a jejich dílo upadlo v zapomnění nebo nebylo zčásti vůbec publikováno, jsou to vesměs životy velkého tvořivého úsilí, životy naplněné. A my jejich naplněnost můžeme díky Serkovi zakusit. Řečeno veršem Gertrudy Urzidilové: „Co srdce drží, nemůže se ztratit. / Věz, že jednotu života nerozlomíš.“
Pokračování příště.